The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anne-Marie Páleníčková (* 1950)

Listopad 1989 – byl to zázrak, svět se změnil

  • narozena 12. srpna 1950 v Caen, v Normandii ve Francii do praktikující katolické rodiny

  • v letech 1967 až 1969 studovala historii a geografii na univerzitě v Orléans

  • na jaře 1969 se skupinou studentů navštívila Prahu

  • v letech 1969 až 1972 studovala historii na pařížské Sorbonně a češtinu na Ecole des Langues Orientales Vivantes

  • 5. května 1973 se provdala za Zdeňka Páleníčka, rozhodli se žít v Československu

  • v letech 1978 až 1991 vyučovala francouzštinu na VŠE (Vysoké škole ekonomické)

  • v roce 1980 prošla konverzí a poznala spiritualitu Díla Mariino – Hnutí Fokoláre a přeložila do francouzštiny Příliš hlučnou samotu Bohumila Hrabala

  • v letech 1991 až 2018 vyučovala francouzštinu a historii na Gymnáziu Jana Nerudy a Francouzském lyceu v Praze a přeložila a stále překládá knihy Tomáše Halíka

  • v roce 2005 přijala francouzské ocenění Řád akademických palem

Za normalizace ambicí nemalého počtu občanů socialistického Československa bylo dostat se na Západ, ať už utéct čili emigrovat, nebo alespoň vzácně vyjet na návštěvu příbuzných. Francouzka Anne-Marie Ducreux se po svatbě po nelehkém vnitřním boji rozhodla žít tady. Jak česko-francouzský manželský pár prožíval anabázi se sháněním bytu? A jak vnímala francouzská studentka euforii Pražského jara a později, jako lektorka francouzštiny, pád režimu?

Kruté bitvy na plážích u Caen

Anne-Marie Páleníčková se narodila v domě prarodičů své matky v Caen v Normandii jako jedno z dvojčat 12. srpna 1950. S Marií-Elizabeth si od narození byly velice blízké, měly stejné zájmy a zpočátku byly stále spolu.

Jejich rodiče, prarodiče i předkové patřili k tradičním katolickým středním vrstvám. Dědeček z matčiny strany, Georges Richier, byl původem Lotriňan z části, která zůstala francouzská, nezabraná Němci. Byl leteckým důstojníkem francouzské armády do doby, než Francii začali okupovat Němci. V roce 1939 odstěhoval ženu, tchyni  a tři dcery do bezpečí, co nejdál od předpokládané fronty, do západní části Normandie. Monique, maminka Anne-Marie, tehdy sedmnáctiletá, byla nejstarší z dcer. Součástí kláštera, který otec Richier považoval za bezpečný, byl i internát pro dívky a ústav pro sirotky. Dívky z internátu měly přísný zákaz se sirotky mluvit, předpokládá se dnes, že jeptišky v ústavu schovávaly židovské děti a jakýkoli kontakt obou skupin by mohl být riskantní. „Jako všude, byli mezi rodinami holek v klášteře kolaboranti, v tradičních francouzských rodinách býval antisemitismus,“ říká Anne-Marie Páleníčková. Za války byl hlad, místo brambor se jedly topinambury a kedlubny, bylo málo vody. Během pětitýdenní bitvy o Caen, jedné z nejtvrdších bitev Spojenců na západní frontě v létě 1944, bylo město z poloviny zničeno. Během bombardování shořel i dům Richierových, stejně jako budova univerzity, kde maminka Monique týden před vyloděním Spojenců psala maturitní písemky. Ty shořely se vším, co se uvnitř budovy nacházelo, takže k ústním zkouškám už nedošlo. „Oni jim tu maturitu dali, což se jeví jako moudré rozhodnutí.“

Předkové babičky Odette naopak pocházeli z Alsaska. Oba její rodiče byli vzdělaní lidé se vzácnými kulturními zájmy. Matka byla výborná klavíristka, měla přátele mezi významnými muzikanty své doby, a otec byl profesorem na církevních školách.

Monique a Pierre

Monique si po válce vybrala studium exaktních věd, fyziku, biologii, geologii a chemii. Její mladší sestra se rozhodla studovat latinu a řečtinu a ta nejmladší hru na klavír na konzervatoři.

