The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Pavel (* 1939)

Z důstojníka topičem v kotelně

  • narozen 16. května 1939 v Olomouci

  • rodiče byli přesvědčenými komunisty

  • v roce 1958 nastoupil v rámci vojenské služby do poddůstojnické školy v Táboře

  • od roku 1958 členem Komunistické strany Československa

  • v srpnu 1968 byl přímým svědkem obsazení kasáren sovětskými okupanty

  • v roce 1970 po prověrkách vyloučen ze strany i z armády

  • až do sametové revoluce pracoval v nemocniční kotelně

Když v roce 1958 vstupoval do komunistické strany, představoval si dlouhou a úspěšnou vojenskou kariéru. Složil všechny potřebné zkoušky, získal hodnost kapitána a slušně placené místo technika roty. Staral se o tanky. A tanky sehrály v jeho životě i další důležitou roli. Když v srpnu 1968 přijely se sovětskými hvězdami na bocích a hlavněmi namířenými na svobodu Čechoslováků, otřásl se jeho dosavadní život v základech. 

 

Rodiče ukrývali v dřevníku za domem ruského vojáka

Miroslav Pavel se narodil 16. května 1939 v Olomouci. V tu dobu již město okupovali nacisté. Ačkoliv si Miroslav válečná léta nevybavuje, dodnes má v živé paměti několik střípků z jejich konce. Rodina bydlela na kraji města. Dvůr domu, kde Pavlovi žili, ústil v otevřených lukách. Stával tu malý dřevník. „Naši tam na konci války ukrývali sovětského vojáka,“ říká Miroslav Pavel. 

Proč a za jakých okolností se v dřevníku mladý Rus skrýval, Miroslav Pavel neví. Vybavuje si pouze, že na louce za domem se během prvních květnových dní roku 1945 usadilo osvobozenecké vojsko sovětské armády. A že nedaleko odtud v olomoucké čtvrti Povel měli Němci vybudované zákopy s protileteckou baterií. „Jako malí kluci jsme jim tam ukradli zámky od beden s nějakým vercajkem,“ usmívá se Miroslav Pavel a dodává: „Válka se nás jako rodiny nijak nedotkla. Akorát na jejím konci, když Němci ustupovali a hodně se střílelo, strýc z tatínkovy strany padl. Zastřelili ho ve dveřích jeho domu.“

 

Osidlovali jsme Sudety

Miroslavovi rodiče, Miroslav a Miroslava Pavlovi, byli přesvědčení komunisté. Do strany vstoupili těsně po válce. „Otec pracoval na dráze jako elektrikář a již v srpnu roku čtyřicet pět ho převeleli do Dolní Lipové u Jeseníku. Ta byla tehdy ještě před odsunem plná Němců a naši si tam mohli vybrat dům,“ vypravuje pamětník.

Osidlování pohraničí bylo v tu dobu v plném proudu. Mnohdy se v bývalé Říšské župě Sudety odehrávaly dramatické příběhy plné krve a lynčů právě na Němcích. Miroslav si nevybavuje, že by k něčemu takovému došlo i v Dolní Lipové. „Akorát vím, protože jsme bydleli hned u nádraží, jak byli ti Němci odsunováni. Na koleji čekal připravený dobytčák a oni tam chodili s těmi svými ranci a kufry,“ vzpomíná Miroslav Pavel. 

 

Vyučil jsem se kovářem

Přestože díky svým rodičům měl Miroslav slušný kádrový profil dítěte z komunistické rodiny, nepodařilo se mu po základní škole dostat na vysněný učební obor. Místa v učilišti pro spojaře již byla obsazena. „O prázdninách jsem byl na táboře a otec za mnou přijel, že mám na výběr ze tří možností. Horník, zedník a kovář. Tak jsem si vybral kováře a nastoupil do učení v Moravských železárnách,“ vypravuje pamětník. Po absolvování dvouletého učebního oboru se Miroslav na radu otce přihlásil k dalšímu studiu na olomouckou střední školu průmyslovou. Ráno chodil do práce do kovárny v Moravských železárnách a během odpoledne dálkově studoval. Po dalších dvou letech odmaturoval. Psal se rok 1958 a Miroslav musel na vojnu. 

 

Škola pro poddůstojníky

Již během dálkového studia na střední průmyslové škole povolali Miroslava na vojenskou správu a doporučili mu, ať se přihlásí do předvojenského výcviku. Akce probíhala pod Svazarmem (Svaz pro spolupráci s armádou), kam již nějakou dobu docházel. Miloval létání a absolvoval zde kurzy plachtění. Protože mu práce a odpolední vyučování bralo veškerý čas, na předvojenský výcvik nakonec nenastoupil, ale zavázal se, že ihned se základní vojenskou službou začne studovat poddůstojnickou školu ve Šternberku. Tato škola však byla zrušena a Miroslav nakonec nastoupil do Tábora. „Tam jsme byli rok v poddůstojnické škole a vycvičili nás jako velitele a řidiče tanků,“ říká Miroslav Pavel. Tehdy už mu bylo jasné, že svůj další profesní život spojí právě s armádou. Po skončení povinných dvou let základní vojenské služby vyšel s hodností poručíka a získal místo u posádky v Přáslavicích nedaleko svého rodného města jako technik roty. Postupně se vypracoval na učitele v poddůstojnické škole, kde vyučoval konstrukci tanku budoucí řidiče a velitele. Práce ho bavila, měl rodinu a slušný vojenský plat.

Představoval si, že v armádě bude až do důchodu. V srpnu 1968 však přijely do Československa sovětské tanky. Nastal konec křehké svobody, kterou přinesl obrodný proces pražského jara, a tím byl i konec Miroslavových plánů. 

