The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Payne Pazdera (* 1960  )

Myslím, že jsem příčinou toho, že se zpráva o mrtvém studentovi dostala mezi lidi

  • narozen 28. června 1960 v Praze

  • na konci 70. let se díky svým bratrům dostal mezi evangelickou mládež, která jej velmi ovlivnila

  • seznámil se zde s Alfrédem Kocábem či bratry Čapkovými a začal docházet na bytové semináře

  • v roce 1981 nastoupil na Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu

  • o rok později musel kvůli účasti na bytové přednášce profesora Hejdánka přerušit studium

  • dva roky se živil jako topič či hlídač v Národním muzeu a na školu se vrátil v roce 1984

  • na konci 80. let se účastnil většiny důležitých protistátních demonstrací v Praze

  • díky akci Nezávislého mírového sdružení před íránskou ambasádou se seznámil s Petrem Uhlem

  • později začal pracovat pro jeho Východoevropskou informační agenturu

  • 1. května 1989 spoluzaložil Společnost za veselejší současnost a podílel se na většině jejích aktivit

  • v létě roku 1989 mu byl přidělen státní souhlas společně s farností v Kadani

  • ve stejné době také signoval prohlášení Charty 77

  • 17. listopadu 1989 byl přítomen policejnímu zásahu na Národní třídě

  • následujícího dne pořídil známou nahrávku svědectví Drahomíry Dražské a předal ji Petru Uhlovi

  • po revoluci přednášel na ČVUT, založil nakladatelství Medard a pracoval pro Člověka v tísni

Soudruh Donald Payne. Tak adresovaly úřady socialistického Československa dopisy Petrovu otci, který své jméno získal během krátkého pobytu v USA, kam s otcem a matkou odjel během toho, co se u nás upevňovalo státní zřízení první republiky. Payne je totiž anglická verze českého Pazdera. Ta Harrymu zůstala i po nevyjasněných okolnostech návratu zpět do Čech. O čtrnáct let později začala druhá světová válka, nedlouho po jejím konci protnula kontinent železná opona a podivný tvar spojující anglikanismus s oslovením typickým pro totalitu vládnoucí ve východním bloku byl na světě. Nutno také uvést detail, že striktní úřady zakázaly Donaldovi v 50. letech používat jeho prostřední jméno Harry.

Soudruh Payne se oženil a v bytě na Vinohradech postupně vychoval své syny Jana, Jiřího a Petra. Nejmladší z nich se postupem času rozhodl, že za Payne připojí i český tvar rodného jména jako jakousi vysvětlivku či poznámku pod čarou nastiňující jeho historické ukotvení. Určitá touha po přesnosti je patrná z každé věty, kterou Petr při vyprávění svého příběhu vysloví. Není to však jen zažitý zvyk faktografického puntičkáře, nýbrž chování vyplývající z vědomí, že historické fenomény se v naší společnosti neobjevují jako danosti, ale jsou důsledkem spletitých řad příčin a následků, které mohou s odstupem času působit s příznačnou fatalitou, ale také jako historky vhodné k pousmání.

 

Hledání východiska

Jak již bylo zmíněno, Petr Payne prožil první roky svého života v Londýnské ulici společně se dvěma staršími bratry. Datum narození posledního z Donaldových potomků připadlo na 28. červen 1960 a vepsalo do jeho dětství několik symptomů uvolňujících se společenských poměrů, včetně možnosti členství ve znovuobnoveném skautském oddíle. To se v jeho vzpomínání mísí s často nepřátelskými cikánskými partami na vinohradských dvorcích, ale také s nucenou docházkou do evangelického sboru, kam jeho i sourozence začali rodiče posílat ve druhé polovině 60. let. Sami je tam ovšem nikdy nedoprovodili a Petr a jeho bratři tak zpočátku jen stěží chápali, proč by podobnými aktivitami měli vyplňovat svůj volný nedělní čas. „Byl jsem naštvaný, že nemůžu jet na závody motorek do Brna a musím absolvovat povinnou konfirmaci,“ vzpomíná Petr a trochu potměšile se u toho usmívá.

