PaedDr. Oldřich Páleníček

* 1941

  • „Potom, jak došlo k povstání, tak si vzpomínám, jak mě maminka jednou vzala do náruče, sestru vzala za ruku a táhla nás do nějakého protileteckého krytu. Tam jsme seděli na takových dlouhých lavicích, které byly zřejmě vypůjčeny z tělocvičny gymnázia, a na nich seděli lidi. V těch sklepech bylo takové osvětlení, jako je u krav ve chlévech. Taková ta zadrátovaná stínidla a jenom to blikalo a houpalo se v tom příšeří a všichni měli strach, jestli budeme ostřelováni, nebo ne. A nakonec to dobře dopadlo. Když došlo k osvobození 9. května, tak před naším domem, my jsme bydleli v nájmu u Kolečkářů, přistálo ruské auto. Přišli rudoarmějci, Sověti, a navštěvovali lidi, kontrolovali byty, jestli se tam neschovávají nějací Němci, kolaboranti a tak dále. Dopadlo to velice dobře. Maminka dostala od jednoho Rusáka kus slaniny a mě si vzal jeden Rus na klín do auta a já jsem s ním takhle točil volantem. Sestřička dostala velkou panenku, ale nádhernou, v takovém kroji. Měla přírodní vlasy a mrkací oči. Potom jsme se bavili s tatínkem, že tu pannu asi dotáhli z Německa, protože měla přírodní vlasy.“

  • „To bylo v roce 68. Blanskem moc toho okupačního vojska neprojelo, ale projíždělo tam. Jednu noc jsme s mým kamarádem vzali kýbl s vápnem a začali jsme psát v noci na ulicích nápisy a hesla: ‚Odin, dva, tri, četyre, pjať, vyšel sibirskij volk v Čechách i Slovakiji paguljať.‘ Potom jsme na jednom rohu podepsali petici Dva tisíce slov. A na to jsem doplatil. To jsem v uvozovkách neměl dělat, protože soudruzi v pozdějších letech to kdesi vyhrabali, protože po mně šli. Pak se začalo v mém životě odvíjet plno takových různých nepříjemností v souvislosti s tím, že jsem nemohl najít žádné zaměstnání.“

  • „Opomněl jsem říct, že otcův bratr Jindřich v roce 1945 padl během Pražského povstání v Praze při obraně Pražského hradu. Tatínek tam s nimi šel a za týden, to už bylo 10. nebo 11. května, se vrátil sám a plakal. Tatínek i maminka mně o tom vyprávěli, že procházeli Prahou po různých policejních komisariátech, kde na nástěnkách visely fotografie nalezených padlých bez dokumentů. Oni mezi nimi hledali fotografii bratra, až ji našli. Já tu fotografii mám taky. Našli ho umučeného, umláceného, v Jelením příkopě. A tatínek mně řekl: ‚Mně tady na každém kroku náš život připomíná Jindřicha, a když už ho tady nemám, tak život v Praze pro mě přestává mít smysl.‘ A odstěhovali jsme se do Vysokého Mýta.“

  • Full recordings
  • 1

    Šumice, 02.12.2021

    (audio)
    duration: 02:05:07
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Kde jsem to vlastně žil...

Maturitní fotografie Oldřicha Páleníčka - Průmyslová škola vodohospodářská, červen 1959
Maturitní fotografie Oldřicha Páleníčka - Průmyslová škola vodohospodářská, červen 1959
photo: archiv pamětníka

Oldřich Páleníček se narodil 9. října 1941 ve Zlíně, ale do roku 1945 žil s rodinou v Praze. Tam také zažil Pražské povstání, v němž při obraně Pražského hradu padl jeho strýc Jindřich Páleníček. Po válce se rodina přestěhovala do Vysokého Mýta, kde Oldřich vystudoval Vyšší průmyslovou školu stavební s oborem vodohospodářské stavby. V padesátých letech jeho prarodiče v Senci za kolektivizace přišli o rozsáhlé hospodářství a otce komunisté sesadili z místa ředitele gymnázia ve Vysokém Mýtě. Potíže s posudkem měl i Oldřich Páleníček, když ho během základní vojenské služby místo povýšení přeložili k železničnímu vojsku. Po vojně pracoval na Okresní vodohospodářské správě v Gottwaldově, ale stále silněji v něm zrálo přesvědčení, že jeho pravá cesta životem patří umění. Vystudoval proto kamenosochařství a restaurátorství na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti. Právě tam vstoupil v roce 1966 do komunistické strany. V srpnu 1968 se přidal k protestům proti okupaci a podepsal dokument Dva tisíce slov. Jako signatář měl sice potíže, ale ve straně zůstal i po normalizačních prověrkách. V letech 1974 až 1978 vystudoval výtvarnou výchovu na Pedagogické fakultě Jana Evangelisty Purkyně v Brně. V roce 1978 získal místo ředitele v nově založené Lidové škole umění v Bojkovicích, na němž zůstal až do pádu komunistického režimu. Jak sám říká, plně prozřel až poté, co po sametové revoluci procestoval západní Evropu a uvědomil si, jaké lži komunistický režim lidem předkládal. Učil pak výtvarnou výchovu na různých školách a s přáteli založil Sdružení výtvarných umělců moravsko-slovenského pomezí a později jeho odnož, grafickou skupinu G 90. V roce 2017 Oldřich Páleníček založil ve svém bydlišti v Šumicích ateliér a grafickou dílnu. Věnuje se technice linorytu, suché jehly a leptu, ruční topografické sazbě, tisku ze starých zapomenutých dřevěných štočků a knihtisku. Se svými uměleckými díly se účastnil mnoha výstav doma i ve světě a několik z nich také sám uspořádal.