Jiřina Permanová

* 1934

  • „Já si vzpomínám už od noci na ten den, protože v tý době jsem bydlela na třídě Generála Svobody a silnice, která tam tudy vedle našeho domu vedla, po té silnici všechny ty, nevím jestli všechny, ale velká většina těch ruských tanků jela. No tak my jsme byli všichni úplně natlačení u oken, co se děje, nesvítili jsme, jenom jsme koukali ven, co se to vlastně děje. No jely tanky, jeli vojáci a příští den jsme zjistili, co to vlastně znamená a divadlo je blizoučko náměstí, kde ty tanky taky stály. Měly namířený. Vždyť tam taky spadl kus toho podloubí. Nevěděla jsem ani, kdy se stalo, že tam zemřelo těch šest lidí. Tam mají teď ty pomníčky u radnice. Tak smutný to bylo hrozně. Teď my jsme se v podstatě báli.“

  • „Tam jsem začala chodit do školy a samozřejmě začala jsem hrát na klavír. To bylo to hlavní pro mě celej život, ale dlouho to netrvalo. To jsem chodila do polské školy, ale dlouho to netrvalo, poněvadž skončila válka a my jsme mohli jet do Čech. Takže to bylo báječný. Takže já jsem uměla polsky. V rodině se mluvilo jedině česky. Pokaženou češtinou, ale česky. A taky byla legrace, když já jsem přišla do české školy v Čechách už, v těch Podbořanech a některé slovo jsem nevěděla. Například slovo, co je to ‚skýva chleba‘. No co je to ‚skýva‘. V Polsku jsem nikdy takové slovo neslyšela. Děti se smály: ‚Ona neví, co je to skýva‘. A měly jsme takovýho hodnýho pana učitele, jmenoval se Horák, a ten říkal: ‚Děti, nesmějte se té holčičce, ta zase ví hodně jinejch věcí, který nevíte vy‘. Tak to je jenom taková malá vzpomínka z dětství.“

  • „Potom tatínka vzali Němci do války. Shodou okolností se dostal do Československa a byl v Hanušovicích na Moravě. My s maminkou, moje sestra, maminka, já, jsme zůstaly na Volyni. V tom Rovně. Ale protože jsme tam byly samy a věděly jsme, že v Polsku, které je dosud Polsko, žije maminčina maminka, čili moje babička a tety a příbuzní, tak my samy s maminkou jsme se vydaly. Dokonce já si na to moc nepamatuji, ale sestra občas vzpomene, že jsme šly někde po silnici s kufírkem. Někam jsme cestovaly, až jsme se dostaly k tý babičce do Zelówa. Blízko Lodže. No a tam jsme čekaly, až bude konec války. A když byl konec války, tak tatínek mezitím v Čechách, Podbořanech blízko Žatce, on byl inženýr agronom, sehnal si tam práci, sehnal i bydlení pro nás. A my jsme byli úplně první rodina, volyňská rodina, která se za ním dostala do Čech. A pak jeli další. Moje tety různý a známí a příbuzní. Pak to jezdilo jednak z Volyně a jednak z toho Polska, ze Zelówa.“

  • Full recordings
  • 1

    ED Liberec, 30.01.2022

    (audio)
    duration: 59:19
    media recorded in project Příběhy regionu - Liberecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Život psaný v notách. Komunisti vládli venku, za zdmi divadla

Jiřina Permanová v roce 1950
Jiřina Permanová v roce 1950
photo: Archiv pamětníka

Jiřina Permanová se narodila 4. Ledna 1934 na Volyni, ve městě Rovno. Krátce po začátku druhé světové války Němci, kteří Rovno okupovali, odvedli tatínka Bohumila Permana na nucené práce. Maminka Marie s dcerami Jiřinou a Annou nechtěly zůstat v Rovně samy, a tak se přesunuly k příbuzným do polského Zelówa, kde se dočkaly konce války. Tatínek mezitím našel bydlení v Československu a Permanovi se tak mohli jako jedna z prvních rodin vrátit v roce 1945 zpět do bývalé vlasti. Jiřina Permanová milovala už od mládí hru na klavír. Vše důležité jí předal profesor Jaroslav Hauft v liberecké hudební škole. V roce 1962 udělala konkurz do Divadla F. X. Šaldy v Liberci, kde strávila dalších čtyřicet pět let. Působila jako korepetitorka v opeře a se svým třetím manželem houslistou Františkem Bulvou hrála v jeho sextetu. V Liberci prožila i invazi vojsky Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968 a demonstrace a stávku v divadle během sametové revoluce na podzim roku 1989. Za celoživotní přínos v oblasti hudby obdržela v roce 2021 Poctu hejtmana Libereckého kraje. V době rozhovoru v roce 2022 žila v Liberci. Příběh pamětnice jsme mohli zaznamenat díky podpoře Statutárního města Liberec.