The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alexander Papageorgiu (* 1958)

• narozen 27. května 1958 ve Vidnavě řeckým rodičům

• jeho rodiče uprchli do Československa po řecké občanské válce

• otec Panajotis byl vyšším důstojníkem Demokratické armády Řecka

• matka Sofia se zapojila do partyzánských bojů v Řecku

• Alexander Papageorgiu se vyučil elektrikářem a pracoval v různých podnicích

• účastnil se sametové revoluce v roce 1989 na Jesenicku jako člen Občanského fóra

• poprvé navštívil Řecko počátkem devadesátých let

• v době natáčení žil v Javorníku a byl aktivní v řecké obci

• hraje na gajdy a vystupuje s tanečním souborem Evros

Řecko poprvé viděl až ve svých třiatřiceti letech. Přesto ho celý život doprovázelo válečné trauma z tamní občanské války. Dennodenně totiž viděl její následky. Oba jeho rodiče se potýkali s fyzickými i psychickými zraněními, což jim výrazně zkrátilo život. „Stačila bouřka, kdy máma slyšela velkou ránu, a hned omdlela. To měla bohužel až do smrti,“ vzpomíná Alexander Papageorgiu. 

Pradědečka zastřelili

Narodil se 27. května 1958 ve Vidnavě na Jesenicku jako třetí ze čtyř dětí rodičům Panajotisovi a Sofii Papageorgiu. Oba rodiče pocházeli z řecké Thrákie, a dokonce se narodili v nedalekých vesnicích. Kromě řečtiny matka mluvila ještě nářečím gagauz. 

Otec se během druhé světové války v řadách Řecké lidově osvobozenecké armády – ELAS – zapojil do bojů jak s italskou, tak s německou armádou. Kvůli otcovu působení u partyzánů tehdy nacisté pro výstrahu popravili pamětníkova pradědečka. „Alkohol není zrovna naším miláčkem, ale vždy v den výročí pradědečkovy smrti si otec na jeho počest musel připít a vždycky tu sklenici rozbil,“ dodává Alexander Papageorgiu. 

Druhá světová válka sice skončila, ale nedlouho po ní v Řecku vypukla občanská válka. Mezi sebou v ní bojovala vojska Demokratické armády Řecka (DSE), jejichž základ tvořila ELAS, podřízená Komunistické straně Řecka, a vojska pravicově monarchistické vlády podporované Velkou Británií a USA. Panajotis Papageorgiu působil v řadách DSE jako vyšší důstojník. Z bojů si odnesl dvojitý průstřel nohy, průstřel ramene a plic. „Můj táta sice měl krabici plnou metálů, o válce ale nikdy nemluvil.“

I maminka se v řadách DSE zapojila do partyzánských bojů v občanské válce. Nic podrobnějšího ovšem Alexander Papageorgiu neví. „Maminka vůbec nedokázala mluvit o válce, nedokázala se ani dívat na válečné filmy.“

Mezi válečnými veterány

DSE občanskou válku prohrála a tisíce jejích příslušníků i s rodinami utekly za hranice Řecka. Pamětníkovi rodiče se různými cestami dostali až do Československa. Seznámili se během pobytu v sanatoriu v Těchoníně. Zdravotní potíže se ale prohlubovaly a už jako plně invalidní se usadili ve Vidnavě, kde v té době žila početná komunita řeckých uprchlíků. „Vidnava byla opravdu místem řeckých invalidů, kde byla většina lidí slepých, bez rukou nebo bez nohou. A viděl jsem člověka, který byl na vozíčku, byl bez nohou, bez ruky a slepý. A ten člověk zpíval. Já jsem ho slyšel zpívat,“ vzpomíná na tehdejší život v pohraničním jesenickém městečku Alexander Papageorgiu. 

Ve Vidnavě žili Řekové v komunitě. Pravidelně se scházeli v místní klubovně a připomínali si řecké svátky. Doma se mluvilo řecky a maminka i gagauzským nářečím. Alexander chodil do české školy, ale i tam měly řecké děti dvakrát do týdne výuku řečtiny a řecké historie.

