The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Pavel (* 1922  †︎ 2017)

Být vždy člověkem je víc než být hrdinou

  • narozen 27. dubna 1922

  • 1939 - útěk tzv. balkánskou cestou z protektorátu

  • 1940 - Agde, pád Francie

  • parašutistický výcvik ve Velké Británii

  • 1944-1945 - obléhání Dunkerque

  • v roce 1948 krátce zadrežn, i poté sledován StB

  • v roce 1969 odešli s manželkou do Velké Británie

  • zemřel 30. června 2017

V sedmnácti do války

Jiří vyrůstal v Říkově, vesnici bezprostředně sousedící s Českou Skalicí, kde byl otec zaměstnán jako úředník u Bartoňů – tamních textilních magnátů. Oba rodiče vyznávali katolickou víru a k tomu vedli i své děti. Jiří také navštěvoval Sokol. Do obecné školy chodil v České Skalici a poté se zapsal do ročního kurzu na obchodní škole v Praze. Nakonec pokračoval ve střední průmyslové škole textilní ve Dvoře Králové nad Labem. Psal se rok 1939 a mezi spolužáky se vedly řeči o možnostech odejít z vlasti a bojovat proti nacistům.  

Ze skupiny mladíků se nakonec k odchodu odhodlali jen dva, Jiří Pavel a jeho kamarád Jiří Sochor. „V pondělí 20. listopadu 1939 jsem místo do školy jel z domova vlakem do Hranic na Moravě a pak do Rožnova pod Radhoštěm, kde jsme přespali u jednoho legionáře. Ještě když jsem byl na obchodní škole v Praze, tak se jeden můj kamarád pokusil přejít do Francie, ale nepodařilo se mu to. Vrátil se a říkal, že to není možný. A já jsem si proto říkal, že když se to jemu zdálo nemožné, tak pro mne to určitě možné bude (smích). Při jedné debatě můj otec říkal, že kdyby byl svobodný a neměl žádné závazky, že by okamžitě šel taky. A to mě utvrdilo v mém rozhodnutí odejít bojovat do zahraničí.“

Jejich cesta začala 20. listopadu 1939, ale již za dva dny byli chyceni v Žilině a uvězněni za nelegální překročení hranic. Ale po pár dnech je vyvezli do obce Skalité, což bylo na pomezí protektorátu a Polska. Kamarád Sochor se rozhodl, že se vrátí zpět domů do protektorátu, a Jiří Pavel ještě se dvěma Poláky pokračoval do Polska. Dostali se do Jasla a pak až na Duklu. Prožili několik nebezpečných okamžiků, putovali v zimě a mrazu přes hory. Nocovali u pohostinných lidí, občas dostali najíst na katolických farnostech. V Dukle na polsko-slovenských hranicích přišlo další uvěznění. Jiřímu sebrali zápisník, kde měl veškeré podrobnosti o plánované cestě až do Rumunska. Kdyby se zápisky dostaly do nepovolaných rukou, mohlo to špatně dopadnout. „Dohodli jsme se, že zneškodníme hlídače, ale nakonec k tomu nedošlo. Pak se otevřely dveře a bachař říká: ,Pavel, se mnou nahoru!‘ Šel jsem nahoru do pokoje, tam byl člověk, měl hnědou košili s hákovým křížem a mluvil na mě česky. My jsme měli s tím Polákem dohodu, že jdeme jako na Slovensko, že tam máme příbuzný…Mě nemlátili, ale ten Polák nějakou dostal. Ten člověk nahoře v hnědé košili a s hákovým křížem se vyptával, kam jdu a proč zrovna přes Polsko. Tak jsem vysvětlil, že protektorátní hranice je uzavřená. A pak ten člověk řekl: ,Tadyhle je takový notes…‘ a já už trnul, že čet ten můj plán cest… A on pokračoval: ,Tady jsem nic závažného nenašel‘ No, to mi spadl kámen ze srdce.“

