The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohumil Pešák (* 1932)

Sprostě nás okradli. Jinak se to nedá nazvat

  • narozen 8. března 1932 v obci Držovice na Prostějovsku

  • rodina v Držovicích vlastnila jedno z největších hospodářství s 18 hektary polností

  • perzekuce během kolektivizace

  • sedmadvacet měsíců v PTP

  • v roce 1958 vstoupila rodina do JZD Držovice

  • v roce 2018 žil Bohumil Pešák v Senici na Hané

Krátce po nástupu k moci rozjel komunistický režim proces násilné kolektivizace neboli proměny individuálního soukromého zemědělství na kolektivní. Během několika málo let přišly tisíce lidí o svá dědičná hospodářství a mnozí z nich po vykonstruovaných procesech strávili léta v kriminálech, stovky rodin vystěhovali a jejich děti vyloučili ze škol nebo poslali do pomocných technických praporů (PTP). Podobný osud měla i rodina Bohumila Pešáka. Jeho strýce Františka Mikulku uvěznili a tři roky strávil v uranových dolech v nápravně pracovních táborech, rodiče se museli pod nátlakem vzdát svého hospodářství a Bohumila režim poslal na sedmadvacet měsíců do PTP.

Na hospodářství prarodičů nastěhovali Němce z Besarábie

Bohumil Pešák se narodil 8. března 1932 jako nejstarší ze tří dětí rodičům Bohumilovi a Boženě Pešákovým v obci Držovice na Prostějovsku. Rodina v obci na úrodné Hané vlastnila jeden z největších dědičných gruntů s 18 hektary polností, k nimž ještě obhospodařovali 4 hektary patřící k výměnku prarodičů.

Po okupaci nacistickým Německem a ustavení protektorátu Čechy a Morava docházelo k snahám o germanizaci místního českého kraje. Nájemci několika gruntů na Prostějovsku se museli vystěhovat a na jejich místo přišli Němci z Besarábie. Z oblastí se zaostalou zemědělskou technologií. Do Držovic takto umístili tři nebo čtyři německé rodiny a jedna z nich obsadila i výměnek prarodičů Adolfa a Boženy Pešákových. „Místo bran na vláčení používali větve,“ vzpomíná pamětník a dodává, že děda s babičkou pak až do konce války bydleli u nich.

Všechno jim sebrali

Druhá světová válka ale jinak majetek rodiny nijak výrazně nepoškodila, a tak po jejím ukončení otec zakoupil svůj první traktor Hanomag R40 a dál rozvíjel rodinné hospodářství. Bohumil jako budoucí dědic gruntu absolvoval zemědělskou školu v Prostějově a poté pracoval na rodinném hospodářství. Plodná léta ovšem narušil únor 1948, kdy moc ve státě převzala komunistická strana. V obcích se pak přesně podle pokynů z Moskvy rozjela řízená kolektivizace zemědělství. Různými formami nátlaku nutili hospodáře ke vstupu do jednotného zemědělského družstva (JZD). Pešákovi odmítali, a tak museli odevzdávat nadměrné dodávky zemědělských komodit, přitom ale propustit všechny své stálé zaměstnance a ani během žní nesměli najímat pracovní síly.

V srpnu 1951 Státní bezpečnost zatkla hospodáře Jaroslava Gregora s jeho rodiči Filoménou a Jaroslavem, kteří veřejně protestovali proti založení JZD a část svých polností měli v Držovicích. Ve vykonstruovaném procesu je následně odsoudili k trestu vězení od tří do osmi let a propadnutí veškerého majetku. Jejich statek byl použit jako základ pro vznikající JZD Vrbátky. V srpnu 1952 povolali Bohumila k odvodu a v říjnu téhož roku zařadili do PTP, kam komunistický režim posílal „politicky nespolehlivé“ mladé muže, kteří sloužili jako levná pracovní síla v dolech, kamenolomech, ve stavebnictví a zemědělství. „Když mě odvedli na vojnu, tak táta vstoupil do družstva, a jakmile tam vstoupili velcí hospodáři, tak je jako kulaky vyhodili. Dali nám pak čtyři málo úrodná pole v devíti kusech. Naše bývalé pole nám nevrátili. Já už jsem doma nebyl a rodiče na to zůstali sami,“ vypráví pamětník.

