The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Pavlíček (* 1935)

• narozen 27. září 1935 v Kašavě u Zlína

• v roce 1944 byl svědkem pádu amerického bombardéru v Kašavě

• v roce 1945 se jeho rodina přestěhovala do pohraničí, do obce Nová Véska u Bruntálu

• po komunistickém převratu jeho otec Alois Pavlíček odmítal vstoupit do JZD, později byl za to vězněn

• Václav Pavlíček vystudoval lesnickou školu a pracoval jako lesník

• nikdy nevstoupil do komunistické strany a během pražského jara se stal členem krajského výboru ROH

• počátkem normalizace čelil tlaku režimu kvůli náboženskému vyznání svých dětí

• o revoluci vstoupil do Občanského fóra a později do ODS

• v roce 2024 postihly Domašov, kde bydlel, katastrofální povodně, které zničily jeho zahradu

• jeho dům nakonec odolal díky velkému dubu, který udržel bortící se svah nad domem

„Nad mraky jsme slyšeli kulometnou palbu, najednou se z nich vynořil hořící bombardér a padal na naši chalupu,“ vzpomíná Václav Pavlíček na pád amerického bombardéru v Kašavě na Zlínsku, při němž zahynuli první pilot a dva střelci. Většině posádky se ale podařilo z letounu včas vyskočit. Bombardér se pak nekontrolovaně řítil k zemi. „Prostě jak kroužil, tak narazil na kopec. Ale ve vzduchu vybuchl, takže mu odpadlo křídlo, myslím, se dvěma motory; to spadlo na kraji dědiny. A jak vybuchl, tak plechy poletovaly jako cigaretové papírky,“ vypráví Václav Pavlíček o pádu jednoho z deseti sestřelených amerických vojenských letounů 29. srpna 1944 během letecké bitvy nad Bílými Karpaty.

Byl jsem partyzán. Tak skončí každý, kdo jim slouží

Václav Pavlíček se narodil 27. září 1935 jako páté z deseti dětí rodičům Aloisovi a Marii. Rodina bydlela na okraji obce Kašava v malém hospodářství s pěti hektary polností, obklopeném okolní kopcovitou krajinou Hostýnsko-vsetínské hornatiny. „To byla valašská půda, kde se zrodilo víc kamení než obilí,“ vypráví Václav Pavlíček a dodává, že měli hluboko do kapsy a elektřinu v domě jim zavedli až v době Protektorátu. 

Do života rodiny zasáhlo válečné období zejména v posledním roce konfliktu. Jedny z prvních vzpomínek Václava Pavlíčka jsou právě na pád vojenského bombardéru, jehož přeživší posádka postupně padla do zajetí, kromě druhého pilota, jemuž se podařilo dostat až do Banské Bystrice, odkud byl evakuován do Itálie. Právě v létě roku 1944 se v lesích v okolí Kašavy začaly tvořit partyzánské jednotky. Podporovali je lidé z pasekářských osad. Václav Pavlíček vzpomíná, že partyzáni se objevili i u nich doma. „Pršelo a oni šli na kopec Vančice, tak se u nás zastavili a chtěli vodu. Byli tam asi tři chlapi s pistolemi a sestra tak strašně ječela, že utekli pryč.“ 

Jedna z těchto skupin zlikvidovala konfidenta gestapa ve vedlejší Držkové, na což Němci v odvetě v této obci na staré hrušni za hostincem oběsili chyceného partyzána, devatenáctiletého Tomáše Mimochodka z Lipníku na Bečvou. Pro výstrahu ostatním ho nechali viset čtyřiadvacet hodin s cedulí pověšenou na hrudi: BYL JSEM PARTYZÁN. TAK SKONČÍ KAŽDÝ, KDO JIM SLOUŽÍ. „Byl jsem se tam podívat. Stál jsem od toho dvacet, třicet metrů,“ vzpomíná Václav Pavlíček, který měl tehdy devět let. V reakci na to do Držkové přesídlila dvaatřicetičlenná protipartizánská jednotka Jagdkommanda.