Srpnová invaze roku 1968 zastihla Paynovy na cestě z dovolené v Rakousku. Malým pokojem v kaplickém hotelu, kde se na zpáteční cestě ubytovali, tehdy zněly zvuky nočního vysílání rozhlasu podávajícího zprávy o jednotkách, které k nám přijely zastavovat kontrarevoluci. Stejně jako většina obyvatel země mohla i rodina soudruha Payna pozorovat po rozednění tanky, které si vehementně razily cestu ulicemi československých měst. Petrovi bylo v té době osm let. Fakt, že sovětští vojáci jen několik ulic od jeho bydliště střílejí do fasády Národního muzea, se v tom, co vypráví, na okamžik objevuje, ale stejně rychle mizí pod nánosem dalších obrazů dětské mysli.

„Můj život byl tehdy protknut depresemi ze stavu společnosti. Víra a biblické příběhy pro mě byly jakýmsi východiskem,“ shrnuje své duševní rozpoložení plynoucí z deseti let života v takzvané normalizaci. Konec 70. let jej zastihl v družstvu Výtvarných řemesel, kam se po maturitě na dva roky uchýlil a zajistil si tak nutné razítko potvrzující jeho pracovní pozici v občance. Prostor evangelického sboru, do nějž jako dítě docházel s nechutí, se v té době jemu i jeho bratrům stal jedinou možnou záchranou z každodenní společenské pasivity. Nejčastějším místem setkávání okruhu evangelické mládeže byly v té době výlety na církevní chaty. Zde se Petr seznámil nejen s Alfrédem Kocábem a bratry Čapkovými, ale i výraznými studenty evangelické teologické fakulty, jakým byl třeba odpírač vojenské služby Aleš Březina. Bylo to také místo, kde se na silvestra roku 1976 poprvé dozvěděl o prohlášení Charty.

 

Domovská fakulta?

V roce 1981 byl Petr přijat na Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu. Z toho, jak počátky svých studií popisuje, je možné vypozorovat také způsob, kterým byla tehdejší církev rozdělena. Školní přednášky jej záhy přestaly naplňovat a díky svým předchozím kontaktům na skupinu farářů s odebraným státním souhlasem se začal značně soustředit nejen na samostudium, ale také na výuku pořádanou v obývácích. Díky takzvaným bytovým seminářům se proto mohl začít setkávat nejen s lidmi, kteří díky perzekuci režimu na fakultě nemohli působit, ale také se vzácnými zahraničními hosty, kterým se tu a tam podařilo přicestovat do Prahy. Petr se proto stal častým posluchačem soukromých výkladů v bytech Radima Palouše, Milana Machovce, Ladislava Hejdánka a dalších. Díky této skutečnosti se mohl během 80. let osobně setkat s kanadským filozofem Jeanem Vanierem či holandským teologem Karlem Deurloo.

Jeho vyprávění je však druhým dechem doplňováno o obrazy perzekuce všech duchovních, kteří se tehdejšímu režimu dokázali postavit. „Jednou jsem byl za Milanem Balabánem v restauraci Na Příkopech. Byla to tristní situace, protože tam seděl v jakémsi kamrlíku za kuchyní a čekal, až mu dají další špinavé nádobí k tomu, aby je umyl,“ popisuje Petr neutěšenou existenční situaci významného evangelického teologa. V počátcích 80. let však režim vyvíjel represi nejen vůči těm, kteří podzemní duchovní osvětu provozovali, ale i vůči těm, kteří se jí dobrovolně zúčastňovali. Díky tomu byl také mladý student teologie donucen přerušit studium hned v druhém ročníku. Stalo se tak v návaznosti na jeho zatčení tajnou policií před bytem profesora Hejdánka, kde jako jeden z mnoha čekal na další avizovaný bytový seminář.

Při líčení těchto událostí Petr zmiňuje především ustrašenost, se kterou se jeho domovská univerzita stavěla k výsledkům vyšetřování StB. On sám se díky tomu na dva roky ze školy vzdálil a začal se živit jako topič a technický pracovník v Národním muzeu. Několik měsíců byl díky svému vyučení také zaměstnán v Národním divadle jako restaurátor nábytku. Volný čas využíval k dalšímu prohlubování vztahů s lidmi z podzemní církve. V roce 1984 se do školy znovu vrátil a i přes občasné vyjadřování nesouhlasu vůči teologickým interpretacím některých pedagogů pokračoval ve studiu téměř bez problémů až do podzimu 1988, kdy jej měl zakončit státní zkouškou. V té době si kvůli neuzavřeným předmětům přerušil studium a několik týdnů nato se rovněž zúčastnil rozehnané demonstrace na Václavském náměstí, která se konala 28. října. Zde byl společně s dalšími desítkami lidí zmlácen a zadržen na policejní stanici ve Školské ulici. Později bylo v této souvislosti započato jeho trestní stíhání. Domovská fakulta se ke skutečnosti postavila zády a tvářila se, že mezi jejich studenty už žádný Payne dávno není. Petr v tomto ohledu zmiňuje mimo jiné také dokument, který úředníci na studijním oddělení poskytli policii a inkriminovaná místa jeho působení ve škole přetřeli bílou vodičkou.

