The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Markéta Pacovská, roz. Hiršová (* 1921)

Za to, že jsem naživu, vděčím štěnicím, blechám a vším

  • narozena 17. ledna 1921 v Podivíně na Břeclavsku

  • studovala a za války žila v Brně

  • 5. prosince 1941 byla transportována do Terezína, pracovala na ošetřovně

  • v Terezíně se provdala za chemika Josefa Pacovského

  • vyhnuli se transportům díky manželově odbornosti

  • po válce se snažila zapomenout, vychovala dva syny

Markéta Pacovská prožila několik let svého mládí v koncentračním táboře – ghettu Terezín. Dnes již nerada vzpomíná na toto období svého života, ani dříve svým synům o Terezíně moc nevyprávěla. „Málo jsem o tom všem mluvila. Když člověk má takové vzpomínky, vždyť bychom se ani vůbec nezasmáli. Je to jako tíživý balvan na vás. Je to opravdu smutné. Nechtěla jsem ty moje kluky tím zatížit. Dřív jsem ani neměla čas na to myslet.“

Markéta Pacovská, rozená Hiršová, se narodila jako nejmladší ze čtyř dětí v městečku Podivín na Břeclavsku. Podivín měl v té době asi 3000 obyvatel, z toho 270 Židů.

„Byla to poměrně velká židovská pospolitost. Musím říci, že tam nebyl antisemitismus. Žili tam spolu Židé a Nežidé. Měli porozumění pro naše židovské svátky. Na naše ‚velikonoce‘, to znamená pesach, jíme takzvané macesy z nekvašeného těsta. Židé byli vyhnáni z Egypta, tak na památku toho se jedí nekvašené macesy, osm dnů se smí jen nekvašené. Například tyhle macesy jsem nosila katolickému panu děkanovi, který je velice rád jedl. Tak od nás dostával macesy, protože můj tatínek s tím panem děkanem kamarádil. Tak taková tam byla pospolitost.“

Její otec měl v Podivíně košer řeznictví, toto povolání se v rodině předávalo z generace na generaci, již jeho otec i děd byli řezníky.

Osudy rodiny – šoa

„Když likvidovali Podivín od Židů, tak sestra, vdaná s dvěma dětmi pět a šest roků, chlapečkem a holčičkou, tak všichni šli rovnou do Osvětimi. Šli asi rovnou do plynu. Rodiče se zdrželi v Terezíně, odešli asi o dva roky později, pak šli též do osvětimského plynu. Také se nevrátili. Bratr, kterému bylo asi dvacet dva roků, byl v koncentračním táboře v Kauferingu. Dožil se osvobození. To mi bylo pak vyřízeno jedním člověkem, s kterým můj bratr utekl z lágru. Už po osvobození se vraceli z lágru domů. Na silnici on nevydržel a zemřel na cestě domů. Zůstal na silnici. Po osvobození. Tím pádem jsem zůstala sama z celé rodiny. I z příbuzných se nikdo nevrátil. V Podivíně se vrátili asi čtyři lidé, ale už také zemřeli. Tím jsem zůstala sama.“

Odjezd do Terezína

Do Terezína odjela mezi prvními, v prosinci 1941. Pracovala na ošetřovně, hodil se jí tak kurz Červeného kříže, kterým těsně před válkou prošla v Brně. Její sestra pracovala v nemocniční kuchyni, a tak si mohly občas přilepšit stravou od pacientů, kteří zemřeli. Brzy po příjezdu se seznámila se svým budoucím manželem, který byl v Terezíně od počátku zřízení ghetta, byl členem takzvaného Aufbaukomanda, které zařizovalo Terezín pro příjezd prvních židovských transportů.

„Život mi zachránily štěnice a vši“

„V Terezíně jsem poznala svého muže Josefa Pacovského. On byl chemik a měl na starosti odvšivení.  Bylo to tam šílené. Říkala jsem, že mi zachránily život štěnice a vši. Němci ho potřebovali, báli se nákazy, kdyby vznikla epidemie. Tak jsem se za něj vydala. On byl totiž ,chráněný‘.  Šel tam s Aufbaukomandem. Bylo to tři sta padesát mužů z Prahy, kteří tam přišli budovat ghetto. Šli tam 24. listopadu 1941. To tam ještě byli Nežidé, árijci, kteří se museli vystěhovat. Můj muž byl mezi těmi třemi sty padesáti lidmi, kteří budovali ghetto Terezín.“

Manželé Pacovští tak patřili mezi chráněné osoby, které nacisté potřebovali, a nemuseli proto do transportů. Na konci války Židé z Aufbaukomanda přestali být pod „ochranou“. Velká část z těchto 350 lidí byla poslána do terezínské Malé pevnosti, tam většina z nich zemřela. Jiní byli posláni dál na východ. Manželé Pacovští ale měli opět štěstí.

