The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Oldřich Palata (* 1943)

• narozen 16. dubna 1943 v Čáslavi

• matka Marie Palatová byla prodavačka, otec Bohuslav Palata pracoval jako zeměměřič

• v roce 1945 se s rodinou přestěhovali do Jablonce nad Nisou za prací otce

• úspěšně dokončil jedenáctiletou školu

• po střední škole pracoval rok ve firmě Autobrzdy, aby si vylepšil kádrový profil

• vystudoval dějiny umění a estetiku na Univerzitě Karlově

• s manželkou měli jednoho syna

• rok 1968 prožil na vojně v Železné Rudě u Pohraniční stráže

• po vysoké škole pracoval jako metodik a později inspektor kultury při okresním národním výboru

• po prověrkách v roce 1971 byl odeslán na rok pracovat do nádvorní party výrobního družstva Maják

• od roku 1972 pracoval v Severočeském muzeu v Liberci (ČSM) jako kurátor textilních sbírek, později mu přibyla další umělecká odvětví

• při zaměstnání postgraduálně vystudoval užité umění a muzeologii na Univerzitě Karlově

• v roce 2023 žil v Jablonci nad Nisou a stále aktivně pracoval pro ČSM Liberec

Kritický 21. srpen 1968 prožil Oldřich Palata u Pohraniční stráže v Železné Rudě na Šumavě. Zatímco ostatní vojáci spali, pohraničníci měli vojenskou pohotovost už od večera, ale nikdo nevěděl proč. To se dozvěděli až z rozhlasu jako ostatně většina národa.

Pohotovost trvala pět dní, než se ukázalo, že sovětská vojska nepřekročí linii v Janovicích nad Úhlavou, vzdálených zhruba deset kilometrů od hranice s Německou spolkovou republikou. Vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa, který přerušil snahy o obnovu svobody a demokracie, chápal pamětník jako zradu. Na západní hranici bylo všechno ještě složitější než ve vnitrozemí.

“V prvních dnech přicházelo množství lidí s žádostí, aby je vojáci pustili do západního Německa, ale to nebylo možné. Mohlo jít o provokatéry. Zástupci Sovětské armády v první fázi vehementně žádali, aby mohli převzít ochranu a kontrolu státní hranice,” vzpomíná skepticky pamětník.

Oldřich Palata prošel na vysoké škole vojenskou přípravou, takže služba u Pohraniční stráže mu trvala 14 měsíců. Přicházel na ni jako aspirant důstojnické hodnosti. Později se stal podporučíkem a sloužil na velitelství praporu. Pod prapor spadaly jednotlivé pohraniční roty, ale nenacházel se bezprostředně na státních hranicích.

“U ostrých zásahů jsem nebyl, ale na jeden příběh si pamatuji. Dělal jsem právě dozorčího důstojníka. Z Hodonína utekli dva mladí, asi dvacetiletí vojáci. Ukradli samopaly a rozhodli se, že se prostřílejí přes Černé jezero do Německa. Chytili je dva naši pohraničníci. Stáli proti sobě, všichni v rukou samopaly. Až jeden z pohraničníků řekl: ‘Kluci, neblbněte, vždyť se navzájem postřílíme!’“ vzpomíná pamětník. “Mladíci to nakonec vzdali a přivezli nám je na prapor. Bylo mi jich líto. Myslím, že je nakonec nezavřeli, ale nejsem si úplně jistý.”

Ukrývali se v prádelně a měli strach

Oldřich Palata se narodil 22. dubna 1943 v Čáslavi a jako svou první emoci si vybavuje strach. Na konci druhé světové války se totiž musela část rodiny schovávat při bombardování v podzemní prádelně rodného domku. Maminka se jmenovala Marie Palatová a pracovala jako prodavačka. Tatínek Bohuslav Palata byl geodet. Tato profese byla po válce velmi potřebná a dostal práci v Jablonci nad Nisou, kam se celá rodina přestěhovala.

Vychodil základní školu a po ní zvládl další tři roky střední všeobecně vzdělávací školy. Vzpomíná si na hromadný nábor celé třídy do Československého svazu mládeže (ČSM). Mladý muž se vzdorovitě rozhodl, že nebude platit členské známky, byť v řádech korun. Po mnoha napomenutích ho proto z ČSM vyloučili. “Režim mi nikdy nebyl po chuti, ale bylo potřeba v dané situaci žít, doba byla zkrátka taková,” vysvětluje pamětník svůj vztah k tehdejším politickým poměrům v zemi.