„Maminka byla energická, vzala život do svých rukou.“ S tatínkem Pierrem Ducreux se seznámili na výletě, oba bydleli v Normandii ve stejném městě.

Otec Anne-Marie byl vystudovaný lesní inženýr a svoji první pracovní příležitost dostal v Alžírsku, tehdejší francouzské kolonii. „Jeho příbuzní bydleli v oblasti řeky Loire, vlastnili malou vinařskou usedlost, krásný dům a hospodářství, jako děti jsme jezdily na prázdniny k prarodičům do Normandie,“ vypráví Anne-Marie Páleníčková a pokračuje: „Jeho předkové z otcovy strany byli selfmademani. Děda jako šestnáctiletý odešel do Anglie, vypracoval se a stal se ředitelem velkého obchodu ve Francii, babička zemřela dřív, než jsem se narodila.“ Otec Pierre byl „zázračné dítě“. Maturoval v patnácti letech, na přání svého otce vystudoval prestižní Ecole Polytechnique, ale jelikož si vždycky přál pracovat v přírodě,  rozhodl se pro další studium, tentokrát na vysoké škole lesnické. Ducreuxovi se svými čtyřmi dětmi bydleli nejdřív v Normandii, v Évreux, a potom v areálu Arboretum les Barres, lesnickém arboretu poblíž Orléans, v usedlosti, kterou kdysi postavila šlechtická rodina. V té době zde sídlil Výzkumný ústav a otec Pierre učil zpočátku zoologii a botaniku a pak i další předměty na tamní Vysoké lesnické škole. „Měly jsme tu velkou svobodu, se sestrou jsme začaly pátou třídu kousek ve vesnici, od šesté vozil mikrobus děti zaměstnanců do města, vracely jsme se až večer,“ vzpomíná Anne-Marie Páleníčková na polointernátní způsob výuky. Dvojčata byla zvídavá a měla podobné zájmy: bavila je historie, obě dívky hodně četly, hrály na klavír, milovaly hudbu. Měly štěstí, od devíti let žily v přírodě. Anna-Marie ráda kreslila, ale na sporty příliš talentovaná nebyla, jak sama říká. Od šesté třídy se jejich školní výuka rozšířila o angličtinu a o pět hodin týdně latiny.

Po čtrnácti letech od narození dvojčat přibyl do hluboce věřící, praktikující katolické rodiny ke čtyřem dětem další bratr. Ve starší generaci byla katolická víra přirozeně stále živá: babička Odette i maminka Monique vyučovaly děti katechismus, babiččina sestra zvolila životní dráhu řeholní sestry a otcův bratr, Maurice Ducreux, milovaný strýc Anne-Marie, se stal jedním z prvních tzv. dělnických kněží. Toto hnutí mělo své počátky ve čtyřicátých až padesátých letech minulého století uvnitř francouzské katolické církve s cílem být co nejblíž prostým lidem. Maurice byl za války v odboji, také zakládal misie a cítil, že jeho posláním je pracovat a provádět evangelizaci v dělnickém prostředí. Studoval a později vytvářel urbanistické projekty. Na Anne-Marii měl strýc Maurice velký vliv. Říká: „Byl vždy s vyloučenými, s bezdomovci, pomáhal přistěhovalcům s dokumenty. Zemřel předčasně, v jedenašedesáti letech. Byl to evangelizační člověk.“

Chtěly jsme umět rusky

Po maturitě v roce 1967 učinila dvojčata důležitý krok: každá šla studovat jinam, „abychom se odtrhly“. Marie-Elizabeth začala studovat ruštinu v Paříži a Anne-Marie se zapsala na historii na univerzitě v Orléansu. „Obě jsme se chtěly naučit rusky. Od čtrnácti let jsme milovaly ruskou literaturu. Už ve dvanácti letech jsme četly Puškina, Kapitánovu dcerku. Ve francouzštině byly úžasné překlady – Tolstoj Anna Karenina, Dostojevskij.“ Anne-Marie bydlela v Orléansu na studentské koleji, byla podnikavá a napadlo ji, že si dá inzerát. Skutečně se ozval student, který si přál výměnou za výuku azbuky, aby ho naučila číst noty a základy hudební teorie.   

