Alena Pechová

* 1947

  • „Tak v roce šedesát osm jsme byli na dovolené v Maďarsku. Celá rodina, od jednoho podniku pod stanem u Balatonu, všecko fajn. No a jedno ráno, když jsme šli si dělat snídani, tak tatínek říká: ‚V noci jsem si pouštěl rádio (shodou okolností ruskou Orbitu tranzistor) a tak tam bylo, že nás obsadili Rusové nebo co.‘ No a pak za námi přišli z recepce, tak nám to jako říkali. My jsme ještě zůstali deset dnů v Maďarsku. To se nedalo sem dostat. Vím, že nám vypláceli nějaké peníze, abychom měli na jídlo. Takže já jsem tady v Hodoníně, ani nikdo z nás, v osmašedesátém nebyl. Byli jsme tam.“

  • „V necelých osmnácti letech maminka emigrovala pryč z Československa za takových velmi zajímavých okolností. Byla se svým snoubencem v divadle, tam ji o přestávce oslovil někdo (v některých pramenech je, že to byla žena, v některých, že to byl muž), aby se po ukončení představení dostavila na Vinohrady. Dostala přesnou adresu. Tam na ni čekal tatínek. Vysvětlil, že doba je velmi zlá, a že tedy musí emigrovat. Donesl jí šaty do restaurace, boty, donesl jí pas. Doprovázela nějakého československého důstojníka jako slepce. To je jedna verze. Druhá verze, jak jsem se probírala dokumenty, dokonce tam byl nějaký sňatek, to jsme našli zase v archivech, takže to nevím a už se to nedozvím. Na spoustu věcí jsme se nezeptali. No tak po strastiplné cestě se dostala až do Egypta přes Palestinu. V Palestině byla internována, no hrůza...“

  • „V Praze jsem absolvovala školku. Onemocněla jsem těžkou spálou a do roka pak infekční žloutenkou. Rodiče to chytli ode mě, protože tehdy ještě nebyl penicilin, takže se léčili těžkou dietou. Rodiče pak byli v nemocnici v Karlových Varech na léčení a vzhledem k tomu, že by se o mě neměl kdo postarat, tak mě dali do Hodonína k prarodičům. Strýc, tatínkův bratr, byl dětský lékař, tak se o mě postarali a mně se velice dobře dařilo. Pak v padesátých letech začaly procesy a vzhledem k tomu, že rodiče byli zahraniční vojáci z československé jednotky a anglické armády, tak když tatínkovy kamarády začali zavírat, jejich anglické manželky dávali do blázince, děti do dětských domovů, tak maminka rázně zakročila. Prakticky během necelého měsíce jsme se trojí výměnou bytu ocitli v Hodoníně.“

  • Full recordings
  • 1

    Hodonín, 29.01.2026

    (audio)
    duration: 01:04:31
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Nemohla jsem vidět válečné filmy, vždycky jsem dostala horečku

Alena Pechová na maturitní fotografii
Alena Pechová na maturitní fotografii
photo: archiv pamětníka

Alena Pechová se narodila 12. května 1947 v Praze. Rodiče bojovali během druhé světové války v zahraniční armádě – maminka Hana Filipovičová sloužila v ženském sboru britské armády v Egyptě, otec Miroslav Filipovič vstoupil do československé zahraniční jednotky a bojoval například i u Dunkerque. Rodiče se setkali poprvé v Egyptě, po válce v roce 1946 v Praze, kde se usadili. Maminka pocházela z bohaté pražské židovské rodiny Kleinových. Všichni zahynuli v koncentračních táborech. Přežila matčina matka, která s druhým manželem emigrovala do Ameriky. V době politických procesů rodina odešla z Prahy do Hodonína. Maminka začala pracovat u soustruhu a tatínek v elektrárně. Pak pracovali v elektrárně oba. Rodinu hlídala Státní bezpečnost, po mamince chtěli podepsat spolupráci. Tlaku odolala. Cenzurovali jim ale dopisy a odposlouchávali telefony. O válce doma s rodiči příliš nehovořili, přesto měla trauma z válečných filmů, na které chodili se školou. Mnohé podrobnosti zjišťuje Alena Pechová až nyní. Žije (k roku 2026) s dcerou v Hodoníně a s vnukem pátrá po detailech osudů jejích rodičů.