The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Kryšpín Panoch (* 1932)

• narodil se 21. června 1932 v Pardubicích

• po obecné škole nastoupil na gymnázium

• v roce 1952 maturoval

• v roce 1953 sloužil vojenskou službu u PTP

• od roku 1957 pracoval v Kovošrotu

• v roce 1965 se oženil s manželkou Helenou

• normalizaci prožil ve společnosti umělecké skupiny Starý psi

• účastnil se všech demonstrací v Pardubicích v listopadu 1989

• občansky se zasazoval o odstranění sochy rudoarmějce z centra města

• v roce 2025 žil v Pardubicích

Milan Panoch se stal nadšeným členem pardubického Junáka 15. června 1945. „Na skautské tábory jsme jezdili do Lovětína v Železných horách. Skaut jsem miloval, a když ho pak komunisté znovu zakázali, bylo to pro mě strašné. Dodnes mám schovanou svou skautskou legitimaci,“ vypráví pardubický pamětník, který se skauty jezdíval také do Vlastějovic na Sázavě. Zažil toho opravdu hodně. Bombardování Pardubic za války, surové zacházení s civilními Němci po jejím skončení, degradaci vzdělaného tatínka do dělnické profese v 50. letech, vojenskou službu u Pomocných technických praporů i ilegální a poloilegální kulturní dění v Pardubicích během normalizace.

Když má shrnout své životní zkušenosti a poslat vzkaz nastupující generaci, má hned jasno: „Je zásadní, aby se dnešní generace učila o dějinách 20. století. Je to zdaleka nejdůležitější etapa, kterou mladí lidé musejí znát.“

Se vzděláním z Vídně a Paříže do Mototechny

Milan Panoch se narodil 21. června 1932 do rodiny Františka Panocha, který byl vlivným zaměstnancem slavné pardubické továrny na mlýnské stroje Prokop a synové. Otec pamětníka pocházel z rodiny podnikavých cihlářů, obecnou školu vychodil ve Vídni a poté studoval dva roky v Paříži, kde se mu dostalo výborného vzdělání. Díky jazykové výbavě nastoupil do Prokopovy továrny a postupně se vypracoval na šéfa exportu neboli prokuristu. 

„Dnes se tomu musím smát, že tatínek měl na své vizitce napsáno generální tajemník firmy Prokop. Je to ironie, protože po komunistickém puči v únoru 1948 mělo takové označení úplně jiné konotace a hned v roce 1948 tatínka z firmy vyhodili,“ vzpomíná na svého otce Milan Panoch, ale pak ve vyprávění posmutní: „Chudák tatínek pracoval po únoru jako pomocný dělník v Semtíně, později ve Stavoprojektu, ale zase ho vyhodili. A nakonec byl jako dělník v Mototechně. Původní práci u Prokopů miloval, byl velmi schopný a byl by šťastný, kdyby se dožil sametové revoluce. Ale zemřel v roce 1986.“ 

Maminka Božena Křečková byla dcerou Václava Křečka, šéfa staré pardubické elektrárny v dnešní ulici Arnošta z Pardubic. Dědeček pamětníka byl původně zaměstnaný v Praze u Františka Křižíka a později se dostal do Pardubic. Mladí manželé si krátce před narozením jediného syna Milana postavili v Sakařově ulici dům. 

Letecká puma dopadla v jejich sousedství

Když 15. března 1939 začala nacistická okupace, byl Milan Panoch v první třídě. „Zcela jasně si vzpomínám, že jsem sice ještě neuměl pořádně číst a psát, ale pan řídící Cibulka ve škole u kostelíčka nám všem rozdal redispero číslo dvě, lepidlo a čítanky. Tam, kde byl Masaryk a Beneš, jsme museli jejich jména a podobizny přelepit a přeškrtat,“ vypráví. 

V červnu 1943 skládal zkoušky na gymnázium, jejichž součástí byl přednes životopisu Adolfa Hitlera v němčině. „Ty zkoušky probíhaly na stadionu, a dokonce nám měřili lebku, zda splňujeme požadavky na árijský původ,“ vypráví Milan Panoch a pokračuje vzpomínkou na první noční nálet na Pardubice z 22. července 1944: „Tatínek nás po půlnoci vzbudil a běželi jsme do sklepa, dům se otřásal v základech, protože jedna z pum spadla asi 50 metrů od našeho domu.“ 

