The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Pešková (* 1958)

• narozena 12. května 1958 v Českém Krumlově

• do pěti let vyrůstala Marie Pešková se sourozenci na rodinném statku v Horní Plané

• rodiče měli větší hospodářství, koně, krávy, pole

• na nátlak okolí otec František Fleischmann nakonec vstoupil do JDZ, rodinný statek obec v roce 1963 zbourala

• Marie Pešková se vyučila švadlenou v Prachaticích

• celý dospělý život prožila ve Volarech, kde se stala aktivní členkou místního Svazu žen

• organizovala Konopické slavnosti, masopusty a podílela se na společenském dění v obci

Dědeček Marie Peškové František Fleischmann přišel do Horní Plané po válce z Vimperska. S manželkou zakoupili v obci zkonfiskovaný statek nedaleko kostela. Začali hospodařit. Manželé měli devět dětí, tři dcery a šest synů. Děda František byl rodilý český Němec, jeho žena Anežka, rozená Píblová, byla Češka z Řepešína u Prachatic. Doma mluvili česky. Přesto, že v Horní Plané byla situace po válce klidnější než v jiných oblastech pohraničí, i tady docházelo k projevům nenávisti. Do zelí v kamence někdo nově příchozí rodině nasypal jed. Všechny tři dcery se přiotrávily. Otec pamětnice František, tehdy asi patnáctiletý, vzal koně a jel dvacet kilometrů do nemocnice v Českém Krumlově darovat krev. Sestry zachránil. Mladý František měl jako jediný ze sourozenců vztah k zemědělství. V roce 1949 se vracel domů z vojny. Otci z radosti nad návratem milovaného syna puklo srdce. František se tak musel s novými pořádky poprat sám... Chvíli se držel, ale když jim do oken lidé házeli kameny, do JZD vstoupil.

Kameny létaly oknem do kuchyně

Osudy místních obyvatel často kopírují osudy kraje. Prarodiče Marie Peškové oba pocházeli z malých obcí na Prachaticku. Babička Anežka Píblová (roz. Bübelová) z Řepešína u Prachatic a František Fleischmann od Vimperka. „Děda s babičkou měli hodně dětí a před tím, než se usadili v Horní Plané, se často stěhovali. Děda byl Němec, mluvil německy i česky, babička byla Češka. Babička Anežka byla velká kostelnice. Pořád byla v kostele, pořád se modlila. Chodila na poutě na Svatou Horu. Šla z Horní Plané pěšky a přišla třeba za týden zpátky. Děda byl mezitím doma na všechny děti sám.“

V Horní Plané měli prarodiče statek po Němcích, pole a louky. Syn František Fleischmann (nar. 1929), tatínek pamětnice, v hospodářství pokračoval. „Táta byl ze šesti bratrů, ale jediný tam zůstal, táhlo ho to k tomu,“ vysvětluje Marie Pešková. „Když děda umřel, starší sourozenci už byli pryč. Zůstala tam babička a mladší děti. O ty se musel táta postarat.“ František se snažil hospodářství udržet. „Otec musel vstoupit do JZD, nám lítaly kameny až do kuchyně, jak byli lidi proti tomu. Tak se hospodářství muselo dát do JZD. Zvířata i stroje, půjčky na ně ani ještě nebyly splacený. Pak mohl dál pracovat na statku.“

Vojáci si s námi hráli

Marie Pešková, roz. Fleischmannová, se narodila 12. května 1958 v Českém Krumlově. Do svých pěti let vyrůstala společně se třemi sourozenci na hospodářské usedlosti po prarodičích v Horní Plané. „Dům stál nad kostelem, za farou. Byl to velký statek. Tam měli rodiče hospodářství. Krávy, dva koně – jeden se jmenoval Fuksa, druhý už nevím, slepice, králíky, jak to tak bývalo,“ vypravuje pamětnice. 

