The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Jana Pekárková (* 1951)

• Jana Pekárková, rozená Komersová, se narodila 7. června 1951 v Praze

• v roce 1974 promovala z psychologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy

• na klinice v Motole se starala o děti s lehkou mozkovou dysfunkcí

• roku 1976 se seznámila s americkým konzulem Rexem Himesem

• Státní bezpečnost na ni vedla spis „Atlanta“, na Rexe Himese svazek „Helium“

• roku 1979 pamětnice nastoupila do pedagogicko-psychologické poradny, později měla tři děti

• po roce 1989 se vrátila do motolské nemocnice, zapojila se do Občanského fóra

• od roku 1991 pracovala na ministerstvu zdravotnictví

• v letech 1996–2002 byla činná v modřanském zastupitelstvu

• v roce 2025 měla malý úvazek v soukromé psychologické praxi v Praze

V době Charty 77 se přátelila s americkým konzulem a přivedla ho do lyžařského oddílu. Celou dobu se bála, aby se neprovalilo, že se stýkají, Státní bezpečnost však věděla o každém jejich kroku. 

Dětství v rozděleném bytě

Jana Pekárková, rozená Komersová, se narodila 7. června 1951 magistře farmacie Ireně Komersové a inženýrovi chemie Jiřímu Komersovi. S rodiči a sestrou Danielou (Inou) Komersovou žili v Praze na Hanspaulce v prvorepublikovém bytě, v němž si Jiří Komers jako student kdysi pronajal jeden pokoj. Po komunistickém převratu, když už byl ženatý, se domluvil s pronajímateli, manželským párem, že v bytě zůstanou, aby o něj nepřišli. Společně sdíleli záchod a koupelnu. Nikoho však nenapadlo, že se Komersovi, jejich dcery a později i vnoučata budou v rozděleném bytě se starou vdovou po původním majiteli tísnit dalších třicet pět let.

Maminka pamětnice, která v té době pracovala v Akademii věd, ovdověla, když bylo malé Janě pět let. Přesto, že byla samoživitelka, chudobou rodina netrpěla. Oblečení její dcery dostávaly od příbuzných ze zahraničí, maminka prodala domky po obou babičkách a za utržené peníze dětem zajistila dobré vzdělání, především výuku jazyků. Jana Pekárková vzpomíná, že dokud žila babička z matčiny strany, mluvilo se před dětmi občas německy, aby nevěděly, o čem je řeč. „Byly jsme vychovávané v tom, že všude kolem může být nebezpečí,“ říká pamětnice. Později se dozvěděla proč – dědečka z matčiny strany, prokuristu v Lučebním závodě, dohnali komunisté v padesátých letech k sebevraždě. Jednou na něj křičel jakýsi ministerský úředník a dědeček tlak už neustál. O co konkrétně šlo, se však mladá Jana nikdy nedozvěděla. Také dědečkova bratra z otcovy strany, který byl soudcem, komunisté zavřeli, a tak se v domácnosti Komersových o politice raději nemluvilo.

Angličtina a zlatá šedesátá

Hned v první třídě učila malou Janu zapálená komunistka. „Ona nás zfanatizovala tak, že jsem přišla domů a chtěla jsem, abychom dali ledničku na chodbu, aby ji mohli používat všichni lidé, protože všichni mají mít stejně. A maminka mi vysvětlila, že sousedi zase mají televizi a tu my nemáme a že si k nám všichni do té ledničky stejně dávají věci, že to je zbytečné,“ usmívá se pamětnice. 

Malá Jana se nejprve učila rusky, v sedmé třídě přidala soukromou výuku angličtiny a jezdila na pionýrské tábory, kde se však dodržovaly skautské zásady. V polovině šedesátých let si Jana Pekárková zlepšila jazykové znalosti na mezinárodním táboře v Křižanově, kde pobývalo na padesát Angličanů. Tábor vedli studenti anglistiky a všude vládla uvolněná atmosféra. „To pro mne byla zlatá šedesátá,“ vzpomíná.

Anglický levičák přišel o iluze

Rok 1968 zastihl mladou Janu na gymnáziu s intenzivní výukou angličtiny. Před srpnem ve škole panovalo všeobecné nadšení. Profesoři přeskakovali Velkou říjnovou revoluci a studentům přednášeli o Čapkovi, Masarykovi a dalších dříve zakázaných kulturních osobnostech. Do Strážnice, kde se Jana Pekárková umístila se svou básničkou v literární soutěži Marie Kudeříkové, dorazila řada spisovatelů, účastnili se diskusí a podepisovali svoje knížky. Studenti měli pocit, že je všechno zalité sluncem.