Když druhý den viděli zasažený dům zcela rozbořený, bylo jasné, že pan učitel, který v něm žil, nálet nepřežil. „Ten pan učitel byl filatelista. Jeho sbírka známek ležela rozházená na sutinách. Jako kluci jsme v nich hrabali kramlemi a snažili se nějaké známky najít.“ 

Milan Panoch vzpomíná i na některé z židovských rodin, které Panochovi v Pardubicích znali a které všechny postupně zmizely v transportech do Terezína: „Naši se znali s panem doktorem Jaroslavem Schulhofem a jeho maminkou Hermínou, která zemřela v Terezíně. S jeho synem jsem chodil do skautu. Dobře si vzpomínám na jednoho velmi starého pána, byl to už shrbený stařec. A i když už nosil židovskou hvězdu, byl jsem z domova vycvičený a pokaždé jsem ho pozdravil. Vždycky mě pohladil po vlasech.“

Starého Němce ťali latí do hlavy

Konec války přinesl rodině pochopitelně radost z osvobození, ale Milanu Panochovi utkvěla z květnových událostí ještě jiná vzpomínka: „Druhého nebo třetího května proudili naší ulicí němečtí civilisté. Někteří pěšky, jiní na kárkách a vozících. Naši mě z domu nikam nepouštěli. Ale po 10. květnu už jsem mohl ven. Stál jsem u bývalé Veselky a viděl jsem několik mužů z takzvaných revolučních gard, kteří před sebou hnali civilní Němce. Najednou vyskočil někdo z lidu s latí od plotu, která měla na konci starý hřebík. Ten člověk ťal mezi Němce. Jednomu starému pánovi se zalil krví celý obličej.“

Panochovi museli ve svém domě asi na tři týdny ubytovat sovětského důstojníka a několik vojáků. „Vzali mě k sobě na džíp. Před mlékárnou ukradli hliníkové konve, mléko vylili a s těmi konvemi si jezdili pro vodku do centrální výdejny vodky, která byla naproti staré elektrárně, kde se narodila maminka,“ vzpomíná. 

Jízda na džípu ale není tou nejsilnější vzpomínkou, kterou si Milan Panoch při vyprávění o Rudé armádě vybaví: „Otevřel jsem jednou dveře na klozet a příšerně jsem se vyděsil. U mísy klečel důstojník, v míse si namáčel žiletku a holil se. Rychle jsem zavřel a utekl jsem pryč,“ uzavírá absurdní historkou rok 1945 Milan Panoch. 

Kvůli vraždě Krátkého je StB zamkla ve škole

Zatímco během války zůstal otec pamětníka v továrně Prokop a synové, kde nuceně změnili výrobu z mlýnských strojů na materiál pro armádu, hned po únorovém puči ho komunisté z továrny vyhodili. Až do důchodu nesehnal práci odpovídající své kvalifikaci a vzdělání. Aby toho nebylo málo, do rodinného domu se nastěhovala další cizí rodina a obsadila celé patro.

Politické procesy 50. let rodiče sledovali s hrůzou. O to více, když se v pardubickém Grandu rozběhl monstrproces se skupinou Jana Žemly, ke kterému dala komunistům záminku dodnes neobjasněná vražda mladičkého komunisty Lubomíra Krátkého, syna vlivného straníka. “Na kauzu kolem vraždy Krátkého si vzpomínám dobře, protože byl jen o dva roky starší nežli já a studoval na obchodní akademii,” vypráví Milan Panoch a pokračuje: “Ten den, 11. ledna 1949, nás StB [Státní bezpečnost] zamkla všechny v gymnáziu. Nikdo nesměl ven, všichni se museli svléknout do spodního prádla a prohledali nás. U nikoho nic nenašli a tím to skončilo.”

Panochovi chodili do kostela svatého Bartoloměje a pamětník později sám navštěvoval se spolužáky z gymnázia studentské mše v klášterním kostele. „Je naprosto neuvěřitelný paradox, že jeden z kněží, Fajmon, byl v 50. letech zarytý komunista. Vybavuju si, jak nosil kolárek a současně rudou hvězdu. Kdyby mohl, založil by ve Vatikánu komunistickou buňku,“ směje se a přidává vzpomínku na pátera a profesora Františka Rybu: „To byl úžasný člověk. Vzdělaný na univerzitě ve Vídni, učil nás náboženství. V 50. letech byl odsouzený ve velkém procesu s Žemlou. Po kriminále pracoval v JZD [jednotné zemědělské družstvo].“

Náměstí vydláždíme vašimi lebkami

Hned po maturitě na gymnáziu v roce 1952 nastoupil Milan Panoch do zaměstnání, kde byl rok, a k 1. říjnu 1953 ho odvedli. Jako politicky nespolehlivý nastoupil k 51. praporu Pomocných technických praporů (PTP). Přijímač absolvoval v Mimoni a pak, jako velmi levná pracovní síla, pracoval na stavbě hotelu International v Praze. Na vojenská cvičení docházel každou sobotu na Bílou horu. 

