Milena Pechoušová

* 1945

  • Autor: „A kde jste se s těma Čechama scházeli? To jste chodili na návštěvy k sobě, nebo byla místa, kde jste se organizovali?“ Milena: „Sokol tenkrát, protože děti byly, všichni jsme byli mladí, takže většina z nás měla děti, které byly malé. A založila se sokolská organizace, no a ten Sokol fungoval. A s tím Sokolem se třeba jezdilo na dětské tábory a organizovaly se různé plesy a takovéhle tancovačky. Dneska – za prvé jsme starý...“ Jiří: „Za druhý jsme starý a za třetí taky.“ Autor: „Ten Sokol si vzpomínáte, kdy vzniknul? Byli jste nějak u toho vzniku, nebo jste se pak přidali?“ Milena: „Ne. My jsme nebyli. Sokol vzniknul v Johannesburgu. Takže my jsme byli takoví venku. Tady byl taky jeden inženýr, který napsal Broučky. Udělal muzikál Broučky. Velice pěkný muzikál. Broučci po dvaceti nebo třiceti letech.“ Autor: „Kdo zpíval ten muzikál?“ Milena: „Samí Češi.“ Autor: „Aha. Kde se to...“ Milena: „To bylo pár představení.“ Autor: „Jako takové amatérské divadlo?“ Milena: „Jo.“ Autor: „A to se dělalo taky v rámci Sokola, nebo to jste dělali tady bokem?“ Milena: „Tohle nebylo snad v rámci Sokola ani. Já mám takový dojem, že tam i Peška zpíval v tom.“ Jiří: „Jo, definitivně.“ Milena: „Že jo?“ Autor: „A byli jste ve spojení s těma Čechama v Johannesburgu, nebo to bylo spíš oddělené, ty komunity? Že třeba ty johannesburští drželi při sobě?“ Milena: „Ale jo. Takhle když se jelo ven, tak se to rozkřiklo, a kdo přijel, přijel, kdo nepřijel, nepřijel. Nebo se zorganizovalo támhle něco, tak se jelo na bál.“ Jiří: „To nebylo nějak rozdělené. Samozřejmě těch 70 kilometrů do Joburgu hraje roli. Když třeba šel ve všední den člověk na pivo po práci, tak to bylo většinou pretorijští tady a joburští tam. Ale na takové třeba víkend, když se jelo, tak kdo chtěl, ten jel.“ Autor: „Ale vyloženě bys to popsal, že jste Češi drželi při sobě? Že takhle když jste někde byli, tak jste drželi spolu?“ Milena: „Hm.“

  • Milena: „Hele, oni dali do Pretorie spoustu lidí, protože počítali, že se naučej afrikánsky. Češi se odmítali... Češi říkali: ‚My se potřebujeme v první řadě naučit anglicky, protože známe jednu řeč, se kterou se domluvíš akorát v Česku a těch slavonic zemích.‘ Takže my jsme moc na ty afrikánské nebyli se učit. Oni se nás snažili zatáhnout do kostela, to se jim taky nepovedlo.“ Autor: „Kdo se vás snažil zatáhnout?“ Milena: „No ti naši známí, třeba. Tak když viděli, že to... tak se nesnažili. My jsme měli tu rodinu, se kterou jsme se dost stýkali. Ale měli jsme nějaké přátele, ale v Jižní Africe ti nikdy nedali najevo, že jsi emigrant. Protože tady bylo tolik emigrantů. A lidi mluvili blbě, a mluví blbě ještě dneska, že jim to nepřipadlo. Nikdy se nesmáli, že třeba to řekneš špatně.“ Jiří: „I když člověk viděl, že se jim ty koutky kroutěj trochu nahoru. Člověk kolikrát řekl takovou nehoráznost, na kterou přišel až pozdějc, až když se drobet přiučil. ‚Ježišmarjá, co já jsem to říkal!‘ A oni se většinou nesmáli, nebo jsme nezažili nic, že by se nám pošklebovali.“ Autor: „A přátelé, co jste měli, byli i lidi, co nebyli Češi? Nebo jste dost táhli s Čechama?“ Milena: „Oni Češi dost táhli pohromadě.“ Autor: „A čím to bylo?“ Milena: „Já si myslím, že to je tím, že neumíš mluvit pořádně.“ Jiří: „Taky když člověk jezdil ven do přírody, tak těch Búrů moc nechtělo.“ Autor: „Jako nějaké trampování nebo kempy?“ Jiří: „Tak nějak... Takže když jsme chtěli s nějakýma lidma ject, tak to byli zase Češi nebo Slováci. Tenkrát jsme tady žili celkem ve shodě a smíru. Rejpali jsme do sebe taky, ale jen ve srandě. Ne že by z toho byly nějaké šovinistické...“ Autor: „A jak jste se ti Češi dostali dohromady? Protože vy jste přiletěli jedním letadlem, ale pak vás různě rozfrkali do těch hotelů.“ Milena: „Hele, tak třeba na těch mapách nás bylo asi 25 Češek. V Siemensu jich taky začínala spousta. Siemens, tam měli rádi Čechy. Čechoslováky.“

