Alena Pechová

„V necelých osmnácti letech maminka emigrovala pryč z Československa za takových velmi zajímavých okolností. Byla se svým snoubencem v divadle, tam ji o přestávce oslovil někdo (v některých pramenech je, že to byla žena, v některých, že to byl muž), aby se po ukončení představení dostavila na Vinohrady. Dostala přesnou adresu. Tam na ni čekal tatínek. Vysvětlil, že doba je velmi zlá, a že tedy musí emigrovat. Donesl jí šaty do restaurace, boty, donesl jí pas. Doprovázela nějakého československého důstojníka jako slepce. To je jedna verze. Druhá verze, jak jsem se probírala dokumenty, dokonce tam byl nějaký sňatek, to jsme našli zase v archivech, takže to nevím a už se to nedozvím. Na spoustu věcí jsme se nezeptali. No tak po strastiplné cestě se dostala až do Egypta přes Palestinu. V Palestině byla internována, no hrůza...“

„V Praze jsem absolvovala školku. Onemocněla jsem těžkou spálou a do roka pak infekční žloutenkou. Rodiče to chytli ode mě, protože tehdy ještě nebyl penicilin, takže se léčili těžkou dietou. Rodiče pak byli v nemocnici v Karlových Varech na léčení a vzhledem k tomu, že by se o mě neměl kdo postarat, tak mě dali do Hodonína k prarodičům. Strýc, tatínkův bratr, byl dětský lékař, tak se o mě postarali a mně se velice dobře dařilo. Pak v padesátých letech začaly procesy a vzhledem k tomu, že rodiče byli zahraniční vojáci z československé jednotky a anglické armády, tak když tatínkovy kamarády začali zavírat, jejich anglické manželky dávali do blázince, děti do dětských domovů, tak maminka rázně zakročila. Prakticky během necelého měsíce jsme se trojí výměnou bytu ocitli v Hodoníně.“