Tatínkovo zaměstnání vyhodnotili v padesátých letech komunističtí funkcionáři jako odtažité od dělnické třídy a mladému Oldřichovi doporučili, aby si vylepšil kádrový profil. Nastoupil tedy po střední škole do dílny národního podniku Autobrzdy a po roce mohl zkusit přijímací zkoušky na vysněnou Karlovu univerzitu. Na dějiny umění a estetiku se dostal a úspěšně je ukončil státnicemi.

Již během studií se oženil a s manželkou vychovali jednoho syna, který se narodil v roce 1966. Ve stejném roce dokončil Oldřich Palata vysokou školu. Mateřská dovolená trvala v té době pouze tři měsíce a manželka musela záhy do práce. Mladý muž tak zároveň psal diplomovou práci a staral se o synka, na což rád vzpomíná.

Povolil první striptýz za socialismu, ale nesměl ho vidět

Po skončení vysoké školy v roce 1966 nastoupil do zaměstnání jako metodik a později inspektor kultury na Okresním národním výboru v Jablonci nad Nisou. Náplní práce byla mimo jiné účast na takzvaných přehrávkách, kde se posuzovaly kapely a jejich úroveň. Kapely musely každý rok předložit seznam svého repertoáru a komise vybrala několik skladeb, které museli předvést.

“Většinou všichni obstáli, kapely a orchestry měly tehdy dobrou úroveň. Hleděli jsme hlavně na nově vzniklé bigbítové kapely, jestli příliš nedovádějí, ale nevzpomínám si, že bych někomu zakázal hrát,” vzpomíná Oldřich Palata.

Jako inspektor kultury povoloval dokonce první veřejný striptýz v socialistickém Československu. Šlo o velkou událost a proběhla v Hotelu Praha v Jablonci nad Nisou. Večery milostné poezie, jak se kabaretní vystoupení jmenovalo, měly totiž souvislost s konáním Mezinárodní výstavy bižuterie. Výstavou žilo celé město a erotické vystoupení mělo kulturně doplnit právě probíhající výstavu a rovněž Liberecké výstavní trhy. Striptýz stál 100 korun, což bylo na tehdejší poměry hodně. Cena za vstupenku odpovídá zhruba současným 2 500 korunám. “Na striptýz jsem se nedostal, šli samozřejmě nadřízení,” poznamenává pamětník.

Za otevřenost skončil v nádvorní partě

Jako inspektor kultury měl na starosti rovněž kontrolu amatérských divadel. “Ochotníci byli tehdy skoro v každé vesnici, soutěžili mezi sebou, divadlem žily vesnice i města. Autoři inscenací dostávali samozřejmě příkazy, co se smí a nesmí hrát, ale byli velmi vynalézaví,” konstatuje pamětník.

V roce 1969 se konzervativní komunisté, podporovaní sovětskými okupanty, pustili do normalizace společenských a politických poměrů. Oldřicha Palatu požádal jeho nadřízený, aby amatérským divadelníkům doporučoval, ať hrají hlavně díla sovětských autorů. Pamětník si uvědomoval, že s takovou myšlenkou nepochodí, což funkcionářům otevřeně řekl. “Odpověděli mi, že tam nejsem od toho, abych je poučoval, jak něco nejde, ale od toho, abych ochotnické soubory přesvědčil. A zanedlouho jsem se pak ocitl v nádvorní partě výrobního družstva Maják v Jablonci nad Nisou jako dělník,” vzpomíná pamětník na svůj konec na okresním národním výboru.

Výrobní družstvo Maják získalo zrušenou dílnu po podniku Autobrzdy a přebudovalo ji na výrobu bižuterie. Byla tam nesourodá skladba lidí, od bývalého výrobního náměstka Jablonexu přes čerstvého absolventa turnovské umělecké školy až po dřevorubce, kterému se třásly ruce tak, že nemohl udržet sekeru. “A pak jsem tam byl já, naprosto manuálně nezručný. Ale naučil jsem se tam nahazovat stěny, pracovat na soustruhu, zařizoval jsem brusičskou dílnu, všechno se mi pak hodilo,” vzpomíná pamětník.