  • Milena: „Na tomhletom hotelu, do kterého nás dali, jsme strávili akorát týden, protože to bylo drahé pro nás.“ Autor: „Oni vám ho neplatili?“ Milena: „Oni nám zaplatili týden po tom, co našli práci, a pak už jsme se museli starat. Jenže, práce – ty jsi začal za 90 centů na hodinu, ne? 70 centů? Tak nějak. V té sklárně to bylo asi 70 centů na hodinu.“ Jiří: „Já jsem dělal u těch air conditionů nejdřív týden.“ Milena: „No, nevim. Na ten hotel bysme nebyli měli. Teď já jsem to jídlo nemohla jíst, takže jsme se odstěhovali do nějakého laciného hotelu, a tam se to jídlo nedalo vůbec jíst. Tam jsme taky vydrželi asi týden.“ Jiří: „Kdepak. Jeden den.“ Milena: „No a tak jsme říkali: ‚My musíme do bytu.‘ A tak jsme šly do bytu dvě rodiny české, do jednoho bytu. Protože jsme neměli do toho bytu nic. Tak jsme si pronajaly byt dvě české rodiny. To byla jedna ložnice, jeden velký obývák, kuchyň, koupelna. Oni měli taky dvě děti, my jsme měli jedno dítě. Oni byli v tom obýváku, tam jako spali, a my jsme měli tu malou ložnici. No a spali jsme první týden, než dostal výplatu, tak jsme spali na zemi na tom spacáku přikrytí kabátama. A na okna, aby nám nekoukali, protože tadyhle byl jeden činžák a na druhé straně přes pět metrů byl další činžák, aby nám lidi nekoukali do oken, tak jsme si koupili pár prostěradel a ty prostěradla jsme si dali místo záclon. Takhle jsme začínali. No a na emigračním oni dělali Afričani různé sbírky. Když jsi něco nepotřeboval, tak to přinesli na to... Tam jsme si vzali tři lžíce, tři vidličky, tři nože, nějaký hrnec. No a takhle jsme začínali. A pokaždé, když teda dostal první výplatu, tak jsme šli a koupili jsme si dvě matrace, ty foam, na tom jsme spali na zemi. Pak jsi koupil vrtačku a udělal postel, válendy. Takhle jsme každý týden něco.“ Autor: „Tady byla každý týden výplata?“ Milena: „Jo.“ Autor: „A jak dlouho jste bydleli s tou druhou rodinou? To muselo být taky trošku o nervy.“ Milena: „To taky bylo na nervy. To nefachčilo moc. Byli jsme tam s nima asi dva měsíce a pak jsme si našli... šli jsme do menšího bytu, do staršího baráku.“ Jiří: „Rozešli jsme se ve zlým.“ Milena: „Protože to... Oni pak odjeli do Kanady nakonec stejně.“ Jiří: „On ten druhý otec mlaskal při jídle. A malý Jirka mu říkal: ‚Při jídle se nemlaská.‘ A jeho to hrozně sralo. Teda pardon. Já jsem zapomněl, že jsme tady na magnetofonu.“ Autor: „To nevadí, to může být, jak komu zobák narostl.“ Milena: „No a to byly takové různé ty: ‚Ty máš jinou chuť, než mám já.‘ Třeba ne? Vařit dohromady, to nešlo. No ale tak na ten začátek, než jsme si našli nějaký jiný byt ještě.“

  • Milena: "Atmosféra ve vlaku byla neuvěřitelná. Vlak byl plný až po okraj. Lidé jako by nemohli mluvit, jako by byli úplně..." Jiří: "Všichni seděli zachmuřeně, nikdo nic nedělal.... A ve chvíli, kdy jsme přejeli hranice, bylo to..." Milena: "Kam jedete? Kam jedete?" Autor: "A byla na hranicích nějaká tvrdá kontrola? Jaký byl postup?" Milena: "Kontrolovali, ale nekontrolovali, že musíte mít všechno... my jsme si přivezli vysvědčení o maturite, a tu jsme stihli vzít. Atmosféra byla hrozná, protože člověk nevěděl, kdo v tom vlaku sedí."

  • Full recordings
  • 1

    Pretorie, 18.05.2021

    (audio)
    duration: 02:50:17
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

My už se sem nevrátíme

Milena Pechoušová na koni, 70. léta
Milena Pechoušová na koni, 70. léta
photo: Milena Pechoušová

Milena Pechoušová, rodným jménem Fialová, se narodila 10. srpna roku 1945 ve Staré Boleslavi. Krátce po válce rodina přesídlila do Karlových Varů. Milena vystudovala střední pedagogickou školu a pracovala jako učitelka v mateřské škole. Koncem 60. let s manželem začali na Karlovarsku stavět dům svých snů. Po srpnu 1968 se však rozhodli pro emigraci. Jejich původní plán na cestu do Kanady nevyšel, a tak se v zimě roku 1969 ve Vídni rozhodli pro cestu do Jihoafrické republiky (JAR), o které téměř nic nevěděli. Těžké začátky na novém kontinentu Milenina rodina překonala díky vstřícnému přístupu imigračního úřadu, který o příchozí Čechoslováky pečoval, i vřelost Jihoafričanů. A to přesto, že se zpočátku potýkali se silnou jazykovou bariérou a nedostatkem peněz. Naštěstí manžel Jiří brzy našel práci. Milena se později živila kreslením map nebo nákresů součástek pro výrobu transformátorů. Jejich životní úroveň začala stoupat a Pechoušovi se brzy zmohli na vlastní domek v Pretorii. Klíčovou roli v jejich životě hrála komunita krajanů, která se udržovala kolem Sokola, jenž vznikl v roce 1972 v Johannesburgu. Doma rodina mluvila výhradně česky a dodnes udržuje české zvyky. Milena Pechoušová žila v době natáčení rozhovoru (2021) v Pretorii více než půl století.