The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marianne Pasetti-Svoboda (* 1927)

Velkou roli hrálo to, že jsem uměla česky. To mi kolikrát zachránilo život

  • narozena v roce 1927

  • pochází z bohaté katolické rodiny pražských Němců

  • jméno Pasetti má po svém manželovi, který je původem z Itálie

  • v rodině se mluvilo německy i česky

  • po rozvodu rodičů v roce 1935 se matka s dětmi přestěhovala do Doks

  • ani jeden z rodičů nevstoupil do NSDAP

  • maminka během války pomáhala jedné Češce při pašování potravin

  • otec padl v květnu 1945 ve Slezsku

  • v květnu 1946 se rodina rozhodla pro odchod do Německa

  • pracovala jako překladatelka

  • rodnou vlast navštívila až po roce 1989

Marianne Svobodová se narodila v roce 1927 v bohaté katolické rodině pražských Němců. Otec byl obchodníkem, matka zůstávala v domácnosti a pečovala o děti. Marianne Pasetti je starší ze dvou sourozenců, o dva roky mladší bratr žije nyní na severu Německa a pracuje jako grafik a malíř. Jméno Pasetti převzala Marianne od svého manžela, který je původem z Itálie.

Češtině i němčině se učila již od dětství: „Já jsem se narodila v Praze. Celá moje rodina pocházela z Prahy. Byli to Němci, ale všichni uměli samozřejmě česky. Když jsem byla malá, tak jsem se nejdřív učila česky. Myslím, že akcent mám dodnes spíše český.“ Její rodiče totiž zastávali názor, že pokud žijí mezi Čechy, musí umět česky. Navíc část příbuzenstva rodiny byli Češi. „Naše rodina měla i české příbuzné. Například můj bratranec ještě dnes žije v Čechách. Moji rodiče měli i dobré české přátele. Ale musím říct, že to vůbec nebylo běžné. Spíš bych řekla, že šlo o výjimečnou záležitost. Nutno však podotknout, že to znám víc z literatury než z vlastní zkušenosti.“ Dědeček pracoval jako státní úředník, a proto češtinu potřeboval přímo pro výkon své profese. Marianne tvrdí, že alespoň slušná znalost češtiny byla pro všechny pražské Němce nezbytností.

Velmi zajímavý (a pro Čecha snad téměř nepochopitelný) byl vztah maminky a rodiny vůbec k československému státu a předním politikům: „Maminka stále říkala: ‚Já jsem Rakušanka! Já nejsem ani Češka, ani Němka. Já jsem prostě Rakušanka.‘ A já to chápu, ona vyrostla v jiném státě. Ale měli byste vědět, že my jsme milovali prezidenta Masaryka. Když zemřel, sledovali jsme jeho pohřeb v novinách i v rádiu a velmi jsme brečeli. Opravdu jsme ho milovali. Zato Beneše ne, toho jsme rádi neměli, protože on byl proti Němcům – od začátku byl proti Němcům.“

Jak již bylo řečeno, rodina byla plně bilingvní. Pro děti nebyl problém používat oba jazyky – češtinu i němčinu – rovnocenně: „Víte, my jsme ten rozdíl vůbec nevnímali. Když jsme byli v Praze, tak jsme mluvili česky, a když jsme byli v Doksech, tak jsme mluvili zase německy. U jiných to asi bylo jinak, ale pro nás žádný rozdíl neexistoval.“

Povinnou školní docházku započala Marianne v Praze. První dva roky navštěvovala základní školu na Vinohradech. Po rozvodu rodičů v roce 1935 se matka s dětmi přestěhovala do Doks: „Rodiče se rozvedli, ale my jsme to jako děti vůbec nevěděli. Tatínek za námi každý víkend jezdil a společně jsme chodili na výlety. O rozvodu rodičů jsem se vlastně dozvěděla teprve až v době, když jsme byli po válce v Německu.“ Zbytek příbuzných – otec, prarodiče i další – pracovali a žili v Praze. Marianne pokračovala ve vzdělání v Doksech. Střední školu vychodila v České Lípě.

