The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Pešková (* 1926)

• narozena 27. října 1926 v Siněvirské Poljaně na Podkarpatské Rusi

• na počátku 30. let se Pávkovi natrvalo vrátili do Československa

• do roku 1938 žili v sudetské obci Zákupy (něm. Reichstadt) v severních Čechách

• svědkem nenávistného chování Němců k Čechům ve 30. letech

• těsně před vyhlášením mnichovské dohody odešli za velmi dramatických okolností ze Zákup do vnitrozemí

• od roku 1938 do 1941 se museli několikrát stěhovat

• během tří let vystřídala několik škol v různých městech

• od roku 1944 do konce války byla totálně nasazená

• svědek příjezdu vojsk Rudé armády do Staré Boleslavi

• od 50. let až do odchodu do důchodu v 80. letech pracovala jako učitelka

• po roce 1968 byla pro své opoziční názory označena za reakcionářku a přeložena ze školy v Lomnici nad Lužnicí do Třeboně

• aktivně se účastnila sametové revoluce v Třeboni

Rodina Věry Peškové se do Zákup, do německé obce v severních Čechách, přistěhovala na počátku 30. let. Už tehdy tam byly vztahy mezi Němci a Čechy napjaté, ale obě strany spolu stále nějak vycházely. Věra Pešková vypráví, že s postupujícími 30. lety se ale situace velmi rychle zhoršovala. Už nešlo jen o národnostní antipatie mezi sousedy, nenávist rostla a začalo docházet ke skutečným konfliktům a násilí. „Přepadávali nás. Němci si tam postavili Turnhalle, ta byla na cestě k nádraží, a oni tam na nás čekali. My jsme chodili s taškami s atlasy a těmi taškami jsme je mlátili,“ říká a po chvilce s povzdechem dodá: „tam to bylo naostro, ty poslední roky.“ Ze Zákup těsně před vyhlášením Mnichovské dohody v září 1938 narychlo odvezli všechny české ženy a děti. Báli se, že by mohlo dojít k nejhoršímu. Muži za nimi do vnitrozemí dorazili o pár týdnů později, až když Němcům předali vše, co bylo třeba. Pávkovi se poté jako utečenci ze Sudet stěhovali ještě několikrát. 

Kraj, kde lidi živil les a pole

Oba rodiče Věry Peškové, Vojtěch a Růžena Pávkovi, pocházeli z jižních Čech od Nežárky. Ve 20. letech se rodina přestěhovala na Podkarpatskou Rus, kde Vojtěch Pávek, absolvent lesnické školy v Písku, získal práci u lesní správy. „Tam ho bylo potřeba. To byl kraj, kde lidi živil jenom les a louky. Průmysl tam byl možná v Užhorodě,“ vypráví pamětnice. Matka Růžena Pávková, roz. Štíchová, se starala o domácnost. „Protože byla ze selského, držela doma i zvířata.“ Přestože to byl velmi chudý, tak trochu zapomenutý kraj, rodině se nevedlo špatně. 

„Bratr tam chodil do obecné školy, chtěl do české školy, na gymnázium, a tam žádné nebyly, akorát v Užhorodě, tak otce přeložili do Rumburku, zpátky do republiky,“ vysvětluje, proč se na počátku 30. let přestěhovali zpátky do Československa. Ani Rumburk (něm. Rumburg) na severu republiky rodině nevyhovoval a strávili tam pouze několik měsíců. Někdy v roce 1932 otce na žádost přeložili do Zákup (něm. Reichstadt), kde Pávkovi získali byt na zámku, který lesní správa využívala jako své sídlo a část dávala k dispozici jako ubytování pro své zaměstnance. Bratr jezdil do gymnázia do nedaleké České Lípy a Věra Pešková v roce 1933 nastoupila v Zákupech do obecné školy. 

