The following text is not a historical study. It is a retelling of the event of the witness’s life based on the memories recorded in the interview. The narrative was written by external collaborators of the Memory of Nations.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Maria Pekařová (* 1938  )

Je skoro zázrak, že jsme se po válce všichni zase sešli

  • narozena 4. března 1938 v Brně
  • oba rodiče byli poloviční Němci a hlásili se k německé národnosti
  • 30. května 1945 byla s matkou a bratrem Karlem vyhnána z Brna přes Pohořelice do Rakouska
  • matka Maria Pekařová své děti zachránila před vyčerpáním tak, že je dala k adopci tetě Mimi Popelkové
  • otec František Pekař byl po válce zajat Sověty, odvlečen do Rumunska a nakonec propuštěn
  • matka se vrátila do Brna v roce 1948 díky právní intervenci JUDr. Popelky, manžela tety Mimi
  • pamětnice nemohla studovat, třicet let pracovala jako jeřábnice

Maria se narodila 4. března 1938 v Brně do tzv. smíšeného manželství Františka a Marie Pekařových. Otec pracoval v městské dopravě jako průvodčí tramvaje, maminka se vyučila švadlenou, ale byla v domácnosti. Pamětnice měla ještě o šest let staršího bratra Karla.

Žádný rozdíl jsme nepociťovali

Maminka Maria, rozená Laubová, měla z otcovy strany německé předky a tatínek František Pekař měl německé předky z maminčiny strany. Maria vzpomíná, že doma se mluvilo česky i německy, nebyl v tom rozdíl, stejně tak jako se v Brně nikdo nepozastavoval nad tím, že je ze smíšené rodiny. V roce 1945 patřili ke zhruba třiceti tisícům Němcům žijícím v Brně. Předtím Češi a Němci žili bez problémů spolu.

Po válce nás zničili

„Všichni se narodili ještě za Rakouska-Uherska, jedni mí česko-němečtí prarodiče se například seznámili ve Vídni. Německý dědeček byl z Olomouce. Byli jsme jeden stát, nebylo to nic zvláštního,“ připomíná dnes Maria, která právě kvůli tomu, že se její maminka hlásila ke svým německým předkům, musela jako sedmiletá holčička prožít zvěrstva poválečných divokých odsunů německého obyvatelstva, vydat se na pochod smrti přes Pohořelice, kde se k smrti vyčerpaná musela se svou maminkou rozloučit. Marii Pekařovou starší hnali Češi nelítostně dál přes české hranice do Rakouska. Musela se své dcerky a syna zříci, aby jim zachránila život.

Dům tety Mimi

Důležitou roli v příběhu pamětnice hraje také teta Marie, které všichni říkali „Mimi“. Byla to nádherná žena, jejíž osud poznamenala první světová válka tím, že ji připravila o snoubence. Byla nejen krásná, ale také šikovná. Vyrůstala bez otce, matka posluhovala. Mimi se ale vypracovala. Sloužila na faře v Dolních Kounicích, ke které přináležely vinohrady, jež fara pronajímala. Mimi se rozhodla, že si je vezme na starost pod podmínkou, že padesát procent výnosu bude její a padesát procent dostane fara. Z Francie, kam odjela na pouť, přivezla sazenice výborného vína, které se podle pamětnice dodnes dodává na Pražský hrad. Z výnosů dokázala Mimi ušetřit na vlastní dům se třemi byty. Do tohoto domu do hořejšího patra se pak nastěhovali novomanželé Pekařovi, rodiče pamětnice.

Teta Mimi byla česká vlastenka

Ve svých pětačtyřiceti letech se Mimi provdala za vdovce JUDr. Evžena Popelku, známého brněnského advokáta, který například zastupoval primátora města Brna Osakra Judexe, jemuž po válce hrozil trest smrti. „Starosta přitom zachránil město před úplným zničením. Německé vojáky nechal na okraji města, a Ruská armáda s nimi tedy nebojovala uvnitř města, ale jen na okraji,“ vzpomíná Maria. Strýc Evžen Popelka s tetou Mimi bydleli v dolním patře, a protože teta byla bezdětná, přijímala neteře i synovce s otevřenou náručí.

