The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlasta Pavlíková (* 1934)

• narodila se 23. července 1934 v Písku

• otec Josef Mikšovský v Písku založil kartáčovnu, v roce 1939 ji musel zavřít

• válku rodina prožila na usedlosti v Poříčanech, kterou otec koupil

• po válce se vrátili do Písku a po únoru 1948 došlo ke znárodnění rodinné kartáčovny

• pamětnici po roce 1948 nepřijali do žádné školy

• v 15 letech nastoupila jako servírka do restaurace U Tří korun v Písku

• roku 1952 otce Josefa Mikšovského zatkli a v roce 1953 byl odsouzen za velezradu na šest let

• podle obžaloby spolupracoval s ilegální skupinou napojenou na exilovou Křesťansko-demokratickou stranu

• pamětnice pracovala v pivovaru, v Jitexu a ve výpočetní stanici v Táboře

• roku 1971 se provdala za Josefa Pavlíka

• v době natáčení (2026) žila ve Staré Boleslavi

Vlasta Pavlíková má dodnes schovanou pomačkanou fotografii z doby, kdy jí bylo dvacet let. Má pro ni zvláštní hodnotu. „Je celá poničená od toho, jak ji tatínek nosil v náprsní kapse, když byl ve vězení,“ vysvětluje. Jejího tátu komunistický režim odsoudil v padesátých letech za velezradu na šest let. Pustili ho o něco dříve prý jen proto, aby tam nezemřel. Bylo mu již přes padesát let a trpěl srdeční slabostí.

Táta založil kartáčovnu v Písku, která existuje dodnes

Vlasta Pavlíková se narodila 23. července 1934 v Písku jako druhé dítě Josefa a Anny Mikšovských. O dva roky starší bratr Jiří byl jejím jediným sourozencem. Otec Josef Mikšovský pocházel z hospodářství v Pečkách a za první světové války, v roce 1916, ve svých sedmnácti letech narukoval na frontu. Matka pocházela z Tábora, z početné rodiny s osmi dětmi. Pracovala v trafice své tety v Písku, kde se s Josefem Mikšovským seznámila. „Chodil k ní kupovat doutníky. Ona si zde postupně dokázala našetřit poměrně slušné peníze. Po svatbě mu předala své úspory (30 000 korun) a právě ty se staly základem jeho pozdějšího podnikání,“ vysvětluje Vlasta Pavlíková.

Z těchto prostředků Josef Mikšovský založil v Písku kartáčovnu. Postupně rozjel výrobu kartáčů, štětek, košťat, rejžáků a koupil domek. Podnik se rozrostl až na třicet zaměstnanců a zboží rozvážel především na Šumavu, kde zásoboval místní malé obchody se smíšeným zbožím. Kartáčovna byla přirozenou součástí rodinného života a zajišťovala relativní materiální jistotu. „U nás doma se neplýtvalo ani nestrádalo,“ říká Vlasta Pavlíková.

Kartáčovnu měli ve Vinařického ulici číslo 5. Šlo o přízemní, starší stavbu, zpočátku s jednou ložnicí a kuchyní. Teprve později přibyl další pokoj v podkroví. Na dětství vzpomíná jako na velmi šťastné období. S bratrem si hráli na dvoře, v zimě jezdili na saních, v létě se koupali a běhali venku s ostatními dětmi z ulice. Měla panenku a kočárek, bratr si hrál hlavně s míčem. Nouzi nezažili, otec pracoval a matka se starala o domácnost.

Poříčany byly pro mě ráj, i když byla válka

V době okupace v březnu 1939 jí bylo pět let a žádné konkrétní vzpomínky na ni nemá. Zlom nastal až později. V roce 1939 otec musel z moci úřední živnost zavřít (zdroj: Archivní záznam, ABS, fond V-ČB, sign.: V-808 ČB). „Otec tušil, že přicházejí zlé časy. Přestěhoval naši rodinu na venkov, kartáčovnu zavřel a ubytoval v ní svého bratra,“ vypráví Vlasta Pavlíková. Josef Mikšovský koupil nefunkční a zavřenou cihelnu na kraji Poříčan, k níž patřily pozemky, lesík a hospodářské zázemí. Samotná výroba cihel už nefungovala, hlavní hodnotou bylo hospodářství.