První dva roky na univerzitě studovala Anne-Marie kromě historie i povinnou geografii, jejich vyučující nebyli pouze místní, ale také odborní asistenti a profesoři dojíždějící ze Sorbonny.

Nastal rok 1968. Rodiče i dvojčata věděli velmi dobře, co se v Československu děje a k jakým změnám ve společnosti dochází. Sledovali situaci s velkým zájmem, Marie-Elizabeth se svými znalostmi ruštiny, s uchem přilepeným na rádiu se snažila porozumět aspoň základnímu smyslu českého vysílání. Do té doby se o tuhle část Evropy mnoho lidí nezajímalo. „Nespojila jsem si dřív, že Praha je Československo. Znala jsem jen Čapka, později Seiferta. Na přednáškách historie jsem slyšela o Janu Husovi a Komenském. O Československu jsme toho moc nevěděli. Železná opona rozdělila Evropu,“ reflektuje izolovanost obou světů Anne-Marie Páleníčková.  

Jeden z odborných asistentů na fakultě, který měl v Praze kontakty, se rozhodl zorganizovat o Velikonocích roku 1969 zájezd studentů do Prahy. Zájem byl obrovský, muselo se losovat a Anne-Marie měla štěstí. Jelo se autobusem, cesta se protáhla na tři dny a mnohokrát se zastavovalo: všechno museli vidět – zámky, hrady, architekturu, středověká města. To byl úplně nový svět. „Objev života za železnou oponou. Evropa tak blízká a tak vzdálená.“

Praha, jaro 1969 a léta počáteční normalizace   

Autobus s francouzskými studenty dorazil do Prahy za šera. Ulice byly šedivé, domy neopravené, všechno působilo trochu tajemným dojmem. Čeští studenti historie z filozofické fakulty už na ně čekali, rozebrali si je do rodin, Anne-Marie vzpomíná na velice přátelské přijetí. Program zahrnoval speciálně připravené semináře, vyučujícími byli odborní asistenti. Čeští studenti pozvali své francouzské hosty mimo jiné na historický koncert Karla Kryla ve velké aule filozofické fakulty, poslední před jeho emigrací do Německa a před nástupem normalizace. Po cestě z koncertu si pak na ulici společně zpívali: „Běž domů, Ivane...“ Program zahrnoval i výlety mimo Prahu: navštívili Kutnou Horu, České Budějovice, objevili Český Krumlov. Měli výbornou průvodkyni, dr. Jiřinu Joachimovou Votočkovou, potomka staré pražské rodiny, ze které vzešel například Josef Jungmann, která se pro Anne-Marii stala osobou blízkou: Tante Inka. „Její jméno je vyryto na oltáři v kostele sv. Havla v Praze,“ dodává pamětnice.

Zážitky z krátkého pobytu v Československu byly tak hluboké, že se Anne-Marie po návratu do Orléansu rozhodla studovat češtinu. „Chtěla jsem se vrátit do Prahy.“ Ve třetím ročníku přešla z Orléansu do Paříže a pokračovala ve studiu historie na Sorbonně. Navíc začala na Oddělení živých východních jazyků slovanských (Ecole des Langues Orientales Vivantes) v prvním ročníku studovat češtinu. Do téhož ročníku v roce 1969 nastoupila i její sestra Marie-Elizabeth a Suzette Gazagne, později provdaná za básníka Zbyňka Hejdu a žijící celý  život v Československu. Vyučujícím byl pan Ondrovčík, emigrant ze zřejmě poúnorových časů roku 1948, hovořící velmi spisovnou češtinou. Dvacet zapsaných zájemců se v osmi- až devítihodinovém týdenním programu seznamovalo kromě jazyka také s českou historií a kulturou. V té době se cizí jazyky vyučovaly pomocí audio-orální metody, se sluchátky na uších. Z intenzivního kurzu češtiny získali studenti hlubší povědomí o české kultuře: četli například Povídky z jedné kapsy Karla Čapka, často chodili do kina, obdivovali novou filmovou vlnu, znali hudební skladatele Dvořáka či Martinů.

Rok před Pražským jarem, v době, kdy se politické sevření přece jen uvolňovalo, bylo podepsáno obnovení kulturních vztahů mezi Československem a Francií, na jehož základě byla udělována reciproční stipendia: Anne-Marie říká, že nebyl problém získat jedno ze čtrnácti stipendií na DAMU, loutkoherectví nebo na slavistiku.