Právě v Doksech prožila Marianne válečná léta. Popisuje smíšené pocity, které měla jako dítě na začátku války. Na jednu stranu bylo dění kolem pro ni nesmírně zajímavé, z počátku dokonce dobrodružné: „Když byla mobilizace, tak jsme měli samozřejmě strach, ale na druhou stranu jsme to jako děti vnímali taky trochu jako dobrodružství. Také příchod německých vojáků pro nás byl něco jako dobrodružství. Ze začátku jsme to jako děti vítali. Až pak jsme pomalu začali chápat, jak to ve skutečnosti všechno je.“  Brzy však přišly zážitky, kterým nerozuměla: „Naši sousedi v Doksech se jmenovali Hájkovi. Pro nás to byli nejen sousedé, ale také přátelé. Když přišel rok 1938, tak najednou museli odejít. To nám bylo líto.“

Zajímavé ovšem je, jak se staví k problematice odchodu či odsunu Čechů z pohraničí. „České rodiny v roce 1939 z Doks odešly, ale nebyly vyhnány. To je snad jediný výraz, kterému se bráním. Nechci používat spojení, že Češi byli vyhnaní do protektorátu. Oni samozřejmě šli pryč, ale něco jako vyhnání, to jsme nezažili. Třeba naši sousedé, co už jsem je zmiňovala: oni šli prostě zpátky, odkud přišli,“ říká důrazně.

Ani jeden z rodičů se nerozhodl pro vstup do NSDAP, ale děti musely navštěvovat Hitlerjugend. Marianne vzpomíná, jak tuto organizaci tehdy vnímala: „Jako děti jsme samozřejmě museli vstoupit do Hitlerjugend. My jsme na to čekali, až budeme moct nosit šátky a tak. Těšili jsme se na to. My jsme to nechápali jako něco politického, pro nás to bylo něco jako skaut.“ Paní Pasetti si nepamatuje na to, že by děti dostávaly nějaké velké politické školení. „Spíš jsme třeba museli sbírat bylinky nebo plést rukavice a ponožky pro vojáky. Samozřejmě, že jsme se museli taky naučit životopis Hitlera nazpaměť a takový blboviny. Zpívali jsme pochodové písně a tak. (smích) Prostě jsme to chápali jako povinnost, jako něco, co k tomu patří.“

Mezi rodinné přátele z předválečné doby patřilo i několik Židů. Marianne Pasetti říká, že jejich osud rodině nebyl lhostejný: „Maminka měla dvě židovské kamarádky. Dozvěděla se, že obě byly odsunuty do Terezína. Pak se pokusila poslat tam nějakou zprávu, ale žádnou odpověď nedostala a nikdy se nedozvěděla, co se s nimi stalo. Já jsem se ještě před několika lety pokoušela v Praze zjistit, zda to přežily nebo ne, ale nepodařilo se mi to.“

O osudu celé židovské komunity však prý nevěděli nic přesnějšího. První jasné informace získávali podle slov Marianne až po válce: „Během války jsme o židovském osudu nic nevěděli. Jen jsme z novin věděli o štvavé protižidovské kampani. Když se mluvilo o tom, jak je to zlé, tak můj dědeček říkal: ‚To není možné! To vůbec není možné! To je přece proti mezinárodnímu právu!‘ Člověk byl proti situaci tak bezbranný. To bylo pořád: ‚O tom se nemluví. Nedělejte nějaký chyby.‘ Já myslím, že rodiče měli i strach.“

Chování rodiny během let 1939 až 1945 značně usnadnil její život po válce: „V době, kdy byl protektorát, tak mezi Doksy a Prahou existovala na dráze taková hranice. Maminka se několikrát, když cestovala do Prahy, potkala s jednou českou paní a ta ji prosila, aby propašovala její kufr s potravinami. Maminka to samozřejmě ráda dělala. Na konci války tahle paní mamince dala potvrzení, že se chovala dobře. Maminka pak díky tomu mohla po válce jezdit vlakem, což bylo jinak Němcům zakázáno.“

Otec se bohužel konce války nedožil. Téměř po celou válku sice patřil pouze k záloze, ale nakonec musel těsně před koncem války (v listopadu 1944) nastoupit do armády. V květnu roku 1945 padl. Paní Marianne ani neví přesně, kde se to stalo – pravděpodobně někde ve Slezsku při pokusu jednotky o překročení řeky Odry.

Konec války byl pro české Němce, ať už patřili mezi nacisty nebo ne, těžkou dobou. Převládal mezi nimi strach z chování ruských jednotek, neboť dlouho před jejich příchodem přicházely někdy i děsivé zvěsti. Do Doks přišli ruští vojáci 8. května 1945: „Na jednu stranu byli všichni rádi, že bude konec války, ale na druhou stranu jsme měli strach z příchodu ruských vojáků a z jejich chování. Naštěstí jsme měli české přátele, kteří nám pomáhali bránit se před ruskými vojáky.“ Těsně před příchodem ruských vojáků přikázala matka Marianne, aby se schovala: „Já jsem byla schovaná na půdě, protože to už kolovaly ty zvěsti, co si ruští vojáci dovolí. Dívala jsem se z okna. Nejprve přijely náklaďáky, které ale někde konfiskovali. Říkali jsme si: ‚Tohle má být ruská armáda? Vždyť nemají ani vlastní náklaďáky?‘ Ale to byl jenom začátek. Pak v noci přišli s celou parádou i s muzikou. To byl zázrak.“