 

VIA a SVS

Na rozdíl od jiných bylo vyšetřování Petrovy účasti na demonstraci brzy zastaveno. Jediné, co mu po incidentu zbylo, byla nechuť vrátit se zpět do poslucháren za pedagogy, kterých si vážil jen málo nebo vůbec. Svou energii proto nasměroval k celospolečenským protestům, které v lednu roku 1989 vyhřezly v rámci takzvaného Palachova týdne. Společně s lidmi z opoziční iniciativy Nezávislé mírové sdružení se podílel na přípravě a realizaci další demonstrace na Václaváku, kde mimo jiné vystoupil jako řečník. Na Valentýna pak se stejnou skupinou lidí vedenou aktivistou Tomášem Tvarochem zorganizoval protestní setkání před íránskou ambasádou proti tehdejší fatvě uvalené na spisovatele Salmana Rushdieho. Státní bezpečnost však akci zamítla s tím, že není schopna zajistit ochranu všem organizátorům a zúčastněným.

„V návaznosti na naši aktivitu začal někdo telefonicky vyhrožovat, nikoliv nám, ale Petru Uhlovi. Zřejmě počítali s tím, že to zveřejní na Svobodné Evropě, což později také udělal,“ říká Petr, který se díky této události s disidentským novinářem seznámil a začal pro něj pracovat v rámci české pobočky Východoevropské informační agentury (VIA). Uhlovi bydleli na Vinohradech ve stejném bloku domů jako Paynovi, a nový spolupracovník to měl proto k výkonu své agendy kousek. Okamžitě dostal také klíč od jejich bytu, kam pravidelně docházel přepisovat zprávy na stroji a podílet se tak na přípravě informačního servisu. Ten VIA publikovala každý týden a šířila jej nejen na takzvané štvavé vysílačky, ale také mezi místní nezávislá politická sdružení, kterých rychle přibývalo.

„Uhl měl zvláštní a nekancelářský styl. Jednotlivá pare se schovávala na různá místa v bytě. Později do bytu přicházeli lidé z různých občanských iniciativ. Standa Penc z Mírového klubu Johna Lennona si to bral pod skříní. Někde jinde si to bral Standa Devátý nebo Honza Ruml,“ vzpomíná Petr, který záhy stanul u vzniku Společnosti za veselejší současnost (SVS), tedy aktivistické a recesistické skupiny založené v podvečer komunistické prvomájové slavnosti. Kdesi v centru města se tehdy náhodou Petr setkal s herečkou Barborou Štěpánovou a Lubošem Rychvalským, který v té době pracoval jako noční hlídač na stavbě. Společně pak u jednoho ze stolků v kavárně Slavia vymysleli formát, který do probíhající společenské situace nebude vstupovat s vážnou tváří, tak jak to dělaly jiné iniciativy, nýbrž vnese do veřejného prostoru humor a poukáže tak na absurditu represivního chování stále více rozkolísaného totalitního režimu.

Pod heslem „Dnes běžíme my za vás, zítra poběžíte vy za nás!“ proto ještě 1. května klusali třídou Politických vězňů a založili tak tradici, která postupně zasáhla stovky dalších lidí. Ti se od toho dne shromažďovali u Petschkova paláce a běhali ulicí dolů, kde do poštovních schránek házeli dopisy a korespondenční lístky určené disidentům za mřížemi. SVS se ovšem touto masovou opakující se událostí nevyčerpala a během následujícího období přicházela s dalšími happeningy. Jedním z nich byl třeba útok jednotky Veselé bezpečnosti na korzo protiokupačních demonstrujících ve spodní části Václavského náměstí, či obří plovoucí maketa velryby, která se s připomínkou Jonášova biblického příběhu objevila 21. srpna na Vltavě. Samotné akce byly koncipovány i realizovány tak, aby při jejich konání došlo k co nejmenšímu počtu zatčených či fyzicky napadených účastníků.