„Teta byla velmi vlastenecky založená, četla například Boženu Němcovou nebo Jindřicha Šimona Baara a hlásila se k české národnosti. Mluvila jen česky.“ Díky tomu ji pak nikdo z Brna nevyháněl. Následně se stala klíčovou osobou, která uchránila děti Pekařovy před nejhorším.

Proč bychom utíkali, když jsme nikomu neublížili

Ke konci války měla pamětnice téměř za sebou první třídu německé obecné školy, bratrovi Karlovi bylo třináct let a chodil do reálného gymnázia. V té době už bohatší či významnější němečtí občané balili kufry a ze strachu před postupující Rudou armádou odjížděli z Brna. „Za mojí maminkou chodily její sestry a ptaly se: ‚My budeme taky utíkat?‘ Babička Laubová říkala: ‚My jsme přece nikomu nic neudělali, proč my bychom měli utíkat...“ Dne 29. května však přišla teta Mimi s nečekanou zprávou, že všichni Němci budou muset zítra odejít z Brna. Maria Pekařová to slyšela poprvé od ní. Mimi ji ujistila, že kdyby se mělo stát něco špatného, pomůže a o děti se postará.

O tom, kdo bude vyhnán, rozhodly potravinové lístky

Následující den přišlo Pekařovým hlášení, že ještě ten den v 18 hodin mají být připraveni před domem. Nikdo jim však neřekl, kam půjdou a co se s nimi bude dít, a nikdo se neodvážil odporovat.

O tom, kdo si musel sbalit věci do rance a odevzdat klíče od bytu domovníkům, rozhodly potravinové lístky. „Byly různé druhy. Jiné pro Němce, jiné pro Čechy, pro matky s dětmi a podobně. Lístky vyzvedávala vždycky domovnice a pak je předávala nájemníkům. Tak se poznalo, kdo je Němec. Ti všichni museli jít.“

Nařízení se dotklo především žen, dětí a lidí starších šedesáti let, protože muži buď padli ve válce, nebo se ještě nevrátili, anebo museli zůstat v lágru na práci.

Tatínka zajali Rusové

Tatínek pamětnice František Pekař byl tou dobou pryč. Rodina ani nevěděla, kde je. „Otec nebyl na vojně, protože od mládí trpěl tuberkulózou. Pracoval jako průvodčí tramvaje. Ale asi protože byl Němec, ho po skončení války Rusové zajali a zmizel. V té době jsme netušili, co se s ním stalo,“ říká Maria Pekařová.

Dvě tety mohly zůstat v Brně

Nařízení o vyhnání Němců z Brna se týkalo také tří sester Marie Pekařové. Rézi nakonec mohla zůstat v Brně, protože tou dobou již byla provdaná za Rakušana. Tehdy měla novorozence, a když musela svůj byt předat ruským osvoboditelům, s miminkem musela zůstat v tělocvičně. „Miminko plakalo a rušilo ostatní, a tak musela jít na chodbu, kde nastydlo. Následkem toho v nemocnici zemřelo.“ Nejstarší teta Franci se za války starala o židovského občana a někdo se za ni zaručil, takže také nakonec mohla zůstat. Sbalit si nakonec musela jen teta Magdalena.

Myslela jsem si, že jdeme na výlet

Tehdy sedmiletá Maria nechápala, o co jde, a nejdříve vyhnání považovala za nějaký zvláštní výlet. Šla spolu s maminkou, babičkou Laubovou, bratrem Karlem a tetou Magdalenou.