Čtvrtý ročník studovala Anne-Marie Páleníčková dálkově v Praze, aby měla blízko k pramenům pro psaní svojí diplomové práce. O soudobých vztazích psát nemohla, vybrala si tedy neutrální, bezpečné a široké téma, aby jí nebyly činěny překážky z československé strany: Česko-francouzské vztahy v 19. století, do roku 1897 (datum vytvoření francouzského konzulátu v Praze).

Anne-Marie přijela na svůj druhý pražský pobyt do časů hluboké normalizace. Odborní asistenti historie, které poznala za své předešlé návštěvy, už na filozofické fakultě neučili, byli novou politickou garniturou vyhozeni z místa, a ti, kteří směli zůstat, se jí báli podepsat přístup do archivů. Nastalo dlouhé a obtížné období čekání. Souhlas získala až v květnu, měsíc před odjezdem zpět do Francie. V meziobdobí přišla pomoc od dr. Pavly Horské, která sice už na fakultě neučila, ale poradila jí, aby překládala články z historické demografie, a zařídila pro ni přístup do českých archivů. Kromě toho Anne-Marie neztratila čas, mohla číst, překládat, studovat a vzdělávat se také díky francouzskému diplomatickému archivu v bývalém Ústavu Ernesta Denise. Naštěstí, stipendium jí bylo prodlouženo do roku 1972 a následně o další rok, na přípravu a psaní doktorské práce. Jako stipendistka už neměla přístup na historické semináře konané na fakultě ani na běžné semináře, pouze na semináře bohemistiky pro cizince. Stipendistům byly cíleně znemožňovány kontakty s českou studentskou komunitou. Anne-Marie trávila mnoho času v Klementinu, v univerzitní knihovně, četla dobová periodika, hlavně Národní listy, a snažila se neztrácet čas. Dokončená diplomová práce čítá 130 stran a začíná cestou F. L. Riegera do Paříže, kam významný politik odjel, aby hledal pomoc při řešení česko-německých problémů.

Na chalupě v Jizerských horách 

V roce 1969 bylo pro české studenty stále ještě možné získat stipendium do Paříže – jedním ze stipendistů byl i Zdeněk Páleníček, student hudby a hry na klavír ze slavného muzikantského rodu Páleníčků, který má kořeny na Moravě, u Holešova. Zdeňkův otec, národní umělec Josef Páleníček, studoval klavírní hru ve třicátých letech v Paříži a přátelil se mimo jiné s Bohuslavem Martinů. Zdeňkův bratr Jan hraje na violoncello a je vedoucím Smetanova tria, kam patří i jeho žena Jitka Čechová, klavíristka. Anne-Marie a Zdeněk se potkali v zimě na chalupě jeho rodičů, kam Anne-Marie přijela s dalšími devíti studenty. „Nikdy v životě jsem neviděla tolik sněhu,“ říká. Tehdy žila mezi dvěma světy: bydlela v Praze na koleji na Větrníku, skládat zkoušky jezdila do Paříže, a když se vztah mezi ní a Zdeňkem prohloubil, musela řešit, co dál. Pro oba nebylo snadné učinit tak závažné rozhodnutí, ale přece jen se nakonec rozhodli: 5. května 1973 pozvali všechny francouzské příbuzné do Smržovky v Jizerských horách na svatbu. Jako vdaná získala Anne-Marie trvalé povolení k pobytu, zatímco běžný postup vůči cizincům, kteří do Československa přijeli na návštěvu, byl ten, že po příjezdu museli nahlásit na policii místo pobytu a platit úřadům za každý strávený den vysokou částku, kterou měli obvykle problém utratit. Stát cizince otevřeně vydíral a používal metody, které je měly od cesty odradit.