Mnoho sedláků v Držovicích dál soukromě hospodařilo, dokud proti nim v letech 1957 a 1958 tvrdě nezasáhli. Stanislava Ševčíka tehdy uvěznili a Aloisi Kaštylovi sebrali veškerý majetek. „Kdyby se ho táta neujal, tak zemřel. Pracoval u nás za jídlo na hospodářství a pak mu bratr Jaroslav sehnal zaměstnání v lese ve Vernířovicích, kde sám pracoval. Domů se vrátil až po několika letech a pracoval pak jako dělník v železárnách v Prostějově,“ dodává pamětník.

Kolektivizace postihla také rodinu strýce Františka Mikulky z Klenovic. S manželkou tam obhospodařoval dvacet hektarů polností a v roce 1956 ho za neplnění přemrštěných dodávek odsoudili na pět a půl roku vězení a jeho usedlost dali do užívání JZD. Prošel pak několika nápravně pracovními tábory u uranových dolů. Během věznění mu v osmatřiceti letech zemřela manželka. Ani po propuštění se ale nesměl vrátit do Klenovic a nakonec brzy poté předčasně zemřel. Z jeho dvou synů se tak stali sirotci.

Poslali ho do dolů

Po nástupu do PTP Bohumil Pešák sloužil jako levná pracovní síla. Například v Klatečné stavěli ženijní muniční sklad. „V zimě jsme tam spávali v kožené bundě s nasazenými ušankami a večer jsme se přes díry ve střeše dívali na hvězdy. V devět večer už musela být vymetená kamna.“ Prošel také Litoměřicemi, kde stavěli vojenské objekty, v Praze zase byty pro důstojníky a na čtyři měsíce ho také poslali na Ostravsko, kde fáral v černouhelném dole Lidice. Po celou dobu pobytu v PTP neměl v ruce zbraň, zato musel nesčetněkrát projít politickým školením. Nedostal jedinou dovolenou a domů ho pustili až po sedmadvaceti měsících.

Až do penze v JZD

Po návratu domů se Bohumil Pešák opět zapojil do práce na rodinném hospodářství. Jenže situace se stávala beznadějnou, a tak rodina nejspíš v roce 1958 vstoupila do JZD Držovice. Tehdy totiž po perzekuci Aloise Kaštyla a Stanislava Ševčíka do družstva vstoupili všichni zbývající soukromí hospodáři. Bohumil Pešák pak musel pracovat v místním JZD, kde ho za nějaký čas dosadili na místo zootechnika. V roce 1961 se oženil s Květou Skřipskou, za níž se přestěhoval do dvacet kilometrů vzdálené Senice na Hané. Dál potom každý den dojížděl za prací do Držovic. Snažil se najít zaměstnání blíže novému domovu, ale z Držovic ho nechtěli propustit. Trvalo několik měsíců a spoustu hádek, než se mu podařilo odejít na místo zootechnika v JZD v Seničce. Od roku 1969 pracoval jako zootechnik v JZD Kolektiv v obci Loučka a nakonec až do odchodu do penze dělal zootechnika v Senici na Hané.

Po pádu komunistického režimu rodině sice vrátili jejich polnosti v Držovicích, ale po dlouhých letech už nikdo nedokázal navázat na své předky a soukromě hospodařit, a tak jsou dnes rodinné pozemky v pronájmu. „Za kolektivizace nás sprostě okradli o majetek. Jinak se to nedá nazvat,“ dodává na závěr Bohumil Pešák.

PŘIDAL, Jan. Konec selského stavu na Olomoucku: čas násilí – doba temna. [Česko]: Společnost pro minulost venkova, [2009?].

KUTALOVÁ, Simona. Kolektivizace zemědělství na Prostějovsku. Bakalářská práce, Univerzita Palackého v Olomouci, 2013.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Vít Lucuk)