Ani na východním Slovensku se zatčení nevyhnul: „Notář na nás řval: ,Jedním koncem vás vyháníme a druhým nám sem lezete, Čehúni!‘ Sepsal s námi nějaký protokol a říká vojákovi, aby nás odvedl zpět do Zborova a předal nás na četnický stanici… Došli jsme do Zborova na tu stanici a tam jsme potkali dobrý chlapy, hned nám pustili Londýn, český vysílání a říkali: ,My bychom vás pustili, ale máme tady protokol a nemůžeme s tim nic dělat, musíme vás odvézt do Bardějova na okresní úřad.‘ Na okresním úřadě nás strčili do basy. Seznámili jsme se ale s několika lidmi, kteří nám opět vypomohli na další cestu. Za tři dny nás pustili.“

Jiří Pavel se dostal až k hranicím do Maďarska (bývalé Podkarpatské Rusi, jejíž část byla obsazena právě Maďarskem) a šel směrem k Užhorodu. I tam skončil ve vězení. V Mukačevu ho zavřeli spolu s několika prostitutkami. Jednoho dne dostal zprávu, ať se po propuštění dostaví za panem Zajíčkem. Syn pana Zajíčka Karel chtěl s ním jít dál do Francie, a tak ho jeho rodina nechala u sebe několik dní bydlet. Místní Čechoslováci je obdarovali penězi. Z Mukačeva zamířili s Karlem Zajíčkem do Budapešti a spojili se s francouzským velvyslanectvím. Shromáždili je v jedné místnosti, kde probíhal nábor do cizinecké legie, tam ho zpočátku nechtěli přijmout pro nízký věk. Velmi se chtěl dostat do Francie, i kdyby měl jít pěšky. Ale nakonec mu přihlášku také dali a mohl pětiletý závazek do cizinecké legie podepsat.

V Jugoslávii je uvítali rakijí

„Třicátýho prosince 1939 jsme dostali jízdenky do Szegedu, na samé hranici s Jugoslávií. Jelo nás celkem pět kluků. Velitelé s námi chtěli zkusit přechod hranice, zda je to bezpečné a možné, aby mohli později dělat transporty. Měli jsme pak podat zprávu jugoslávským jednotkám, zda je to průchodné. U jedné farmy nám maďarský průvodce ukázal: ,Takhle běžte a za chvíli jste v Jugoslávii.‘ Byla tam taková hraniční věž. Když jsme přešli, kluci už jásali: ,Nazdar, Maďarsko!‘ Najednou se tam otevřely dveře a vyběhl chlap s puškou… My utíkali, já jsem nesl jídlo, takovou kost s trochou masa, a byl jsem poslední, moc jsem utíkat nemohl… Maďar nás nahnal na takový rybník a pustil za námi psy…Ty štěkali, ale měl to nějaký špatně vycvičený, psi šli úplně jinam a ne za námi. Doběhli jsme kousek dál do takového křoví a najednou: ,Stůj, stůj, stát!‘ Naštěstí to byli Jihoslovani: ,A bratia Češi, proč jste se nebránili?‘ (proti německé okupaci). My jsme řikali: ,Vždyť jsme byli sami, tak jak jsme se mohli bránit.‘ ,Ne, ne, my jsme byli s váma, my Jugoslovani…‘ Dávali nám pušky, abychom jim věřili, dali nám nocleh a jídlo. Také říkali, že už nás sledovali od vlaku, po rovině. Pak nás odvezli do vesnice na nocleh. Pamatuji se, že mi tam dali napít rakije, to bylo jako rozemletý žiletky.“

Pavel, jak to jezdíte?

