The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Margareta Peck (* 1948)

V Baraganu vykopal táta jámu a mámě řekl: Zabiju prvně děti, pak tebe a sebe

  • narozena 4. června 1948 v osadě Nové Doly (Baia Nouă) v Rumunsku

  • vyrůstala v rodině potomků českých kolonistů

  • otec František sloužil za druhé světové války v řadách rumunské armády

  • v červnu 1951 rodina deportována do oblasti Baragan

  • deportovaní v neosídlené krajině vybudovali vesnici Rubla

  • v závěru roku 1951 přeloženi do rumunského města Comanesti

  • návrat do Eibenthalu umožněn až na jaře roku 1956

  • většinu vybavení domácnosti zabavil národní výbor

  • po návratu z vysídlení měla pamětnice ve škole problémy s českým jazykem a řečí

  • po roce 1989 jí stát přiznal finanční odškodnění za deportaci do Baraganu

  • v průběhu 90. let dojížděla za svým synem do Čech, kam se později natrvalo přestěhovala

  • v roce 2023 žila v Ústí nad Labem

Sestry Anna a Margareta Fiklovy prožily po boku svých rodičů masovou deportaci do oblasti Baragan. V rovinaté a nehostinné krajině uvěznila Komunistická strana Rumunska v roce 1951 více než 40 000 obyvatel z rumunsko-jugoslávského pohraničí. Tragická kapitola rumunských dějin se nevyhnula ani českým vesnicím a rodinám v Banátu. „Když jsme přišli na Baragan a vyhodili nás ven, punčocháče, co jsme měly se sestrou na sobě, musela maminka rozstříhat. Byly jsme samý bolák a tekl z nás hnis. Nebylo nás čím umýt a voda se nosila dvanáct kilometrů,“ popisuje Margareta Peck, za svobodna Fiklová.

Jakýpak boháči? Neměli jsme ani svůj dům

Margareta Peck se narodila 4. června 1948 v osadě Nové Doly (Baia Nouă) v rumunském Banátu, které místní neřeknou jinak než Ujbánie. Jedná se o bývalou dělnickou kolonii, zpočátku osídlenou jen Němci a Maďary a teprve od začátku 20. století se sem postupně stěhovali i Češi ze sousedního Eibenthalu, odkud přišli i Margaretini rodiče, František a Kristýna Fiklovi.

František a další muži z vesnice narukovali v roce 1943 do rumunské armády, která bojovala na východní frontě spolu s nacistickým Německem. Muži prý odešli pod záminkou snazšího výdělku, než jakému se jim dostávalo za odvedenou práci v antracitových dolech. František však během válečných anabází padl do zajetí, a dlouhý čas proto strávil na území Sovětského svazu, odkud se prý vrátil více než rok po skončení války se silně podlomeným zdravím. V té době už jeho prvorozená dcera Anna měla tři roky.

Poválečný spor mezi Titem a Stalinem na sklonku čtyřicátých let vyvrcholil vystoupením Jugoslávie z Kominformy, čímž se vyostřily i rumunsko-jugoslávské vztahy. Rumunská Státní bezpečnost (Securitate) pak v listopadu 1950 vypracovala plán na evakuaci pohraničního pásma s Jugoslávií a k deportaci došlo na základě usnesení Rady ministrů Rumunské lidové republiky číslo 344 ze dne 15. března 1951. „Když tatínek přišel a dali jsme se trochu dohromady, tak nás odvedli do Baraganu. Říkali, že je to proto, že jsme boháči. My jsme ale žádní boháči nebyli, protože tatínek pracoval v dolech. Neměli jsme ani svůj vlastní barák, žili jsme v dělnické kolonii. Patřilo nám pár krav, prasat a políčko,“ nastiňuje Margareta Peck následnou tragédii.

Vtrhli k nám do domu a maminka dostala strašný záchvat

K hlavním iniciátorům a organizátorům deportace patřil tehdejší ministr vnitra Teohari Georgescu a ministryně zahraničí Ana Paukerová jako členové politbyra Rumunské dělnické strany. Nucené přesuny postihly více než čtyřicet tisíc obyvatel Banátu a Olténie; jednalo se o Rumuny, Srby, Němce, Makedonce, Čechy, Židy, ale i další národy žijící na hranici s Jugoslávií. Zjednodušeně tak mělo jít o odstranění lidí označených komunistickým režimem za třídní nepřátele.

Vysídlení rodin do nehostinné oblasti Baragan, ležící východně od Bukurešti, se tak nevyhnulo ani banátským Čechům. Z obcí Eibenthal, Gerník a Svaté Heleny došlo k násilnému vystěhování hned několika rodin včetně příbuzenstva. Nejvyšší počet deportovaných zaznamenal Eibenthal, jednalo se až o více než tři desítky obyvatel. Fiklovi, Havlíčkovi, Jágrovi, Kobauovi, Nedvědovi, Šrámkovi a Visketovi museli bez jakéhokoliv předchozího varování opustit své rodiště.