Rodina zde prožila celou válku. Hospodářství dle vzpomínek pamětnice sloužilo pro potřebu rodiny. Chovali krávy, koně, kozy, ovce, slepice, krůty, husy i králíky, pěstovali obilí, ovoce a v rybníce vysadili kapry. „Pro nás děti to bylo království. Běhali jsme po lese, sbírali maliny, ostružiny, houby, ale taky jsme pomáhali na poli. Svazovala jsem snopy a bavilo mě to,“ vypráví Vlasta Pavlíková. 

Vzpomíná také, že v době, kdy přídělový válečný systém nestačil, jezdili k nim příbuzní z Plzně a odváželi si maso a další produkty, aby vykryli nedostatek jídla, ale nevybavuje si žádné povinné zemědělské dodávky, kontroly ani rizika spojená s ukrýváním a pašováním nadlimitních zásob. Rodiče ji zřejmě drželi stranou nepříjemností a hrozeb, které prožíval každý, kdo měl vlastní potravinové zdroje. Za pašování jídla hrozily vysoké tresty, včetně koncentračního tábora.

Do obecné školy chodila s bratrem zhruba hodinu pěšky přes kopec do Poříčan, později s bratrem dojížděla na kole do měšťanky do ještě vzdálenější Sadské. Kolo však měli zpočátku jen jedno, a tak ji bratr vozil na rámu. Cesta vedla lesy, kde už nebylo bezpečno kvůli partyzánům i německým vojákům. V posledním roce války jí tedy rodiče zajistili nocleh u bezdětných manželů Šmídových na náměstí v Sadské.

Osvobození bez oslav

Ke konci války se atmosféra v kraji změnila. Obavy ze zatýkání a ozbrojených střetů byly na denním pořádku. „Mluvilo se o pohybu příslušníků SS v okolí a muži z Poříčan a okolních osad se začali domlouvat. Jednoho dne otec odešel do lesa s flintou spolu s dalšími muži. Měli jsme o něj strach, ale naštěstí se v pořádku vrátil,“ vzpomíná Vlasta Pavlíková.

Krátce po osvobození v květnu 1945 se do okolí cihelny u Poříčan dostali sovětští vojáci. „Byly to dlouhé kolony vyčerpaných mladých kluků, kteří vedli krávy, byli hladoví a špinaví. Šli pěšky nebo jeli na obyčejných vozech, někteří měli přes náklad jen plachty. Tatínek reagoval okamžitě a posílal nás pro kýbly vody, abychom dali vojákům napít. Bylo mi jich líto, nepůsobili jako vítězové, spíš jako chudáci,“ líčí Vlasta Pavlíková.

Žádné slavnostní vítání osvoboditelů se ale nekonalo. Zhruba třicet vojáků Rudé armády se usadilo ve velké jámě, která zbyla po těžbě písku. Pamětnice vzpomíná, že se chovali neurvale. Zabíjeli krávy přímo u cihelny bez jakéhokoli řádu. Po jejich odchodu zůstala spoušť včetně zahnívajících vnitřností. „Důstojníci se ubytovali u nás. Jednoduše si poručili jeden pokoj a my jsme jim ho museli uvolnit. Byla s nimi jedna žena v uniformě, která se o důstojníky starala. Naštěstí jsme měli kuchyň oddělenou,“ vzpomíná.

Po válce se rozjel život naplno

Po válce otec cihelnu prodal a v roce 1946 se rodina vrátila zpět do Písku. Šest válečných let prožitých ve volnosti, přírodě a pohybu zůstalo pro pamětnici navždy uzavřenou kapitolou. Hlavním důvodem návratu do města byla hudebně a kulturně založená maminka. Doma měli piano a matka otce přesvědčovala, že děti potřebují městské prostředí, aby se mohly rozvíjet. „Na venkově bychom prý vyrostli jako dříví v lese,“ říká pamětnice.

