The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Jaroslav Ostrčilík (* 1983)

• narozen 21. května 1983 ve Vyškově

• v letech 1990–2004 žil v Rakousku

• v Rakousku absolvoval základní školu a gymnázium

• vystudoval germanistiku na Masarykově univerzitě v Brně

• založil tradici Poutí smíření ve stopách odsunutého německojazyčného obyvatelstva

• v roce 2018 získal Záslužný řád Spolkové republiky Německo za své úsilí o rozvoj česko-německých vztahů

• v roce 2025 žil v Brně

Na základní škole v Rakousku byl Jaroslav zpočátku outsider – potýkal se s jazykovou bariérou a mezi spolužáky nezapadal. Brzy se ale adaptoval a za svých gymnaziálních let si vybudoval zájem o věci veřejné, který jej po návratu do Česka přivedl k založení pietní akce připomínající divoký odsun brněnských Němců. To, co začalo jako počin neznámého studenta, se rozrostlo ve velký projekt, který významným způsobem pomohl sblížit Čechy, Němce a Rakušany.

Přestěhovali se za prací do Rakouska

Jaroslav Ostrčilík se narodil 21. května 1983 ve Vyškově Jaroslavu Ostrčilíkovi a Dobromile rozené Navrátilové. Do rodiny, která žila v jihomoravských Žabčicích, brzy přibyly další dvě děti – bratr Pavel a sestra Kristýna. Rodiče byli typickými představiteli normalizační generace – s režimem sice nesouhlasili, ale oportunisticky se mu přizpůsobili. Oba vstoupili do komunistické strany a otec dokonce vystudoval Večerní univerzitu marxismu-leninismu (VUML) a byl členem Lidových milicí. Díky tomu mohl jako vyučený elektrikář zastávat v podniku Moravské elektrotechnické závody v Brně slušně placené místo vedoucího skladu. Maminka pracovala jako učitelka v mateřské školce.

Velmi brzy po sametové revoluci přišel otec o práci, zřejmě proto, že neměl požadovanou kvalifikaci. „Na té pozici byl očividně proto, že měl rudou knížku,“ říká jeho syn. V létě 1990 využil tatínek nově otevřených hranic s Rakouskem a přijal místo elektrikáře a údržbáře na statku s velkochovem prasat kousek za moravsko-rakouskou hranicí. Brzy se za ním přestěhoval zbytek rodiny.

Německy se museli teprve naučit

Ostrčilíkovi bydleli ve služebním bytě na samotě Hamethof, kde spolu s nimi žilo jen několik dalších zaměstnanců vepřína. Do nejbližší rakouské vesnice Katzelsdorf to bylo dva kilometry vzdušnou čarou. Pocit izolace byl umocněn tím, že se zpočátku německy dorozumívali jen s obtížemi. „Bylo to dost zvláštní dětství,“ vzpomíná Jaroslav. Přes týden žili Ostrčilíkovi v Rakousku, ale o víkendech se vraceli do Žabčic, kde si stále drželi svůj rodinný dům. Děti tak nikdy úplně neztratily vazby na svou rodnou obec a kamarády.

Na podzim 1990 nastoupil Jaroslav do první třídy na základní škole v rakouské obci Bernhardsthal. Německy neuměl ani slovo, učil se doslova za pochodu a spolužáci mu dávali pocítit, že mezi ně nepatří. Klasické české učebnice němčiny byly nepoužitelné v regionu, kde lidé hovoří specifickým dolnorakouským dialektem. Rok nebo dva mu například trvalo, než pochopil, že záhadné slovíčko „fróljara“ znamená „Frau Lehrerin“ (paní učitelka).

Jsem důkazem, že inkluze funguje

V Rakousku sice neexistoval žádný speciální program pro integraci českých imigrantů, ale lidé zde byli navyklí přirozeně a aktivně přejímat odpovědnost za záležitosti celku. „Jsme nějaká společnost a snažíme se všichni fungovat. Společně máme zodpovědnost za sebe navzájem,“ vysvětluje Jaroslav Ostrčilík občanské nastavení Rakušanů, které se tehdy hodně odlišovalo od toho českého.

