The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Pelikánová (* 1939)

• narozena jako Hana Kurzawová 21. července 1939 v Czermině (Polsko)

• předkové patřili k pobělohorským protestantským exulantům, kteří odešli z Čech před násilnou rekatolizací

• rodiče Ernst a Anna Kurzawovi hospodařili na statku

• otec byl za války v totálním nasazení v Itálii

• v roce 1945 byli všichni obyvatelé Czerminu repatriováni do Československa

• usadili se v Kamýku na Tachovsku

• v roce 1948 se rodina přestěhovala do Staré Role u Karlových Varů

• v letech 1953–1957 studovala pamětnice na hospodářské škole v Karlových Varech

• v letech 1957–1971 pracovala na národním výboru ve Staré Roli jako účetní

• v letech 1971–1984 pracovala pro Městskou správu kin v Karlových Varech a Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary

• v letech 1984–1999 pracovala jako plánovačka a ekonomická náměstkyně v Povodí Ohře

• v letech 1999–2009 pracovala jako účetní pro rodinnou firmu

• v roce 2025 žila v Karlových Varech, měla dvě dcery

Hana Pelikánová se narodila jako příslušnice české menšiny v Polsku a do Československa se se svou rodinou dostala v rámci repatriace roku 1945. Její předkové, členové Církve bratrské, odešli z Čech v době rekatolizace po bitvě na Bílé Hoře. V roce 1763 jim pruský král přidělil starou, zpustlou obec Czermin (česky Čermín) na území dnešního Polska, nedaleko Poznaně. 

Právě zde se 21. července 1939 narodila Hana jako dcera Ernsta a Anny Kurzawových. Její otec studoval, aby se stal učitelem, ale kvůli migrénám musel studium opustit a se svou ženou pak hospodařil na 15 hektarech polností. Rodina žila pohromadě s prarodiči ve velké zemědělské usedlosti. V době Hanina nejútlejšího dětství mluvili doma německy.

Nejdřív přišli Rusové, potom Poláci

Po vypuknutí druhé světové války byla tato část Polska anektována nacistickým Německem. Haně se ještě za války narodila mladší sestra Annemarie (1942), brzy poté však musel její otec do nuceného pracovního nasazení v Itálii. 

Hana a Annemarie zůstaly samy s matkou a prarodiči. „Máma byla na hospodářství sama, nebyl čas na nějaké hraní a mazlení,“ vypráví pamětnice. První Haniny dětské vzpomínky se týkají příjezdu Rudé armády začátkem roku 1945. „Protože jsme měli velký dvůr, u nás sídlila vojenská šarže, na dvoře parkovala vojenská auta.“ Když dorazily další sovětské jednotky, začalo rabování: „Strhali zlacené kliky, vzali všechny zavařeniny. Co neodnesli, rozbili a šli dál.“ Hana Pelikánová vzpomíná, že její matka se ukrývala ve strachu před znásilňováním; přímo u nich na dvoře byl jeden sovětský voják za tento zločin zastřelen. 

Po odjezdu sovětských vojsk „přišli Poláci“, jak uvádí pamětnice. Ani oni se k české menšině nechovali přátelsky: „Tatínek mi poslal z Itálie krásnou vlasatou panenku. Nesměla jsem si s ní hrát, abych ji nerozbila. Pak přišel polský kluk, uřízl jí hlavu a nalil do ní vodu.“ 

Dramatická cesta do Čech

Osudy české protestantské menšiny na tomto území se zabývala historička Zdeňka Kvasničková. Ve své rigorózní práci cituje vzpomínky pamětníka Richarda Nováka, který popisuje změnu chování Poláků vůči Čechům po druhé světové válce: „Jejich alergii vůči nám jsme pociťovali dost silně. Kdo nebyl Polák ani katolík, takového pociťovali jako nějaké cizí těleso ve vlastním těle. Jedno jejich úsloví to výstižně vyjadřuje: ‘Polsko musí být čisté jako sklenka čiré křišťálové vody!’ Takže po skončení druhé světové války a v těchto změněných politických poměrech jsme se my, lidé českého původu a protestantského vyznání, pojednou začali cítit velmi nedobře. Také veškerý pocit bezpečí byl zcela pryč. (...) Už to nebyl náš domov jako doposud těch 200 let, nýbrž studená a zlá cizina.“[1] 