Začátkem srpna přijeli ke Komersovým přátelé z Anglie. Pamětnice si živě vybavuje, jak jim nadšeně popisovali krásnou budoucnost, která je čeká. „A oni odjeli v neděli a ve středu přijeli Rusové,“ vzpomíná Jana Pekárková na nečekaný dějinný zvrat. Zatímco anglické kamarádky psaly sestrám Komersovým v dojemných dopisech,[1] že to bylo jejich nejkrásnějších čtrnáct dní a že zlo určitě pomine, v rozděleném bytě zůstal poslední anglický student – levicový idealista – který si i během pobytu v Československu kupoval sovětskou Pravdu a louskal ji v azbuce. Ráno 21. srpna pozorovali Komersovi, jak od letiště po dnešní Evropské ulici jede jeden tank za druhým, a báli se tak, že raději do centra nešli. Ale nejvíc ze všech se strachoval Angličan Philip, že ho zastřelí. Jako mávnutím proutku vzaly jeho levicové ideály za své. Později se jeho matka svěřila pamětnici: „Já vím, že pro vás Čechy ta invaze byla strašná, ale mého syna to zničilo. Začal kouřit, zavrhl azbuku, nechal si narůst dlouhé vlasy a stal se z něj zvláštní člověk,“ vzpomíná Jana Pekárková.

Studium psychologie a změny na fakultě

O rok později pamětnice odmaturovala a nastoupila na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, na jednooborové studium psychologie. Vždycky chtěla pracovat s dětmi. Už na základní škole vedla oddíl jiskřiček a od sedmnácti let chodila pomáhat do dětského domova. Na Vánoce 1969 se tehdy osmnáctiletá Jana poprvé zúčastnila lyžařského kurzu Akademie věd a stala se členkou sportovního oddílu Škadok, který vedl Jaroslav Škaloud. Se sestrou si záhy udělaly cvičitelský kurz a jezdily s dětmi dál. Členové oddílu trávili hodně času společně i mimo hory, chodili do kin a do divadel a scházeli se po domácnostech. 

V době normalizace se na fakultě začala měnit atmosféra. K čistkám na katedře psychologie sice došlo až poté, co Jana Pekárková v roce 1974 odpromovala, na univerzitu však začaly nastupovat nové kádry a byl zaveden předmět „poučení z krizového vývoje“. Po škole nastoupila pamětnice jako psycholožka na První dětské klinice v Motole, kde se starala o děti s lehkou mozkovou dysfunkcí.

Do lyžařského oddílu přivedla amerického konzula

Na podzim roku 1976, když šla mladá Jana s kamarádem plavat, se v bazénu seznámila s přibližně stejně starým americkým konzulem Rexem Himesem. Pamětnice ho začala brát mezi členy Škadoku, on ji zase zval na večírky na vyslanectví nebo na promítání filmů k sobě domů. Rozuměli si a vznikl mezi nimi důvěrný vztah. Rexe Himese měla StB v hledáčku už od roku 1974, podezírala jej, že je tipař zpravodajské služby, a vedla na něj obsáhlý spis „Helium“.[2]  Po jejich seznámení založila další složku na pamětnici pod názvem „Atlanta“[3] a sledovala také ostatní členy lyžařského oddílu. Ze spisu „Atlanta“ vyplývá, že uvnitř Škadoku měla informátora. „Celou dobu jsem se strašně bála, aby se neprovalilo, že se stýkáme, že budu volaná k výslechu,“ říká Jana Pekárková. S americkým přítelem měli smluvené konspirační postupy: telefonovala mu jen z budky, do telefonu záměrně komolila české názvy kin nebo divadel, aby to vypadalo, že volá sekretářka z jiného vyslanectví, parkoval pokaždé v jiné ulici, pořádali automobilové honičky v ulicích (ve svazku se píše, že prováděl tzv. násilnou kontrolu s řadou dopravních přestupků), výtah hned posílali dolů, aby nešlo zjistit, do kterého patra jeli. Rex Himes věděl, že ho sledují, a bylo mu jasné, že i na konzulátě jsou udavači. Jana Pekárková vzpomíná, jak jednou jeli s partou na lyže na Chopok a přítel Rex si dával velký pozor, aby v práci neřekl, kam jede. Když se však vrátil, sekretářka se ho zeptala: „Jak bylo na Chopku?“ Ale on si byl jistý, že se o místě před nikým v práci nezmínil. Podle spisu „Helium“ se konzul stýkal s chartisty včetně Václava Havla, pořádal večírky, kam je zval, a také Jana Pekárková vzpomíná, jak se jednou účastnila promítání filmů, kde byli i psycholog a filozof Jiří Němec a herec Pavel Landovský. Ten po pamětnici opakovaně chtěl, aby ho učila anglicky, ale Jana Pekárková se bála a spíše se mu vyhýbala. I tento nechtěný kontakt měla Státní bezpečnost v hledáčku. Kromě chartistů a všech, s nimiž se konzul stýkal, plánovala StB Rexe Himese kompromitovat – od informátora z velvyslanectví se dozvěděli, že by Rex Himes mohl být homosexuál, a hodlali tudíž použít dva spolupracovníky-gaye, kteří měli tuto domněnku potvrdit, nebo vyvrátit. K akci však nedošlo z důvodu konzulovy služební cesty.