„Nahoře nad námi začali vojáci stavět školku, ta je tam dodnes. My jsme ty vojáky měli v baráku na nocleh, bydleli u nás. Já byla ráda! Oni si s námi hráli, věnovali se nám. Protože mamka na nás neměla čas. Byli jsme rychle po sobě, brácha, já a mladší sestra s bratrem. A ona taky musela ke kravám, měla hodně práce. Táta dělal technika a máma byla v rostlinné výrobě, ta byla věčně na poli a my sami. Rodiče nevěděli, jestli jsme u vody, nebo v lese. My jsme byli takoví samoukové,“ vzpomíná na dětství Marie Pešková. Matka byla na děti přísná. Když malá dcera z nepozornosti přišla o novou panenku, jinou už nikdy nedostala. „Sestra panenku měla. Já jí záviděla, tak jsem jí tu panenku jednou ostříhala dohola.“ 

Maminka pamětnice Marie Fleischmannová, rozená Křížová, pocházela z nedalekých Hor u Perneku. Stejně jako otcova rodina, i matka byla ze smíšeného manželství, a rodina tedy nemusela do odsunu. Děda byl Čech, babička Němka, oba od Českých Budějovic. I oni přišli do Hor po válce a koupili tam polovinu velkého statku pod silnicí. „Babička Marie Křížová (roč. 1919) byla strašně hodná ženská. Krásně šila a vyšívala. Byla samouk, ale naučila se to tak perfektně, že za ní jezdily ženský z celého okolí, měla velkou klientelu,“ usmívá se Marie Pešková při vzpomínce na člověka, který pro ni v dětství tolik znamenal. „Jak mě mamka odstrkovala, tak jsem utíkala k babičce do Hor. Vydržela jsem u ní sedět hodiny a koukat se, jak šije.“ 

Pro učitelku jsem byla jezeďácký póvl

Do školy chodila Marie v Horní Plané. Začátky nebyly hezké. Soudružka učitelka dětmi zemědělců opovrhovala. „Před školou měli hasiči takovou tu věž na sušení hadic. Já jsem na ni jednou vylezla a že do školy nepůjdu. To bylo ještě v první třídě. Byla jsem nešťastná. Všichni měli jedničky, a já trojku. Přitom jsem uměla číst plynně a hezky. Tenkrát se mě mamka prvně zastala.“ Děvčátko ze statku muselo vydržet tři roky. Až ve čtvrté třídě dostali jinou učitelku a situace se uklidnila. „Chodila jsem také do Pionýra, tam jsme byli všichni. Odmalička jsem ráda zpívala. Naše vedoucí v Pionýru hrála na harmoniku a já zpívala s ní. Od šesté třídy jsem pak chodila do pěveckého sboru,“ vypravuje Marie Pešková. „Také se chodilo na brigády. Jako menší jsme vázali snopy, když sekali len. A pak na brambory, to už jsme byli starší.“ Od sedmé třídy každé prázdniny chodila na brigády – myla po hotelech v okolí nádobí. Z vydělaných peněz si kupovala ošacení. „V deváté třídě byla ‚péče o dítě‘, všechny holky měly panenku, ale já ne. Tak jsem si v deváté třídě koupila svoji první panenku! Tu mám dodneška,“ uzavírá vzpomínky na školní léta Marie Pešková.

V Horní Plané byla místní komunita rozbitá odsunem a poválečným vývojem. Starousedlíci tam v době jejího dětství už nežili. „Lidi tam při sobě moc nedrželi. To byla samá naplavenina. Bylo tam hodně vojáků, samý lampasák,“ popisuje Marie Pešková atmosféru v obci nedaleko západních hranic. Všude kolem se chodilo na propustky. V době jejího dětství se ještě plnila vodní nádrž Lipno. „Za nádrží byla veliká lnárna, kde pracovaly ženské z Horní Plané. Tam se zpracovával len z celého okolí. Tady nic jiného nerostlo, jen len a brambory. Pamatuji si, jak postupně vytrhávali koleje, jak se Lipno plnilo. Fabrika pak také zmizela,“ vykládá pamětnice. Lidové zvyky se v Horní Plané nezachovaly. Podle jejích vzpomínek byla jen jednou v roce pouť na Dobré Vodě. „První máje, lampionové průvody, to bylo jediné společenské vyžití. Ani spolky tam nebyly, že by se ženský sešly, nic.“ Místní kino v Hotelu Smrčný vyhořelo. „Když hořelo, hasiči brali vodu z kašny, to je zachránilo. My jsme tam stáli kolem a jedna ženská vyhodila v zoufalství děcko z okna ven. Jeden z přihlížejících mužů ho chytil do náruče. Bylo to malý děcko. To mám dodnes před očima.“

