The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

vojín Jaroslav Peterka (* 1925)

• volyňský Čech

• dětství prožil ve Falkovščině na Volyni

• pamětník sovětské okupace v roce 1939 a německé invaze v roce 1941

• popisuje vyvraždění rodiny Mervinských

• na jaře roku 1944 vstoupil do 1. čs. armádního sboru

• v roce 1947 se vystěhoval do ČSR

Dětství a škola na Volyni

Jaroslav Peterka se narodil 12. 4. 1925 ve Falkovščině na Volyni, malé osadě, která později, po rozdělení Polska, připadla k ukrajinské obci Koryta. Tam také prožil své dětství a do školy chodil do vedlejší obce Krásilno, kde se učili jen polsky, zatímco ve větších vesnicích se učilo i česky. Hodně si, s ještě asi deseti dalšími chlapci, hrávali s míčem, který si společně koupili. Také hráli hru „špaček“.

Po ukončení školní docházky Jaroslav Peterka nešel do žádného učení, ale pracoval na hospodářství spolu s rodiči.

Jeho rodiče, otec Adolf a matka Marie, rozená Mervinská, byli zemědělci. Pracovali na vlastním hospodářství, pěstovali převážně obilí a pro vlastní potřebu chovali také dobytek. Měli také velkou ovocnou zahradu, úrodu prodávali Židům, kteří za ni platili již předem. Jablka pak uskladňovali do speciálních sklepů v Lucku a Dubně, aby je mohli na jaře dráž prodávat.

Ukrajinci k nim chodívali „na besedu“ – popovídat si a půjčovat si zemědělské stroje, které potřebovali na obdělávání polí.

V období polského státu se jim žilo dobře, odvedli jen roční daň z pozemků a o nic jiného se už nemuseli starat. Co prodali na trzích nebo jarmarcích, bylo jen jejich.

„Za Poláků byla na Volyni svoboda. Zaplatili jsme dvacet, třicet zlotých na celý rok a nikdo si nás už nevšímal.“

Nakupovat jezdili do města Mlynova, protože jejich obec byla malá, žilo tam jen asi deset českých a tři polské rodiny.

Jaroslav Peterka měl tři sourozence, bratra Boleslava a sestry Helenu a Marii.

Sovětská okupace

Po napadení Polska, ze západu německou armádou a z východu sovětskou armádou, se země rozdělila na dvě části. Obec Falkovščina, kde bydlel Jaroslav Peterka s rodiči a sourozenci, připadla k SSSR a byla začleněna do ukrajinské vesnice Koryta. Když přišli Rusové, tak se vše změnilo. Začali skupovat veškeré zboží a posílali ho domů. Těžko se pak něco shánělo.

Sověti jim, protože nechtěli vstoupit do kolchozu, les i pole zestátnili. Dostali náhradou ta nejhorší pole, na kterých pracovali dál, a museli odvádět velké dodávky. Rusové stále hledali nějakou příčinu, aby mohli zavřít toho, kdo nevstoupil do kolchozu.

Během let 1939–1941 si postupně všichni zvykli na nové „pořádky“. Obdělávali dále svá hospodářství, drželi drobné domácí zvířectvo, aby měli z čeho žít. Smířili se s tím, že tam jsou Sověti a že lepší už to asi nebude.

Německá okupace

V červnu roku 1941 se situace rapidně změnila. Došlo k nečekané německé invazi.

Kladný vztah většinového ukrajinského obyvatelstva k Němcům se brzo změnil, a to když Němci nesplnili, co slíbili, a nevyhlásili svobodnou Ukrajinu.

Banderovci například přepadali a zabíjeli Němce a brali si jejich uniformy. Ty potom využívali i k dalším přepadům.

„Banderovci v německých uniformách zastavovali osamělá německá auta. Třeba zabili i německého důstojníka. Vzali si jeho uniformu. To pak Němci spíše zastavili.“

Ukrajinští nacionalisté škodili i civilnímu obyvatelstvu, které nebylo ukrajinské národnosti. Brzy začali s vyvražďováním nepohodlných rodin, především polských.

Za Němců byla nouze, žilo se stejně špatně jako za Sovětů, a po vypálení Českého Malína byla situace ještě horší. Český Malín byl vypálen proto, že v něm po Němcích stříleli banderovci. Němci pak za to nahnali všechny lidi do stodoly a tu zapálili.

Jenom několik mužů se zachránilo, protože hnali Němcům do města dobytek. Do města ale nedošli, nechali dobytek v lese a utekli, i když po nich Němci stříleli.

Od té doby Němci vyhrožovali, že vypálí i obec, ve které bydlel pan Peterka. Když pak místní obyvatelé viděli jet Němce na koních do jejich vsi, začali utíkat. Ukázalo se ale, že to jsou převlečení banderovci, kteří chytali a vraždili Poláky. Stávalo se, že banderovci v noci vyvraždili celé rodiny Poláků.

