The following text is not a historical study. It is a retelling of the life story of a witness based on his memories recounted in an interview. The narration was prepared by external collaborators of Memory of Nations. In some cases, materials made available by the Security Services Archive (ABS) have been used in the preparation of the portait. Hence, we use them only as a supplement to the witness’s testimony or that of other sources. Pages cited from ABS volumes have been placed in the additional materials section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bernard Papánek (* 1920  †︎ 2021)

Člověk je vždy člověkem. Bez ohledu na to, kde žije a jakou má národnost

  • narozen 17. ledna 1920 ve Vídni
  • v roce 1938 absolvoval obchodní akademii ve Vídni
  • po anšlusu Rakouska odešel v létě roku 1938 do Brna
  • v roce 1939 odjel do Palestiny
  • roku 1940 vstoupil do československé zahraniční armády
  • účastnil se bojů u Tobruku
  • od října 1944 se účastnil obléhání Dunkerque
  • 19. prosince 1944 vážně zraněn a operován v kanadské nemocnici
  • rodiče ani většina příbuzných válku nepřežili
  • v roce 1946 navštívil Palestinu, zažil zásah britské správy známý jako „černá sobota“
  • zatčen a vyslýchán příslušníky židovské odbojové organizace Hagana
  • po útěku ze zatčení opustil Palestinu a vrátil se do Československa
  • v letech 1946–1964 žil v Brně
  • soukromě učil angličtinu a němčinu
  • roku 1964 s manželkou Editou emigroval do Izraele
  • roku 2014 se odstěhoval k nevlastní dceři na Slovensko
  • zemřel 21. ledna 2021

Bernard Papánek říká, že hned od narození musel bojovat o život. „Vážil jsem necelá dvě kila. Mamince říkali, ať se na mě moc neupíná, že nepřežiju ani 24 hodin,“ říká dnes bezmála stoletý muž. V půl roce ho maminka odvezla z Vídně ke svým rodičům na Moravu, do Vracova. Vzpomíná, jak ho tam stařeček se stařenkou krmili kozím mlékem, aby zesílil. Když mu bylo šest let, rodiče chtěli, aby chodil do školy ve Vídni. Nebyl tam ale šťastný a do Vracova se vracel alespoň na prázdniny.

Dne 22. července 1938 odešel s čerstvým výučním listem vídeňské obchodní školy do Brna hledat práci. Rakousko už čtvrtým měsícem ovládali němečtí nacisté a v Brně měla rodina příbuzné. Ani tam to však pro osmnáctiletého mladíka nebylo jednoduché, práci hledal těžko. „I noviny jsem prodával a roznášel pečivo,“ říká.

Četník mi ukázal, kterým směrem je Slovensko

Nacistické hrozbě nakonec neunikl ani v Brně. Vzpomíná, že po několika měsících ho předvolali na policii, kde mu řekli, že musí odejít na Slovensko, protože je po tatínkovi poloviční slovenský Žid. „V noci mě spolu s dalšími vyvezli za hranice Brna, tam mě vysadili a jeden četník mi ukázal, kterým směrem je Slovensko, že tam mám dojít pěšky. Mně se tam ale nechtělo, na Slovensku jsem nikdy nebyl a nikoho jsem tam neznal, a tak jsem si sedl na mez u silnice, snědl jsem klobásky, co mi do policejní cely přinesl v balíčku bratranec, vypil kávu a pak jsem se vrátil do Brna,“ vzpomíná Bernard Papánek.

Palestina a vstup do armády

Po návratu do Brna našel aspoň načas útočiště u příbuzných. „V Křenové ulici bydlela rodina bratrance, tam jsem se umyl, ale nemohl jsem tam být, pak mě ubytovali jiní příbuzní. Pár dní jsem se tam schovával. Jejich dcera měla bohatého manžela. Leo Freud měl velkoobchod s textilem,“ vzpomíná Bernard Papánek. Freud se spojil s organizací, která zařizovala transporty do Palestiny. „Asi ho to stálo moc peněz, ale do transportu mě s bratrancem dostal a tím mi určitě zachránil život,“ usmívá se pamětník.

Krátce po příchodu do Palestiny společně s bratrancem vstoupili do československé zahraniční armády. „Pobyli jsme chvíli ve výcvikovém táboře v Haifě a pak nás odvezli do Tobruku v Libyi. Já jsem byl jako pěchota u protiletadlové baterie.“ V Tobruku strávili asi půl roku. „Co tam bylo zajímavé, že jsme celou dobu neviděli ženu. Arabové nosili vajíčka a chtěli cigarety a čaj,“ vzpomíná válečný veterán.