Stesk po domově

Finančně na tom nebyla početná rodina Papageorgiu nejlépe. Oba rodiče, váleční invalidé, si rozpočet vylepšovali chovem slepic a králíků a pěstováním množství zeleniny. Otec si ještě přivydělával v kovošrotu. Fungovala mu jen polovina plic a opakovaně ho zasáhl infarkt. Rodiče také trpěli steskem po domově a po svých blízkých. Otec zemřel ve svých devětapadesáti letech, v roce 1983. Už se mu nesplnil jeho sen, alespoň ještě jednou se podívat do rodného Řecka. „On říkal: ‚Abych políbil tu zemi a umřel.‘ To je prostě to pouto,“ vzpomíná Alexander Papageorgiu a dodává, že se otci alespoň splnila touha setkat se s někým z rodiny. Rok před smrtí za ním totiž do Vidnavy přijel jeho bratr. I mamince prožitá traumata výrazně zkrátila život a zemřela ve třiašedesáti letech.

Dočasný pobyt

Alexander Papageorgiu se vyučil elektrikářem a v různých podnicích v tomto oboru také pracoval. Na vojnu ale nemusel, protože původně byl pobyt několika tisíců řeckých uprchlíků zamýšlen jako dočasný; neměli československé občanství a pravidelně museli žádat o prodloužení pobytu. Alexander Papageorgiu byl k odvodu předvolán až ve třiatřiceti letech, poté co získal československé občanství, ale kvůli svému věku byl zařazen do záloh. 

V době sametové revoluce, v roce 1989, pracoval v Bernarticích, kde ho oslovil Mojmír Michálek, aby se zapojil do revolučního dění. Alexander Papageorgiu souhlasil, stal se členem Občanského fóra a spolu s dalšími lidmi jezdil po mítincích na Jesenicku. 

V žilách mi koluje řecká krev

Až počátkem devadesátých let se pamětník poprvé podíval do země svých předků – do Řecka – kde stále žilo několik jeho příbuzných. Vzpomíná, že při přechodu hranic zažíval zvláštní pocit, a i když se do Řecka pravidelně vracel, stále ho při vstupu do této země přemáhaly emoce. O trvalém návratu ale neuvažoval. „Já jsem Řek, když mě říznete, poteče řecká krev. Ale když se mě zeptáte, kde mám vlast, tak vlasti mám dvě. Jednu, která mi koluje v cévách, a druhá je tady, kde jsem se narodil, kde mám dům, kde mám rodinu, kde mám plno přátel a kde mám práci.“

Někdy kolem roku 1993 Alexander Papageorgiu dostavěl dům v Javorníku a od té doby v něm žije se svou druhou manželkou Danou. Vždy se snažil, aby jeho děti neztratily povědomí o svých řeckých kořenech. „U nás se o Řecku vždycky mluvilo, hrála u nás řecká hudba, učil jsem je řecké tance a vyprávěl jsem jim o našich hrdinech,“ říká Alexander Papageorgiu a důkazem je to, že se svým synem i vnukem pravidelně vystupuje při hře na gajdy, tradičním řeckém hudebním dechovém nástroji.

Alexander Papageorgiu je také aktivní v řecké obci; dlouhá léta byl jejím místopředsedou v Jeseníku a v roce 2008 spoluzakládal a stal se také prvním předsedou řecké obce v Javorníku, která je nejmladší řeckou obcí v Česku. Byl také jedním ze zakládajících členů tanečního souboru Evros, vystupujícího v původních thráckých krojích. „Svoje vazby na Thrákii mám tím, že máme soubor, tím, že hraju na thrácké gajdy, tím, že jezdím do Řecka, potkávám se tam se starými lidmi a ptám se jich, co to bylo a jaké to bylo. Když o tom táta nemluvil,“ dodává na závěr Alexander Papageorgiu. 

 

Zdroje:

Hlavatý, I.: Řekové v Javornickém výběžku. Javorník, 2025.