Jiřina Perglová

* 1941

  • „V únoru mi byl rok a na Velikonoce, to bylo někdy v březnu, si pro otce přišli muži v civilu. Odvedli ho a sebrali mu hodinky a klíče a odjeli. Odvezli ho do Petschkova paláce k výslechu. To bylo v březnu. Potom byl zavřený na Pankráci, mamka tam měla ještě návštěvu 11. června. Měla mě s sebou na ruce. Kam by mě jinam dala, neměla nikoho na hlídání. Otec prý říkal, že je situace velice vážná a že neví, jestli se domů vůbec vrátí. Byl popravený 30. června v Kobylisích.“

  • „Otec byl popravený ve dvaačtyřicátém roce, když mi byl rok a čtvrt. Tu dobu si vůbec nepamatuji. Ale když mi byly čtyři roky, tak jsme šli z návštěvy od maminčiny sestry, která bydlela na Letné. Bydleli jsme v ulici K Červenému vrchu v Praze Vokovicích a mamka viděla před naším domem velikánské německé auto. Bylo to už dva roky po popravě. Ona mě strašně pevně držela za ruku, to si pamatuju, a říkala, že nemůžeme jít domů. Byli tam zkrátka Němci a vybrali veškeré věci po mém otci. Protože oni měli jeho klíče od bytu a všechno, co se jim hodilo - psací stroj, boty, oblečení, tak to si odvezli a mamka se bála jít v tu dobu domů.“

  • „To bylo tak smutné období. Když jsem se [maminky] ptala, tak říkala, že tomu nevěřila. A moje maminka byla věřící. Říkala, že kdyby byl Bůh, nedopustil by takové zločiny. Protože otec pomáhal lidem a teď viděla, že se ta pomoc obrátila proti němu. Bylo to zvláštní. On spolupracoval s Balabánem, Mašínem a hlavně s panem Morávkem. Vystavoval tam ty občanské legitimace a byl v tom odboji, v Obraně národa. Moje maminka o tom nechtěla mluvit, abych se tím nezatěžovala. Říkala, že to pro ni bylo jedno z nejhorších období. Protože v šestnácti letech jí zemřela maminka a ve dvaadvaceti letech jí popravili manžela. Takže zůstala úplně sama.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha , 24.05.2021

    (audio)
    duration: 01:13:52
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Moje první vzpomínka z dětství? Jak se maminka bála jít domů, protože tam bylo gestapo

Jiřina Perglová, 1946
Jiřina Perglová, 1946
photo: pamětnice

Jiřina Perglová, rozená Kosíková, se narodila 14. února 1941 v Praze jako jediné dítě manželům Františkovi a Jiřině Kosíkovým, kteří pocházeli z Kladna. Do Prahy odešli ještě před válkou. František Kosík vystudoval strojní průmyslovku, avšak v roce 1936 kvůli nedostatku pracovních příležitostí nastoupil k policii na Praze 6. V roce 1939 se zapojil do odbojové činnosti Obrany národa, kde spolupracoval s Mašínem, Morávkem a Balabánem. Díky své pozici u policie zajišťoval odbojářům falešné doklady a také jim obstarával potravinové lístky. V letech 1941-1942 u Kosíkových přespával Václav Morávek, který se v březnu 1942 při obklíčení gestapem zastřelil. Gestapo u něj našlo klíče od dvou bytů a rozjelo pátrání po jejich majitelích. Jedny klíče patřily Kosíkovým, František Kosík byl na udání zatčen gestapem a 31. července 1942 na Kobyliské střelnici zastřelen. Jiřině byl tehdy rok a pět měsíců, její ovdovělé mamince 22 let. V letech 1947-1950 chodila Jiřina na základní školu v Praze Dejvicích, pak do roku 1954 žila v Kladně u prarodičů Anny a Václava Kosíkových, a to také z toho důvodu, aby jim komunisté nenasadili do bytu cizího nájemníka kvůli tzv. „nadměrečným metrům“. Jiřina v roce 1961 absolvovala grafickou školu v Hellichově ulici a v témže roce se provdala za tiskaře Jana Pergla, který na škole externě učil. Vychovali spolu dvě děti. Jiřina Perglová pracovala 33 let ve Státním pedagogickém nakladatelství jako technická redaktorka. Po sametové revoluci byla technickou redaktorkou v nakladatelství Septima. Pracovala až do svých 70 let. Rodina Kosíkových byla traumatizována popravou Františka natolik, že se již o politiku nezajímali a žili pro rodinu. Jiřina Kosíková, vdova po Františku Kosíkovi, se již nikdy neprovdala. Zemřela v roce 2003.