To byl zřejmě důvod, proč představitelé Čechů v Čermíně a okolí vyjednali s prezidentem Edvardem Benešem repatriaci do Československa. Jako jeden z hlavních aktérů se tohoto vyjednávání účastnil učitel Vilém Hovorka. Zdeňka Kvasničková ho cituje: „Vybrali jsme vesnice na bývalém panství Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic: Lestkov (Hanov, Milíkov, Vrbice), Zhořec (s osadami Kohoutov, Pačín, Kamýk a Loučky). Byla mi svěřena repatriace z Táborska (Velkého i Malého Tábora, Čermína, Utraty – jinak Veronikapol, Smoláka a Celinky) do Čech…“[2] 

O Vánocích 1945 mělo z Čermína a okolí odcestovat 109 českých rodin. Hana Pelikánová popisuje, že přípravy k odjezdu probíhaly dosti narychlo: „Měli jsme asi pět nebo šest dní na to, abychom se mohli sbalit. S mojí mámou cestovala ještě její sestra, v té době už vdova, která taky měla dvě malé děti. Mámě poradili, aby nadělala a nasušila nudle, abychom na dlouhé cestě neměli hlad.“ 

Vlak vysídlenců dorazil do polských Katovic, kde se ale zastavil. Mezi lidmi se šířila panika, že je mají místo do Československa poslat na Sibiř. Zdeňka Kvasničková opět cituje pamětníka Richarda Nováka: „Polský velitel katovického nádraží nařídil, aby nás odsunuli na vedlejší slepou kolej, a tam nás nechali stát ve velké nejistotě, co s námi bude dál. Tam se totiž proslýchalo, že budeme odsunuti na Sibiř do Sovětského svazu. Polští vojáci s nasazenými bodáky nás tam hlídali, obcházeli náš vlak a vykřikovali na nás, že pojedeme na Sibiř, a nikoli do Čech. Byly to pro nás hrozné okamžiky. Teprve moudrý a rozhodný zásah tamního sovětského velitele, na naléhavou prosbu Viléma Hovorky, pomohl, když se dozvěděl, že jsme původu českého, a když tento důstojník prokoukl lest Poláků. Ó, jak jsme si oddechli!“[3] 

Na tuto dramatickou epizodu vzpomíná i Hana Pelikánová: „Pak jsem se dozvěděla, že opravdu jsme měli jít na tu Sibiř. Ale pan Hovorka všechno vyjednal na velvyslanectvích, všechno domluvil, zaplatil všechny poplatky i úplatky, takže nás nasměrovali do Čech.“

O vánočních svátcích dorazili Kurzawovi do vesnice Kamýk nedaleko Bezdružic v okrese Tachov. Vesnice byla podle slov Hany Pelikánové zcela vysídlená; předtím ji obývali sudetští Němci, kteří své domy museli opustit. 

Její matce a tetě přidělili největší dům ve vsi, odpovídající velikosti zhruba tomu, který opustily v Čermíně. 

Anna Kurzawová se opět začala věnovat zemědělství. Na návrat manžela a otce z Itálie rodina čekala až do roku 1947. 

Tatínek nechtěl znovu přijít o hospodářství

Od ledna 1946 nastoupila šestiletá Hana do první třídy ve škole v nedalekém Pačíně. „Chodili jsme tam pěšky, v zimě jsme kolikrát přicházeli promočení a pan učitel nám sušil oblečení na kamnech.“ Ve škole se dívka poprvé začala potýkat s češtinou, kterou do té doby neovládala. Mluvila pouze německy, což byl po válce obrovský handicap. 

Její otec Ernst Kurzawa po návratu už nechtěl hospodařit jako sedlák. „Řekl, že jednou mu už půdu sebrali a nechce to zažít znovu,“ vzpomíná Hana Pelikánová. Začátkem roku 1948 se proto přestěhoval do Staré Role u Karlových Varů, kde si našel práci v porcelánce. Časem za ním přesídlila nejen rodina, ale i další krajané původem z Čermína. 