Otec znovu rozjel kartáčovnu. Najal zaměstnance, za domem stála hala s pilou, dílnami a vrtačkami. Původně počítal s tím, že mu pomůže jeden z jeho bratrů, který tam za války bydlel, ale ten odešel do Kamenice v pohraničí, kde se po odsunu otevřely nové možnosti. Otec tedy pokračoval v podnikání bez širší rodinné pomoci.

Vlasta Pavlíková dokončila měšťanskou školu v Písku, pohyb a přírodu si dopřávala v Sokole i se skauty. „Byla jsem na roztrhání, jak jsem byla všude zapojená. Chodila bych i do Orla, ale to už nebylo možné,“ dodává. Důležitou součástí jejího života byla i hudba, takže pokračovala ve hře na klavír.

Od roku 1948 šlo všechno z kopce

Rok 1948 a únorový komunistický převrat si Vlasta Pavlíková nevybavuje jako velkou politickou událost. Bylo jí čtrnáct a zajímaly ji jiné věci než politika. Teprve později začala chápat příčiny nejrůznějších problémů, které rodinu vehnaly do bezvýchodných situací. Starší bratr Jiří, který se dostal na vysokou školu ekonomickou do Prahy, byl v roce 1950 vyhozen kvůli „buržoaznímu původu“. Otcovu kartáčovnu komunisté znárodnili. Kdy přesně to bylo, si pamětnice není jistá: „Podniky zavírali jeden po druhém a jednou došlo i na nás.“ Z dokumentů uchovaných v Archivu bezpečnostních složek ČR vyplývá, že otcovu kartáčovnu převzalo družstvo Drutěva, kde do roku 1951 působil jako zaměstnanec ve funkci vedoucího (zdroj: eBadatelna ABS ČR, fond V-ČB, sign.: V-808 ČB).

Ji samotnou v roce 1949 nevzali na žádnou školu. Nejvíce stála o zdravotní školu v Písku. Vzpomíná, že šla na řadu poslední a byla tak nervózní, že téměř nic neodpověděla; už tehdy jí to připadalo podivné. Jak komunistický režim nahlížel na rodinu, lze odvodit z pozdějších soudních protokolů (zdroj: eBadatelna ABS ČR, fond V-ČB, sign.: V-808 ČB), které líčí Josefa Mikšovského jako člověka, který „touží po bezpracném životě, (…) nenávidí lidově demokratické zřízení, které mu znemožnilo jeho vykořisťovatelský způsob života, (…) rozhodl se škodit naší republice“ atd.

Byla jsem prý první servírka v Písku

Otec už nemohl dceru živit, a tak nastoupila do práce. První zaměstnání jí otec domluvil v Písku v restauraci a kavárně U Tří korun na náměstí, která stojí dodnes. Tehdy to byl ještě soukromý podnik. Vzpomíná, že tam ve svých patnácti letech nastoupila jako první servírka v Písku. Do té doby byla obsluha v restauracích doménou mužů. „Mladá, bez zkušeností, dostala jsem bílou zástěrku a šla obsluhovat zákazníky. Nejdříve jsem jen nosila jídlo, později jsem byla vrchní a kasírovala jsem,“ vzpomíná.

Ačkoli ji práce bavila, měla i jednu nepříjemnou stránku – budila pozornost, a to ne vždy pozitivní. „Například manželka hlavního vrchního se na mě dívala skrz prsty a nesměla jsem ani pohladit její dítě. Servírka byla tehdy brána jako děvče lehčích mravů, ačkoli na tom nebylo špetky pravdy. Byla jsem slušná a nikdo si ke mně nic nedovolil. Hosté nebyli drzí, jen se na mě chodili dívat – byla jsem zkrátka ‚ta první‘,“ vzpomíná. Z kavárny ji nakonec „vysvobodila“ zlomená noha. Spadla při lyžování a zranění jí dalo důvod z práce odejít. V té době už byl její otec politickým vězněm, bratr na vojně a doma zůstaly jen ona a matka, které se o sebe musely postarat samy.