V létě 1943 se českoslovenští vojáci vydali na plavbu kolem celé Afriky až do Anglie. „Šest dní jsme byli v Jihoafrické republice, v Kapském Městě. Tam byly záchody pro bílé a pro černé. Upozornili nás, abychom do černošských čtvrtí raději vůbec nechodili. Nelíbilo se mi, že běloši jsou páni a černí otroci, řekl jsem to jednomu místnímu bělochovi a on mi vysvětlil, že kdyby dostali černoši stejná práva, že by si bílí mohli vzít kufr a odcestovat. Pak byl Mandela prezident a měli tolik rozumu, že proti bělochům nic nedělali,“ zamýšlí se Bernard Papánek.

Půlhodina s prezidentem a zranění u Dunkerque

V Anglii pobývali nejprve v Liverpoolu. „Tam nás přišel navštívit prezident Edvard Beneš. Půl hodiny tam s námi byl a mohli jsme s ním hovořit,“ říká s nadšením Bernard Papánek. Na začátku října 1944 se českoslovenští vojáci spolu s kanadskými a britskými jednotkami zapojili do obléhání Dunkerque na francouzském pobřeží, kde po vylodění Spojenců v Normandii zůstala obklíčena německá posádka. Pamětník vypráví: „Po cestě to vypadalo jako po válce, po bombardování, všechno bylo rozbité, leželi tam mrtví. Na silnici jsem viděl zabitého Němce, boty už neměl, ty mu sebrali,“ vybavuje si výjevy z Normandie. Němečtí vojáci měli v Dunkerque dobré opevnění, minomety ani letecké bomby Spojenců jim podle Bernarda Papánka nemohly příliš ublížit. „Organizovali takový útok, oběti byly na obou stranách, ale to bylo zbytečné.“ 

Válka pro Bernarda Papánka skončila 19. prosince roku 1944. Vracel se z vesnice, kam si vojáci chodili pro zásoby jídla. „Byla dost mlha, já jsem tam šel, a najednou jsem dostal ránu, byl jsem blízko, možná deset metrů od místa, kde jsme měli ty minomety,“ vzpomíná.  Se střepinami v břiše ho odvezli do kanadské polní nemocnice, kde ho sedm hodin operovali. Nevěděli, jestli přežije. Pamětník znovu přežil. „Oni měli penicilin, to Němci neměli, a to mi zřejmě zachránilo život,“ je přesvědčen bývalý voják. V nemocnici strávil asi šest týdnů. „Seznámil jsem se tam s ošetřovatelkou, která pocházela z bohaté kanadské rodiny. Měla o mě zájem, ale já jsem do Kanady nechtěl,“ říká.

V nesprávný čas na nesprávném místě

Po válce ještě z Anglie zjišťoval, co se stalo s jeho rodiči a příbuznými, kteří žili ve Vídni. Nikdo z nich se z koncentračních táborů nevrátil. Přežil jen bratr Otto v Palestině a strýc. Nejdřív proto navštívil bratra. Pak se ale vrátil do Brna, ze kterého ho před válkou vyhnali. „Lepší byty a místa po odsunutých Němcích si už stačili rozebrat ti, kteří přišli zpět hned po válce. Ani práci jsem nemohl sehnat,“ vzpomíná Bernard Papánek.

V červnu roku 1946 se s přítelem Otto Freundem vydali do Palestiny. Pronajali si byt v Haifě, hledali práci a občas navštívili kibuc Jagur. A právě tam Bernarda zastihla bezpečnostní akce, která vešla do dějin  pod názvem „černá sobota“. Britské bezpečnostní síly podnikly rozsáhlou razii namířenou proti židovským odbojářům ve snaze zamezit jednostrannému vyhlášení Židovského státu Izrael. Když britští vojáci vstoupili do Jaguru, zatkli spolu s ostatními muži v kibucu i Bernarda Papánka. Měl však na sobě československou uniformu, a když se představil jako československý voják na dovolené, byl propuštěn. Členové židovské podzemní organizace Hagana ho ale proto považovali za zrádce a spolupracovníka Britů a o pár dnů později ho v Haifě v bytě s přítelem Freundem přepadli a unesli. Pamětník říká, že čelili bití a mučení. „Pro nás to tenkrát vypadalo velmi špatně. Doufali jsme, že se vyjasní, že jsme s Angličany neměli nic společného. Byla to náhoda, že jsem tam v tom kibucu byl. Můj přítel tam ani tenkrát nebyl, zůstal v Haifě,“ vzpomíná Bernard Papánek. Otto Freunda nakonec únosci pustili, pamětník se zachránil útěkem.

