Vít Pelikán

* 1953

  • „Dostal jsem se na Palachův týden, když byly demonstrace. To jsme s ženou jeli brzo ráno rychlíkem do Prahy, ještě než měla ta demonstrace začít. Dostali jsme se na Václavské náměstí a v jedné kavárně jsme byli už od rána. Na čaji a na kafi jsme tam strávili asi dvě hodiny. Milice uzavřela celé náměstí a my jsme se z té kavárny dostali doprostřed Václaváku, takže jsme byli přímo v tom dění. Tak nás tam nějak nemohli vytlačit. Část lidí vytlačili na Můstek, část lidí do Opletalovy a dalších ulic. My jsme tam zůstali co nejdéle, než tam spustili vodní děla. Nebo jsem se dostal 28. října, nevím kterého roku, do Prahy na demonstraci. Tam jsme chytli sprchu vodními děly. To nás po Národní třídě tlačili ven. Tam ženu praštil jeden policajt štítem. Oni měli takové velké štíty. Mysleli si, že po nich bude někdo střílet, nebo já nevím co. Tak měli obušky, helmy a štíty. Moje žena se na toho policajta tak podívala a praštila ho do toho štítu a říká: ‚Co si to dovolujete na ženu?‘ On skutečně se tak zastyděl, že utíkal tak bokem, aby už nemusel do nikoho žďuchat. Některých těchto demonstrací jsem se osobně zúčastnil. Bylo to vždycky takové silné. Tam už bylo vidět, že ten režim je skutečně nahlodaný a je jenom otázka času, kdy se to zhroutí.“

  • „To bylo v souvislosti s panem doktorem Fučíkem, Holečkem a paní Kuželovou. Oni vydávali samizdat. Je to docela dobře zdokumentované jako akce Saturn. Ten doktor Fučík měl v registru StB jméno Saturn. Toho velmi bedlivě sledovali. Oni už nijak zvlášť neskrývali svoji vydavatelskou a tiskařskou činnost. Také je sledovali k nám. Pak mě vzali na výslech a chtěli po mně nějaké informace, kdo u nás byl, jak byl. Ptali se mě, jestli odmítám vypovídat podle paragrafu 100. To měla možnost osoba blízká nebo kdybych osobě blízké mohl ublížit, tak mám tu možnost odmítnout vypovídat. Já jsem říkal: ‚Neodmítám vypovídat podle paragrafu 100.‘ Tak oni: ‚Dobře. Tak mi řekněte, jestli znáte tady pana doktora Fučíka.‘ Já jsem říkal: ‚Na tuto otázku vám odmítám vypovídat, neboť tato otázka souvisí s pronásledováním lidí a je to proti lidským právům.‘ Tak jsem to nějak nadefinoval. A oni zase: ‚Tak odmítáte vypovídat, nebo neodmítáte vypovídat?‘ Já říkám: ‚Neodmítám vypovídat.‘ Tak zase mně položili otázku, jestli mě navštívil ten a ten člověk. Já jsem říkal: ‚Tady na tuto otázku vám odmítám vypovídat, neboť tato otázka se týká potírání svobody a lidských práv.‘ Tak asi desetkrát jsme to opakovali. Když potom oni byli nasraní, to byli nějací ostravští estébáci, a mě pustili domů. Oni pak už věděli a nebrali mě na výslechy.“