„Bydleli jsme v ulici 28. října. Šli jsme navečer kolem Lužánek, na Schodové jsme strávili noc. Spali jsme vyloženě na schodech, já mámě s hlavou v klíně. K ránu jsem slyšela střelbu a naříkání, ale nic nebylo vidět, protože byla tma. Za rozbřesku jsme pokračovali v cestě. Obešli jsme Lužánky a šli druhou ulicí zpět třídou kpt. Jaroše, vraceli jsme se k městu, na staré Brno a ke klášteru.“

Zlato a cennosti se házely do krabice

Ve Starém Brně všichni procházeli kontrolou zavazadel a museli odevzdat cennosti a zlato, které házeli na jednu hromadu do krabice. Jak Maria Pekařová procházela městem, vynořovaly se jí nejrůznější vzpomínky. Tentokrát se však nesměla ani na chvilku zastavit nebo uhnout z cesty, a kdyby promluvila německy, dostala by od českého dozorce kopanec. Němčina byla odteď zakázána.

Nesnesitelná žízeň

Několikakilometrový zástup třiceti tisíc lidí šel bez přestávky, jídla, pití a lékařské pomoci. „Bylo strašné horko, lidé odkládali, co už neunesli. Osmdesátileté stařenky se sotva vlekly. Okraje cesty byly poseté odhozenými věcmi. Nesměli jsme se zastavit.“ Když došli do Rajhradu, zrovna se slavil svátek Božího těla. Vyhnanci museli čekat, až projde slavnostní průvod, a mohli jen vzpomínat na to, jak ještě loni slavili stejně jako ostatní. Nyní je mučila žízeň a vyčerpání. Volali na ženu do zahrady, aby jim dala vodu. Ta přinesla kýbl a postavila ho na silnici. „Už jsme se chystali, že si nabereme, ale přišel dozorce a řekl, že to není pro Němce. Kopl do kýblu a převrátil ho. Voda se vylila na zem. Bylo nepochopitelné, že to dokázal udělat žíznivým lidem. Když potom začalo pršet, bylo to jako dar z nebes. Olizovala jsem si kapky z rukou.“

Dvě vraždy

Během pochodu viděla pamětnice dvě vraždy. „Jedna stará paní klesla vysílením. Náš průvodce na ni řval a ona ho se sepjatýma rukama prosila, ať ji nechá chvíli odpočinout. Vzal pušku a pažbou ji praštil po hlavě. Určitě ji zabil.“

Druhý obraz, na který Maria do smrti nezapomene, ji čekal u Pohořelic, kde protékala řeka. Zdálky viděla, jak nějaká paní sedí u mostu s malým dítětem v náručí a něco říká mladému průvodci. „Viděla jsem, jak na ni něco řval, pak jí vyrval dítě z ruky a hodil ho do řeky.“ Hrůzný zážitek pronásledoval pamětnici ještě po mnoha letech. Matky se pak ptala, proč to udělal. Domnívala se, že to dítě už bylo mrtvé.

Voda nad zlato

V Pohořelicích Češi ubytovali německé ženy s dětmi na opuštěném statku. Když lidé přicházeli do dvora, na levé straně seděla babka s kýblem a hrnkem. Hrnek vody nabízela za zlato. „Někteří měli někde nějaký kousek zlata zašitý a měli takovou žízeň, že za něj hrnek vody koupili.“

Co se dělo ve stodole v Pohořelicích

Ve stodole byla zem pokrytá pilinami. „Jak jsme byli zmoklí, piliny se na nás nalepily,“ vzpomíná Maria na otřesné životní podmínky. Místo záchodu je čekala jen dlouhá vykopaná zablácená díra, z jejíchž rozmoklých okrajů jim ujížděly nohy. Stále ale nejvíce trpěli spalující žízní. „Dovezli vodu v nádobě, v níž se vozila močůvka na pole. Smrdělo to a báli jsme se to pít. Někteří to ale nevydrželi a napili se. My jsme raději počkali na druhou várku, až bude nádoba vypláchnutá tou první.“ Bratr Karel sehnal tři cihly a dřevo a na ohýnku si pak vodu převařili, a dokonce si udělali čaj. Od svých pohořelických spolužáků se mu podařilo sehnat mléko.