O něco později, 21. prosince 1944, dvoučlenná hlídka 10. roty SS policejního pluku u domu pekaře Aloise Štefky v Kašavě legitimovala neznámého muže, který se  spolu s dalšími partyzány bránil střelbou, při níž smrtelně zranili německého četníka. Druhý člen hlídky střelbu opětoval. „My jsme byli s tátou na poli, což bylo na kopci, a slyšeli jsme střelbu. Táta hned zavelel lehnout. Byli jsme asi 500 metrů od silnice. Němec chytil formana a schovaný za vozem běžel do posádky. Aby zřejmě měl důkaz o boji, střílel po všem, co viděl kolem. Šel tam člověk na kopci, tak po něm střílel. Prostě střílel na cokoliv, co se pohnulo,“ vypráví Václav Pavlíček. Přeživší člen hlídky poté přivolal muže z Jagdkommanda z Držkové, kteří v Kašavě zastřelili Oldřicha Knedlu, protože hned nereagoval na výzvu k zastavení. Pekaře Aloise Štefka zatkli, mučili a nakonec zemřel během pochodu smrti z koncentračního tábora Flossenbürg. 

Někdy v té době v nemocnici v Kroměříži na zauzlení střev zemřel Pavlův sedmiletý bratr Ladislav. „Nemocnice byla plná zraněných Němců, tak kluka nechali ležet někde na chodbě a tam zemřel.“ 

Kolem létaly granáty

Kašavu stejně jako okolní obce osvobodili vojáci 1. československého armádního sboru, kteří bojovali po boku Rudé armády a měli za sebou již boje o Dukelský průsmyk a na území Slovenska. Otec pamětníka připravil dům na vojenský střet a před sklepem, do nějž se rodina schovala, vytvořil hliněný val. Jenže právě ten si vybral jeden z německých vojáků jako kulometné hnízdo. „Kolem baráku padaly miny a Němec krátce poté ustoupil,“ vypráví pamětník a dodává, že následně se v domě objevil první československý voják a na dva dny se pak u nich ubytoval československý důstojník.

Pavlíčku, vylez ven, uděláme s tebou pořádek

Na podzim roku 1945 se rodina rozhodla odejít do pohraničí, kde se chystal odsun tamního původního německého obyvatelstva. Rodina se usadila na největším hospodářství v Nové Vésce nedaleko Bruntálu, kde bydleli s původními majiteli, rodinou Josefa Pausche. O několik měsíců později je otec odvážel do sběrného tábora v Bruntále, odkud je pak čekala cesta do některé z okupačních zón Německa. „Táta vezl do Bruntálu plný žebřiňák věcí a odtamtud’ šli s dvěma kufry.“ 

Pavlíčkovi v pohraničí doufali v lepší budoucnost. Pětadvacet hektarů polností, koně, dobytek, to vše vyžadovalo obrovské množství práce. Všichni tak měli spoustu povinností. „Jezdil jsem na kole do měšťanky do Bruntálu a než jsem odjel, tak jsem musel poklidit koně. Tam se makalo,“ vzpomíná Václav Pavlíček. 

Rok 1948 ale pro rodinu znamenal naprostou katastrofu. Otec jako předseda tamní buňky lidovecké strany těžce nesl únorový komunistický puč, to ale ještě nedokázal domyslet, čeho všeho je nová totalita schopna. Už tehdy jim ale soused a zároveň tamní předseda komunistické strany chodil řvát pod okna. „Ožralý křičel: ‚Pavlíčku, vylez ven, uděláme s tebou pořádek‘.“ O měsíc později se stalo ještě něco mnohem horšího. Při porodu zemřela maminka pamětníka. 

Místo lepší budoucnosti vězení 

Netrvalo dlouho a komunistický režim spustil kolektivizaci venkova. Stejně jako v jiných obcích se v Nové Vésce rozjely snahy o založení jednotného zemědělského družstva (JZD). V obci probíhala neustálá agitace, ale většina ostatních soukromých hospodářů se odvolávala právě na rodinu Pavlíčkovu, že až vstoupí oni, tak do JZD půjdou taky. O to větší tlak musela rodina snášet. Stále platili vysoké splátky za koupi hospodářství, přesto jim nastavili neúměrné dodávky zemědělských komodit, které měli odevzdávat státu. Otec si uvědomoval, že tento stav je neudržitelný, s neustálou hrozbou uvěznění. Asi v roce 1951 proto do JZD vstoupil. 

Otci pak odvedli koně i veškerý dobytek. Jenže viděl, co se s jeho zvířaty v JZD děje. „Táta se tam přišel podívat, krávy nepodojené, bučely hladem, tak se sebral a s bráchou Aloisem krávy odvázal a odtáhl domů.“ Když jim v tom chtěl tamní zootechnik zabránit, přetáhl ho otec vidlemi. Do JZD pak napsal dopis, že s okamžitou platností ruší členství. „Jenomže podle stanov zrušení musela schválit členská schůze, čili dali mu za to rozkrádání národního majetku. Rok natvrdo, brácha tři čtvrtě roku natvrdo. Vdovec, doma děti, to nikoho nezajímalo.”