Za přítomnosti vojenské čety a příslušníků milicí začala deportace 16. června 1951. Celá akce probíhala velmi rychle podle předem vypracovaných jmenných seznamů. „V noci nás vzbudilo nějaké světlo. Vtrhli do domu a baterkou na nás svítili a měli pušky s bajonetem. Stáli nade mnou a maminkou, která dostala strašný záchvat. Z nosu i pusy se jí spustila krev. Klepala se. Později musela usínat jen při světle, pořád se bála. Řekli nám: ‚Vstaňte! Jsou tři hodiny a do rána si sbalte, co si můžete vzít!‘ Tady nás pak naložili do lokomotivy, co svážela uhlí k Dunaji,“ vypráví Margareta Peck.

Večer před nuceným vysídlením přivezli Fiklovým zcela nový nábytek, který si nyní spolu s dalšími věcmi vzali s sebou bez ohledu na to, aby tušili, jaký osud je čeká. „Strýček Venci Jágr nám nesl jídlo. Slyšel o tom, co se stalo, a nesl nám mléko a taky ještě nějaké jídlo nahoru ke křížku, kde stály vagony s lokomotivou a kam se někteří přicházeli rozloučit. Jeden z vojáků strýčka Venciho praštil a ten celý zkrvavený spadl na zem. Mléko se rozlilo a jídlo se vysypalo. Ten voják ho nenechal nám dát vůbec nic,“ popisuje pamětnice.

Pustina jménem Baragan, jen nebe a písek

Deportovaní Češi z Eibenthalu putovali pak nákladními vozy na železniční nádraží v Oršavě, kde je přeložili do dobytčích vagonů a pokračovali směrem na východ. Po dlouhé a úmorné cestě se rodiny ocitly v oblasti Baragan, rovinaté a nehostinné stepi, kde se střídají suchá a horká léta s mrazivými zimami, kdy se po pláních prohání silný vítr zvaný crivăț.

Fiklovy a další deportované vysadili na opuštěných strništích, kde jim přidělili půdu vyznačenou zatlučenými kolíky. „Baragan, to bylo jen nebe a zem,“ vystihuje Margareta Peck. „Tatínek vykopal jámu a mamince řekl: ‚Zabiju prvně děti, pak zabiju tebe a nakonec i sebe.‘ Maminka plakala a tatínkovi pověděla: ‚To nemůžeš udělat, Feri! Pán Bůh nám dal život.‘ Nakonec to tatínek neudělal a další čas jsme bydleli v jámě.“

Navzdory veškeré nepřízni se rodinám podařilo vystavět jednoduché domy z bláta a dřeva. Jako obydlí zprvu sloužily jámy zakryté plachtami a až později si lidé začali připravovat nepálené cihly na stavbu domů, často pokrytých rákosím. „Tatínek a každý muž vykopali jámu. Řekli nám, že tady budeme bydlet. Přišel tam vždycky strašný vítr, že jsme si se sestrou vlezly do skříně, kde jsme i spaly. Ta jáma se pokryla rohožkami a tabulemi plechu, které si tatínek odvezl. Dal je přes jámu, ale vzal nám je vítr, který s tabulí plechu točil jako s padesátikorunou. Takový vítr tam byl.“

Vodu a chléb jim rozdávali jen sporadicky a pro přežití si museli vydolovat studny. Návštěvy zvenčí byly zakázány a deportovaní se směli pohybovat jen ve vymezeném okruhu několika kilometrů.

Žili ve městě Comanesti, přesto v zajetí

Podle Margarety a její sestry Anny se otec František Fikl dožadoval osobní audience u rumunského diktátora Gheorghe Gheorghiu-Deje, aby žádal o propuštění deportovaných Čechů.

Přes zimu 1951/1952 se českým rodinám skutečně podařilo vybudovanou vesnici s názvem Rubla opustit a přestěhovali se do městečka Comanesti. Znamenalo to alespoň částečné vysvobození, neboť deportované rodiny z rumunsko-jugoslávského pohraničí obývaly oblast Baragan až do začátku roku 1956.

Rodiny z Eibenthalu se v Comanesti zabydlely v patrových domech, které vyčnívaly do přilehlých kopců. Fiklovi zprvu obývali jednoduchou dřevěnou stavbu a až později došlo k jejich přestěhování. Muži pracovali v tamních uhelných dolech a František Fikl si ve volném čase přivydělával opravami v rumunských domácnostech. „Chodil k doktorům, k učitelům, zkrátka ke každému, kdo si ho zavolal. A tak jsme se postupně seznamovali a myslím, že s dobrými lidmi,“ popisuje situaci jeho mladší dcera Margareta.

Nikam jsme nesměli

Návrat deportovaných banátských Čechů se po uplynutí každého dalšího roku stával nemožným a nic nenasvědčovalo tomu, že by se někdy vrátili domů. Budování socialismu v Rumunsku neoslabovalo, ba naopak. Vazby s přáteli a rodným místem však neztratili, s příbuznými si tak dopisovali anebo je z Eibenthalu mohli přijet navštívit do Comanesti, což sice vzhledem k vzdálenosti nebylo nic jednoduchého, přesto několik návštěv proběhlo.