V noci pak chodili Češi po stodole a baterkami svítili ženám do obličeje. Vybírali si je, údajně na „škrábání brambor“. Češi vybírali ženy a vodili je Rusům.

Maria vzpomíná na jednu paní, která v rukou s velkou úzkostí svírala jakousi kabelku. „Jako by o ni měla strach. Ráno byla mrtvá a kabela byla pryč. Takové záhadné věci se tam děly.“

Maminka mi zachránila život tím, že se mě zřekla

Pamětnice trpěla hlady, plakala, že chce domů, že chce za tetičkou Mimi. Babička s sebou narychlo vzala staré kůrky chleba, které schovávala pro slepice. Teď se jimi pamětnice pokoušela zahánět hlad. Onemocněla úplavicí. Maminka, babička a teta chodily ven, zřejmě k výslechům. Něco se dělo. Druhý či třetí den se v Pohořelicích rozhodlo o jejím dalším osudu. „Maminka napsala dopis tetě Mimi, ve kterém ji prosí, aby se o nás děti postarala, že nás svěřuje do její péče, protože další cestu bych už nepřežila. Vrátit se s námi směla i babička, protože tam neměla co dělat, i když s námi pobírala německé potravinové lístky, byla Češka – měla české oba rodiče.“

Zpátky v Brně

Pamětnice s bratrem Karlem a babičkou se tedy vrátili do Brna, kde žili u tety Mimi, která je na matčinu žádost adoptovala. Protože atmosféra byla silně protiněmecká, teta chtěla děti uchránit před nenávistí. Zakázala jim mluvit německy, nechodily ani na žádné kroužky, ani s ostatními dětmi ven. Jen do školy a domů, v neděli mohla Maria do dětského divadla.

Vrátil se i tatínek

Otce pamětnice Františka Pekaře Sověti chtěli po válce odvléct do Ruska, zatčené vezli přes Rumunsko. „Tam byli prý všichni vyslýcháni. Táta jim dělal tlumočníka a nějakým způsobem se mu podařilo Rusy přesvědčit, že do transportu nepatří. Vytáhli ho tedy ven, dostal papír a posadili ho do vlaku směr ČSR. U Brna v Obřanech vystoupil a utíkal domů. Byl jeden z mála, kdo se vrátil.“

Ale František Pekař se jakožto Němec nemohl jen tak skrýt. Strýc Evžen Popelka mu doporučil, aby se přihlásil v Obřanech v lágru pro zajatce. Tehdy měl ještě pan Popelka lovecký zámeček, a tak požádal o pomocnou sílu z řad Němců. Z lágru si vybral právě Františka Pekaře. Děti v loveckém zámečku strávily prázdniny společně se svým tátou.

Když maminka překročila hranice...

Když Maria Pekařová se svou sestrou Magdalenou došly na hranice, měly štěstí, že byly ještě otevřené a mohly projít. Ti, kteří to nestihli, museli zůstat v českém pohraničí a otročit na statcích. „Maminka mi pak vyprávěla, že na hranici byla cedule, že se už nesmí vrátit. Tehdy si musela naplno uvědomit, že nás děti už nikdy neuvidí.“

Na rakouské straně, kousek za hranicemi, se před nimi vynořil strašný pohled. Zranění němečtí vojáci v řadách leželi bez pomoci na zemi, sténali a volali o pomoc. „Zřejmě je tam vyvezli Češi. Moje máma s tetou a ostatní ale sami nic neměli a nemohli jim nijak pomoct.“ Průbojnější Magdalena prosila u statků o jídlo a podařilo se jí najít jeden, v němž byli ochotni jednu ženu zaměstnat. Přenechala toto místo vyčerpané a méně průbojné sestře Marii. Sama pak pokračovala dál. Oběma ženám se podařilo v Rakousku najít alespoň nějaké zázemí, ovšem po dvou letech byly pro svůj původ vystěhovány i z Rakouska, tentokrát do Německa. Maria žila poblíž Fuldy, kde dělala pomocné práce a příležitostně šila.