 

Nikdo nesměl dovnitř ani ven

Psal se 20. srpen 1968. Miroslav byl zrovna na cestě do Tábora, kde si měl vyzvednout opravený tank a dopravit jej zpět ke své posádce. Chtěl se ubytovat v hotelu, ale nejspíš kvůli letní turistické sezóně zde nesehnal volné místo. Rozhodl se tedy, že přespí na vojenské ubytovně, ráno vyzvedne tank a pojede domů. „V noci toho jednadvacátého, někdy ve čtyři ráno, spalo nás tam asi deset na pokoji, začal jeden voják štelovat televizi a že prý nás přepadli Rusáci. Nejdřív jsem ho poslal do patřičných mezí, pak jsem si z toho dělal legraci a pak jsem pochopil, že se jedná o tvrdou realitu,“ vypravuje pamětník. Ráno dorazil do kasáren. Spolu s dalšími vojáky sledovali za plotem, jak na ně míří hlavně sovětských tanků. Nikdo nesměl dovnitř a nikdo nesměl ven. A nikdo z velitelů se nezmohl na odpor.

Po dvou dnech strávených v táborských kasárnách mohl Miroslav, ovšem bez opraveného tanku, vyrazit domů. „Na nádraží jsem si chtěl dát oběd, ale byla zrovna generální stávka, takže nás nikdo neobsloužil. Ani vlaky nejezdily. Pak, když konečně dorazil vlak, který měl přijet už dávno, jeli jsme do Prahy. Ale vyhodili nás před Prahou. Věděl jsem, že se musím dostat na Hlavní nádraží nebo do Libně, abych mohl jet do Olomouce,“ vzpomíná Miroslav Pavel. Toho dne [23. května 1968] se již v Praze nebojovalo. Miroslav kráčel po rozstříleném Václavském náměstí, minul budovu Národního muzea a šťastně nasedl na vlak domů. Když ve tři hodiny ráno vystupoval v Olomouci, rozhodl se, že se ještě té noci vrátí k posádce. „Domů k rodině jsem se pak dostal až po měsíci. Kasárna byla v plné pohotovosti a zase jako v Táboře nikdo nesměl dovnitř a nikdo nesměl ven,“ vypravuje pamětník.

 

Řekl jsem, že jim nepodám ani vodu

Až ve chvíli, kdy jako voják v uzavřených přáslavických kasárnách pozoroval sovětské tanky rozestavěné okolo ve tvaru písmene „U“ s hlavněmi děl namířenými dovnitř, si uvědomil, co všechno těmto událostem předcházelo. Ještě před invazí byl svědkem, jak do kasáren přijela družba ze Sovětského svazu: „Oni si to tu byli obhlídnout a pak už věděli, co a jak strategicky obsadit. A ti naši zapálení soudruzi, když ta delegace přijela, jim ukázali kdeco. Od skladu autobaterií až po učebny.“

V kulisách těchto událostí si Miroslav Pavel uvědomil, že se sovětskými okupanty nechce mít nic společného. Těsně po invazi uspořádali politruci školení mužstva, kde se snažili vojáky přesvědčit, ať se Sověty naváží družbu. „Tak to já jsem jim řekl, že já jim nepodám ani vodu. A tím jsem si všechno pokazil,“ uzavírá pamětník. V roce 1970 byl v rámci armádních čistek za to, že nesouhlasil se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do Československa, degradován na vojína a vyloučen z armády i z komunistické strany.

 

Z kapitána kotelníkem

Léta normalizace prožil Miroslav Pavlík na hůře placených dělnických pozicích. Ačkoli zpočátku hned po vyloučení z armády zastával vedoucí funkci v jednotném zemědělském družstvu (JZD) ve Slavoníně na okraji Olomouce, komunistický aparát se zasadil o to, aby jej přeřadili do sušičky píce, kde jako politicky nespolehlivý živel neměl možnost negativně ovlivňovat své podřízené. Miroslav se rozhodl, že místo opustí. Měl možnost nastoupit jako vedoucí dopravy v olomoucké Fakultní nemocnici, ale i zde zasáhli v jeho neprospěch komunističtí kádrováci a Miroslav nakonec přistoupil na to, že bude topičem v nemocniční kotelně. Pracoval zde v třísměnném provozu. Mezi jeho kolegy zde patřil i známý anglista prof. PhDr. Jaroslav Macháček CSc. 

 

Zůstali tu i po pádu režimu

Miroslavův osud vrhal stín i na jeho ženu. Miroslava Pavlová učila na základní škole ve Velkém Týnci, a přestože nebyla členkou komunistické strany a neměli ji tedy odkud vyloučit, musela dlouhá léta čelit šikaně svého nadřízeného. A dcera Miroslava zase nesměla studovat střední školu. 

Když se v roce 1989 komunistický režim definitivně zhroutil, pracoval Miroslav Pavel stále jako kotelník. „Byl jsem rád, že ti komunisti jdou pryč. Že už mi nikdo nebude říkat, co mám dělat. Že si můžu dělat, co chci a nikdo mě za to nebude udávat,“ usmívá se pamětník.

S pádem režimu si Miroslav představoval, že se znovu vrátí k armádě. Zpočátku vše vypadalo dobře. Byl rehabilitován a v rámci toho dostal hodnost podplukovníka. „Jenomže ti staří komunisti v armádě zůstali. Nikdo z nich nebyl vyhozený. Nabízeli mi místa daleko v Hodoníně, anebo pozici, na které jsem už třicet let nedělal,“ říká Miroslav Pavel. Díky známosti se mu podařilo sehnat práci na dopravním oddělení u vojenské policie v Brně a později i v Olomouci, kde měla rodina byt. Do důchodu odešel v roce 1997.
 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (František Vrba)