Po propuštění z vězení se otec vrátil do Nové Vésky a opět se pustil do soukromého hospodaření. V roce 1956 ale zemřel na infarkt a JZD jejich hospodářství definitivně zabralo. Navrácení se rodina dočkala až během restitucí po pádu komunistického režimu.

Vyčítali mu, že jeho děti chodí do náboženství 

V době otcova úmrtí sloužil Václav Pavlíček povinnou vojenskou službu u průzkumníků. Předtím vystudoval lesnickou školu a krátce pracoval jako praktikant na polesí v Nových Heřmínovech. Po vojně opět studoval lesnickou školu a poté pracoval jako lesní úředník v Bílém Potoce a hajný v osadě Vidly. Někdy po svatbě s Vlastou Vránovou se stal hajným v Domašově, kam se také s manželkou přestěhoval a kde společně vychovali své tři děti: Václava, Rudolfa a Vlastu.

Václav Pavlíček nikdy nevstoupil do komunistické strany. Během uvolněného společensko-politického období za tzv. pražského jara se stal v rámci československých státních lesů členem krajského výboru Revolučního odborového hnutí (ROH). V ROH tehdy probíhaly převratné změny. Diskuze se vedly na všech úrovních a vedení odmítalo závislost na KSČ a přidalo se k Šikovým ekonomickým reformám. V reformním kurzu odbory pokračovaly i po srpnu 1968, kdy do Československa vstoupila invazní vojska Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem. Jenže režim přitvrzoval a v dubnu 1969 se stal prvním tajemníkem ÚV KSČ Gustáv Husák, který dlouhá léta symbolizoval období normalizačního útlaku. I v odborech proběhly čistky. Václavu Pavlíčkovi, který stál na straně reformistů, tehdy zrušili členství, ačkoli to bez schválení sněmu stanovy neumožňovaly. 

O rok později stanul Václav Pavlíček před pětičlennou podnikovou normalizační komisí, kde s ohledem na jeho pracovní post v československých lesích prověřovali jeho loajalitu k novým pořádkům. Pečlivě vybraní představitelé komunistické strany mu vyčítali, že jeho děti navštěvují výuku náboženství. „Řekl jsem jim, že ústava zajišťuje svobodu náboženství, na což mi řekli, že pracuji ve státním ateistickém podniku, který se s náboženstvím neslučuje.“ Jeho otevřenost ale nakonec nijak neohrozila jeho pracovní post hajného.

Divoká řeka Bělá 

Na konci roku 1989 se zvedl masivní odpor obyvatelstva. Po celé republice probíhaly demonstrace a komunistický režim po více než čtyřiceti letech vlády padl. Václav Pavlíček to tehdy prožíval ve velké euforii a stal se členem nově založeného Občanského fóra. Později přešel do ODS a v době natáčení byl členem této politické strany. Zpětně ale revoluční období hodnotí kriticky, protože mnohým komunistickým funkcionářům zůstal díky kontaktům a známostem v rukou značný vliv.

Až do penze Václav Pavlíček pracoval jako hajný v lese. V době natáčení v roce 2025 bydlel se svou manželkou v Domašově, v jejich domě přímo u řeky Bělé. Právě tam je v září 2024 zasáhly katastrofální povodně, které v obci strhly několik domů. Voda se řítila i jejich zahradou, zaplavila suterén a strhla svah nad domem. „Pět stromů a pětadvacet vozů hlíny na dvoře. Měl jsem tam krásnou modřínovou pergolu s nábytkem, udírnu, přístřešek s cirkulárkou. Všechno to smetlo. Měl jsem strach, okna byla zakryta větvemi a pořád tekla voda. K oknu u ložnice jsem přistavil žebřík a manželce jsem říkal, ať se okamžitě obleče, a kdyby se ještě pohnul nějaký strom, tak musí hned pryč. Roste tam velký dub a díky němu nakonec svah odolal,“ vzpomíná Václav Pavlíček a vzápětí dodává, že velice oceňuje následnou pomoc dobrovolníků a lidí z obce.

Zdroje: 

ČERNÝ, Vladimír: Protipartyzánské operace na Moravě v letech 1944–1945. Disertační práce. Masarykova univerzita. Brno 2006. 

https://www.leteckabitvakarpaty.cz/sestrelena-letadla/usaf/letadlo7/

https://www.drzkova.cz/obec/historie/