Karel Peterka

* 1948

  • „Kamarádi, se kterými jsem byl první měsíc v přijímači a pak odešli do poddůstojnické školy, motostřelecké, do Zadního Chodova, tak tam… když jsem se s nimi setkal před koncem vojny – [dozvěděl jsem se od nich, že] byli nasazeni v Praze [proti demonstrantům 21. srpna 1969]. Dokonce jsem četl na internetu Po stopách plánských Chodů, což je společnost, která se zabývá historií pohraniční stráže, tam psali, že už na začátku srpna odjely dvě pohotovostní roty do Prahy, kde byli potom nasazení. Někteří kluci říkali, že byli převlečeni do stejnokrojů Lidových milicí. Jeden si přivezl z Prahy jizvu na tváři. Kluci říkali, my jsme nikoho mlátit nechtěli, ovšem stříleli proti nim prakem nějaké šrouby. Pepikovi to proseklo masku, trochu mu tekla krev. Odvedli ho ... zpátky a na lékařský ošetření. Když viděli, že je raněný kamarád, řezali to potom hlava nehlava.“

  • „Součástí výcviku byla taky pohraniční příprava. Každý se musel naučit říkat zpaměti použití zbraně. Kdy vystřelit může, kdy musí, kdy nesmí. Jestli si někdo myslí, že pohraničníci na čáře byli vrazi, že říkali: ,Hele, támhle někdo jde, típnem cigára a zastřílíme si,‘ to není pravda. Šli do služby, měli nabito pod závěr, samopal vzor 58, než ale začali střílet, museli zvolat: ‚Stůj, ruce vzhůru, opusťte úkryt. Ruce vzhůru, odhoďte zbraň.’ Varovný výstřel do vzduchu, a teprve potom, když na ně někdo zamířil, potom mohli střílet. Střelba proti vozidlům, plavidlům a letadlům pouze v případě, že se z těchto dopravních prostředků střílelo na hlídku. Pro svou obranu směli tu střelbu opětovat. Zákaz palby proti nejasným zvukům a siluetám. Taky byly tzv. prověrkový hlídky, kdy důstojník z povolání nebo praporčík šli tzv. na čmucha. Byli výtečníci, kteří stříleli z pistole po hlídce. Slyšel jsem o tom, nebyl jsem u toho, že narukoval borec, který měl výkonnostní třídu ve střelbě. Když se zastřelovaly samopaly, domluvil se s tím zbrojířem a svůj samopal si zastřílel sám. Když na něj takovýhle ,čmuch’ poslal jednu nebo dvě včeličky do kmene, za kterým se schovával, metr nad něj. A ten dotyčný si pak musel prát trenýrky v potoce. To je k té střelbě na hranicích. Zákaz palby, když by střely mohly dopadat na území cizího státu. Nechtěl bych být v kůži pohraničníka, kterému prošel narušitel do zahraničí a řekl by: ,Já jsem nemohl střílet, protože kdybych se netrefil, spadlo by to k sousedům.‘ Nechtěl bych být v jeho kůži, když stál před prokurátorem. Takové případy řešil prokurátor a bylo to [odpovědnost] vždy na tom vojákovi. 
Když různé historické platformy říkají, že pohraniční stráž dávala pohraničníkům právo střílet na spoluobčany, když šli za svobodou – to nebylo právo. Ti vojáci měli povinnost zabránit narušení hranice, zabránit tomu odchodu do zahraničí. Aby té povinnosti dostáli, měli tu zbraň. Neměli právo, ale měli povinnost v případě potřeby střílet. Když máte právo, můžete ho využít nebo ne, to je na vás. Ale tu povinnost musíte splnit. A když ji nesplníte, následují sankce.“

  • „Ten soudruh mi řekl: ,Podívej soudruhu, tatínek má kaňku.’ Kaňka byl ten vyhazov od SNB. Jenže to mi ten soudruh neřekl, to vyšlo najevo až později. ,A když má kaňku tatínek, vztahuje se to do třetího kolena. Kaňku mají i děti a vnoučata.’ Mně bylo v té době šestnáct, děti jsem žádné neměl. Ale už měly kaňku.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 01.07.2021

    (audio)
    duration: 01:54:19
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 18.08.2021

    (audio)
    duration: 59:10
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Ještě jsem neměl děti, a už měly kádrovou „kaňku“ 

Karel Peterka v 70. letech
Karel Peterka v 70. letech
photo: archiv pamětníka

Karel Peterka se narodil 21. listopadu 1948 v Praze. Celý jeho život je spjat s obcí a později pražskou čtvrtí Řeporyje, kde v 70. a 80. letech minulého století působil jako obecní kronikář. Jeho rodiče přišli do Řeporyjí z Českomoravské vysočiny. Otec působil u četnictva, v roce 1948 však musel od policie odejít, protože odmítl vstoupit do KSČ. Tento kádrový „škraloup“ provázel i jeho syna Karla, který kvůli tomu nemohl usilovat o letecký výcvik u Svazarmu. Karel Peterka maturoval roku 1967 na gymnáziu Na Zatlance a nastoupil na ČVUT, školu však nedokončil. V letech 1969–1971 byl na vojně u oddílu pohraniční stráže v Rozvadově, kde měl na starosti sklad proviantu. Jeho kolegové z poddůstojnické školy byli 21. srpna 1969 nasazeni k potlačení demonstrací v ulicích Prahy. Po vojenské službě se Karel Peterka vrátil do Řeporyjí, pracoval jako normovač ve stavebnictví a strojírenství. V letech 1975–1987 psal v Řeporyjích obecní kroniku a fotografoval život v obci. Na několik let se odstěhoval do Prahy k manželce, v roce 1993 se však do Řeporyjí vrátili a zrekonstruovali rodinný domek Karlových rodičů. Karel Peterka žije v Řeporyjích doposud, jeho fotografie jsou součástí stále vydávaných obecních kalendářů.