Maminka se vrátila do Brna

Zatímco i zbylé dvě sestry, kterých se vyhnání z Brna netýkalo, se nakonec dobrovolně vystěhovaly, matka pamětnice Maria se naopak toužila vrátit domů, do Brna, ke svým dětem. Po značném úsilí JUDr. Evžena Popelky se to nakonec podařilo a v roce 1948 se Maria Pekařová opět shledala se manželem a se svými dětmi. Ty však, i kvůli škole, zůstaly bydlet u tety Mimi, a protože jejich původní byt byl již obsazený, rodiče bydleli v Obřanech.

Posudky nám ničily život

Oba sourozenci Pekařovi měli velké problémy kvůli nepříznivým posudkům. Posudek, v němž stálo, že byl Karel jako desetiletý v Hitlerjugend, mu neumožňoval dostat se na žádnou vysokou školu. „Brácha si vůbec neuvědomoval, o co tehdy šlo. Bylo mu deset jedenáct let. Bylo to něco jako Pionýr, ale po okupaci se to přejmenovalo na Hitlerjugend. Nic to pro děti neznamenalo. Byla tam celá jejich třída,“ upřesňuje pamětnice. Dostal místo závozníka v nerudném průzkumu, odtud dostal dobrý posudek, ten špatný někdo vyňal a uvolnil mu cestu na technickou vysokou školu v Plzni. Více než deskriptiva ho ale zajímal sport. Závodně skákal do vody. Přešel tedy do Institutu tělesné výchovy a sportu a nakonec se stal úspěšným trenérem.

Pamětnice jeřábnicí

Maria Pekařová se také nemohla dostat na školu kvůli svému původu i kvůli bratrovu posudku. Vyučila se tedy dámskou krejčovou a šila v menší textilce. Když se provdala, nemohli s manželem sehnat byt, a proto se rozhodli odejít do pohraničních Nových Heřmínovů. Tam se zavázali žít pět let. Měla dvě děti, udělala si řidičák na všechna vozidla a jezdila v JZD s traktorem. Po pěti letech se vrátili do Brna, kde se manželé nechali zaměstnat v Zetoru. Pamětnice zde zastávala pro ženu netypickou práci jeřábnice. Třicet let jezdila s jeřábem (později s vysokozdvižným vozíkem) v tavírně a převážela dvě a půl tuny žhavého železa. Svých ženských zálib, vyšívání, malování a zpěvu, se však nevzdala.

Osud Popelkových

JUDr. Evženu Popelkovi po roce 1948 komunisté zkonfiskovali majetek a měnová reforma byla poslední kapkou. Té se Mimi už nedožila. Zemřela již v roce 1950 na rakovinu. Pan Popelka, nemocný cukrovkou, prý dožil v podnájmu v Brně-Žabovřeskách a k důchodu ve výši 190 korun měsíčně si chodil přivydělávat zametáním brněnských ulic.*

Pamětnice se mohla do domu své tety vrátit až v roce 1966, když se uvolnil byt po nájemnících. Otec František Pekař zemřel v roce 1965, maminka Maria Pekařová v roce 1995. Maria se o ni starala až do smrti.

Zdroj: Žebětínský občasník 18/2008.

Redakšní poznámka: na základě přání pamětnice její příběh uvádíme pod dívčím jménem, pamětnice si nepřála zveřejnist své současné příjmení. 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Zachování vzpomínek 20 pamětníků Jihomoravského kraje