Šití je můj dar

Po základní škole si Marie Pešková dupla a vyřídila si, že půjde do učení na švadlenu. Vzali ji v Šumavanu v Prachaticích na dvouletý obor. V té době babička s dědou z Hor u Perneku prodali svůj díl domu a pořídili si domek ve Volarech. Vnučka tak z internátu jezdila k nim do Volar. Tady se poznala se svým budoucím manželem a ve městě už zůstala. „Mamka mi říkala: ‚Stejně jsi blbá, půjdeš dojit krávy.‘ Já si to ale všechno zařídila. Táta mě pak vzal na motorce do Prachatic, tam byl učňák přímo v budově Šumavanu, tak tam se mnou jel, a viděla jsem, kam mě přijali, že mě vzali. Dodnes vidím tu cestu na motorce. Strašně ráda jezdím do Prachatic těmi serpentinami. V prvním ročníku jsem měla strašně hodnou mistrovou, a ona když viděla, jak mi to jde, tak se mi víc věnovala a naučila mě hodně šít. Učiliště mezi sebou soutěžila a já jsem vždycky vyhrála! Po vyučení jste mohla na nástavbu. Ale mamka mě nepustila, neměli na to peníze,“ vysvětluje pamětnice.

Po vyučení začala pracovat v hlavním závodě ve Vimperku: „Dávali mi dobrou práci, protože jsem to uměla. To je můj dar. Když jsem se měla vdávat, tak jsem svému tátovi vyšívala košili a nechala jsem si to v Šumavanu vyžehlit a složit, tam se to napařovalo v těch strojích, a to bych doma žehličkou tak neudělala. Šla jsem si pro to – a košile nebyla. Tak já se nebudu vdávat, říkám. A ženský, že mám jít k řediteli. A on tam měl na stole moje košile. Hrozně se mu líbily, a tak jsem pak šila košile.“ Po mateřské Marie Pešková pracovala chvíli ve Volarech na pile a pak v prachatickém Šumavanu, než zakotvila v pobočce závodu Oděva ve Volarech. Tam se v malém kolektivu šily zdravotnické obleky. V Oděvě pracovala až do sametové revoluce.

Volary byly smutné město

Ve Volarech to v polovině sedmdesátých let podle vzpomínek Marie Peškové vypadalo stejně jako v Horní Plané. „Bylo to smutný město. Děda měl staré kolo, to jsem si vždycky půjčila a jela jsem se projet k Vltavě a do přírody. Děda Křížů byl profesí truhlář, ale tehdy už byl v důchodu. Vyřezával, pletl košíky, hlavně přes zimu, tím se živil. Občas chodil na výpomoc do truhlárny. Babička pořád šila. Ženský, jak na ni byly zvyklý z Planý, tak za ní jezdily i do Volar.“ U babičky šila také matka Jiřího Peška. Tak se seznámila se svým budoucím manželem. Zamilovala se, vdala se a už ve Volarech zůstala. Marie Pešková stála u zrodu tradičních kulturních akcí v městečku. „Muž byl u hasičů, pořád chodil na schůze, kolikrát přišel napitej a já jsem si říkala: ‚Já furt sedím v práci a tady zavřená, jdu do Svazu žen!‘ Tehdy bylo dceři pět let, svaz tu začínal. Plely jsme ve městě záhony, chodily na brigády pro obec, ale kultura nebyla žádná. Pak přišla předsedkyně, paní Harvalíková, že viděla v Záblatí Konopickou. Všechno sehnala, půl roku jsme nacvičovaly.“ 

Pamětnice s pomocí kamarádky sehnala látky a ušila všem ženám kroje. „Bílé haleny, mladým červenou sukni, starým modrou a zástěrky. Bylo září 1989. Na tu první Konopickou přišly snad celé Volary!“ Konopické pořádali ve starých volarských domech, tzv. dřevácích. „Prvního Konopičáka nám dělal Milda Kollerů z Nebahov. On byl kamarád s naší předsedkyní, znali se z práce na statku. Tak ten nám jezdil dělat Konopičáka,“ usmívá se pamětnice. „Tak se teprve začalo ve Volarech něco dít. V zimě sáňkování, závody pro děti, soutěže a tak... Pamětnice pak po paní Harvalíkové převzala vedení svazu. V Jámě viděla masopust. „Tak jsme ho začali dělat, to už byl rok 2005. Starý Vašek Bártů z Jámy nás naučil ty písničky. Hrál nám pan Tišler ze Záblatí, později Marnotratníci. Bylo to krásný. Také jsem jezdila s ženskýma na rafty, splouvat Vltavu. Jezdily za námi celé lodě, protože s námi byla sranda,“ usmívá se Marie Pešková a s povzdechem dodává: „S námi to ale všechno po roce 2015 zase skončilo. Dneska o to není zájem, mladí mají jiné záliby. Ani ty písničky už neumějí.“