Učitelky na základní škole se Jaroslava ujaly, věnovaly mu zvláštní péči a během pár let ho doslova vypiplaly v nejlepšího žáka ve třídě. S vděčností vzpomíná zvláště na učitelku Evu Inhauser. „Investovaly [učitelky] obrovské množství času nad rámec toho, co musely,“ říká Jaroslav. „Později v dospělosti mně začalo docházet, že ony to dělaly, protože to považovaly za standard.“ Domnívá se, že v české škole tehdy žákům se speciálními potřebami nikdo tolik pozornosti nevěnoval a ani dnes to není běžné. „Dodneška je to problém, snažit se na palubu dostat co nejvíc dětí,“ říká Jaroslav. „Já jsem výsledek inkluze – člověk, který měl kopat kanály, a místo toho vystudoval.“ 

Rozdíl mezi Českem a Rakouskem byl výrazný

Jaroslav v 90. letech už jako dítě ostře vnímal rozdíl v životní úrovni obou zemí. Zatímco Rakousko bylo na první pohled blahobytnou zemí s kvalitně opečovávaným veřejným prostorem, vzpomínky na rané dětství prožité v Československu na konci 80. let v Jaroslavovi dodnes vyvolávají pocit marnosti a bezvýchodnosti. „Jak v nějaké novele od Kafky. (…) Taková Havana, ale bez barev. Opadané omítky, veřejný prostor v úplně dezolátním stavu. Všechno se rozpadalo a do toho ty šedé tváře, uhýbavé pohledy. (…) Pocit ze života na opačné straně hranic byl hodně odlišný.“

Ještě větší škody napáchalo 40 let totality na české mentalitě. Jaroslav si všímal kontrastu mezi sebevědomými Rakušany, kteří prožili své životy ve svobodě, a nedůvěřivými Čechy, kteří se po roce 1989 znovu učili žít ve společnosti založené na otevřenosti. „V momentě, kdy se nesmím anebo nemůžu svobodně vyjadřovat (…), musím se přetvařovat. Vnější svět je pro mě nehostinné místo,“ vysvětluje Jaroslav, co s lidmi dělá absence svobody. „[Je zřejmé], jak lidi křiví, jak je deformuje zevnitř a oni pak deformují ostatní. Je to jak jed, který se šíří společností.“

Normalizací pokřivené mezilidské vztahy

V Rakousku Jaroslav s údivem sledoval, že se zde na sebe lidi usmívali a chovali se k sobě ohleduplně. Rodiče jeho rakouských vrstevníků dbali na názor svých dětí a respektovali je jako plnohodnotné lidské bytosti. „Já jsem si vždycky říkal, že to je nějaké divné. Až postupně jsem přicházel na to, že tam je to norma,“ vzpomíná Jaroslav Ostrčilík, který vidí kořeny těchto rozdílů mezi rakouskou a českou společností v normalizaci.

„Normalizace byla možná perfidnější, rafinovanější než padesátky,“ zamýšlí se. „Nebylo to jako třeba za Stalina v Sovětském svazu, že by si pro vás režim chodil fyzicky. Bylo to spíš o tom, že ti lidi sami si dávali pozor na jazyk, sami se cenzurovali, sami se ohýbali. To, že se ohýbali vůči těm nahoře, si kompenzovali tím, že nutili ohýbat se ty, co byli pod nimi.“ Politici a úředníci se chovali přezíravě k občanům, prodavačky k zákazníkům, lékaři k pacientům, učitelky k žákům a tento autoritářský přístup k těm, kteří stáli v hierarchii níž, byl cítit dokonce i v rodinách. „Nějaká diskuze, lidský přístup neexistoval,“ říká Jaroslav.

Rakušané měli také své problémy

Rakouská společnost měla nicméně v 90. letech také své kostlivce ve skříni. Zvláště venkovská, konzervativní část Rakušanů nebyla například stále ještě zcela vypořádaná s dědictvím druhé světové války. Rakušané podle Jaroslava na dlouhá desetiletí uvízli v sebestylizaci do role první oběti Hitlera. Tento mýtus podle něj vznikl z politické nutnosti – měl přesvědčit Sověty, že Rakousko nebylo spojencem nacistického Německa, a uspíšit odchod sovětských vojsk, k němuž skutečně došlo roku 1955. Výklad se však postupně zakořenil natolik, že začal formovat celé poválečné sebepojetí země. Aktivně ho podporovalo politické vedení státu, v čele s kancléřem Leopoldem Figlem, který ho obhajoval a šířil i na mezinárodní scéně.

Někteří Rakušané měli zakořeněné předsudky vůči Čechům, z nichž většina pocházela z hluboké minulosti. „Moji vrstevníci tehdy jako malé děti od svých prarodičů slyšeli určité věci o Češích,“ říká Jaroslav Ostrčilík. Pozitivnímu obrazu severních sousedů moc nepomáhaly nové fenomény té doby – příhraniční prostituce, levné služby na české straně hranice a s tím související odliv zákazníků od rakouských živnostníků.

Češi, nekraďte! 

„Devadesátky byly dost divoké,“ pokračuje Jaroslav. „Opravdu tam byly všude v obchodech cedule ‚Češi, nekraďte‘. (…) Rozdíl v životní úrovni a v příjmech byl dramatický, takže tam takové věci samozřejmě byly.“ Vzpomíná, že v Rakousku bylo například zvykem vyskládat jeden den v týdnu před dům odpad, který se nevešel do popelnice. Na obecní náklady pak byly tyto věci odváženy do sběrného dvora. „Jenomže ještě předtím, než tam přijel náklaďák, tam z Břeclavi přijela kolona žigulíků, embéček a moskvičů s vlečkami a naházeli na ty vlečky, co šlo nějakým způsobem ještě využít,“ líčí Jaroslav.

