The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Cyril Pazderka (* 1946)

• narozen 1. března 1946 v Bořeticích na jižní Moravě

• vyrůstal v hospodářství a v katolické rodině

• otce za odpor proti kolektivizaci odsoudili k tříměsíčnímu trestu vězení

• bratr Stanislav odveden k Pomocným technickým praporům

• rodina vstoupila do JZD v roce 1959

• v roce 1968 bratr Josef emigroval do Rakouska a roku 1974 byl vysvěcen v Innsbrucku

• z rodinných setkání v Maďarské lidové republice si pamětník přivážel exilovou literaturu

• v době tzv. normalizace udržovali duchovní život v ústraní pod vedením selesiánů

• v listopadu 1989 se pamětník zúčastnil svatořečení Anežky České v Římě

• v červenci 2025 žil v Jihlavě

Na rodinném hospodářství v kopcích jižní Moravy pěstovali Pazderkovi víno a meruňky. Po roce 1948 ale čelili nátlaku kolektivizace. Otec byl vězněn, bratry označili za nespolehlivé a rodinu donutili ke vstupu do jednotného zemědělského družstva (JZD). Sílu nacházeli Pazderkovi ve víře a v soudržnosti, která jim pomohla těžké roky překonat.

Recitování budovatelských básní mi táta zatrhnul

Cyril Pazderka se narodil 1. března 1946 v Bořeticích na jižní Moravě jako sedmé z osmi dětí Jana a Marie Pazderkových. Rodina žila skromně z malého hospodářství a jako katolíci prožívali liturgický rok. Do místní školy začal chodit Cyril Pazderka v šesti letech a po páté třídě pokračoval ve Velkých Pavlovicích. 

V té době již v Československu vládla komunistická strana, s níž však jeho rodiče nesympatizovali. Když se schylovalo k výročí oslav Velké říjnové revoluce, pamětník měl na nich recitovat budovatelskou báseň. „Táta mi to zatrhnul, že to není nic pro nás. Jasně jsem pochopil postoje svých rodičů, co je špatně. Nesl jsem to úkorně. Když se na to podívám zpětně, byla to pro mě nejlepší škola života,“ vzpomíná Cyril Pazderka.

Odmítl podepsat Stockholmskou výzvu

Jeho otec patřil k členům Československé lidové strany a brzy se ocitl na seznamu nepohodlných. S manželkou se pravidelně odmítali účastnit voleb a roku 1950 se nepřipojil ke Stockholmské výzvě, která žádala bezpodmínečný zákaz atomových zbraní jako nástroje k hromadnému vyhlazování lidstva. V Československu se z výzvy stala podpisová kampaň, které se museli účastnit i školáci. Někteří zemědělci se báli, aby se jejich podpis nevykládal jako souhlas se vstupem do JZD, případně jako souhlas s přestěhováním kněží. 

Nedůvěru režimu ještě posílilo otcovo vystoupení na schůzi komunistické strany, kde otevřeně kritizoval směřování země a proces kolektivizace. Rodina Pazderkových odmítala vstoupit do družstva, a tak jim úřady ukládaly přemrštěné zemědělské dodávky. „Neměli jsme žádné jiné příjmy než z hospodaření. Když se pak u nás doma začali objevovat agitátoři, že společné hospodaření bude lepší a že přijde mechanizace, viděl jsem, jak byli rodiče zlomení, že jim někdo bere rodový majetek. Táta seděl za stolem a mlčel. Maminka byla jak tělo bez duše,“ vzpomíná Cyril Pazderka.

Navíc v roce 1953 narukoval na vojnu nejstarší bratr a nástupce hospodářství Stanislav Pazderka. Zařadili ho mezi „politicky nespolehlivé“ do Pomocných technických praporů. Místo zbraně dostal lopatu a krumpáč a vrátil se domů až po více než dvou letech.

Sebrali nám živitele rodiny

V srpnu 1956 došlo k zatčení otce Jana Pazderky. Soud mu uložil trest tři měsíce za politický delikt. Podle pamětníka šlo o pobuřování při agitátorské schůzce. Nato následoval další trest – opět tři měsíce, tentokrát za zabití telete načerno. „Byla to pro nás obrovská sprcha,“ vzpomíná Cyril Pazderka. „Vzali nám otce, ale i živitele. Celé hospodářství stálo na něm. Maminka musela shánět sousedy, aby nám pomáhali na polích. Já, tehdy desetiletý, jsem někdy nešel do školy – maminka mě poslala s kravským potahem na pole, ukázala mi, jak orat, a sama mezitím vařila oběd.“

Během svého věznění vystřídal otec věznice na Cejlu a v Kuřimi. Rok po jeho návratu z vězení vstoupila i většina odpůrců do JZD. V bezvýchodné situaci v roce 1959 učinila stejný krok také rodina Pazderkova. Z družstva zpočátku neměli téměř žádný příjem. Útěchou pro družstevníky měly být vinice, pěstování meruněk nebo mohli mít záhumenkovou krávu. Zlepšení nastalo až s výstavbou vepřínů a kravínů na konci šedesátých let.

Oddělit od rodiny a převychovat na člověka socialistického

Po ukončení školy v roce 1960 chtěl Cyril Pazderka nastoupit do učení na zámečníka ve Velkých Pavlovicích. Jenže po vstupu rodičů do družstva si ho JZD vyžádalo a podepsalo s ním smlouvu. Nabídli mu místo pěstitel-chovatel, což znamenalo dvouletou přípravu a čekání do šestnácti let, než mohl nastoupit do práce. Rodiče rozhodli, že se půjde učit zahradníkem, i když ho to příliš nebavilo.