„ ,Co jsi, Čech, nebo Polák?‘ Takhle se mě jednou ptali banderovci. Povídám: ,No Čech.‘ – ,Tak běž domů, co utíkáš, my chytáme Poláky.‘ “

Po německé okupaci vyvraždili Němci na Volyni většinu místních Židů. Bylo také vyhlášeno, že kdo bude Židům pomáhat, bude popraven s celou rodinou. Peterkovi přesto schovávali po nějaký čas jednu židovskou rodinu ve stodole. Členové této rodiny se zachránili a po válce odešli do Izraele.

Smutný příběh rodiny Mervinských

Mervinští byla rodina, ze které pocházela matka Jaroslava Peterky. Bydleli na osadě Barálka několik kilometrů od Volkova. Na podzim roku 1942 je napadla tlupa ukrajinských banditů. Šli si pro Poláka, který tam bydlel s jejich dcerou, ale výstřelem chlapců Mervinských byli zahnáni zpět do lesa. Když utíkali, křičeli, že se ještě vrátí a usmrtí celou rodinu.

„My še verněmos a vyrižemo ciluju semju – My se ještě vrátíme a podřežeme celou rodinu.“ 

Všem bylo jasné, že se tlupa znovu objeví. Všichni muži se zbraněmi se odstěhovali do špejcharu, který byl zděný, s plechovou střechou, a čekali, co se bude dít.

Ještě tu noc přišli banderovci znovu s velkou posilou a začala střelba. Všechny budovy zapálili a jen špejchar zůstal celý.

Paní Mervinská byla zasažena střelou, když utíkala k Milinským, kterým kvůli tomu, že ukrývali Mervinské, lupiči také vypálili usedlost. Kdo mohl, utekl do polí a lesů, kde přečkal až do rána. Na pohřbu paní Mervinské, jaký vesnice nepamatovala, se sešel celý Volkov.

Tím ale banderovská pomsta neskončila.

Všichni členové rodiny Mervinských i polská rodina odešli do jiných vesnic, aby byli banderovcům nedostupní. Jen jeden jejich syn zůstal nějakou dobu na Barálce, ale bohužel přišel o život, když se prozradil, že je Mervinský. Byl před smrtí banderovci nelidsky mučen a trýzněn.

„Oni ho vzali do lesa, přivázali a řezali ho, uši, oči, zaživa.“

Ještě dlouho poté „upovci“ (UPA – Ukrajinská povstalecká armáda) sháněli někoho z rodiny Mervinských. Jejich úmyslem skutečně bylo vyhubit celou rodinu. 

Vstup do 1. čs. armádního sboru

Když se v roce 1943 vraceli zpět Rusové, tak šli skoro všichni mladí „Volyňáci“ s nimi proti Němcům.

„Dvacet tisíc volyňských chlapů šlo do Svobodovy armády.“

Na jaře roku 1944 byl Jaroslav Peterka odveden spolu s otcem do 1. čs. armádního sboru v Rovně. Němci v té době dělali velké nálety na Rovno. Během jednoho z nich byl zraněn i Jaroslav Peterka a po době strávené v nemocnici se vrátil domů, protože kulhal. Otec pokračoval dál s armádou.

Jaroslav Peterka pak dál pracoval na hospodářství, kde byla maminka spolu se sourozenci. Na Volyni pak byli ještě do roku 1947.

Po celou dobu, kdy Peterkovi ještě žili na Volyni, byli banderovci stále aktivní. Bydleli v zemljankách, které měli udělané v lesích, a jezdili v noci do vesnic, převlečení za Němce. Vždy, když odjížděli, řekli, že jsou banderovci, a ať o nich místní nikomu nic neříkají. Upozorňovali na to, že jinak by vyvraždili celou rodinu.

„ ,Neubližují Vám tady ti banderovci?‘ Takhle nás zkoušeli a pak, když odjížděli, povídali: ,My jsme banderovci, a ne abyste někde něco říkali.‘ “

Stěhování do Československa

V roce 1947 se Peterkovi začali spolu s ostatními Volyňáky stěhovat do Čech. Důvod odchodu byl ten, že jim Sověti všechno vzali, ani do vlastního lesa nemohli, a tak jim bylo jedno, kam půjdou. Prodali Ukrajincům zemědělské stroje a odešli do Křešova u Štětí na hospodářství, které dostali po Němcích.

Když jim komunisté v padesátých letech sebrali i toto hospodářství, byl otec Adolf uvězněn na dva měsíce v Litoměřicích kvůli neplnění dodávek. Jaroslav Peterka se pak živil jako řidič. Po sedmnácti letech ježdění se ale zase vrátil do zemědělství, odkud pak odešel do důchodu.

„Kdyby na Volyni po válce byli Poláci a měli jsme jet do Čech, tak bysme nejeli, protože nám se na Volyni za Poláků vedlo dobře.“

V roce 1956 se Jaroslav Peterka oženil s Helenou Doležalovou.

Dodnes spolu žijí v Roudnici nad Labem.

Mají spolu tři děti, syna Jaroslava a dcery Lenku a Danu.

Ve volných chvílích se věnuje Jaroslav Peterka práci se dřevem a kutilství. Udělal si také na zahradě na památku tradiční volyňskou studnu.