Podle kulturní dohody se za normalizace všichni francouzští stipendisti museli pravidelně hlásit u kulturního rady v Praze. Přes něj získala Anne-Marie svoje první lektorské místo na tehdy jediné, legendární Jazykové škole na Národní 20 a na doplnění úvazku i na několika pražských středních školách. Za této situace nebylo možné, aby doktorská studia dokončila: přípravy a samotná výuka francouzštiny jí zabraly veškerý volný čas a energii, přejížděla z jedné školy na druhou a navíc se jim nedařilo sehnat byt. „Manžel Zdeněk v té době ještě studoval HAMU, neuvažovali jsme o Francii.“ Anne-Marie zjistila, že žít v Praze běžný život pracující ženy bylo něco jiného než být zde studentkou.

Kde sehnat bydlení? Nejprve bydleli manželé Páleníčkovi rok u Zdeňkových rodičů a mezitím usilovně hledali. Anne-Marie se v tomto meziobdobí rozhodla vrátit se na rok do Francie a složit náročné zkoušky na získání trvalé titulární profesury, současně ale věděla, že pokud zůstane v Praze, nenajde lepší místo než výuku francouzštiny. Kulturní rada jí pomohl: na celých čtrnáct let získala lektorské místo na Vysoké škole ekonomické (VŠE). Byla by mohla učit i na Mezinárodním svazu studentstva, kde jí nabízeli dvakrát vyšší plat, ale odmítla, nechtěla učit na tak zpolitizovaném místě. V té době se Páleníčkovým narodil první syn.      

Mezitím neustále probíhal boj o vízum a získání trvalého pobytu, dohadování se s StB v Bartolomějské. Její kontakty s velvyslanectvím ji přece jen kryly, Zdeněk Páleníček byl předvoláván k pohovorům možná i častěji. Páleníčkovi věděli, že v bytě mají štěnici, že jsou odposloucháváni, ani nebylo dost dobře možné dopisovat si s rodinou ve Francii – šikana režimu byla dokonalá. Žádat na Olšanské o prodloužení víza byla další možnost, jak cizince trápit. V roce 1982 jí příslušník StB vážně navrhl, aby v Československu nechala děti, sama odjela do Francie a už se nevracela. „Odjedete do Francie, děti tady zůstanou...“ řekl jí tehdy.

Rok po svatbě se rodině podařil husarský kousek – koupili starou barabiznu, původní hospodu, bez kamen, bez tekoucí vody u Brandýsa nad Labem a za další rok se podařilo ji směnit za byt v Balbínově ulici v Praze, ve čtvrtém patře bez výtahu. Nastávaly lepší časy. S druhým synem musela Anne-Marie Páleníčková zůstat ze zdravotních důvodů rok doma, ale škola jí vyšla vstříc. „V Balbínce každé druhé úterý k nám pravidelně chodila zajímavá společnost. V hale jsme měli francouzský kroužek, mluvili jsme francouzsky, různí lidé.“ Vypadalo to, že bude líp.

Hluboká vnitřní konverze

V roce 1980 prožívala Anne-Marie Páleníčková hlubokou vnitřní konverzi. V Praze v té době žily dvě Francouzky, řádové sestry, které skrytě založily řád Malých sester Ježíšových. Jedna z nich ji vzala s sebou za p. Karlem Pilíkem, karlínským farářem. „Byl deset let zavřený. Myslím, že to byl světec,“ říká o něm pamětnice dnes. Zavedl ji do společenství křesťanů, kteří se skrytě scházeli v Karlíně a na jiných místech, postupně se jejich počet rozšiřoval. Členové byli sledovaní StB, ale v malých skupinkách se jim dařilo scházet se po bytech. „Mezi nimi jsem našla to, co jsem hledala – lidi se snažili žít evangelium, nekázali, ale žili vzájemnou láskou k bližnímu, ke komukoli. Podávali vlastní autentický příklad.“ Poznala Hnutí Fokoláre – Dílo Mariino – které se stalo pro Anne-Marii skutečnou oporou. Po roce 1989 jedna z těchto Francouzek působila v různých městech v severních Čechách, tam, kde je větší koncentrace Romů. Jejich posláním je sdílení života s lidmi okolo sebe, skrz přátelství a respekt ke všem bytostem. Dnes se vyskytuje společenství Dílo Mariino v šedesáti zemích světa, včetně České republiky.  

Za normalizace, poté co s pomocí francouzského konzulátu získala Anne-Marie Páleníčková služební vízum, si troufla autem dovážet zakázané tiskoviny pro Miroslava Vlka a později i padesát Biblí – v ruštině!  

