The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petra Parkánová (* 1952)

• narodila se 17. března 1952 v Praze

• vyrůstala v komunistické rodině

• rodiče odmítli podepsat souhlas se sovětskou okupací v srpnu 1968

• studovala pražskou SUPŠ, maturovala na SVVŠ

• posléze se ještě vyučila uměleckou truhlářkou

• roku 1976 s manželem Viktorem a přáteli vytvořili undergroundovou komunitu, tzv. barák v Řepčicích

• dům v Řepčicích byl úředně vyvlastněn a v roce 1983 zbořen

• rodina přesídlila do Janova na Tachovsku

• podepsala prohlášení Charty 77

• vychovala pět dětí

• umělecká truhlářka, v současné době (2017) pracuje s postiženými dětmi

Životní příběh Petry Parkánové dobře ilustruje, jak se komunistický režim v době normalizace snažil rozvracet život undergroundových komunit. Nejen prostřednictvím otevřené šikany ze strany Státní bezpečnosti, ale také skrze šíření fám, kontroly z odboru sociální péče a místní národní výbory. 

Petra Parkánová se narodila 17. března 1952 v Praze jako Petra Suková. Její matka Naděžda Milena Suková pocházela z rodiny, kde se dědilo fotografické řemeslo. Dědeček Emanuel Kimla měl fotografický ateliér nejprve na Staroměstském náměstí, později na Hanspaulce. Po znárodnění se jeho ateliér stal součástí státního podniku Fotografia. 

Rodiče Petry Parkánové byli přesvědčení komunisté. V dětství tedy nikdy nezažila schizofrenní situaci, běžnou v jiných rodinách, že něco jiného se říkalo doma a něčemu jinému se přikyvovalo na veřejnosti. Záhy po jejím narození se rodina přestěhovala do Seče na Chrudimsku, kde rodiče pracovali v mezinárodním dětském táboře, otec jako technik v dílnách, matka jako úřednice. Bydleli v prázdné Wiesnerově vile na okraji Chrudimi. „Já byla táborové dítě. S ostatními táborovými dětmi jsme si tam hráli a zúčastňovali se některých táborových akcí, například vánočních besídek u jolky nebo promítání válečných filmů,“ vzpomíná Petra Parkánová. 

Její matka později začala učit na místní základní škole. O jejích zásadových postojích vypovídá mimo jiné následující situace: „Můj bratr Stanislav byl jedničkář, nejlepší žák ve třídě. Když byl v deváté třídě, škola mohla ke studiu na střední školu doporučit jen jedno dítě z celé třídy. Ale máma nechtěla doporučit vlastního syna, a tak vybrala jiného žáka. A brácha musel jít do učiliště.“  

Tehdy jsem pochopila, že je něco jinak

Bratrův přestup do učiliště byl jedním z důvodů, proč se rodina na začátku 60. let přestěhovala zpátky do Prahy. Usadili se v dědečkově domě na Hanspaulce. Desetiletá Petra tu změnu nesla poměrně těžce, složitě hledala vztah ke spolužákům v jiné škole. Její upřímná víra v ideály komunismu byla v Praze konfrontována s odlišnými postoji místních dětí. „V Seči jsme do školy hrdě nosili pionýrské šátky. A v Praze jsem najednou viděla, že kluci si tím pionýrským šátkem čistili boty. Tehdy jsem pochopila, že ,něco je jinak,’“ konstatuje. Její pohled na svět se nicméně postupně měnil pod vlivem četby a spolu s tím, jak postupovalo uvolňování šedesátých let. 

Po deváté třídě chtěla nastoupit na umělecky zaměřenou střední školu, ale netroufala si k talentovým zkouškám a nakonec nastoupila na žižkovskou SUPŠ, technický obor truhlářství. Doufala, že v dalším ročníku se jí podaří přestoupit na některý z uměleckých oborů, to se jí ale nepodařilo. Později ze školy odešla, maturitu složila na gymnáziu a dálkově absolvovala ještě obor umělecké truhlářství na učilišti. 

V létě roku 1968 byla Petra se školou na praxi v tehdejší Německé demokratické republice (NDR) a vraceli se domů právě v předvečer okupace, 20. srpna. „Kolem hranic jsme viděli armádní stroje pokryté maskovací plachtou. Přijeli jsme do Prahy, kde už vládla tísnivá atmosféra. Šli jsme spát a ráno mě vzbudili, že jsou tady tanky.“ 

Připadalo mi samozřejmé, že to podepíšeme

Při prověrkách na začátku normalizace se její rodiče netajili s názorem, že nesouhlasí s okupačním vstupem vojsk Varšavské smlouvy, a tak oba přišli o práci. Otec později pracoval jako fotograf v biologickém ústavu, matka byla fotografkou mrtvých těl na patologii v motolské nemocnici. Petra pracovala jako truhlářka v podniku Štuko, který sídlil v bývalém klášteře dominikánů u kostela sv. Jiljí. „Naše dílna byla v proskleném prostoru v ambitu okolo klášterního dvora. Občas, když šel člověk do práce, byl z kostela slyšet sborový zpěv a do fontány uprostřed dvora se snášela ptačí pírka…“ 