Tatínka zavřeli na šest let

Otcovo zatčení si pamatuje jako náhlý vpád do domu. Jednoho rána zazvonili, před domem stálo auto a příslušníci StB vtrhli dovnitř. „Otci bez vysvětlení řekli, že půjde s nimi, ať se oblékne a jde,“ říká. Ze Zápisu o zatčení a domovní prohlídce, který je uložen v Archivu bezpečnostních složek ČR, je zřejmé, že se tak stalo 1. srpna 1952 ve čtyři hodiny ráno. Píše se tam také, že prohlédli celý byt od sklepa po podkroví a celá rodina se chovala tiše. Zatčení Josefa Mikšovského proběhlo až v autě do Českých Budějovic, prý s ohledem na slabé srdce manželky i jeho. „Až teprve ve věznici, když mu byly nasazeny brýle, kroutil hlavou a divil se, že mu byly nasazeny. Nahoře potom naříkal, že je mu nevolno, že je sláb na srdce, a žádal, aby mu orgánové dali židli, jinak že se zhroutí“ (zdroj: eBadatelna ABS ČR, fond V-ČB, sign.: V-808 ČB). V době zatčení bylo Josefu Mikšovskému 53 let.

Vlasta si nevybavuje, že by jim někdo řekl, proč otce zatkli, jen se šeptalo, že „tatínka zavřeli“. Dlouho ho neviděla a celé období má v paměti rozmazané. Přesto si uchovala konkrétní střípky: byli za ním ve Valdicích. V Archivu bezpečnostních složek ČR je k dispozici online v rámci eBadatelny výše zmíněný vyšetřovací spis Josefa Mikšovského. Z jeho obsahu je zřejmé, že byl 14. listopadu 1953 odsouzen krajským soudem v Českých Budějovicích za velezradu k šesti letům odnětí svobody. V kauze figuruje 11 lidí. V obvinění se píše, že Josef Mikšovský byl od roku 1946 členem národně socialistické strany a sympatizoval s jejími představiteli. Po roce 1948 se měl zapojit do činnosti ilegální organizace Křesťansko-demokratické strany, kterou měl řídit z exilu v Paříži její bývalý představitel Adolf Klimek, jenž v roce 1948 emigroval. Skupinu údajně vedl Bohumil Sup z Písku a Státní bezpečnost ji odhalila v roce 1951.

Josef Mikšovský se měl provinit tím, že se na schůzkách této organizace dověděl o jejích protistátních cílech a že v listopadu 1948 na žádost svého bratra Miroslava převezl některé členy skupiny automobilem z Písku do Českých Budějovic a následně dopravil jednoho z nich k hranicím u Hrádku u Sušice, odkud měl pěšky ilegálně pokračovat do zahraničí. Josef Mikšovský si měl být vědom toho, že šlo o „agenta CIC Josefa Harvalíka, který do zahraničí donáší špionážní zprávy od Bohumila Supa a dalších členů organizace. Podle protokolu se Mikšovský po počátečním zapírání ke své činnosti přiznal. Jeho bratr Miroslav Mikšovský byl zatčen a odsouzen o půl roku dříve, 27. prosince 1951 v Ústí nad Labem.

Obvinění odpovídá rétorice typické pro politické procesy počátku 50. let. Užité výrazy jako „zrádní představitelé“, „vykořisťovatelský způsob života“, „velezrádná činnost“ jsou hodnotícími formulacemi, které předjímají vinu a zdůrazňují ideologicky politickou interpretaci jednání obviněného. Vlasta Pavlíková se domnívá, že mohl být k doznání donucen a že hlavní motiv byl majetkový. „V rodině a mezi lidmi se říkalo, že aby mohli zabavit všechno, museli člověka obvinit z velezrady. To jsme slyšeli pořád,“ vzpomíná. Zabavili jim i vybavení domácnosti. Zmiňuje kožich, pračku i ledničku.