Němci se drželi Němců a Češi se drželi Čechů 

Národnostní napětí mezi Čechy a Němci Pávkovi pocítili hned, jak se do obce nastěhovali. V Zákupech žila naprostá většina německého obyvatelstva. „Tam byli Češi akorát na zámku, na lesní správě a na statkách, na poště a nahoře nad poštou byla četnická stanice. Četníci na vedení byli Češi, ale četníky dělali i Němci,“ vybavuje si. Oba národy už tehdy nežily spolu, ale vedle sebe a příkopy mezi nimi se vlivem agresivní politiky přicházející z nacistické Třetí říše stále prohlubovaly. Každý tam věděl, kam patří. Němci nakupovali jen u Němců, chodili do německých škol, navštěvovali své spolky. „Měli tam všecko, kecali, že jsou chudáci,“ říká pamětnice. Zároveň ale zmiňuje, že všichni Němci nebyli stejní. V Zákupech žilo i pár takových, kteří s Čechy vycházeli, zejména to prý byli ti ze smíšených manželství. „Takže nebyli všichni hajzlové, ale jak to poznáte?“ ptá se i po letech.

To stejné se dělo i v malé české komunitě. Češi drželi pospolu, jak to jen šlo. „Na zámku si Češi z kuchyně udělali - Jednota severočeská si udělala společenskou místnost i s jevištěm. Tam byly slavnosti,“ vypráví a dodává, že tam s rodiči pravidelně chodili. Dodnes si pamatuje, jak tam jako malá recitovala básničku o Masarykovi. Pořádaly se tam české zábavy, schůze. Zámek se stal českým vlasteneckým centrem.

Později se v Zákupech báli i četníci

Situace v Zákupech rychle eskalovala. Věra Pešková nikdy nezapomene na příjezd Konráda Henleina, předsedu Sudetoněmecké strany (Sudetendeutsche Partei – SdP), která v roce 1935 se ziskem 15,2 % vyhrála parlamentní volby v Československu a ukázala se tak hluboká národnostní rozpolcenost země. „On tam přijel na nákladním voze, postranice se spustily, takže to měl jako rampu. Měl tam stůl a židli. Plné náměstí Němců. My jsme byli zvědaví, stáli jsme tam na rohu, tam byly schody do hospody, tak jsme tam lépe viděli. Tam přijeli asi čtyři nebo pět mladíků na kole do toho davu až před ten vůz a hodili mu pugét. On ho chytil, ale hned ho zahodil. Pak jsme se dozvěděli, že byl omotaný ostnatým drátem.“ Až později se dozvěděla, že se jednalo o skupinu mladých antifašistů. Nutno dodat, že Henleinova SdP v Zákupech u německých obyvatel velmi rezonovala, v parlamentních volbách v roce 1935 získala většinu oprávněných voličů.

„Za Zákupy byl zámeček a měl lesopark. Tam byla lesnická škola, německá. Odtud chodili studenti, hajlovali po silnici pod zámkem. To jsme je slyšeli, jak tam řvali, když měli nějakou oslavu,“ popisuje čím dál vypjatější atmosféru v obci. Postupně začalo docházet i k násilným konfliktům, a to i mezi dětmi. Němci si na Čechy občas někde počkali, přepadávali je. Věra Pešková vypráví, jak jako malí raději nosili ve školních taškách těžké atlasy, kterými se proti Němcům lépe ubránili. „Nebo v parku jsme měli praky a nasbíranými kaštany jsme po nich stříleli.“ Říká, že v roce 1937 a 1938 už byla situace mezi oběma národnostmi velmi vyhrocená. Zákupy se pro Čechy jako i mnoho jiných sudetských měst a obcí staly nebezpečným místem. „Potom se báli i četníci, protože oni je přepadali. Ne, že by je přepadali v Zákupech, to ne, ale v okolí, jak měly hlídky. Potom se to posilovalo vojskem,“ vypráví.