„Major Žížala byl zločinec. Při přijímači na nás řval, že našimi lebkami vydláždí celé náměstí,“ vzpomíná pamětník nechvalně známého agresivního majora. Vedle politicky nespolehlivých se u PTP setkal hlavně s velkým množstvím kněží a řeholníků. „Někteří tam sloužili i čtyři roky a stále je nechtěli pustit,“ vzpomíná. Vedle surového Žížaly byl velitelem roty Michal Legeza. „To byl úplný hlupák, údajně za války v popravčí četě. Jednou přišlo nařízení, že jeden z vojínů nemůže pracovat v kuchyni, protože je bacilonosičem. A Legeza odepsal, že vojín v kuchyni zůstane a bacilonosičem ustanovíme někoho jiného. Všichni si myslí, že je to fór, ale bohužel to byla realita.“ 

Do prvomájového průvodu nemusel

Na vojně dostal pamětník možnost složit přijímací zkoušky na vysokou školu. „Hlásil jsem se na filozofii a chtěl jsem se věnovat hlavně literatuře. Ale nevzali mě,“ uzavírá. Zda za nepřijetím stál špatný kádrový profil nebo jiné důvody, neví. Jediným pozitivním důsledkem vojenské služby u PTP bylo společenství přátel, které se zde vytvořilo. Kamarád pamětníka Pavel Krátký se stal předsedou klubu v pardubickém okrese a bývalí pétépáci se každý týden scházeli. 

Od roku 1957 až do důchodu pracoval pamětník v Kovošrotu. „Dnes to zní absurdně, že jsem byl pomalu 35 let v jednom podniku, ale měl jsem tam vlastně volnost. Nikdo si nás nevšímal, nikomu nevadilo, že nejsem ve straně, nemusel jsem do prvomájového průvodu jako ostatní,“ vysvětluje. „Jedinkrát za tu dobu za mnou přišel vedoucí s dotazem, proč nejsem v ROH. Vyhrožoval mi, že pokud tam nevstoupím, nedostanu na Vánoce čokoládovou kolekci. Tak tu jsem si moc rád koupil sám,“ směje se Milan Panoch.

Když se mu v roce 1966 narodila první dcera, byl to konečně potenciální argument pro komunistické úředníky, aby rodina mohla zpět obývat celý dům. Bytová krize ale pokračovala. „Běhal jsem po všech úřadech, měl k tomu stohy dokumentů, protože jsme se s rodiči, manželkou a miminkem nemohli v přízemí už porovnat. Dočkali jsme se ale až v roce 1968, což je také paradox. Kvůli vlně emigrace se uvolnilo více bytů po emigrantech a rodinu z prvního patra konečně odstěhovali někam do Polabin,“ doplňuje.

Normalizací ho provedlo neoficiální umění

Z normalizační šedi ho vytrhávalo umělecké prostředí výtvarníků a básníků. O umění se Milan Panoch zajímal celý život. Některým jeho přátelům z řad básníků vyšlo několik sbírek, například ve vydavatelství Kruh v Hradci Králové: „Jiří Pištora vydal sbírku Hodiny v řece, Miloš Vodička vydal několik sbírek. O poznání hůř na tom byli výtvarníci, kteří pracovali jen do šuplíku. Všechny pokusy o výstavy ihned komunisté zakázali,“ říká.

Přátelé a známí Milana Panocha se takto pokoušeli vystavit své obrazy mnohokrát. Mimo jiné v jazzovém klubu za Machoňovou pasáží, ale okamžitě přišel příkaz k odstranění. Dokonce ještě v roce 1988 neváhali komunisté zakázat malou výstavu v hospodě v Rosicích nad Labem. Velmi tvrdě byl za svoje umělecké vyjádření potrestán v srpnu 1968 přítel pamětníka Jiří Lacina: 

„Jiří si odseděl osm měsíců za plakát, který vystavil do výlohy jako reakci na invazi vojsk Varšavské smlouvy. Jel jsem pro něj s manželkou do Kuřimi, když ho pouštěli z vězení. Myslím, že to bylo v roce 1970,“ vzpomíná Milan Panoch. Jiří Lacina tehdy vystavil přesnou kopii plakátu České ligy proti bolševismu Antonína Hradského z roku 1943 s bolševickým pařátem, který se chystá polapit Pražský hrad. Předválečný plakát s nápisem „Zachvátí-li tě, zahyneš!“ nabral po srpnové okupaci aktuální význam. 