Poté se vydali do Bělehradu, byli ubytováni v domě slovanských emigrantů (Dom slavanskich emigrantov), tam se setkal například s MUC. Karlem Macháčkem (pozdějším lékařem u letectva) a MUC. Janem Kudrnou. V Sýrii v Alepu byli oficiálně přijati do cizinecké legie a absolvovali první krátký výcvik, poté dorazili do Bejrútu. Pan Pavel vzpomíná na občasné národnostně motivované šarvátky mezi vojáky a na těžké podmínky v legionářských táborech. Poté se nalodili na loď Patria a pluli do Marseille do kasáren a pak vlakem do Agde, kde se formovala 1. čs. pěší divize. Jako mnozí vojáci toužil Jiří Pavel po zařazení k letectvu, byl však zařazen k 3. četě u SPO (smíšený předzvědný oddíl), sídlícího v Montpellier. „Pak přišel rozkaz a četli mě, že jdu do poddůstojnický školy…No tam se nikomu nechtělo, honili tam člověka ještě víc. Tak jsem tam přišel, dali mi koně. Vylezl jsem na něj, nevěděl jsem, jak to mám držet, brzdu to žádnou nemělo (smích). Jezdili jsme v takovým malým kruhu… No, co ta moje kobyla si vzpomněla, ona začala jezdit trapem. Velitel na mě řval: ,Pavel, jak to jezdíte, kam dáváte ty nohy!‘ No já jsem se jí držel, abych nespadl, a jak jsem ji kopal do břicha, tak kobyla lítala čím dál rychleji…Všichni už měli dávno odježděno, jen já jsem tam pořád byl.“

Na Velikonoce v roce 1940 jel s kamarádem na dovolenou do Paříže. „Když jsem se vrátil, přišel ke mně velitel, že pro svůj nízký věk musím být přeložen zpět do Agde k 3. pluku 4. roty.“ Tam byli soustřeďováni všichni, kterým ještě nebylo osmnáct let. Setkal se tam také s několika přáteli, ale třeba také s poručíkem Opálkou, pozdějším parašutistou, který zahynul 18. června 1942 v kostele sv. Cyrila a Metoděje. Němci mezitím napadli Francii.  3. četa však přímo do bojů nezasáhla, obrana Francie se rychle zhroutila.

 „Když padla Paříž, ptali se nás, kdo chce dál bojovat. Slováci většinou odešli, ale několik tisíc Čechů zůstalo.“ Malý křižník typu Destroyer odvezl vojáky cca 2 námořní míle od přístavu, kde už čekala uhelná loď Mohamed Ali el-Kebír. Na Gibraltaru se utvořil konvoj lodí, které vezly více vojáků. Cestou potkávali bitevní lodě plující do Orleanu, který chtěli Francouzi předat bez boje Němcům, Britové je však včas zneškodnili. 7. července 1940 se vylodili v Liverpoolu, kde na ně čekal vlak. Tak jako jiní veteráni vzpomíná Jiří Pavel na mnohem lepší organizaci na britských ostrovech. Nakonec skončili ve stanovém táboře v Cholmondeley Parku, kde byli soustředění i letci. Jednotka SPO byla rozpuštěna, někteří vojáci tehdy armádu opustili. Jednalo se převážně o sympatizanty komunistů a veterány ze španělské občanské války (bylo to v době, kdy byli Hitler a Stalin spojenci). Ti poté odešli s Pioneer Corps, kde pracovali například na letištích a nezapojovali se do bojů. V Cholmondeley vojáci zůstali do října 1940. Jiřího Pavla přidělili k brigádní kulometné rotě, ale protože byl nadbytek důstojníků, působil jako řidič malého nákladního auta. Byl přemístěn do Kinetonu, kde mimo jiné později poznal svou budoucí manželku Betty.