  • „Šli jsme přes les s knihami k cestě. Slyšel jsem, že to auto, dvanáctsettrojka, jede kolem lesa na místo, kde jsme byli přibližně domluvení. Chtěl jsem vyjít z lesa, abych je zastavil. V tu ránu, jak jsem vyšel z lesa, jsem viděl, jak přijíždí chlap na kole se psem. Tak jsem couvl a schoval jsem se, aby mě neviděl. Ta dvanáctsettrojka jela těsně za ním. Takže jak jsem se schoval, oni přejeli. Neviděli, kde jsme, přejeli a vjeli autem hned o kilometr dál do Lešan. Jak vjeli do vesnice, ve čtyři ráno tam stáli policajti, zastavili je a prohlíželi celé auto. V té dvanáctsettrojce nic nebylo. Kamarádi si mysleli, že nás zatkli. Tam bylo ještě další auto, tam byl Martin Kvapil. Ten měl naložit další lidi. Za Lešanama se společně setkali. Viděli, že tam není nikdo z nás, co jsme byli s těmi kufry a ruksaky, a odjeli domů. My jsme stáli v tom lese a já slyším, jo, dobrý, už zase jedou zpátky. Jelo auto, tu, tu, tu do toho kopečka. Chtěl jsem vyjít, jenomže vidím, že to auto má zhaslá světla. Jak přijelo blíž k nám, kde jsme byli schovaní, uviděli jsme, že jsou to policajti. Bez světel, že jdou určitě po nás. Oni projeli a nenašli nás. Tak jsme tam chvíli stáli a přemýšleli, co máme, nemáme dělat. Věděli jsme, že ti nepřijeli. Tak jsme tam po půl hodině zjistili, že je asi chytili. Navzájem jsme si o sobě mysleli, že jsme zatčení. Zaházeli jsme knihy v lese větvemi, listím a chrastím, co tam bylo. Šli jsme přes kopec do Kostelce na Hané a prvním dělnickým vlakem v pět ráno jsme přijeli do Olomouce. Hned jsme šli k Martinu Kvapilovi zjistit, co se děje. Zjistili jsme, že nikoho z nás nezatkli, že to byla léčka, které jsme se vyhnuli. Ten pán na kole se psem, co tam jel, nás zachránil. Jsme si byli jistí, že to byl anděl strážný na kole.“

  • Full recordings
  • 1

    Olomouc, 09.01.2019

    (audio)
    duration: 02:35:35
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Cílem nebyl protistátní odboj, ale život ve svobodě

Vít Pelikán na dobové fotografii
Vít Pelikán na dobové fotografii
photo: archiv pamětníka

Vít Pelikán se narodil 19. září 1953 v Olomouci, kde vyrůstal ve vile svého dědečka, akademického sochaře Julia Pelikána. Jeho strýc Jiří i otec Vladimír byli komunistickými reformními politiky. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy strýc Jiří Pelikán odešel do exilu. Na střední škole a později na vysoké škole ve Zlíně se pamětník pohyboval v hudebním a výtvarném undergroundu. Jeho sestra Iva a švagr Mirek Vodrážkovi žili v Praze, patřili mezi signatáře Charty 77 a příznivce undergroundu. V Olomouci se Vít zapojil do skupiny vydávající samizdatovou knižní edici Texty přátel, pod jejich vlivem konvertoval ke křesťanství a nechal se roku 1978 pokřtít. S manželkou Hankou patřili do křesťanských společenství, která se scházela k modlitbám a setkáním. Rozmnožoval a distribuoval periodika Informace o Chartě 77, Listy a Informace o církvi. Pro jeho činnost ho sledovala a odposlouchávala Státní bezpečnost (StB), opakovaně ho zadržovala, vyslýchala a nasadila na něj několik agentů. Snažil se o podporu politických vězňů - od organizování protestních hladovek po účast na soudních líčeních. StB mu bránila v účasti na plánovaných nepovolených manifestacích a v tyto dny ho hlídala nebo rovnou zadržela. Od roku 1984 pracoval na pozici samostatného výzkumného pracovníka ve Výzkumném ústavu pro farmacii a biochemii. Zúčastnil se Národní poutě na Velehradě v roce 1985. V lednu roku 1989 zažil demonstrace v Praze známé jako Palachův týden a nechyběl ani na připomínce 28. října v Praze. V listopadu 1989 organizoval manifestace v Olomouci a zapojil se do Občanského fóra. Působil v občanské komisi vyšetřující Veřejnou bezpečnost, Státní bezpečnost a dění ve věznici na Mírově v době totalitní vlády komunistů. Po sametové revoluci pokračoval ve své profesi ekonoma.