Za jeden rok vystřídala tři gymnázia

„Vlaky už nejezdily. Nás [ženy a děti] dal ředitel lesů odvézt autem. Já vím, když jsme dojížděli do Prahy, do Vinoře, tak proti nám jeli vojáci na hranice,“ vzpomíná na rychlý přesun do vnitrozemí někdy před zářím 1938. V zákupské kronice se píše: „Ve dne v noci utíkali naši před 20 lety přivandrovalí obyvatelé města, v den nástupu německých vojsk nebyl doslova žádný Čech vyjímaje těch několik málo, kteří před desetiletími se zde usadili.“ A dále lze číst: „Den ze den, hodinu za hodinou čekalo toužebně trpící obyvatelstvo Zákup na příchod německého vojska, aby bylo od české hordy osvobozeno.“[1]

Vojtěch Pávek jako zaměstnanec lesní správy musel Němcům vše předat a teprve potom mohl za rodinou do vnitrozemí. Pávkovi měli štěstí. Růženě Pávkové se narychlo podařilo sehnat v Praze stěhováky, takže si kromě jedné truhly odvezli vše sebou. Ale byli tam prý i tací, kteří si sotva stačili věci naložit na čtyřkolák.

Ve vnitrozemí jako i mnoho dalších příchozích z pohraničí složitě hledali ubytování. Zatímco Věra s bratrem pobývali několik týdnů u příbuzných v Praze, rodiče skončili v Brandýse nad Labem, kam otce narychlo přeřadili na taxaci lesní správy: „Tam dostali jednu místnost ve věži, vysoko nahoře. Pak nás, asi to byl listopad nebo kdy, přestěhovali, našli nám místo v Hořiněvsi.“ Věra Pešková tak během školního roku 1938/39 vystřídala tři gymnázia. Školní rok začala v severočeské České Lípě, část podzimu strávila na gymnáziu ve Vysočanech a před Vánoci nastoupila v Jaroměři ve východních Čechách. V Hořiněvsi zažili okupaci Čech a Moravy v březnu 1939: „Já byla zrovna nemocná a rádio hlásilo, jak sem vtrhli Němci. Otec měl slzy ve očích, když jsme to poslouchali.“ 

Nakonec totálnímu nasazení neušla

Po dvou letech, někdy v roce 1941, otce povolali na lesní správu ve Staré Boleslavi. „Tam jsem dokončila kvartu. Tam mě postihla restrikce, že k maturitě pustili jenom ty, co měli z němčiny jedničku, možná dvojku,“ vzpomíná Věra Pešková, která měla z němčiny trojku. Odmítala se učit řeči okupantů. Místo vyššího gymnázia a maturity na ni čekal jednoroční kurz psaní na stroji a těsnopisu. 

„Potom jsem vytloukala ty školy a tu rodinku, ale poslední ročník rodinky byl také totálně nasazený,“ vypráví pamětnice, kterou na začátku roku 1944 poslal pracovní úřad jako pomocnou sílu na statek k Němce do Mladé Boleslavi. Němka s českými děvčaty zacházela velmi hrubě, nedostávaly najíst, spaly na dece na zemi. Když statek navštívila kontrola z úřadu, vše vyšlo najevo a mladé dívky přesunuli do fabriky Oplatka ve Všetatech. Věra Pešková byla totálně nasazená až do konce války, celkově na nucených pracích strávila jeden a čtvrt roku. 

Společně zpívali hymnu a u toho brečeli

„Rusové přijeli na brandýské náměstí na tanku od Čelákovic, tak jsme je tam samozřejmě vítali všichni. Přitom létaly z balkonů německé zapálené vlajky a busty,“ vypráví o květnových dnech roku 1945 a pokračuje dojemnou vzpomínkou, „všichni zpívali hymnu a my jsme u toho brečeli. Víte, to bylo…takhle veřejně, když jsme se mohli sejít a konečně si zazpívat naši hymnu.“ Jedním dechem dodává, že se Sověti brzo ukázali v pravém světle. Vzpomíná na případ brandýského občana pana Gorocholinského, vedoucího výroby v podniku La Carbone, který do ČSR emigroval po ruské revoluci v roce 1917 a kterého NKVD 14. května 1945 zatkla a odvlekla zpět do SSSR.[2] „To byl už náš český občan, on tu vystudoval a tohle si Rusáci dovolili.“ 

