ThDr. Vlastimil Ovčáčík

* 1929  †︎ 2022

  • „A já jsem se tam zakoukal – uprostřed písku kvetla pampeliška, víte? Jinak nic, písek a písek a pampeliška. Chodil jsem tak kruhem, a vždycky abych se mohl dostat blíž té pampelišce. A když jsem byl u ní nejblíže, tak jsem k ní rychle [skočil], uškubl jsem ji a nacpal do úst. A hned byl poplach, sirény houkaly. Podezřívali mě, chtěli ze mě i vypumpovat, co jsem spolkl. Mysleli si, že jsem měl něco tajného, no zkrátka... Říkal jsem: 'Nezlobte se, neměl jsem už dlouho žádné vitamíny, tak jsem potřeboval nějakou zeleninu (smích).'“

  • „Byl jsem ve vyšetřovací vazbě v Uherském Hradišti a vždycky se chtěli dozvědět další jména, s kým jsem se setkal atd. A když jsem s tím měl potíže, tak jsem prožil z jejich strany i ošklivý zásah, že mě jeden bachař vedl a z boční chodby najednou vyskočili dva s dekou, takovou velkou houní, nebo jak se tomu říkalo. Hodili mi ji na hlavu a shodili mne po schodech dolů a teď jsem nevěděl, kam letím...“

  • „Museli jsme se shromáždit v jídelně gymnázia a slyšeli jsme rozsudek. Nastoupili jsme do autobusu a hlídali nás ozbrojení [příslušníci] s kvéry. Jeden ze spolubratří najednou říká - a to jsme museli mlčet - 'Haec dies quam fecit dominus exsultemus et laetemur in ea.' Rozuměli jsme tomu, bylo to povzbuzení pro nás, ale ti bachaři, kteří nás hlídali, zuřili, že se tam vůbec cosi mluví. A znamená to: Toto je den, který připravil Pán. Jásejme a radujme se z něho. Tak jsme to tak přijali a já to tak přijal, že nás směřují neznámo kam atd. Tak to bylo moje cvičení a tak jsem to prožíval.“

  • „Vzpomínám, když jsem byl už v druhé třídě, tak nebylo co jíst, ale nic se nedalo koupit, víte? I když měli lidé peníze, nebylo kde koupit. Byli jsme rádi, když nám nějaký hospodář třeba přivezl plné auto hrachu pro to gymnázium. A také jsme se scházeli v určitém místě, mám tady i mapu, a vždycky jsme prosili o přímluvu sv. Josefa. A svatý Josef nám vyprosil nějaké dobrodince, že zase jsme se uživili ze dne na den. Období, kdy nebylo vůbec nic koupit. I naši představení se starali a hladověli.“

  • Full recordings
  • 1

    Velehrad, 23.03.2021

    (audio)
    duration: 02:12:52
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Byl jsem tam, kde mě Pán Bůh chtěl mít

Vlastimil Ovčáčík, primice, Velehrad, 1971
Vlastimil Ovčáčík, primice, Velehrad, 1971
photo: archiv pamětníka

Vlastimil Ovčáčík se narodil 28. prosince 1929 v Kunovicích na Valašsku do velmi skromných poměrů matce Marii, rozené Kunové, a otci Václavovi. Vyrůstal spolu s šesti sourozenci. V deseti letech nastoupil do primy velehradského gymnázia a studoval zde až do roku 1942, kdy bylo církevní gymnázium uzavřeno. Přestoupil do Valašského Meziříčí, kde i roku 1948 maturoval. Studium na Velehradě, kde potkal řadu velkých osobností katolické církve a vynikající učitele, ho ovlivnilo natolik, že se tam rozhodl hned po maturitě vrátit a vstoupil do jezuitského řádu. V noci z 13. na 14. dubna roku 1950 byl spolu s dalšími bratry a představenými řádu nedobrovolně vyvezen v rámci Akce K do Bohosudova. V září byl přidělen k Pomocným technickým praporům (PTP) v Komárně, později Podbořanech a Hájníkách na Slovensku, kde těžce onemocněl a s žaludečními vředy se léčil ve slovenském Ružomberoku. Kvůli zdravotním komplikacím byl nakonec v dubnu roku 1951 propuštěn z armády. Až do roku 1960 pracoval ve vsetínské Zbrojovce nebo v zemědělství. Jelikož se nechtěl vzdát svého duchovního směřování, věnoval se i dál samostudiu a zůstal v kontaktu se spolubratry jezuity. Roku 1960, v době, kdy zastával místo údržbáře na Stojanově, byl zatčen a vazbu strávil v Uherském Hradišti a Brně. Přiznání k nepřátelskému postoji vůči státnímu zřízení a snahám o podvracení republiky se na něm pokoušeli vyšetřovatelé vynutit psychickým nátlakem a dopustili se na něm i násilí, když ho cestou z výslechu v Uherském Hradišti shodili s dekou přes hlavu ze schodů. Odsouzen byl 20. května 1960 na 18 měsíců v rámci skupiny Březina a spol. Rok a půl věznění strávil v rámci nápravně pracovního tábora pankrácké věznice na bytové výstavbě Nového Hloubětína – „zaměstnal“ ho pražský podnik ministerstva vnitra Stavbyt Praha. Po propuštění si pamětník postupně doplnil odborné vzdělání v oblasti elektrotechniky a pracoval jako elektromontér a opravoval například i velké stavební stroje včetně jeřábů. Před nástupem do kněžského semináře roku 1968 byl zaměstnán v podniku Výpočetní techniky v Uherském Hradišti. Po přijetí na Římskokatolickou cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Praze se sídlem v Litoměřicích mu byly uznány dva roky předchozího samostudia a 5. července 1971 byl vysvěcen na kněze. Působil ve Veselí nad Moravou, Kyjově, Strážnici a Kuželově. Od roku 2008 žil znovu na Velehradě. Tam v březnu roku 2022 zemřel.