Podle pamětnice zůstali rodiče po celou dobu bez osobních dokladů, které jim úřady zabavily během deportace do Baraganu. „Z Comanesti jsme nikam nesměli. Až když nám přišlo vyrozumění, že můžeme odejít, do té doby jsme u sebe neměli žádný papír. Jen v neděli jsme s tatínkem docházeli docela daleko do katolického kostela v Darmanesti nebo v Moinesti. Pamatuji si, jak nás tatínek v zimě tahal na sáňkách. Byly jsme hrozně šťastné, že můžeme někam jít a něco vidět,“ vzpomíná pamětnice.

Bylo mi to líto, když jsme z Comanesti odcházeli

O návratu deportovaných domů rozhodlo rumunské ministerstvo vnitra v závěru roku 1955, ale fakticky nastal až během příštího roku, kdy se Rumunsko stalo součástí Organizace spojených národů. „Když jsme odcházeli, bylo mi to líto, protože jsem věděla, že takový barák nikdy mít nebudeme. Maminka říkala, že jedeme domů. Věděla jsem, že babička je v Eibenthalu, ale v Comanesti jsem si za tu dobu už zvykla,“ popisuje pamětnice. V době příchodu do Comanesti měla tři roky a nyní, téměř po pěti letech strávených v rumunském městečku, se vracela do Eibenthalu, který už si téměř nevybavila.

Fiklovi, Havlíčkovi, Jágrovi, Kobauovi, Nedvědovi, Šrámkovi a Visketovi se do Eibenthalu navraceli společně zjara roku 1956. Své domácnosti v dělnické kolonii našli rozkradené a Fiklovi přechodnou dobu překlenuli u své babičky. „Tehdy tam nebyla ani podlaha, jen ušlapaná zem. Všichni jsme se vrátili nemocní a babička byla sluhou všech,“ vzpomíná Margareta na příchod.

Margaretina starší sestra Anna zbytek školního roku navštěvovala rumunskou školu v Oršavě, ale její mladší sestra, která v Comanesti nastoupila do rumunské dívčí školy, nastoupila do druhého ročníku v Eibenthalu, kde se vyučovalo a hovořilo v českém jazyce.

„Ve škole jsem měla velké problémy, a to dlouho, až do čtvrté třídy. Dělali si ze mě pořád srandu, protože jsem neuměla česky, celou dobu v deportaci jsem se učila jen rumunsky. Česky jsme doma sice mluvili, ale číst a psát, to mi bylo cizí.“

Pořád nás hlídali, už jsem to nemohla vydržet

Když Margareta dokončila poslední, sedmou třídu, přála si stát se zdravotní sestrou, což ale její otec zavrhoval. Proto už ve čtrnácti letech nastoupila v Eibenthalu do zaměstnání. V dospělosti pak musela snášet výslechy vedené rumunskou tajnou policií. „Chtěla jsem mít už svůj život. Byli jsme pořád hlídaní a stále za námi chodili a vyslýchali nás. Už jsem to nemohla vydržet. Stále se nás na něco ptali a volala nás Securitate. Už ani nevím, kolikrát jsem kde byla. To bylo furt dokola, že se mi o tom i zdálo. Měla jsem z toho trauma,“ líčí Margareta Peck.

Brzy se provdala a spolu s manželem a dvěma dětmi se rozhodli přestěhovat se do Oršavy, aby svým ratolestem usnadnili školní docházku a sami nemuseli dojíždět do zaměstnání. „Ale ani tady mi komunisti nedali pokoj. Pořád chodili za mnou, abych se k nim dala, že mne jinak nemůžou povýšit a nemůžou mi zvednout plat. Tímhle způsobem mě utiskovali, že můžu pobírat jen minimum platu, a to jsem měla na starosti snad šest skladů. Ledasčím mě vydírali,“ hovoří pamětnice o svém zaměstnání v tamních loděnicích.

V říjnu 1989, jen těsně před svržením Ceausescova diktátorského režimu v Rumunsku, zemřel Margaretin syn Alois. Dodnes je přesvědčená o tom, že jeho vážné onemocnění zavinil výbuch sovětské jaderné elektrárny v ukrajinském Černobylu v dubnu 1986. Když dva roky nato zemřel její manžel, její druhý syn se natrvalo usadil v Čechách, kam se po několika letech přestěhovala i Margareta.

S rokem 1990 se v Rumunsku naplno rozeběhla řízení o finančním odškodnění obětí deportace do Baraganu. Obdržela ho i Margareta Peck. Následky deportace ovšem pociťuje i po více než sedmdesáti letech a myslí si, že způsobenou újmu se již nepodaří ničím napravit.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť Banátu

  • Witness story in project Paměť Banátu (Rostislav Šíma)