Marianne Pasetti říká, že naštěstí jejich rodině se nic nestalo: „V Doksech se chovali dobře. Žádné takové ty hrozné věci, o kterých jsme slyšeli, se tady neděly. Jednou v noci bouchal někdo na dveře našeho domu. Maminka se třásla. Mě poslala na půdu a ona s mým patnáctiletým bratrem šli otevřít. Tam stál ruský voják a říkal jen ‚колбаса! колбаса!‘ Maminka nevěděla, že to znamená klobása, ale mluvila na něj česky a asi proto se nic nestalo. Pak přišel důstojník a vysvětlil jí, že po ní chtějí, aby ohřála klobásu, aby byla teplá. Pak přišel s vodkou a maminka a bratr museli pít. Oba pili jako blázni, aby na ty dva vojáky zbylo co nejmíň a aby ta láhev byla konečně prázdná. Důstojník se pak svalil na kanape a usnul. Bratr ho celou noc hlídal, ale nic se nestalo. Ten se vyspal a zase šel.“

Po válce byla paní Marianne nasazena na nucené práce. Čistila se skupinou dívek hotel Belveder po ruských vojácích, pak sekala trávu na bývalém waldštejském panství. Se smíchem říká, že „pak měla ohromný svaly“. Do Doks se postupně vraceli také Češi. Jedna rodina byla ubytována přímo u nich ve vile: „K nám do domu přišla jedna rodina, která se ubytovala v prvním patře. Maminka je vítala, protože ona neměla nic proti Čechům. Proč by měla? A oni byli tak šťastný, že můžou bydlet v takovém hezkém domě.“ Paní Marianne zdůrazňuje, že jim Češi nikdy nic neudělali, ba naopak: „Pořád nám pomáhali […] Já ani nevím, čím to bylo. Velkou roli asi hrálo to, že jsme uměli česky. To bylo to nejdůležitější. Mám několik historek, kdy mě zachránila čeština.“

Marianne říká, že osobně se nesetkali s žádným špatným chováním revolučních band. „Osobně jsem se s ničím takovým nesetkala. Jen jednou nám cestou do Lokte prohrabali kufry a vzali si, co se jim líbilo. Jinak to znám jen z literatury a dokumentů. Ale hospodyně mého otce Tonička, Češka, přijela někdy koncem války do Doks a přinesla mamince dokumenty mého tatínka. Vyprávěla nám, co se všechno stalo v Praze. Pořád při tom brečela a naříkala, proč se tohohle musela dožít. V Praze to muselo být velmi zlé. Maminka říkala: ‚To je spodina! To nejsou ti Češi, které my známe!‘ Maminčin bratr Wilibald zase říkal: ‚Nedivte se. To, co se stalo za války, to nám teď vrátí.‘ No jo, bylo to tak. Já tomu rozumím, když někdo zažil koncentrák… Všechno se to oplácelo.“

Krátce po válce, asi v červenci roku 1945, se rodina přestěhovala a bydlela nějaký čas v Lokti, kde babička s dědečkem vlastnili dům. Asi o tři týdny později museli všichni Němci z Doks odejít, doslova – šli pěšky. Rodina Svobodova mohla ještě (díky potvrzení o slušném chování od paní, které maminka pomáhala za války s „pašováním“ potravin) jezdit vlakem. V babiččině domě v Lokti byl ubytován pracovník okresního úřadu, který zařídil, že Marianne i její bratr dostali dobré pracovní místo. Nejprve pracovala Marianne asi půl roku v české jídelně jako pomocná síla a bratr jako zahradník na hřbitově. Po zrušení české jídelny získala Marianne místo na okresní správní komisi, kde kontrolovala potravinové lístky a jejich používání.

Loket byl osvobozen americkými vojáky. Paní Marianne vzpomíná, že jim později zabrali vilu a přebudovali ji na důstojnický klub. „Američani nám zabrali vilu a udělali si tam důstojnický klub. Já jsem se chtěla ještě jednou dostat na půdu, protože jsem věděla, že tam dědeček schoval první vydání Schillera. Prosila jsem nějakého důstojníka, aby mě tam pustil. Říkala jsem mu, že si chci vzít nějaký nádobí. Ale nedovolil mi to.“