Koberce jsem musel čistit kartáčkem na zuby

V době, kdy ještě pracoval v nádvorní partě, si ho vyhledali ze Severočeského muzea v Liberci. Potřebovali historika umění. “Vzpomněla si na mne budoucí manželka pana Josefa Scheybala, se kterou jsme se znali z dob mého působení na kultuře. Pan Scheybal byl později mým oblíbeným kolegou. Jezdili jsme spolu tramvají a radil mi, kudy mám chodit a běhat přes Jizerské hory. Byl neuvěřitelně talentovaný. Jeho evidenční karty v muzeu jsou legendární, protože je nádherně ilustroval,” zdůrazňuje pamětník.

Do muzea ho vzali nejdříve na zkoušku, v níž obstál. Úspěšně se vyhnul studiu Večerní univerzity marxismu-leninismu, protože se v roce 1973 raději přihlásil na postgraduální studium Univerzity Karlovy v oboru dějiny uměleckých řemesel a muzeologie. Tak se mu otevřely dveře k dalšímu profesnímu růstu.

Nejdříve ho v muzeu zařadili do oddělení textilu. Líbilo se mu tam, protože tamější sbírka koberců byla už tehdy unikátní. Staral se rovněž o krajky a historické oděvy. Jeho prvním úkolem se stalo přestěhování sbírky zhruba 120 orientálních koberců. Rozladil tehdy svého nadřízeného. Díky praxi v nádvorní partě zvládl přidělenou práci za dva dny, ačkoliv jeho vedoucí očekával, že na ní stráví měsíc.

Další zajímavý úkol následoval. Oddělení si nechalo zpracovat odbornou expertízu, která označila vodu v jizerskohorském Blatném potoce jako chemicky vhodnou pro praní orientálních koberců. Měla na nich oživit barvy. Oddělení se tedy v létě vydalo koberce namáčet, ale některé z nich špínu ještě více zapustily. “Měl jsem čistit zapuštěná místa zubním kartáčkem, což pochopitelně nešlo,” vzpomíná na své začátky pamětník.

Spisovatel a zoolog Miloš Nevrlý zkoumal myší díry

Všechny zaměstnance v muzeu pojil zájem o sbírky a láska k umění. Všem velela politicky velmi aktivní ředitelka. “Říkala o sobě, že je bolševička, protože komunisti jsou kariéristi. Byla tvrdá, křičela na zaměstnance, byla to opravdová údernice,” vzpomíná na nadřízenou Oldřich Palata.

Rád měl například také kolegu Miloslava Nevrlého, známého svérázného cestovatele a spisovatele. “Museli jsme ještě za komunismu psát celý týden absurdní plán práce a v pátek ho odevzdávat. On ale neměl problém odevzdat plán s textem, že týden zkoumal myší díry. Choval se jako bohém. Byl celoživotní skaut a zároveň neuvěřitelně pracovitý zoolog. Muzeum mu dodnes vděčí za chalupu na Jizerce,“ upozorňuje pamětník.

Oddělení skla, keramiky a porcelánu převzal Oldřich Palata poté, co v roce 1975 kolegu doktora Stehlíka zavřeli. Pamětník se domnívá, že nespravedlivě. “Existovaly nákupní komise, které dostávaly peníze z Národního muzea. Prováděly záchranné nákupy starožitností, aby se nedostaly do soukromých sbírek nebo do zahraničí. Kolega Stehlík prý nakoupil do muzea předměty dražší, než byl soudní posudek, proto ho zavřeli za spekulaci. Dneska by ho zřejmě nepotrestali,” předpokládá.

Doktor Stehlík mu v muzeu zanechal zvláštní dědictví. Jednalo se o plakáty a letáky, které kritizovaly okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968. 20 let ležely na tajném místě v depozitáři textilu. Až po pádu komunistického režimu v roce 1989 Oldřich Palata materiály předal kolegům z historického oddělení, kteří se jich s radostí ujali. “Z mé strany to nebyl žádný hrdinský čin, ale trpělivost,” dodává skromně.

Češi dokážou na rozdíl od Japonců skvěle improvizovat

V Severočeském muzeu si získal uznání jako kurátor. “Není to pouze evidence sbírek, péče o ně, administrativně náročná příprava exponátů k zápůjčce. Naše práce závisí na vedení a také na penězích,” vyjmenovává Oldřich Palata. “Kdysi jsme měli peníze a mohli jsme nakupovat jen v Čechách. Dnes můžeme nakupovat v zahraničí, ale zase nemáme peníze,“ tvrdí. Za nejhezčí období považuje čas, kdy se chystá výstava. Kromě domovského muzea a spřátelených muzeí v republice měl možnost pracovat se sbírkami po celém světě – kromě Evropy připravoval výstavy v Japonsku, Jižní Koreji nebo Americe.

