The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

vojín Jarmila Pelčáková (* 1922  )

Všichni jsme vedeni k lásce k vlasti a viděli jsme v prezidentovi Masarykovi Pána Boha

  • narodila se v roce 1922 v Kyjově

  • otec pracoval jako dělník ve sklárnách v Kyjově, byl mistrem a předsedou odbojové organizace, matka v domácnosti

  • byla vychována vlastenecky, chodila do Sokola

  • v roce 1942 nastoupila v gumárnách ve Fatře v Napajedlích

  • otec Jarmily začal spolupracovat s odbojovou organizací Obrana národa, Jarmila mu pomáhala například při útěku lidí přes hranice

  • v roce 1942 byl Jarmilin otec zatčen gestapem a zastřelen

  • v roce 1943 se vdala, aby si změnila jméno

  • po válce si udělala kurz porodnictví

  • začala psát do okresních zemědělských novin a dálkově studovat Vysokou školu zemědělskou

  • pracovala také v brněnské televizi

  • od roku 2001 opět v kontaktu se svým milým z doby okupace Gustavem Svobodou

Předválečné dětství a mládí

Jarmila Pelčáková se narodila v roce 1922, v době natáčení rozhovoru jí bylo 80 let. „Povahou i rodem jsem moravský Slovák,“ tvrdí sama o sobě. Otec pracoval jako dělník ve sklárnách v Kyjově, byl mistrem a předsedou odbojové organizace. Maminka byla v domácnosti. Jarmila byla jedináčkem – její matka trpěla tuberkulózou a lékař jí další těhotenství nedoporučoval. Svoje dětství považuje Jarmila za velmi hezké, ráda vzpomíná na své rodiče. Maturovala v roce 1941. O rok později nastoupila v gumárnách ve Fatře v Napajedlích.

O výchově na gymnáziu říká: „Tam jsme byli všichni vedeni k lásce k vlasti a viděli jsme v prezidentovi Masarykovi Pána Boha.“ Jarmila chodila také do Sokola. Většinu příbuzných považuje Jarmila za velké vlastence: „Já jsem v tom vyrůstala a považovala jsem za samozřejmost, že mám republiku ráda. Pamatuju si, že když okupovali Sudety, tak jsem brečela jak malé děcko.“

Okupace

Její rodné město Kyjev bylo okupováno v době, kdy byla ještě na gymnáziu. „Měli jsme jednoho výborného latináře, jmenoval se doktor Dlouhý. Místo latiny nám začal přednášet české dějiny. Naváděl nás na to, co bychom měli dělat, když nás okupují Němci. Kyjov první okupovali Rakušani. Většina z těch rakouských vojáků uměla česky. Chodili mezi lidmi a mezi studenty a vyprávěli, jak se budeme mít dobře, jaký je Hitler bezvadný chlap a tak dále. Pan Dlouhý přišel jednou do hodiny úplně rudý a vzteklý a začal nám říkat, co si to představujeme. Prostě nám vynadal,“ vzpomíná Jarmila na jednoho svých profesorů z gymnázia. „Dost těch mladých studentů nevědělo co. Dneska se taky sedmnáctiletá holka nebo kluk nezajímají o to, co se děje ve světě.“

Podle Jarmily bylo prvním dojmem z okupace většiny lidí překvapení: „Tehdy se spousta lidí nechala těmi rakouskými vojáky, dá se říct, ukecat. Až postupem doby přišli na to, že to byl všechno podvod. Ale v první chvíli, když přišli vojáci, tak lidi nevěděli, co mají dělat a jak se na to mají dívat.“

Její povaha byla silně formovaná vztahem k vlasti: „Já jsem byla odchovanec první republiky a stará sokolka. To znamená, že pro mě republika bylo to první a poslední. Jakmile přišly maléry s Němci, začala jsem se rozhlížet, kde bych mohla pomoci.“

V odboji

Otec Jarmily navázal spolupráci s odbojovou organizací Obrana národa. Nechtěl svou dceru vystavit přímému nebezpečí, a do událostí kolem odboje ji proto plně nezasvětil. Jarmila pracovala v odboji jako jeho pomocnice: „Můj tatínek se zapojil do odboje, stal členem Obrany národa a já jsem mu dělala více méně takovou asistentku. Když to šlo, pomohli jsme kdekomu. Tatínek na to nakonec doplatil. Já jsem chvála Bohu byla zachráněna. Řekla bych, že tehdy pro nás osvobození bylo alfou a omegou našeho života. Já tehdy jako sedmnácti-osmnáctiletá studentka bych si považovala za čest, kdyby mě zastřelili. Tehdy jsem to považovala za povinnost, že každý musí udělat to, co dělám já. Bohužel to každý nedělal.“ 