Děsivou vzpomínkou je nečekané uvěznění babičky: „Starostou v Lokti byl doktor Klapka. Ten byl taky moc milý. Z ničeho nic zavřeli chudinku babičku a uvěznili ji na hradě v kasematech. Ona ani nevěděla, proč ji zavřeli. Maminka si přes pana Klapku sehnala advokáta. Dozvěděli jsme se, že důvodem zatčení bylo to, že se babička vyhnula v Praze internování Němců, když odešla do Lokte. Advokát pro ni nemohl nic udělat. Babička ale vzkázala, že s ní zacházejí dobře. Jednoho dne, to už jsem pracovala na okrese, přišel na náš úřad policejní ředitel. Ptal se mě: ‚Jak se vede babičce?‘ A já na to: ‚Ale, pane řediteli, to Vy přece musíte vědět líp.‘ A začala jsem brečet. On mi pak řekl, ať si babičku odvedu. Vypsal mi propouštěcí průkaz a já jsem hned běžela nahoru. Byly tam takový těžký vrata, na který jsem zabouchala, a říkám: ‚Prosím, já si jdu pro babičku.‘  Nakonec ji přivedli a šly jsme domů.“

Zajímavou epizodou je Mariannin pokus o sňatek s Rakušanem: „Slyšela jsem o nějaké paní, které se podařilo s takovým prozatímním průkazem dostat do Rakouska. Našla si tam snoubence, vdala se za něj a vrátila se jako Rakušanka. Já jsem si říkala: ‚Takovou věc taky udělám!‘ Nechala jsem si na okresní správní komisi vystavit takový průkaz a přes Cheb jsem se vydala k hranicím. Do Chebu jsem mohla vlakem a potom už pěšky. Cestou jsem potkala tři české vojáky a ti ani nepoznali, jestli jsem Češka nebo Němka. Já jsem jim nic přesného neodpověděla, nechtěla jsem se dostat do problémů. Řekla jsem jen, že se ještě musíme rozhodnout. Dokonce mi pomohli s kufrem. Už jsme se skoro loučili a já jsem vytáhla kapesník a vypadl mi z kapsy ten bílý pásek, kterým museli být Němci označeni. Pomyslela jsem si, že tohle je můj konec. Jeden z vojáků ten pásek zvedl a říká: ‚Copak to je, mladá paní?‘ A já: ‚No, vždyť jsem Vám říkala, že jsme se ještě nerozhodli, jestli budeme Češi, nebo Němci.‘ A oni se museli tolik smát. Nic z toho nebylo.“  

Dále Marianne vzpomíná, jak se vlastně s mladíkem z Rakouska seznámila: „Můj bratranec studoval v Praze medicínu. Měl ve škole kamaráda a ten mě pozval do divadla. Tak jsme se poznali. Jednou jsme byli na výletě a jednou v tom divadle. To bylo všechno. Pak jsem si řekla: ‚Já vím, že se jmenuje Kern, že studoval medicínu v Praze, že je z Rakouska, a věděla jsem i název jeho bydliště. Tak jdu!‘ Měla jsem s sebou prstýnek. Říkala jsem si, že mu řeknu, ať se se mnou ožení. A já se pak budu moct vrátit jako Rakušanka a vzít všechny a všechno s sebou. Ale nevyšlo to. Nepodařilo se mi dostat se z Bavorska do Rakouska.“

Svobodovi nebyli odsunuti během tzv. divokého odsunu. V Československu zůstala rodina ještě rok po válce. „Naši čeští přátelé chtěli, abychom přestoupili na českou národnost, ale maminka řekla: ‚Co bysme tady dělali?‘ Dům nám tehdy vzali a my bychom tady byli stejně vždycky považováni za vyhoštěnce.“ V květnu 1946 se nakonec rozhodli pro odchod do Německa. Celý týden musela rodina čekat v lágru v Lokti, dokud nebylo shromážděno dostatečné množství lidí pro transport. Vzpomíná, že život v lágru byl již (na rozdíl od situace o rok dříve) organizovaný. Poté se skupina vydala na cestu do neznáma: „Nevěděli jsme kam. Jen jsme si říkali, že jsme blízko německých hranic, takže to je pro nás výhoda – nebude to daleko. […] Několik dní jsme jeli vlakem. Pak najednou vlak zastavil a řekli nám, abychom vystoupili. Vyskočili jsme s bratrem z vlaku a uviděli jsme Alpy v ranním sluníčku. To byl takovej zážitek! Bratr řekl: ‚My jsme nebyli vyhnáni z ráje, my jsme byli vyhnaní do ráje!‘ My to do té doby znali jen z fotek. To byla nádhera.“

V Německu pracovala Marianne Pasetti jako překladatelka pro televizi. Do České republiky se poprvé podívala necelý rok po listopadovém převratu: „V roce 1990 jsem byla poprvé pozvaná na bohemistický seminář do Prahy.“ V Praze poté ještě tři semestry studovala v rámci studia pro cizince.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Hana Kučerová)