Mateřská byla jen půl roku

Marie Pešková měla krátce po sobě dvě dcery. Mateřská dovolená v druhé polovině sedmdesátých let byla u prvního dítěte jen na půl roku, pak se muselo do práce. Když chtěla matka zůstat s dítětem doma déle, musela si na úřadě vyřídit potvrzení, že ji manžel uživí. „Dcera byla v jeslích často nemocná, a tak ji pak hlídala matka v Plané. Takže jsem ji měla celý týden v Horní Plané. Tak jsme měli hned druhé, abych mohla být doma. Protože dcera to strašně snášela, brečela. To se těžko odjíždělo,“ popisuje pamětnice, jak Husákův režim dosahoval větší porodnosti. Prostě mladé rodiče vydíral. A ta všude dostupná péče? Jesle? „V jeslích se musely děti ráno převlíkat do naha, ty půlroční už se dávaly na nočník, seděly tam chudinky přivázaný, aby nepadaly. Třeba seděly na nočníku půl dne! Podle vychovatelky. Takže také nemohly být dlouho kojené. V roce už nesměly mít pleny. Ty jesle byly hrozný, nevím, co to těm dětem dalo nebo nedalo, ale bylo to odloučení od rodičů,“ uzavírá pamětnice. „My jako sourozenci jsme sice vyrůstali bez pozornosti, matka na nás neměla čas, ale byli jsme doma.“ V revolučních dnech roku 1989 Marie Pešková čekala syna. Ten už se narodil do doby, která se zdála být k lidem i dětem vstřícnější.  

Z nuly se špatně podniká

Jak Marie Pešková vzpomíná na sametovou revoluci? „To víte, že jsme byli zapálení. Oděva nás brala na hůl, my jsme tam dělali za hubičku – 1500–1800 korun jsme brali. To bylo strašně málo (polovina průměrné mzdy v tehdejší ČSSR). Mezi ženskýma jsme držely basu, takže tam nikdo nebyl ve straně. Když byla revoluce, zvonilo se klíčema, šlo se na náměstí, pila šla celá, to byl průvod! Já říkám v Oděvě: ‚Jdeme taky!‘ Taky jsem byla zapálená, protože jsme všichni chtěli lepší peníze. Já už měla bříško, to jsem čekala syna. Všichni jsme viděli ty lepší zítřky!“ popisuje pamětnice atmosféru listopadových dnů roku 1989 ve Volarech a dodává: „Pamatuju si, jak jsme přijeli k našim, to ještě žil můj tatínek. Vidím ho jako dneska. Stál u kredence a my jsme mu říkali, jak jsme zvonili klíčema. On povídal: ‚Vy ještě budete vzpomínat!‘ A měl pravdu. Lepší zítřky nebyly. Chudý lidi byli furt chudý. A ti, co byli zapálení, začali podnikat. Ale z nuly se špatně podniká. My jsme taky začali. Založili jsme s mužem firmu Sutex – suvenýry a textil.“

Podnikání spočívalo ve výrobě suvenýrů z moduritu, ze dřeva a hřbitovních svíček, to byl podle pamětnice velký hit. „Na podzim jsme na hřbitově sbírali krabičky od svíček, muž koupil knot, parafín měl z pily, ten doma roztápěl a dělali jsme svíčky. Já jsem šila. Bundy, košile, dětské oblečení, tehdy nic nebylo. Muž si udělal vozík s deštníkem a jezdil po Volarech a okolí a prodával. Takhle my jsme se vzchopili.“ Marie Pešková dává na závěr k dobru, jak získala lukrativní klientelu z nedalekého nevěstince. „Já vesměs šila dál načerno. Tehdy tady byl vedle Motýl, bordel. Přišel kamarád, že potřebuje spravit zip u sukně. Když ty holky zjistily, kolik chci za práci, začala jsem pro ně šít halenky. Mně to bylo jedno, jestli je zákaznice taková nebo maková. Ty holky strašně dobře platily! Ale to jsem šila tajně, jako pro kamaráda, aby to nikdo nevěděl,“ směje se Marie Pešková.

„Šiju pořád. Než jsem onemocněla, tak jsem šla tady na kurz patchworku. Moc se mi to zalíbilo, a tak jsem začala šít kabelky a peněženky. Pak mi vzali nohu, ale šiju dál,“ uzavírá své vyprávění Marie Pešková a na otázku, co by vzkázala mladým lidem, odpovídá: „Aby nikdy nic nevzdávali a šli dál. Každá doba nese svoje, ale nikdy se nesmí nikdo vzdát.“