Věra Pešková zmiňuje, že se její bratr Jaromír účastnil Pražského povstání. „On nám to neřekl, to byla taktika, kdyby něco řekl a Němci nás chytli, tak by nás potom taky…Tak nás držel stranou.“ Bratra stejně jako i mnoho jiných traumatické období německé okupace, totální nasazení a osvobození Československa Rudou armádou dovedly k víře v socialismus a komunistickou stranu. „Brácha, jak byl v Praze, tak inklinoval k Rusům a dal se do strany a šel a agitoval i mě,“ vypráví a dodává, že ji do partaje přihlásil s příslibem, že za ni bude platit příspěvky. Časem ale příspěvky platit přestal a ji později pro neplacení z partaje vyloučili. Věře Peškové to nevadilo, nikdy nepatřila mezi zapálené komunisty věřící v jasnou budoucnost v záři rudé hvězdy. Dodejme jen, že její bratr se s KSČ rozešel po srpnu 1968. 

Za tři roky stihla čtyři ročníky gymnázia

„Šest se nás vrátilo,“ říká pamětnice, která po válce ve svých 19 letech nastoupila zpátky do gymnázia, aby si dokončila maturitní studium. Za tři roky stihla čtyři ročníky gymnázia. Po maturitě v roce 1948 chvíli pracovala jako administrativní pracovnice, ale nebavilo ji to, chtěla k dětem, chtěla učit. „Je nedostatek učitelů, oni tě vezmou i z reálného gymnázia,“ poradil jí jednou kamarád. Na jeho radu zažádala o místo učitelky v Praze Na Zatlance, kde ji skutečně přijali. Pedagogické vzdělání si doplnila později v 60. letech a jako učitelka působila na různých školách až do odchodu do důchodu v závěru 80. let.

Na počátku 50. let se Věra Pešková vdala za Jaromíra Koliáše, zaměstnance podniku Polesí, společně odešli do Trutnova, kde se jí v roce 1955 narodila jediná dcera Věra. Manželství nedopadlo šťastně, v roce 1966 se rozvedli. Věra Pešková se podruhé vdala za Václava Pešku, učitele a speciálního pedagoga, se kterým odešli do jihočeského Protivína, kde oba našli práci v dětském domově. 

Slovinci si nás rozebírali na noc

Když se v srpnu 1968 vraceli z dovolené v Jugoslávii, u silnice ve Slovinsku na ně mávali nějací kluci s vlaječkou, aby zastavili. „A ty nám to řekli, že nás přepadli Rusové,“ vypráví, jak se dozvěděli o okupaci Československa v srpnu 1968 a pokračuje, „tak jsme dojeli do nějakého tábora a tam nám řekli, do Maďarska nejezděte, ti by vás dali do koncentráku. A nechali si nás tam Slovinci.“ Připomíná jejich velkou solidárnost s Čechoslováky, s občany okupované země: „To bylo u hranic, my jsme chtěli do kempu, už tam nebylo místo, tak ti Slovinci z Mariboru přišli a rozebírali si nás na noc.“ Navíc od místních dostali jídlo, benzín. 