Po propuštění byl v hrozném stavu

Pro Vlastu Pavlíkovou nastaly nejtěžší roky – musela se postarat nejen o sebe, ale i o nemocnou maminku. Vystěhovaly se do malého bytu, přičemž matka nesla velmi těžce nejen ztrátu manžela, ale i domova. Vlasta Pavlíková se po zlomenině nohy do restaurace nevrátila a pracovala jako úřednice v píseckém pivovaru. Po roce, když pivovar zavřeli, dojížděla do pivovaru v Protivíně.

Otce propustili dříve, zhruba po čtyřech letech. Vlasta nevěří tomu, že ho pustili za „dobré chování“, spíše si myslí, že se báli, aby ve vězení nezemřel. Pamatuje si jeho těžký zdravotní stav po návratu. Čekala na něj v Písku na zastávce, a když vystoupil z vlaku, běžela k němu. „Vypadal strašně, byl jako ruina. Jednou jsme ho pak dokonce vezli sanitkou do nemocnice. Byl celý žlutý. Ale jakmile se zmátořil, šel do práce,“ vypráví.

Nastoupil do Čížové u Písku jako opravář pneumatik. O vězení nikdy nic nevyprávěl. „Dodnes mám schovanou tuhle popraskanou fotku. Celou dobu svého věznění ji táta nosil v kapse,“ ukazuje Vlasta Pavlíková svou portrétní fotografii. Při pozdější rehabilitaci získala rodina 25 000 korun jako odškodnění za všechno. Toho už se ale Josef Mikšovský nedožil. Zemřel 25. srpna 1960 na následky pracovního úrazu v Čížové.

Mizerná politika ničí životy jednotlivců

Po otcově návratu a krátkém nadechnutí se rodina opírala hlavně o dceřin výdělek. Matka byla dlouhodobě nemocná, revmatická, a protože nikdy nechodila do zaměstnání, neměla nárok na žádný důchod. Vlasta Pavlíková v té době již pracovala v Jitexu jako dělnice u strojů na osnovních stavech. Osm hodin stála u vláken a cívek, navlékala skoro neviditelné vlákno do jehel a připravovala osnovu pro silonové látky. Závodní lékař měl pro zaměstnankyně pochopení. „Říkával, že za směnu nachodíme až pětadvacet kilometrů,“ doplňuje pamětnice. Tělo si vybíralo daň a domů se vracela unavená.

Chtěla i něco víc než jen směny a starosti. S kamarádkami cestovaly, dostaly se až na Ukrajinu, ale do Bulharska nedostala povolení, což těžce nesla. Právě v takových drobnostech se jí politický škraloup otce – bývalého „vykořisťovatele“ a politického vězně – připomínal. Postupně se utvrzovala v tom, že v Písku, kde je všichni znají, bude rodina pořád narážet. Našla si novou práci ve výpočetní stanici v Táboře. Tehdy šlo o obrovské sály se skříňovými počítači, rámusem, hromadami děrných štítků a nekonečnými tabulkami. Zaučila se a vypracovala na vedoucí směny. Tehdy si poprvé vydělala slušné peníze.

V roce 1971 se provdala za ovdovělého Josefa Pavlíka. Jeho první ženou byla její sestřenice, a proto se dobře znali. Odešla za ním do Lovosic, kde pracovala na národním výboru v účtárně. V Lovosicích si nikdy nezvykla kvůli emisím z místní chemičky, a tak jakmile se manželovi naskytla příležitost, přestěhovali se do Staré Boleslavi, kde žijí dodnes. Do penze nastoupila v pětapadesáti letech v roce 1989. Politice, politickým stranám, organizacím a jakékoli angažovanosti se vyhýbala i díky zkušenostem z rodiny. Viděla, že politika umí zničit rodinu i bez toho, aby člověk sám něco špatného udělal.

Za nejtěžší období svého života považuje dobu po zatčení tatínka. Měla ho velmi ráda, byl zásadový a lidsky pevný. To, že zmizel ze dne na den, že komunisté rodinu připravili o živnost, majetek, zdraví i domov, v ní zůstalo jako rána, která se nikdy úplně nezahojila.