Markéta Pacovská vzpomíná: „Měli jsme odejít posledním transportem v roce 1944, ale vedoucí terezínského ghetta utíkal za esesákem Rahmem s tím, že jestli Pacovský odejde, tak vznikne v Terezíně epidemie. To nás zachránilo, že se vrátil a že do Osvětimi nemusíme. To už jsme měli zabalené baťohy, že jedeme. To byla taková náhoda, že ho potřebovali.

Manželé tak přežili a dočkali se osvobození Terezína. V ghettu měli svatbu podle všech židovských pravidel za účasti rabína. Ačkoli paní Pacovská dodnes vlastní dokument osvědčující sňatek v Terezíně, po válce jej československé úřady nechtěli uznat a tak si obřad museli před civilními úřady zopakovat. Její manžel Josef Pacovský, profesí chemik, se i před válkou věnoval v Praze dezinfekci, dezinsekci a deratizaci. Jeho firma byla samozřejmě arizována, ale naštěstí byla svěřena do péče jednomu z jeho dřívějších zaměstnanců, velmi slušnému Čechovi. Po válce se Josef Pacovský mohl vrátit do své malé firmy, dlouho si však svobodného podnikání neužil, ještě před únorem 1948 přešel do sloučené firmy Asana a stal se jejím zaměstnancem.

Markéta Pacovská brzy po válce otěhotněla a věnovala se plně dětem. Politické změny okolo roku 1948 příliš nevnímala, sama se nikdy v politice neangažovala ani se o ni nezajímala. Narodili se jí dva synové. Když bylo mladšímu šest let, nastoupila do práce. Po celý život pak pracovala jako úřednice, mimo jiné v podnicích zahraničního obchodu Čechofracht a Strojexport. Ve Strojexportu pracovala až do svého odchodu do důchodu.

Návštěva v Chicagu

Paní Pacovská odletěla byla v roce 1997 pozvána americkou židovskou kongregací do Chicaga, aby se zúčastnila slavnostního uvedení tóry do nové synagogy.

„Byl tady jeden rabín z Chicaga. V Maiselově 15 byly soustředěny tóry z obcí, kde už nežili Židé. On si vybral zrovna jednu tóru, která pocházela z mého rodiště v Podivíně. Tak si vzal tady taxíka a jednu tlumočnici a jel z Prahy do Podivína na jižní Moravě v okrese Břeclav. To je víc než čtyři sta kilometrů. Tam se dozvěděl, že jsem jediná žijící Židovka z Podivína. Jednou večer asi v deset hodin jsem měla telefon a volal mi ten rabín, jestli bych nechtěla jet do Chicaga. Že budou zahajovat podivínskou tóru, kterou získal v Praze. Jestli bych nechtěla přijet na zahájení. Tak jsem to přijala a vypravila se do Chicaga. Se všemi poctami mne přivítali na letišti, byla jsem tam asi sedm dnů, byla velká sláva. Byla to pro mne krásná událost, že podivínská tóra se zahájila v Chicagu.“

Tamní komunita získala od pražského židovského muzea svitek tóry původem z Podivína a na své náklady ji restaurovala. Markéta Pacovská byla již v roce 1997 jedinou žijící členkou židovské obce v Podivíně, která kdysi čítala 270 členů.

Vzkaz popíračům holocaustu

Co říká Markéta Pacovská současnému vzestupu pravicového extremismu? Co by vzkázala případnému popírači holocaustu?

Ať mi poví, kam přišlo, kam se podělo těch šest milionů lidí? To bych se ho zeptala. Jen v Podivíně jich chybí dvě stě sedmdesát. Kam přišlo těch šest milionů, když popírá holocaust. Kam? Zmizeli, ale kam? Na to aby odpověděl. Když ne v plynových komorách, ať to zodpoví. (…) V Terezíně, když někdo zemřel, tak tam také bylo krematorium. Popel se pak házel do řeky Ohře. Tam přišel ten popel.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Hynek Moravec)