O několik dní později jim v Rakousku dokonce nabízeli možnost exilu. Velmi vážně to tehdy zvažovali. Tušili, že invazí vojsk Varšavské smlouvy se v zemi mnohé změní. Rozhodování to nebylo jednoduché. V Československu měli rodinu, blízké, práci, domov. Báli se, že by o to vše přišli a že by ublížili rodině. „Málem jsme tam zůstali, ale říkali jsme si, co by udělali komunisti, zabrali by vilu a naše by vyhodili. Tak už kvůli našim jsme to nemohli udělat. Protože ta vila už byla napsaná na nás, ne na ně, ale na nás. Kdyby to bylo na ně, tak bychom tam možná zůstali. Tohle jsme si taky uvědomili, tak jsme se vrátili.“

Měla punc reakcionářky

Věra Pešková se po okupaci Československa oproti mnohým nedržela zpátky a říkala dětem pravdu, říkala, co si opravdu myslela. „Ve škole jsem měla dceru předsedy partaje. Já jsem jim o srpnu říkala: žádná ochrana, to je obsazení. Protože když vás někdo chrání, tak nestřelí lidi.“ Dcera komunistického pohlavára doma nedržela pusu a Věra Pešková začala mít problémy s vedením školy v Lomnici nad Lužnicí, kde tehdy pracovala. 

O rok později začaly politické prověrky. To byl pro Věru Peškovou ponižující zážitek. „Všechno mi předhazovali. A já jim na to odpověděla po svým, nedržela jsem hubu a tím jsem si ublížila. Prostě jsem nepřilezla ke křížku. No, na co taky? Vždyť jsem měla pravdu. A to bylo právě zlé,“ říká i po mnoha letech se zápalem v hlase. Pro své otevřeně protiokupační názory ani jeden z manželů prověrkami neprošel. „Samozřejmě nás potom označili jako reakcionáře, takže jsme od té doby byli vlečení. Manžel byl zbavený funkce, strčili ho do Halámek.“ Přestože se tehdy dostali do velmi vážné situace, její manžel nikdy neztrácel smysl pro humor a ironii. Říkával jí: „Vidíš, jak mi strana a vláda věří. Na hranice mě poslali.“ Dodejme, že se Václav Peška i přesto vše nakonec stal v Halámkách ředitelem zvláštní školy. Odborníci v pohraničí chyběli natolik, že politika šla stranou. „Měl ještě jednu výhodu, že byl dělnického původu, ale já byla měšťačka, a to mi pořád předhazovali,“ dodává.

Věru Peškovou z lomnické školy vyhodili a za trest měla nastoupit v Kardašově Řečici. „Já jsem se naštvala, to bylo do Kardašovy Řečice, tam bylo špatné spojení. Došla jsem si na partaj a řekla jsem jim: ,Já se tady starám o rodiče.´ Ale ty mě nepřeřadili, udělal to okres. Tak zavolali na okres a ten partajník zařídil, že jsem nemusela do Řečice, ale že jsem byla v Třeboni, že jsem to měla kousek domů. Já jim povídám: ‘Rodiče mám nemocné, proto jsme sem šli. A kdo jim teď poslouží?’“ Sama dodává, že tehdy měla štěstí, protože narazila na poměrně vstřícné partajníky. 

Přestože mohla zůstat ve školství, až do roku 1989 nedostávala odměny, vedení školy s ní zacházelo nevybíravě a celkově měla velmi omezené kariérní možnosti. Říká: „Byla jsem stranou prokletá.“ 

Ti, co mě vždycky setřeli, už na mě nemohli

Sametovou revoluci vítala s nadšením. Účastnila se demonstrací v listopadu 1989 v Praze i Třeboni na náměstí, říká: „Oni se mnou počítali, protože mě znali.“ Pád komunistického režimu a nástup demokracie ve své zemi pro ni znamenal mnoho. „Cítila jsem se úžasně volně, že, za co mě vždycky setřeli, tak už nemohli, že mám pravdu,“ uzavírá své vyprávění s úsměvem.

 

[1] Dokument dostupný v dodatečných materiálech.

[2]BYSTROV, Vladimír. Únosy československých občanů do Sovětského svazu v letech 1945-1955. Vyd. 1. Praha: Pro Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu vydává Themis, 2003. 343 s. Svědectví. ISBN 80-7312-027-5, s. 298.