Nastoupil tak do učňovské školy, kde spolu s ním studovaly děti z rodin z podobného prostředí, z jakého pocházel on sám, tedy z rodin vesnických a katolických. Podle jeho slov vládly při studiích socialistické mravy. „Snažili se nás převychovat a vytvářet socialistického člověka – až s takovou absurdností. Byl jsem dvacet kilometrů od Lednice a domů jsem se dostal jen jednou za měsíc, aby nás od rodiny oddělili a převychovávali. Myslím, že na většinu z nás to vliv nemělo, spíše to vzbudilo odpor a vzdor,“ domnívá se Cyril Pazderka.

Spacák vydal zakázanou exilovou literaturu

V roce 1968 emigroval pamětníkův starší bratr Josef – přál si stát se knězem, což mu však komunisti neumožňovali. Místo kněžského povolání strávil vojenskou službu v uhelných dolech u technických praporů a potom pracoval v různých dělnických pozicích. Až v politicky uvolněném roce 1968 byl přijat do řeholního řádu Tovaryšstva Ježíšova a nastoupil na noviciát v St. Andrä v Rakousku. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa se rozhodl v Rakousku zůstat a v červnu 1974 se mu v Innsbrucku dostalo vysvěcení na kněze. O rok později odešel do Londýna, kde působil jako duchovní opora v krajanském středisku Velehrad.

Kvůli uzavření státních hranic se s rodinou scházeli v Maďarské lidové republice. Potkávali se v Budapešti nebo na Balatonu, kam Josef pro své sourozence přivážel knižní tituly s náboženskou tematikou nebo exilovou literaturu, kterou si odváželi domů do Československa. „Měl napěchovaný batoh literaturou. Stala se mi jedna legrační věc. Když jsme jeli domů, knížky jsme všelijak schovávali. Když jsme se za dva roky vrátili zpátky a vybalovali věci, ze spacáku na mě vypadla knížka, která putovala do Československa a zase zpátky,“ vzpomíná Cyril Pazderka.

Nespravedlnost nám poskytovala přirozenou touhu po svobodě

Pamětníkovu touhu po svobodě v šedesátých letech živila především literatura, ke které se dostával. Pravidelně ladil zahraniční vysílání Hlasu Ameriky a poslouchal pořad s Josefem Škvoreckým. Vedle radosti z celospolečenského uvolnění se snažil ulehčit i svým rodičům, protože Bořetice procházely zásadní stavební renovací. Výstavbu však na rozdíl od nadšení ze socialismu s lidskou tváří a příchodu nových změn nezastavily sovětské tanky v srpnu 1968. 

V roce 1972 se Cyril Pazderka oženil a dva roky poté se s manželkou přestěhovali do Jihlavy, kde založili rodinu. Období tzv. normalizace se propojilo s jeho osobním životem. Nedaleko od Jihlavy zrekonstruoval s přáteli chalupu, na níž žili život podle svých představ v malém duchovním společenství pod vedením bratrů salesiánů.

„Velký vliv měl na mě bratr Josef, který mi ukazoval fundament svobody. Nespravedlnost nám poskytovala přirozenou touhu po svobodě. Jsem přesvědčený, že naše děti, které vyrůstaly v normalizaci, nebyly zaskočeny svobodou. Mnoho lidí na to doplatilo, že žili jaksi stejně jako v době normalizace a nepřipravovali se na budoucnost. Vlastní děti na to byly připravené a neztratily se v hluku světa, který se zbouráním železné opony naprosto změnil,“ hodnotí situaci Cyril Pazderka. 

Za svobodu se musí bojovat

V osmdesátých letech už pamětník vnímal, že socialismus se hroutí a komunisté melou z posledního. „Nikdo jim nevěřil,“ říká. Proto setrvával ve svém vnitřním nastavení a vyhlížel přelomové události.

Jednou z nich se stalo svatořečení Anežky České. Se scholou farnosti sv. Jakuba v Jihlavě vyrazili do Itálie. Bratr Josef jim nabídl finanční pomoc, ale úřední povolení si museli zařídit sami. Ze severní Itálie pokračovali vlakem do Říma, kde se v neděli účastnili svatořečení. Ve čtvrtek v noci se vrátili a v pátek už byli zpátky v práci. „Když jsem přišel do zaměstnání, všichni na mně viseli a vyptávali se, jaké to svatořečení bylo,“ vzpomíná Cyril Pazderka.

Krátce nato vypukly studentské demonstrace v Praze. Důležitým impulsem se pro pamětníka stalo, když do Jihlavy přijela studentská aktivistka Monika Pajerová s dalšími studenty a předávala zprávy z hlavního města. Brzy nato se protesty rozhořely i na jihlavském náměstí, kterých se účastnila celá jejich rodina. „Mého nejmladšího syna tam zahlédla soudružka učitelka a pak mu vyčítala, že tomu nerozumí. Byl zaražený. Řekl jsem mu: ‚To je v pořádku. Za svobodu se musí bojovat, hochu! To musíš snést.‘“

Pro Cyrila Pazderku se listopad 1989 stal jedním z nejsilnějších životních zážitků. „V té době svoboda dýchala ze všech stran. Bylo to něco nádherného a úžasného. Naděje svobody se zhmotnila a my jsme ji s rodinou prožili spolu,“ popisuje. Podobně významným okamžikem byla i návštěva papeže Jana Pavla II. v dubnu 1990.

Po zhroucení komunistického režimu se z emigrace do vlasti vrátil také bratr Josef Pazderka. Působil jako ekonom České provincie Tovaryšstva Ježíšova. Zemřel v roce 2002 a byl pohřben v Brně, kde se sourozenci dodnes pravidelně scházejí. Rodina získala zpět i své pozemky, které v současnosti pronajímá.