Předvolání do Bartolomějské

V polovině roku 1977 skončil Rexu Himesovi mandát, odjel z Československa a StB spis „Helium“ uzavřela tvrzením, že byl agentem CIA. Po necelých dvou letech vyděsilo Janu Pekárkovou předvolání na výslech do Bartolomějské. „Za tři dny jsem zhubla čtyři kila,“ říká pamětnice. Naštěstí ji kolegyně seznámila s JUDr. Otakarem Motejlem a ten jí poradil, co má říkat a co může očekávat, ačkoli, když se podíval na předvolání, jeho první reakce byla: „A copak jste to, ženská, provedla?“ Vyšetřovatelé byli dobře připraveni hlavně proto, že podle spisu „Atlanta“ měli ve Škadoku informátora. „Znali všechna jména, přezdívky a dotazy byly přesně cílené,“ říká Jana Pekárková. Nicméně jedním výslechem všechno skončilo. 

V roce 1978 dostala pamětnice devizový příslib a vycestovala do USA, kde strávila tři měsíce, a ještě jednou se setkala s Rexem Himesem. O rok později Státní bezpečnost spis „Atlanta“ uzavřela. Pamětnice je přestala zajímat nejen proto, že konzul opustil republiku, ale také proto, že zjistili, že potkala svého budoucího manžela Jaroslava Pekárka. Jedním z posledních materiálů ve spise je dopis zaslaný v lednu 1979 ministrovi vnitra, v němž anonym píše, že Jana Pekárková navštívila USA a setkala se s Rexem Himesem. Pisatel se domnívá, že mohla využívat svých psychologických schopností pro získávání informací pro cizí rozvědku, je vnitřně přesvědčen, že nejde o nevinnou činnost, a nechce, aby byla způsobena škoda Československé republice. Jana Pekárková neví, kdo mohl být autorem dopisu. Tušili jen, že na ně donáší někdo z oddílu. A ze spisu „Atlanta“ vyplývá, že další tajnou spolupracovnicí, která byla ohledně její osoby vytěžovaná, byla její sousedka, která se nastěhovala do pokoje uvolněného po původní staré bytné. 

Další předvolání k výslechu

Rex Himes se v sedmdesátých letech ještě jednou do Československa vrátil, společně s manželi Škaloudovými jeli na jižní Moravu a tím všechno skončilo. V roce 1979 nastoupila Jana Pekárková do pedagogicko-psychologické poradny, po dvou letech odešla na mateřskou dovolenou a postupně se jí narodily tři děti. Do poradny již znovu nenastoupila a na kliniku do Motola se vrátila až v roce 1989. Když čekala třetí dítě a v bytovém družstvu Pokrok šestnáctý rok ležela jejich žádost o byt, přeřadili je z pořadníku délky členství do pořadníku sociální naléhavosti a přidělili jim družstevní byt v Modřanech. V té době, asi po osmi letech od prvního výslechu, dostala Jana Pekárková další předvolání, tentokrát na služebnu na Olšanské. I tehdy běžela za Otakarem Motejlem. Ten ale když uviděl razítko na obálce, řekl jen: „Nemějte starosti.“ A měl pravdu, ptali se na její švagrovou, která žila v Grónsku, „ale spletli si Grónsko s Islandem“, vzpomíná Jana Pekárková.

Prováděla princezny po Motole

Rok 1989 pamětnice s manželem prožívali velmi intenzivně, účastnili se diskusí a byli aktivní v Občanském fóru. Manžel-výtvarník maloval a psal plakáty pro Občanské fórum v Modřanech i pro studenty v Motole. Ti je pak lepili na auta a objížděli republiku. Jenže barvy záhy došly, pak neměli ani balicí papír, „tehdy nebylo nic“, říká Jana Pekárková. 

Po sametové revoluci zoufale chyběli jazykově vybavení lidé. Pamětnice krátce pracovala na volné noze, tlumočila, a jak sama říká, prováděla princezny po Motole – doprovázela například princeznu Dianu nebo kněžnu Schwarzenbergovou. V roce 1991 díky své znalosti angličtiny a práci v oboru nastoupila na odbor mezinárodních vztahů na ministerstvu zdravotnictví, kde, jak říká, „bylo totální zemětřesení“. Ministrem se stal Martin Bojar, o Československo byl ohromný zájem, denně jim chodily stovky dopisů z celého světa, nabízela se jim pomoc nebo peníze a Jana Pekárková vyřizovala korespondenci a organizovala zahraniční stáže pro lékaře i zdravotní sestry.

V roce 1996 byla pamětnice zvolena do zastupitelstva v Modřanech, přemluvili ji, protože zaplněnou kandidátku měli jen komunisté. Skončila v roce 2002 jako místostarostka. V osmapadesáti letech měla nárok odejít do důchodu, ale pracovala dál v krčské nemocnici. Nyní má malý úvazek v soukromé praxi. A jak to dopadlo s Rexem Himesem? Po sametové revoluci ho Jana Pekárková s dětmi navštívila na konzulátě v Řecku, Rex Himes se ještě jednou vrátil do Prahy a dodnes si píší na Vánoce.

 

[1] Viz Dodatečné materiály – Dopisy.

[2] a [3] Viz Dodatečné materiály – příběh obsahuje výňatky ze spisů „Helium“ a „Atlanta“.