Mateřská škola Na Smetance

Když v roce 1987 rodiče zjistili, že jejich pětiletý syn nemá ve školce kamarády, že paní učitelky vyprávějí dětem o Leninovi, nutí je nasazovat si plynové masky a nacvičovat civilní obranu, rozhodli se zařídit synův přestup do mateřské školy ve Štěpánské. Tam byla situace diametrálně odlišná: mezi jeho kamarády patřily děti disidentů. Páleníčkovi se stýkali s chartisty, sami však Chartu 77 nepodepsali, ale chodívali k Daně Němcové do Ječné. Přátelili se s Šabatovými, Uhlovými, Zbyňkem a Suzette Hejdovými, s Václavem Malým a jejich děti později pokračovaly ve studiu společně ve francouzské škole ve Štěpánské. Páleníčkovi měli přátele v undergroundu a udržovali kontakty s Jirousovými, s lidmi okolo Revolver Revue a Bubínku Revolveru.

Při hodinách francouzštiny na VŠE musela Anne-Marie Páleníčková učit pouze z oficiálních, školou schválených skript. „Všechno bylo kontrolované a všichni studenti byli v SSM,“ říká pamětnice. Společnost byla rozdělená, bezpečně jste se cítili jen ve své bublině.

Pád berlínské zdi ve Francouzském institutu

Už 9. listopadu 1989 mohli kolemjdoucí vidět v televizi, která byla záměrně vystavená v hale Francouzského institutu, jak Němci přelézají berlínskou zeď. „Měla jsem pocit, že tu žijeme v bezčasu, že se nic nedá změnit, a najednou!“ vzpomíná Anne-Marie. V oněch euforických listopadových dnech se Páleníčkovi střídali v tom, kdo a kdy půjde na demonstrace, občas brali s sebou i staršího syna. Anne-Marie často hlídala děti českých přátel, aby především oni, Češi, se jich mohli zúčastnit. Díky francouzskému velvyslanci byla přítomna i při slavné mši v katedrále sv. Víta ke svatořečení sv. Anežky kardinálem Tomáškem. Z Francie přijela sestra Marie-Elizabeth a Anne-Marie si vzpomíná, že všechny eskalátory metra jely jen dolů, aby pobraly ty davy lidí, kteří přijížděli z daleka, autobusy až z Moravy. Z katedrály šla domů pěšky. Říkala si: „Nebe se přibližuje zemi. Je konec lží.“

Od devadesátých let začala učit na prestižním francouzském Gymnáziu Jana Nerudy v česko-francouzských třídách a později, od roku 2002, na Francouzském lyceu – historii s geografií a francouzštinu. Anne-Marie Páleníčková je spoluautorkou učebnice francouzštiny pro děti, ještě za normalizace přeložila knihu Bohumila Hrabala Příliš hlučná samota, která vyšla ve Francii, a později Vzdáleným nablízku Tomáše Halíka. V těchto dnech pracuje na překladu jeho poslední knihy Odpoledne křesťanství.

V roce 2005 byl Anne-Marii Páleníčkové udělen francouzský Řád akademických palem (Ordre des palmes académiques) za výjimečný přínos v oblasti vzdělání a kultury.

Její reflexe české společnosti z roku 2023

„Neexistuje perfektní společnost. Lidi měli iluze, že Západ je perfektní. Stát by měl regulovat trh a pomáhat slabším, ne dávat volnou ruku machinacím. Materiálně se tu nežilo špatně, ale nejhorší byla ta přetvářka, nesvoboda, lidi se sami kontrolovali. Systém zneužil naděje lidí, je tu jen nezřízená touha mít se dobře. Mít se líp než ten druhý.“

Dnes jsou Anne-Marie a její muž Zdeněk pevně ukotveni v komunitě lidí, se kterými sdílejí to pěkné místo nad Berounkou, kde i žijí, místo vyhlášených poutí – Tetín. Je spjaté s více než tisíc let starou historií, s vraždou kněžny Ludmily, babičky knížete Václava, první vládkyně z rodu Přemyslovců, ale také s pobytem kronikáře Václava Hájka z Libočan. Páleníčkovi se aktivně účastní života v obci a zdá se, že pro sebe našli to pravé společenství.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Míša Čaňková)