Ing. Josef Parlesák

* 1936

  • „Ony se v prosinci, myslím začátkem prosince, už děly určité věci v ústředním výboru Komunistické strany. Údajně [Antonín] Novotný a parta konzervativních komunistů si chtěli vynutit svoji pozici a asi namátkou, nevím proč zrovna mě, povolali spoustu lidí v Praze. Myslím, že to byla tanková brigáda, měli jsme tanky, ale ty špatně jezdily, měli jsme je, ale s tím jsem neměl co dělat. Zkrátka nás vzali přímo z práce, údajně už zvonili na dveře a kopali do dveří, to jsem spal a nevěděl o tom. Přišel jsem do práce, měli jsme tenkrát termíny a intenzivně jsme pracovali. Oni přišli do práce, a jak jsme byli v civilu, nastoupili jsme přímo do nákladních aut. Nevím, jak jsem dal vědět manželce, nějak jsem jí musel nechat vzkázat. Nevěděli jsme vůbec, jak to bude. Odvezli nás do tělocvičny, směrem na Mělník, tamtudy jsme jezdili. Udělali z nás vojáky, oblíkli jsme mundúry, roztřídili to. Začaly porady, to vím, že tam komunisti svolali členy strany a ti se někde radili extra. Mám i takový dojem… náš kuchař byl provokatér, já jsem se o to nestaral, co ti kluci povídali, ale on do mě pořád rýpal, co tomu říkám. Zkrátka, ti soudruzi měli nějaké úkoly. Naštěstí k ničemu nedošlo, my jsme neměli vůbec zdání. Kdyby se začalo střílet, nemohli bychom vůbec nic dělat, nevěděli jsme, o co jde. Tenkrát nám to nebylo jasné, jaké problémy ve vedení strany vůbec jsou.“

  • „To byl jeden z velkých zážitků, protože to bylo povstání dělnictva. Měnová reforma a normy… Takže [dělníci] vyvrátili vrata od Škodovky a vyrazili do ulic a samozřejmě se přidalo obyvatelstvo. Byli i odvážní lidé, kteří vtrhli na radnici, vyházeli tam odtud nějaké papíry, nějaký voják se chtěl i ujmout vlády. Přesně nevím, ale úplně jasně to před sebou vidím. Bydleli jsme na Klatovské třídě, dříve třída Prvního máje, naproti dnešnímu americkému pomníku. Tam poslali v automobilech spoustu vojáků od Pohraniční stráže, ta zasahovala a tvrdě trestala. Potrestala například jednoho mého dobrého kamaráda, se kterým jsem se potom desítky let stýkal. Ti bydleli ve Skrétově ulici, nabídli jim pohraničí, museli někam za Rokycany. Ten pán, doktor Hegner, říkalo se, že by byl i kandidát na starostu Plzně. Jeho syn Jiří Hegner byl stejně starý jako já.“ – „Doplatili tedy na protesty proti znehodnocení úspor?“ – „Protože ho někdo udal, že stál u sochy Masaryka. V té době stála ještě kousek od nás socha Masaryka. Tam stačilo se postavit, aby byl člověk likvidován.“

  • „Bylo léto, takže jsme si nemohli brát moc norkové kožichy, ani bobrové a jiné. Měli jsme kufierek, jak říkal první tajemník: ‚Nemůže každý utéct s kufierkem do Vídně.‘ My vzali kufierek s letním vybavením a sedmiletým chlapečkem. Ale byli jsme rozdělení, manželka si objednala lůžkový vůz v jiném vagoně a já seděl sám jinde, abychom nebyli jako rodina s kufry nápadní. Dopadlo to dobře. Seděl jsem ve vlaku s mladíkem, studentem, který se mě pořád ptal opatrně, jestli už jsme v Rakousku. Pak už bylo Rakousko, hurá, a proměnil se, protože taky utíkal. Pak jsme zůstali přátelé na dlouhá léta, dlouhá léta jsme se stýkali.“ – „Brali jste si nějaké cennosti, jako šperky nebo peníze, jestli se vám podařilo vyměnit?“ – Samozřejmě, že jsme to zkoušeli vyměnit, ale koruna byla hodně slabá. Rodiče mi dali sto dolarů, ale to pro ně byl rodinný kapitál. Dneska za sto dolarů jde člověk na večeři s rodinou. Ceny byly jiné. Něco jsme měli. Něco jsme vyšmelili načerno, jak to tenkrát chodilo. Ale jak ty peníze převézt? Přišel jsem na to, že je dám Sašenkovi do medvídka. Manželka řekla: ‚Do medvídka ne!‘ Nechtěla do toho dítě zavléct. Myslím, že jsem to stočil do zubní pasty, ale to jsou známé triky, kdyby byli celníci rafinovaní, tak by na to přišli.“