“V Jižní Koreji postavili v roce 2001 velké betonové muzeum a chtěli v něm připravit expozici o historii evropského skla. Ve stejném roce jsem také připravoval výstavu ve městě Takasaki v Japonsku. Japonci jsou neuvěřitelně disciplinovaní, zatímco my, Češi, jsme mistry improvizace, což jsem během své práce mnohokrát zakusil,” srovnává.

Sklo považuje za jedno ze svých nejoblíbenějších uměleckých odvětví. Skláři, na rozdíl od jiných uměleckých oborů, měli podle něj lepší podmínky i v období komunismu. Mohli pracovat na výstavbě veřejných budov, protože tři až pět procent z rozpočtu na určité veřejné stavby připadalo na doplnění o umělecká díla. Směli také za určitých podmínek vystavovat v zahraničí, protože o ně byl veliký zájem.

Mezi významné umělce, se kterými Oldřich Palata spolupracoval, patřili Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová, manželé Roubíčkovi, Václav Cígler, Vladimír Kopecký, Jan Hladík, Marian Karel a mnozí další.

Libenský a Brychtová vytvořili pro Ještěd meteority

Oldřich Palata si pamatuje, jak se legendární umělecké duo Stanislav Libenský s Jaroslavou Brychtovou zapojilo do vytváření podoby horského hotelu a televizního vysílače na Ještědu. Jednalo se o doplnění nosného betonového válce – měli za úkol ho výtvarně dotvořit svým sklem. Na výzdobě budovy ve tvaru rotačního hyperboloidu pracovali od samotného začátku, kdy se na ně architekt Ještědu Jiří Hubáček obrátil. Konečná varianta, jež se jmenuje Spad meteoritů, vyšla z Libenského kreseb, ale nejenom z nich.

“Nejdříve vytvořili model z dřevěných latí a plexiskla, aby věděli, jak bude fungovat struktura na povrchu betonového válce a také optické čočky, které meteority vlastně představují. Dopadá do nich světlo a zase se rozkládá. Oni zodpovědně zkoumali a hledali, zkoušeli, než zvolili jedinou variantu ze všech původně vymyšlených,“ vzpomíná kurátor na precizní práci umělců.

Z Řeky života musely pryč vojenské boty, symbol okupace

Dodal, že na světové výstavě v japonské Ósace v roce 1971 měli Stanislav Libenský s Jaroslavou Brychtovou Řeku života, skleněnou plastiku dlouhou 22 metrů. Vycházela z reflexe lidského života, ale dokonce tam byly stopy vojenských bot.

“Symbolizovaly vpád vojsk Varšavské smlouvy do naší republiky v srpnu 1968. Nicméně v roce 1971 už komunistická normalizace natolik postoupila, že její představitelé dohlíželi na československou expozici v Ósace,” prohlašuje Oldřich Palata. “Když prokoukli myšlenku s vojenskými botami, nařídili, že se buď do druhého dne vybrousí, nebo se výstava neotevře. Tenkrát se ukázalo, že Stanislav Libenský je větší praktik, nechtěl situaci komplikovat, takže nakonec na jejich požadavky přistoupil. Zatímco Jaroslava Brychtová byla do poslední chvíle proti.”

Během svého setkávání s umělci došel Oldřich Palata k poznání, že nejtalentovanější byli zároveň také nejskromnější. “K Libenskému a Brychtové jsem mohl přijít kdykoliv bez pozvání. Paní Brychtové jsem na každé narozeniny nosil rudou růži. Jednou jsem rudou nesehnal a přivezl jsem růžovou. Paní Brychtová podotkla, že je růže nějak vybledlá. Zemřela během pandemie covidu a měl jsem možnost jí poslední rudou růži pomyslně předat až při pohřbu,” vzpomíná na své umělecké přátele.

Oldřich Palata prožil v Jablonci nad Nisou většinu svého života. Přes 50 let měl jednu manželku, jednu milovanou práci a jeho postel stojí stále na stejném místě ve stejném domě. “Za konzervativního člověka se nepovažuji. Jen nemám rád velké změny,” uzavírá svůj příběh pamětník.