Atmosféra normalizace byla nicméně značně tísnivá: „Chodili jsme do hospod. Tehdy se nedalo nic pořádně dělat, jen chlastat,“ říká Petra Parkánová. Se spolužákem z uměleckého truhlářství se roku 1974 nebo 1975 vydala na koncert v Klukovicích, kde vystoupili později pronásledovaní Plastic People of the Universe. Právě tam poznala svého budoucího manžela Viktora Parkána. 

Po jeho boku pronikla do prostředí undergroundu, seznámila se s evangelickým duchovním Sváťou Karáskem a rozhodla se podepsat Chartu 77. „Mně přišlo úplně samozřejmé, že to podepíšeme. Možná jsem si neuvědomila všechny následky a souvislosti, ale přišlo mi, že to je dobrá věc a musí se to podepsat.“ 

Zároveň se s Viktorem rozhodli odstěhovat se z Prahy. Protože dekret na byt nebylo možné legálně prodat, rozhodli se Viktorův jednopokojový karlínský byt fiktivně směnit za pokoj na ubytovně a za finanční doplatek, který tuto výměnu doprovázel, koupit dům mimo Prahu. Odchodem na venkov chtěli řešit neutěšenou bytovou situaci a zároveň najít autentičtější způsob života. „V Praze nám všechno přišlo mrtvý. Představovali jsme si, že na venkově budeme bydlet společně, budou za námi jezdit přátelé. To se také splnilo, vzniklo tam živé společenství.” 

Společenství v Řepčicích

Při hledání domu zamířili do bývalých Sudet, kde v té době byly poměrně levně k dostání dosud prázdné zchátralé nemovitosti po odsunutých Němcích. Dům objevili v malé vesnici Řepčiče na Litoměřicku a koupili ho společně se spřátelenou rodinou Kubíčkových. Do společenství později přibyla ještě rodina písničkáře Charlieho Soukupa. Dům v Řepčicích byl poměrně rozlehlý a manželské páry ho postupně renovovaly. Jeho součástí byla i budova s rozlehlým tanečním sálem, kam příležitostně jezdily zkoušet undergroundové kapely.

Petra Parkánová se v Řepčicích nechala pokřtít a s Viktorem uzavřeli církevní sňatek (civilní část obřadu proběhla v Praze na Staroměstské radnici). Krátce potom se jim narodila dcera Václava, první z jejich celkem pěti dětí (postupně přišli na svět ještě Vojtěch, Havel, Anna a Martina). 

Viktor Parkán a Jiří Kubíček se původně snažili pracovat v místní hospodě, ale výdělky byly tak nízké, že později začali dojíždět na práci na vrtech v okolí. Než se narodila nejstarší dcera, Petra Parkánová pracovala jako uklízečka v letním kině v Ústí nad Labem. 

Obyvatelé Řepčic přijali Parkánovy a Kubíčkovy mezi sebe poměrně vstřícně, Státní bezpečnost se však snažila sousedské vztahy rozeštvat. „Rozšířili mezi lidmi fámu, že máme společné děti a tancujeme nazí kolem ohně, takovéhle šílenosti. Když jsme v té době přišli na nákup k pojízdné prodejně, všichni zmlkli a dívali se na nás. Sepsali jsme dopis, že šíření takových pomluv je trestné, a hodili jsme ho lidem do schránek. Tím se to prolomilo, vrátilo se to do normálu,“ vzpomíná Petra Parkanová. 

Státní bezpečnost však měla řadu jiných nástrojů, jak je šikanovat. Jednou odvezli Petru k výslechu: „Věděla jsem, že se s nimi nemám bavit, ale bylo to obtížnější, než se zdá. Ptali se na takové banality, až si člověk říkal, že snad nevadí, když jim něco odpoví. Až dodatečně mi to došlo.“ 

Jednou proběhla v řepčické usedlosti domovní prohlídka pod záminkou hledání marihuany: „Najednou na dvoře stálo plno policajtů. Bylo to brzy ráno, teprve jsme vstávali. Měli jsme z toho trochu legraci, připadalo nám, že se nám nemůže nic stát. Ale když potom začali lézt do osobních věcí, do spodního prádla ve skříních, bylo to hodně nepříjemné. Začali zabavovat písemnosti o Chartě a tvrdili: ‘V těchhle lejstrech se pašují drogy’.“

Mami, tenhle domeček nám taky zboří?