Zpátky ve městě, odkud ho před válkou vyhnali

Později se dostavil na policejní stanici v Haifě a popsal, co se mu stalo. Britská mandátní policie ho vzala do ochranné vazby. Pak mu doporučili, aby opustil zemi. Dostal jednosměrný lístek, který použil k návratu do Československa, do Brna, z něhož ho před válkou vyhnali. Tehdy šestadvacetiletý válečný veterán a uznaný čtyřicetiprocentní invalida nakonec začal soukromě učit angličtinu a němčinu, a dokonce kvůli tomu složil zkoušky na univerzitě, aby získal potvrzení. Lidé se ale postupně přesouvali do levnějších, státních jazykových škol. Po roce 1948 jako voják ze Západu s příbuznými a přáteli ve Velké Británii, Izraeli a Rakousku opět těžko hledal práci. „Na Zelném trhu v mlékárně sháněli skladníka, a tak jsem tam začal pracovat, pak mi jeden známý opatřil místo na benzinové stanici a krátkou dobu jsem byl jako pomocník na stavbě,“ vypočítává nejrůznější zaměstnání.

Po nějakém čase Bernard zjistil, že ho sleduje Státní bezpečnost. „Přišla i ke mně domů. Několikrát jsem se přesvědčil, že mě kontrolovali. Zničehonic jsem dostal předvolání na Příční ulici, a tak jsem tam došel, dovedli mě za inspektorem a on se mě ptal na kamarádku, jestli ji znám a jestli jsem jí někdy nedal peníze. Řekl jsem po pravdě, jak to bylo. Na dvoře jsem pak viděl člověka, který byl u mě, že má zájem učit se anglicky. Byl to určitě nějaký tajný,“ vzpomíná Bernard Papánek.

V roce 1961 se pamětník oženil. Jeho žena měla dvě dospívající děti z prvního manželství.  Dceři bylo třináct let a syn byl o dva roky mladší. „Žena se jmenovala Edita a narodila se také ve Vídni. Rodiče měla v Senici a pracovala v Hodoníně. Seznámila nás moje známá z Vracova,“ říká Bernard Papánek.

Přes Vídeň do Izraele

Když v roce 1964 získali i s manželkou povolení k návštěvě starého strýce ve Vídni, rozhodli se emigrovat. Bohužel s dětmi to nešlo. „Pro manželku to bylo těžké. Nechtěla tu nechat děti, ale mě také nechtěla ztratit. Byli tady její rodiče, tak jsem povídal, že po nějaké době bude možnost tam jet,“ vysvětluje pamětník.

V Izraeli pracoval stejně jako bratr u letecké společnosti El Al, přijal izraelské státní občanství a začal užívat jméno Benjamin Palgi. „Měli velké potíže vyslovit moje jméno. Oni jenom Paplik a Paplik, všechno možné... Oficiálně, protože mám občanství a důchod izraelský, žiji jako Palgi,“ říká Benjamin Palgi nebo také Bernard Papánek. „Člověk je vždy člověkem. Bez ohledu na to, kde žije a jakou má národnost,“ dodává.

Jeho žena se s dětmi vídala i před rokem 1989. Navštěvovali se v lázních nedaleko Vídně. Pak dostala dvakrát povolení zúčastnit se pohřbu rodičů. Po revoluci se začali pravidelně vracet domů oba. Manželka začala mít zdravotní problémy a zůstala u dcery na Slovensku. Benjamin žil ještě několik let sám v Izraeli, kde pracoval i jako důchodce v knihovně nebo na městském úřadě.

Válečný veterán vyřazený z evidence

Od roku 2014 žije Bernard Papánek – Benjamin Palgi – u nevlastní dcery Viery na Slovensku. Chodí na procházky, čte, opakuje si cizí jazyky a rád by ještě cestoval. Na otázku, kde se cítí nejvíc doma, odpovídá, že ve Vracově, kde prožil šťastné dětství. To, že v malé obci u Senice žije válečný hrdina, donedávna nevědělo ani slovenské, ani české ministerstvo obrany, jež veterány evidují. Po emigraci byl totiž z evidence vyřazen a navíc získal izraelské státní občanství. Teprve v roce 2015 obdržel na Slovensku Pamětní medaili k 70. výročí Slovenského národního povstání a ukončení druhé světové války.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměťová stopa