Když člověk pod sebou vidí, jak se otevírají další padáky, tak to už jde

V roce 1941 Jiří Pavel působil v jednotce, která měla za úkol bránit případným německým výsadkům. Na sklonku téhož roku mu jeho velitel oznámil, že byl sám vybrán k parašutistickému výcviku. V Manchesteru absolvoval seskoky. Při jednom se lehce zranil. „Bál jsem se, aby to na mně neviděli, to by mě nenechali skákat. Měl jsem zuby zaťaté, abych šel rovně a došlapoval na obě nohy. Bál jsem se, co by mě čekalo. Tak jsem pak párkrát doskakoval jen na jednu nohu.“ Vzpomíná také, jaký měl strach při skákání: „Ale když člověk pod sebou vidí, jak se otevírají další padáky, tak to už jde.“

V únoru roku 1943 byl povolán k výcviku do Skotska. Pochvaluje si, jak měli Angličané dokonale propracovaný systém školení a plánování akcí. Pokaždé byl naplánován postup v případě úspěchu i neúspěchu akce. Také popisuje, jak se zarazil, když dostal dotazníky o možnosti vzít si v kritické situaci kapsli s cyankáli. „Podepisovali jsme takové lejstro, jestli jsme ochotní se dát k dispozici a zda jsme schopný v kritické chvíli použít pilulek cyankáli. To jsem trochu zůstal stát, protože já jsem katolík a tohle je proti mému přesvědčení. Ale když by byla taková situace, ve které by hrozilo zajetí, tak v takové situaci by z nás Němci všechno dostali. Tak jsem to také podepsal.“

Po návratu z výcviku čekal Jiří na zařazení do akce v protektorátu, nakonec se však nedočkal. V roce 1943 byl poslán do školy pro velitele tanků. Přemístili je do Northamptonu. Do výcviku byli zařazeni i dezertéři z wehrmachtu (především z bývalého Hlučínska), kteří chtěli bojovat za Československo. Karta na evropských bojištích se tou dobou již obracela a Spojenci připravovali invazi z Británie na evropský kontinent.  

Konečně v akci

Českoslovenští vojáci byli určeni na obléhání přístavu Dunkerque. Přijeli tam koncem října. V okolí bylo mnoho německých vojáků, kteří se tam stáhli z Calais. U Dunkerque bojoval Jiří Pavel v řadách Brigádní štábní roty (velitel mjr. Vaníček, velitel čety npor. Kavale). Ostřelovali německé pozice, které ohrožovaly spojenecké letce. U Dunkerque zůstal Jiří Pavel až do konce války. „Na frontě jsem nikdy neměl strach, až potom, když se mi to rozleželo, tak mi došlo, jak to bylo nebezpečné.“ 

Takto Jiří Pavel vzpomíná na smrt jednoho ze spolubojovníků: „Bylo ke konci války, byli jsme v úseku, který měli Němci zmapovaný a hlavně zaminovaný. My jsme tam položili jen pár min někam k silnici. Ostřelovali jsme jejich čistírnu na vodu. Ráno jsme se probudili, Němci nás hned začali ostřelovat osmaosmdesátkami, které se dělaly v Plzni, a šel z nich tedy strach, a naše kanony pětasedmdesátky proti nim byly slabé. Seděl jsem a najednou vidím, jak to někde na silnici bouchlo. Šli tam a nalezli našeho vojáka s poraněnou hlavou. Karul se jmenoval. Odvezli ho do nemocnice a on křičel: ,Mámo, mámo!‘ Druhý den přišla zpráva, že je po smrti, odvezly se jeho věci, válka skončila…“

Jiří Pavel při bojích raněn nebyl, úraz si však přivodil během instruktáže střelby: „Ve Francii jsme učili střílet ty, co byli na brigádě, takzvané škrabáky. Já jsem jim dělal instruktora. Jednomu se zasekl stengun, tak jsem mu povídal, ať ho vrátí, byla tam přetržená hilzna. Najednou to ale bouchlo a já dostal ránu do hlavy. Zaseklo se to o tu kost, no kdyby to bylo kousek vedle do oka, tak by to šlo až do mozku. Byl jsem celý od krve, ale sanitář mi to zalepil a bylo to. Ale já jsem pořád cítil, že mě tam něco tlačí. Po válce jsem jednoho dne přišel domů a poprosil jsem maminku, aby vzala jehlu a vyndala mi to. Tak jsme vylovili takový ohnutý kousek šrapnelu asi tři milimetry a já ho hodil do uhláku. Tatínek to šel hned lovit, protože říkal, že jsem to měl celou dlouhou dobu v sobě a teď že bych to jen tak vyhodil… Ale jinak jsem raněný nebyl.“