„Když lidé žijí příliš blízko sebe, začnou se křížit vztahy v rodinách. To byl asi problém celého undergroundu. Byli jsme izolovaní od zbytku společnosti a stávalo se to dost často,“ naznačuje Petra Parkánová jeden z důvodů, proč se jejich komunita v Řepčicích postupně začala rozpadat.

Rodina Charlieho Soukupa se odstěhovala do východních Čech, Jiří Kubíček tragicky zahynul cestou na dovolenou do Bulharska a jeho žena Věra se s dětmi odstěhovala do Prahy. V Řepčicích je vystřídala rodina tajně vysvěceného kněze Františka Hochmana a jeho ženy Olgy. 

Definitivní tečku za undergroundovou komunitou v Řepčicích však udělaly intriky Státní bezpečnosti. Začátkem osmdesátých let objevili záminku, proč rodinu Parkánových vystěhovat. „Oni tvrdili, že náš dům se musí zbourat, protože na tom místě bude zatáčet autobus. Měl tam jezdit pro děti, které se prý na zastávce ve Všeradišti bály divokých prasat. To byl úplný nesmysl, ten autobus tam potom nikdy nejezdil,“ říká Petra Parkánová. 

StB tak na manžele Parkánovy tlačila prostřednictvím místního národního výboru a litoměřického stavebního úřadu, který vydal demoliční výměr. Bránili se prostřednictvím svého právníka, poměrně dlouho se jim dařilo konečný verdikt odkládat, ale tlaku normalizačního režimu se nedalo vzodorovat dokonekonečna: roku 1983 skutečně došlo k demolici jejich domu. Bylo to krátce poté, co Parkánovi dokončili ve svém bytě stavbu nové koupelny. 

„Ten dům byl zbouraný úplně zbytečně. Nechali jsme si udělat odborný posudek, který potvrdil, že je škoda ten dům bourat. Autora posudku potom vyhodili z práce,“ konstatuje Petra Parkánová. 

Ona sama podle svých slov události akceptovala relativně smířeně. Tíha situace na ni dolehla až v Praze, u rodičů, když se jí dcerka Václava zeptala: „Mami, a tenhle domeček nám taky zboří?“ 

Já vás musím nahlásit sociálce

Parkánovi se ale nevzdali a rozhodli se najít nový dům mimo Prahu. „Museli jsme hledat někde dál, protože každou koupi schvaloval místní národní výbor. V okolí Řepčic o nás všude věděli,“ vysvětluje Petra Parkánová. Nový dům nakonec našli v obci Janov poblíž Plané u Mariánských Lázní v odlehlém západočeském pohraničí. Viktor Parkán pracoval v místních uranových dolech, později doma za minimální mzdu vyráběl igelitové pytlíky. 

Zde se Parkánovým narodily jejich dvě nejmladší dcery, Anna a Martina. Když přišla na svět Anna, Petřino čtvrté dítě, vrchní sestra v porodnici si ji vzala stranou: „Podívejte, s tímhle příjmem nemůžete vyjít. Já to musím nahlásit sociálce.“ Za několik týdnů se skutečně dostavila kontrola ze sociální odboru. Přišla vzápětí poté, co se Petra s dětmi vrátila od lékaře, takže nestihla domácnost uklidit. “Tak, paní Parkanová, takhle bych si to teda nepředstavovala,“ oznámila mladé matce úřednice ze „sociálky“, když zhlédla neumyté nádobí v dřezu a rozestlané postele. Spíše než o pomoc mladé rodině jí šlo o to, ztrpčovat jí život. 

Ještě dramatičtější situace nastala v roce 1988, kdy Petra čekala svou nejmladší dceru Martinu. „Gynekolog mi řekl, že s těhotenstvím je vše v pořádku a jestli chci na potrat, musím přijít do toho a toho termínu. Já jsem si toho nevšímala, o potratu jsem samozřejmě neuvažovala. Jednoho dne se před naším domem objevila zdravotní sestra: ,Kde jste? Jste přece objednaná na potrat?!’“ Režimní zdravotnictví naprosto samozřejmě předpokládalo, že pět dětí je příliš a jejich matka by měla podstoupit interrupci… 

V Janově Petra prožila také listopad 1989. Její muž Viktor v té době shodou okolností vycestoval do zahraničí. „Revoluce proběhla, když byl pryč. A já doma sama. Sledovala jsem to v televizi. Děti spaly a já neměla s kým tu radost prožít. Šla jsem do chlívku, kde byly kozy a ovce, a říkala jsem jim: ,Holky, ruplo to! ‘“ 

Po roce 1989 se Parkánovi dočasně přestěhovali do Prahy. Když nejmladší dcera Martina nastoupila do školy, Petra hledala nové zaměstnání. Nejprve pracovala jako restaurátorka nábytku, později v dílnách ve škole pro děti s kombinovanými vadami. Posléze začala pracovat v dílnách s mentálně handicapovanými a této činnosti se věnovala až do svého odchodu do důchodu.