 

Svědectví

O dopadech zmiňovaného vypuštění kytovce do pražských vln se však Petr dozvěděl až z telefonátů, které jako spolupracovník tehdy zadrženého Petra Uhla vyřizoval z jeho bytu. Na témže místě pak přepisoval také svědectví o dalších sílících protestech proti režimu, které během začínajícího babího léta značně nabývaly na intenzitě. Evangelický duchovní s čerstvým státním souhlasem i signovaným prohlášením Charty 77 se jich většinou zúčastňoval. Před těžkooděnci tak utíkal mimo jiné i 28. října 1989. Úspěšný únik přispěl také k tomu, aby si o tři týdny později, tedy 17. listopadu, odskočil z církevního synodu a zúčastnil se protestního setkání na Albertově, jehož účastníci se pak přes Vyšehrad vydali směrem k Národní třídě, kde na ně čekaly připravené zásahové jednotky. Petrovi se z chaosu plastových štítů a obušků podařilo uniknout a ještě téhož večera se objevil za řečnickým pultíkem na sjezdu vlastní církve se slovy: „Jestliže jste si tady ještě dneska libovali v tom, jak je dobré pořízení se státní správou, tak byste na to měli zapomenout.“

Následujícího dne jej na stejném místě baptistický farář Petr Macek informoval o příběhu mrtvého studenta Martina Šmída, kterého policejní složky ve vřavě na Národní třídě umlátily. Předal mu kontakt na Mirku Litomiskou. Ta Šmídovu údajnou kamarádku Drahomíru Dražskou potkala jen několik minut po inkriminovaném aktu. Petr si během následujících hodin sjednal setkání s oběma ženami ve svém bytě a na svůj diktafon pořídil nahrávky rekonstruující to, co předchozího večera prožívaly. „Dražská působila trochu divně. Její svědectví však vůbec nedůvěryhodné nebylo. Pro každého, kdo Národní třídu zažil, nemohla být zpráva o tom, že tam někoho zabili, překvapením,“ konstatuje po třiceti letech jeden z hlavních aktérů události, kterou někteří historikové považují za zásadní zlom ve vývoji sametové revoluce.

„Přicházely telefonáty od různých zahraničních novinářů, kteří se ptali, zda je pravda, že tam někdo zemřel. Byly to oprávněné dotazy, protože po Praze kolovaly nejen informace o Martinu Šmídovi, ale i jiné zprávy o tom, že někdo viděl v ulicích lidi přikryté vlajkou. Pamatuji si, že jsem byl překvapený, když to Petr Uhl začal potvrzovat. Podle mě nevznikl žádný konsenzus na tom, že to je důvěryhodná zpráva,“ vzpomíná Petr, který dodnes cítí zásadní zodpovědnost za to, že pořízenou nahrávku odnesl ještě téhož večera do bytu svého žurnalistického kolegy. Cítil ji však i tehdy, když Petra Uhla zanedlouho poté, co informaci odvysílala Svobodná Evropa, zadržela policie za šíření poplašné zprávy. Společně s Aničkou Šabatovou se proto s Dražskou ještě několikrát sešli, aby ověřili či vyvrátili podloženost jejího svědectví. Ovšem po tom, co ho několikrát pozměnila a nakonec se kdesi na Zahradním Městě definitivně přiznala ke lži, se oba rozhodli, že investigace zanechají.

Dějiny však byly nakonec stejně rychlejší než vyšetřování Veřejné bezpečnosti a Uhl byl ještě před druhou velkou demonstrací na Letné propuštěn na svobodu. Petr, který celou revoluci strávil cestováním mezi svou novou farností v Kadani a Prahou, kde se v bludném kruhu dezinformací snažil přijít na to, jak se věci doopravdy staly, si na výklad jednotlivostí potrpí i dnes, když v našem studiu všechny tyto historky vypráví. Farář, který svou teologickou profesi pověsil v roce 1992 na hřebík, aby později pracoval pro Člověka v tísni či založil vlastní nakladatelství, se razantně ohrazuje proti všem pokrouceným interpretacím, jež příběh jednoho lživého svědectví spojují s promyšlenou strategií StB pro započetí kontrolovaného převratu. „Nedělám si žádnou zásluhu, ale myslím si, že jsem příčinou toho, že se zpráva o mrtvém studentovi dostala mezi lidi,“ říká nakonec Petr a uzavírá ve svém vyprávění jednu nečekanou, fatální a snad i trochu komickou řadu příčin a následků.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV

  • Witness story in project Stories of the 20th Century TV (Martin Netočný)