Doma ho prohlásili za mrtvého

Po válce, po příjezdu do Prahy navštívil své rodinné známé a ptal se, zda nevědí něco o jeho rodičích. Dozvěděl se, že byl prohlášen za mrtvého. Rodiče měli být posláni do vězení, ale na základě zprávy, že je syn mrtvý, je nezavřeli (prohlášen na mrtvého byl díky pochopení místního četníka H. Rochowanského, otec naházel jeho věci k Úpě a nahlásil jeho utonutí, četník se s otcem znal a nic neprozradil). Až dodatečně si tak Jiří uvědomil, jaké nebezpečí rodině hrozilo a že některé rodiny parašutistů byly celé popraveny. S rodiči se šťastně sešel v Praze během vojenské přehlídky 30. května 1945. Teprve poté si dodělal maturitu na brněnské škole. Po válce hledal práci, ale všude se ptali po stranických legitimacích.  Jiří Pavel by býval rád pokračoval v parašutistickém výcviku, proto nechtěl ani do školy, ani do armády. Jen jednou mu přišel rozkaz, aby se dostavil ke zkouškám pro důstojníky tankových vojsk v záloze do Vyškova, kde se setkal se svými veliteli od Dunkerque.

S manželkou Betty se seznámil v Kinetonu v roce 1941, vzali se v roce 1945. Betty zůstala nejdřív v Anglii. V Čechách si Jiří nakonec našel práci, dělal provozního účetního v textilní továrně Lina. Potom byl zaměstnán opět jako mzdový účetní v továrně na zpracování kožešin (dnešní Kara). Jako bývalý „zápaďák“ byl neustále pod dohledem komunistické tajné policie, několikrát ho zadrželi a převedli k výslechu (například v den pohřbu Edvarda Beneše). StB na něho vedla 92 stran sledovacího spisu. Rodiče byli zavřeni na Pankráci za nedovolené ozbrojování.

Když mám jít do dolů já, tak ať jde i ředitel!

Jednoho dne přišla do továrny Kara skupina lidí, která dělala nábor na brigády do jáchymovských dolů. „Určili také mě, abych se tam zapsal. Ředitel říkal: ,A co ty, soudruhu, nešel bys?‘ A já na to: ,Pane řediteli, já už jsem pro tuhle republiku a to, o čem tu mluvíte, udělal dost, ale vy byste mohl jít.‘ No já myslel, že ho raní mrtvice. Ale ještě jsem dodal: ,Tak abyste věděl, když půjdete vy a ještě tady těch jedenáct lidí, co přišli dělat nábor, tak já tam půjdu taky.‘ A ředitel řekl: ,Tak mě tam napište.‘ To byla přeci bomba, když to slyšelo všech čtyři sta zaměstnanců. Tak ho tam napsali, ale samozřejmě, že ho potom ze zdravotních důvodů atd… no nic z toho nebylo. On mě pak samozřejmě vyhodil z Kary.“

Po srpnové okupaci 1968 se rodina definitivně rozhodla odjet do Velké Británie.  Když Jiří Pavel bilancuje desítky let po válce, říká: „Víte, přestože – jak už jsem říkal – být vždy člověkem je víc než být hrdinou, když si vezmete zpátky všechno to, co člověk prožil, něco z toho je nenávist, ale to se v životě ztrácí.“

Poznnámka: text Julie Šilhanové byl roku 2012 doplněn a upraven Michalem Šmídem na základě konzultací s Martinem Reichlem

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century