Jarmila plnila pouze jednotlivé úkoly, které dostávala od otce. Pomáhala například při útěku lidí přes hranice. K emigraci pomohla i svému spolužáku z gymnázia a dlouholetému kamarádu (později plukovníku) Gustavu Svobodovi: „S Gustavem Svobodou jsme byli staří kamarádi ještě z gymnázia z Kyjova. Jelikož věděl, že do něčeho se svým otcem na počátku okupace brousím, přišel si mi postěžovat, že potřebuje jít do zahraničí, jinak bude asi zavřený. Svěřila jsem se tatínkovi, dali jsme hlavy dohromady. Tatínek byl sklář a měl kamarády v Květné Stráni, kde byla sklárna. Jednoho dne přišel Gustav a říká: ,Mám tady ještě bráchu, mám tady ještě dalšího Svobodu, mám tady i několik kamarádů z Hranic. Potřebujeme ven…‘ Vyrazili jsme nejdřív do Valašských Klobúk, kde přechod nevyšel. Tak jsme bydleli pět dní u mého strýce v Uherském Brodě, odkud jsem je vyprovodila na hranice. To víte, že jsem nějaké slzičky uronila. Dlouho jsem pak přemýšlela a litovala, že jsem s nimi nejela, ale byla jsem mladá holka, jedináček a měla jsem strach. Všichni mě od toho zrazovali. Nakonec jsem ale hodně litovala, že jsem s nimi nešla.“

V té době spolu Jarmila s Gustavem chodili. I podle Gustava Svobody to byla „velká láska“. Oba si mysleli, že se brzy znovu setkají: „Já jsem byla přesvědčená jako všichni, že to bude brzy skončené, že oni přijdou, že se vezmeme, že to bude krásná láska. Ale nakonec z toho bylo 2241 dnů, co byl Gustav na frontě.“ Za celou válku se vůbec nesetkali, Jarmila mohla jen párkrát napsat Gustavovi přes strýce Stanislava Adama, který byl v zahraničí. Gustav Svoboda odpovědět nesměl, aby nedošlo odhalení odbojové skupiny: „Já jsem psát nemohl. Ale dostal jsem přečíst část dopisů s tím, že jsem musel slíbit, že to nikomu neřeknu. Byl to zpravodajský materiál. Mezi vojáky byli navíc špióni, z nichž dva byli zatčeni, ale možná jich bylo víc. Kdyby se to někdo dozvěděl, tak by mohl vystopovat zpravodajský kanál až do Kyjova. Tak já jsem o tom celou válku mlčel. … Ale myslela jsem na něj pořád,“ říká Jarmila.

Jarmilin otec byl v roce 1942 zatčen gestapem a do týdne zastřelen. „Po tatínkově smrti jsem se začala i bát, protože jsem nevěděla – jsem sledovaná, nejsem sledovaná? Hrozilo mi nebezpečí, že jako proskribovaná dcera, že budu muset jít pracovat do Reichu. Vdát se, to byla jediná možnost, aby si člověk zachránil hlavu.“ Jarmila Pelčáková se chtěla takovému osudu vyhnout, a tak se z Kyjova odstěhovala a v roce 1943 se vdala, aby si změnila jméno. Myslela si, že po válce se hned rozvede, ale to již měla dvě děti. Po válce si udělala kurz porodnictví, protože vysokou školu studovat nemohla. Potom začala psát do okresních zemědělských novin. Bohužel její znalosti zemědělství byly pramalé. (Sama říká: „Nerozeznala jsem krávu od býka.“) Začala tedy dálkově studovat Vysokou školu zemědělskou. Nějaký čas pracovala v brněnské televizi.

Po válce

Po válce se setkala s Gustavem Svobodou, pozdravili se však jen z dálky: „Po válce jsme se potkali, ale já už jsem byla vdaná a měla jsem dvě děti… potom jsme se vždycky jenom tak z dálky letmo pozdravili.“ Mnoho let žili nedaleko od sebe, ve stejném městě Kyjově. Osobně se setkali až v roce 2001, po šedesáti pěti letech. Oba své setkání považují za velmi milé a za obrovskou náhodu. Na první pohled se oběma vrací vzpomínky z doby před válkou. (Rozhovor byl natočen v přítomnosti Gustava Svobody, který k mnohému s úsměvem a radostí přitakává.)

Jarmila Pelčáková má čtyři děti. Tři ze synů jsou piloti, nejstarší ze synů Oldřich měl původně letět do vesmíru (místo něj byl nakonec vybrán Vladimír Remek). Má patnáct vnuků a čtrnáct pravnuků.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Hana Kučerová)