Podobně spoluprožíval těžký osud kamaráda, básníka Miloše Vodičky, s jehož sestrou Jarmilou chodil na gymnázium. Jejich otec byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen k 16 letům vězení. „Nakonec si odseděl deset let, ale pro Miloše, Jarmilu a jejich maminku to představovalo velké finanční potíže. Maminka pak byla vážně nemocná a Miloš na ni byl velmi vázaný. Měli to opravdu těžké,“ vypráví Milan Panoch. Malým útočištěm se nakonec stala dnes již zbořená obecní hospoda v Drozdicích, kde vystavoval své fotky například Jan Adamec: „Scházelo se i 50 lidí a Státní bezpečnost na nás nikdy nepřišla.“ 

Atlantik vypustila CIA, nebo KGB?

Jeden z nejbližších přátel, Pavel Šmíd, zprostředkovával rodině informace z pražského disentu: „Josef Procházka k nám od Petra Kabeše přivezl Chartu 77, kterou jsem si mohl přečíst. Ale nepodepsal jsem ji. Byl jsem tenkrát asi příliš radikální v tom, že mi vadily podpisy některých bývalých komunistů. Pavel Šmíd mi později dal Několik vět a Jiří Pištora 2000 slov,“ dodává pamětník a doplňuje, že podepsal jen Několik vět, a to roku 1989. Zmiňovaný Jiří Pištora byl jeho přítel z dob skautingu a zároveň spolu pěstovali lehkou atletiku. Otrávil se svítiplynem 26. září 1970. 

O emigraci Milan Panoch nikdy neuvažoval, přestože měl na Západě dobré kontakty – v emigraci žil bratr manželky: „Výslechy jsme kvůli tomu neměli, ale neustále nám chodily rozlepené dopisy. A když nám jednou švagr poslal v obálce jeden dolar, musela jít žena odevzdat zahraniční valutu do státní banky. V emigraci žil také můj kamarád Karel Viktora, se kterým jsme si občas psali schválně provokativní dopisy, protože jsme věděli, že je estébáci čtou. Třeba jsme se jako dohadovali, kdo vypustil Atlantik. Zda americká CIA, nebo ruská KGB,“ říká.

Několikrát se pokoušeli získat povolení k návštěvě švagra v Americe, ale odpověď byla vždy stejná: „Vaše cesta není v souladu se státním zájmem Československé socialistické republiky.“ Na Západ se za komunismu Milan Panoch dostal jen jednou: „Mohl jsem z práce vyjet na Silvestr do Vídně v roce 1965. Díky politickému uvolnění mě pustili. Navštívil jsem tam tenkrát školu, kde studoval tatínek. A hned čtyři lidi ze zájezdu ve Vídni zůstali. Prostě se zpět k autobusu už nedostavili.“

Ve čtyři hodiny ráno vyrazil se synem na Letnou 

Když se k němu dostaly zprávy o dění na Národní třídě v Praze roku 1989, vzal v následujících dnech syna Pavla a ve čtyři hodiny ráno vyrazili vlakem do Prahy, aby se mohli účastnit demonstrace na Letné: „Na jednu stranu jsem tušil, že se režim blíží ke svému konci, vždyť my jsme byli mezi posledními. Ale když se to rozběhlo, překvapilo mě, jak rychle se události daly do pohybu,“ přiznává. K prvním svobodným volbám vzal i svou velmi unavenou osmdesátiletou maminku. „Říkali jsme jí, že musí. Že každý hlas bude dobrý.“

Po sametové revoluci se konečně mohl s manželkou vypravit do Ameriky za příbuznými. S Pavlem Šmídem pak cestoval po galeriích v Americe nebo ve Švýcarsku. Dodnes ale Milana Panocha trápí, že zločiny komunismu nebyly potrestány: „To, co kolem sebe vidíme, je důsledek toho, že zločiny komunismu nebyly potrestány. Je to stejné, jako kdyby lidé z SS seděli v Bundestagu,“ přirovnává. I ve svých 92 letech se pamětník občansky zasazuje o odstranění sochy rudoarmějce z centra Pardubic.