Ve Staré Roli žili Kurzawovi nejprve v jednopokojovém bytě; později se matka spřátelila s jednou místní Němkou, která odcházela do odsunu a přála si přenechat jim svůj dům. Ten si ale posléze museli odkoupit od státu. Zde přišli na svět další Hanini sourozenci, bratr Oldřich a dvojčata Viliam a Milada. 

Když Hana nastoupila ve Staré Roli do třetí třídy, začala mnohem hůře pociťovat svou neznalost češtiny. „Německy jsme mluvit nesměli, to bychom byli ,německý svině’. Jednou zavolali rodiče do školy a ptali se, jestli nejsem němá, protože ze mě nikdo nemohl dostat ani slovo.“ Postupně se ale její znalost češtiny zlepšovala a spolu s ní i její školní známky, takže od šesté třídy už mívala na vysvědčení vyznamenání. 

Vzpomíná, že v době jejího dětství a dospívání rodina žila velmi skromně: „Naši přišli do Čech jenom s kufrem. Všechno se muselo pořizovat znovu, postupně. My děti jsme každý den musely chodit na trávu pro králíky, na klásky, aby se nakrmila drůbež, paběrkovat brambory. Když měli rodiče v roce 1953 něco našetřeno, přišla měna a zase jsme neměli nic. A do toho se narodila dvojčata. Nestěžovali jsme si, brali jsme to tak, jak to je.“ 

O budoucnosti rozhodoval sociální původ 

Po zážitku drancování Čermína Rudou armádou roku 1945 se Kurzawovi celoživotně obávali Rusů a po roce 1948 se záměrně drželi zcela stranou politického života. „Táta se do ničeho nepletl a nikam nechodil. Ve čtvrté třídě jsem nesměla vstoupit do Pionýra, to jsem obrečela.“ Rodina nicméně chodila na bohoslužby do českobratrského sboru v Bulharské ulici v Karlových Varech. 

V osmé třídě Hana dostala jako jedna z nejlepších žákyň doporučení ke studiu na hospodářské škole v Karlových Varech. Oba její rodiče v té době pracovali ve starorolské porcelánce, měla tedy dělnický původ, který jí studium umožňoval: „Já jsem doporučení dostala, ale ti, kteří dělnický původ neměli, se na školu nedostali.“ 

Hana Pelikánová vzpomíná, že na hospodářskou školu nejdřív nechtěla, protože si myslela, že jde o školu zemědělskou. Teprve posléze pochopila, že se vlastně jedná o obchodní akademii. Zde studovala až do maturity v roce 1957. Do studentského života, včetně brigád, se moc nezapojovala, protože prioritou stále zůstávala práce v domácnosti, matce musela pomáhat s péčí o mladší sourozence. 

I tuto školu uzavřela s výbornými studijními výsledky a mohla pokračovat ve studiu na vysoké škole. Finanční situace rodiny jí to ale nedovolila. 

Do KSČ? Otec by to nepřežil

Po maturitě dostala Hana Pelikánová umístěnku do porcelánky ve Staré Roli. Její bývalý učitel ze základní školy, zapřisáhlý komunista Josef Lokajíček, si ji však vyžádal jako účetní na národní výbor, kde sám působil jako předseda. 

Jako dvacetiletá se Hana poprvé provdala a narodila se jí první dcera. 

Jako účetní na národním výboru Hana prožila politické uvolnění 60. let, kdy Lokajíčka ve vedení vystřídali reformní komunisté. 

Brzy nato však přišel srpen 1968 a s ním invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. „Všude se křičelo: ‘Zabrali nás, zabrali nás,’” vzpomíná Hana Pelikánová, sovětské tanky však ve Staré Roli neviděla. Na radu svých rodičů se nezapojovala do žádného politického dění. 

Patrně i díky tomu mohla na národním výboru zůstat i v době počínající normalizace, kdy reformní komunisté museli odejít. Prošla prověrkami, kde se jí zřejmě ptali na její postoj k okupaci Československa; podle svých slov si ale nevzpomíná, jak odpovídala. 