  • „Bylo očekávání, jak duněly tanky od státní silnice Plzeň – Praha, zabočily, Lukavice je stranou. Tak to dunělo a dunělo, a když tam přišli Američani, samozřejmě se všichni seběhli. Táta dělal rybízové víno, házel jim ho na korby, přenocovali u nás. Měl jsem štěstí i pro další léta, vzhledem k jazykům, že moje máma uměla anglicky i německy, byla zaměstnaná v Kladně, měla obchodní akademii a měla nadání, dobře mluvila. Byla jediná ve vesnici, zprostředkovávala, když Američani chtěli čerstvá vejce a med. Kdežto náš táta byl silný kuřák a ostatní chlapi chtěli hlavně cigarety. Museli jsme pro tátu sbírat ty vajgly, když to Američani cvrnkli nedokouřený, pak si to cpal do dutinek. A my jsme zase okouněli u Amíků tak dlouho, až vytáhli malé přídělové čokolády. Také jsme poprvé zažili rýži. Byli tam několik měsíců, vycházelo se s nimi velmi dobře, ale došlo přinejmenším k jednomu maléru, že jim tam někteří lidé něco brali, což bylo od určitých lidí pochopitelné. Jeden truhlář jim ukradl konzervu, ale spletl se a byla to nálož. Ta mu vybuchla a těžce poranila jednu ruku, myslím, že prsty měl pryč, a koleno. Američani se o něj rychle postarali, ale pak byl po určitou dobu omezený přístup do jejich kempingu.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 25.08.2022

    (audio)
    duration: 01:50:27
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 25.10.2022

    (audio)
    duration: 01:53:27
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Ruské tanky ho vyhnaly z vlasti, sám později pomohl ukrajinským běžencům

Josef Parlesák během padesátých let
Josef Parlesák během padesátých let
photo: Archiv pamětníka

Josef Parlesák se narodil 23. března 1936. Na konci druhé světové války zažil bombardování Plzně a okolí spojeneckými letadly. S rodinou žili v Dolní Lukavici, kterou osvobodily jednotky americké armády. Pamětníkův otec pracoval jako polesný nejprve pro hraběte Schönbronna, po válce vedl kancelář Lesprojektu, ale když k moci nastoupili komunisté, z pozice ho sesadili, protože odmítl vstoupit do KSČ. Pamětníkův bratr Pavel po roce 1948 emigroval do Brazílie. Josef Parlesák jako student gymnázia zažil hromadné protesty proti měnové reformě v Plzni. Absolvoval Fakultu elektrotechnickou na Vysoké škole strojní a elektrotechnické v Plzni a poté nastoupil v Praze do podniku ČKD Polovodiče. V roce 1967 jej povolali do tankové brigády, pomocí níž si chtěli konzervativní komunisté v čele s prezidentem Antonínem Novotným vynutit moc silou. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy s rodinou emigroval do Rakouska. Usadili se v bavorském Erlangenu, kde získal práci jako elektroinženýr ve firmě Siemens. Po roce 1989 žil střídavě v Německu a Česku. V souvislosti s ruskou invazí na Ukrajinu se zapojil do pomoci ukrajinským uprchlíkům jako nejstarší dobrovolník.