Brzy nato ale byla vystavena permanentnímu tlaku, aby vstoupila do Komunistické strany Československa (KSČ): „To jsem zkrátka nemohla udělat. Bránilo mi v tom moje přesvědčení. Můj otec by to snad nepřežil.“ Snažila se vymluvit s poukazem na pracovní vytížení a péči o malou dceru. 

Její situace v zaměstnání se ještě zhoršila poté, co její sestra na počátku normalizace emigrovala do Německa. Začala si hledat jiné zaměstnání a prostřednictvím jednoho známého se dozvěděla, že karlovarská Městská správa kin hledá ekonoma. 

Zde prožila 14 let, na která vzpomíná s úsměvem. Městská správa kin měla na starosti všechny biografy v Karlových Varech – stále existující kino Čas, Drahomíra a letní kino a dnes již zaniklé kino Praha a kinokavárnu Petr. Od roku 1972 navíc pracovala jako účetní pro Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech, který se v té době konal jen jednou za dva roky. Měla na starosti vedení předprodeje vstupenek a vzpomíná, že měla možnost sehnat pro své známé protekčně vstupenky na filmy západní provenience; spolu s nimi si ale lidé vždy museli koupit také lístek na sovětský film, o který takový zájem nebyl. Po každém festivalu předkládala vyúčtování a pořadatelé festivalu byli v šoku, když zvládla vše vyúčtovat do dvou týdnů po skončení akce; její předchůdce prý předkládal vyúčtování až po půl roce. 

Do Čermína už se nikdy nevrátila

V 70. letech si poprvé žádala o výjezdní doložku do západního Německa, aby tam mohla navštívit sestru. Když se dostavila na pasové oddělení, Státní bezpečnost (StB) vydání doložky podmínila tím, že jim podepíše spolupráci: „Řekl mi: ‘Jo, my vám to povolíme, ale podepište nám tady, že nám přijdete nahlásit, co tam uvidíte.’“ Hana Pelikánová to odmítla a doložku nedostala. V roce 1982 emigrovala i její nejmladší sestra, Hana Pelikánová mohla obě sestry navštívit až v roce 1984. 

V témže roce také znovu změnila zaměstnání, z Městské správy kin odešla jako plánovačka do podniku Povodí Ohře, který měl na starosti správu vodních toků v karlovarském regionu. Vzpomíná na výborný kolektiv, který nebyl zatížený stranickou hierarchií. 

Zde také zažila pád komunistického režimu v listopadu 1989. Vzpomíná, že ona osobně se neúčastnila demonstrací v Karlových Varech, ale veškeré dění sledovala v televizi. „Pořád jsme koukali na zprávy. Báli jsme se, aby nezasáhly Lidové milice, aby nedošlo k nějakému masakru.“ 

V Povodí Ohře pracovala až do roku 1999, od 90. let na pozici ekonomické náměstkyně. Poté ještě dalších deset let, už v důchodovém věku, vedla účetnictví pro firmu svého zetě. 

„Mám krásnou rodinu, hodné a šikovné děti,“ říká Hana Pelikánová. V současnosti (2025) intenzivně vnímá válku na Ukrajině: „Já říkám, že Putin je vrah, nedá se mu v ničem věřit. A on se nezastaví, chce i nás, chce celou Evropu.“ 

Hana Pelikánová říká, že se nerada ohlíží do minulosti. Vesnici Čermín, kde prožila první roky svého dětství, v dospělosti nikdy nenavštívila. „Moje děti se tam byly podívat, ale já jsem tam nikdy jet nechtěla. Nemám na to dobré vzpomínky.“ 

Na závěr formuluje stručné poselství pro budoucí generace: „Hlavně ať do toho mladí lidé jdou s čistým štítem, ať nekradou a nelžou. A ať nejsou tak chamtiví. Každý by se neměl hnát jenom za svým a myslet jen na sebe. To je nejhorší, co může být.“ 

 

[1] KVASNIČKOVÁ (HOVORKOVÁ), Zdeňka. Repatriace českých pobělohorských exulantů z Polska na Bezdružicko po druhé světové válce. Praha: Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta, 2015. Rigorózní práce.

[2] Tamtéž. 

[3] Tamtéž.