„Zkrátka v těch devadesátkách se tam potkávaly dlouhodobější křivdy. Tak jako Češi si namlouvají bůhvíjaké nesmysly o tom, jak byli utlačovaní za Habsburka, tak Rakušani si zase namlouvají bůhvíjaké nesmysly, jak to Češi celé [monarchii] pokazili a zničili, což taky není pravda.“ Vztahy dále zhoršila dostavba jaderné elektrárny Temelín, která byla podle Jaroslava z české strany špatně komunikovaná a rakouský bulvár toho pohotově zneužíval. „Šlo vidět, že ty skutečné zdroje toho hejtu jsou hlubší a že Temelín to násobí, nebo je to příležitost, jak to Čechům nějakým způsobem nandat.“

Brno ztratilo polovinu své tváře

Rozhodnutí vrátit se natrvalo domů do Česka padlo u Ostrčilíků poměrně náhle v roce 2004, zhruba po 14 letech života v Rakousku. Důvodem bylo zhoršení pracovních podmínek na velkostatku, způsobené nedostatkem pracovních sil. To přetěžovalo stávající zaměstnance a v konečném důsledku se negativně odráželo také na zacházení se zvířaty, na čemž se už otec nechtěl dál podílet. V té době byl Jaroslav studentem posledního ročníku gymnázia Konrada Lorenze v Gänserndorfu. Zvládl zde ještě odmaturovat a na vysokou školu nastoupil už v Brně.

Během studia germanistiky na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity se Jaroslav poprvé dozvěděl o takzvaném brněnském pochodu smrti. V květnu 1945 byla během několika dnů vysídlena z Brna většina jeho německojazyčného obyvatelstva, které dosud tvořilo zhruba třetinu celkové populace; v centru města Němci představovali dokonce asi 50 % obyvatel. „Tímhle [město] ztratilo něco, co už se nedá vrátit,“ je přesvědčen Jaroslav. „Kam se hrabe nějaké obléhání Brna Švédy! V tom pětačtyřicátém Brno ztratilo polovinu svojí tváře, polovinu svého příběhu. (…) Ztratilo tolik ze svojí identity... To město se proměnilo od základu. Proměnilo se mnohem větší měrou, než kdykoliv jindy ve své historii.“

Mně to nedalo spát

Přestože se jednalo o tak významnou událost v historii města, většina jeho obyvatel o ní nevěděla buď vůbec, nebo velmi málo. Jaroslav pocítil potřebu vrátit tuto událost do paměti Brňanů. „Mně to nedalo spát. (...) Nedokázal jsem se s tím smířit.“ Nebyl úplně první, kdo se chtěl s touto temnou kapitolou města Brna vypořádat. Již o deset let dříve vzniklo například občanské sdružení Mládež pro interkulturní porozumění, jehož aktivity ale ve svojí době neměly větší dopad ve smyslu otevření celospolečenské diskuze.

Jaroslav si hned od začátku uvědomoval, že pokud chce tuto událost vrátit ze zaprášených stran historických sborníků do povědomí široké veřejnosti, musí ji zprostředkovat jednoduše a názorně tak, aby byla srozumitelná i úplným laikům a zároveň mediálně zajímavá. Rozhodl se jít pěšky ve stopách vyhnaných Němců po přibližně 32 kilometrů dlouhé trase z Brna do Pohořelic, kam 31. května 1945 dorazilo po prvním dni vyčerpávajícího pochodu zhruba 20 000 vyhnaných osob, převážně žen, dětí a seniorů.

V Pohořelicích byli Němci umístěni do provizorního internačního tábora, kde panovaly katastrofální hygienické podmínky. Odsud se potom v následujících dnech většina z nich již po vlastní ose dostala do Rakouska, některým se podařilo vrátit do Brna. „Spousta lidí tam ale zůstala ještě na nucených pracích po celé léto, pomáhali se sklizní a podobně,“ vysvětluje Jaroslav Ostrčilík.

Pochod se stal výzvou ke smíření

První akce pod názvem Pietní pochod se v dešti zúčastnil jen on sám a jeho dvě kamarádky. Již v dalším roce se však zahájení zúčastnila Česká televize a připojili se přímí účastníci pochodu smrti. Od roku 2015 pak přijížděly celé autobusy lidí z Německa, méně pak z Rakouska. Mnozí z nich byli již velmi staří a ušli symbolicky jen pár desítek metrů.

Když se blížilo 70. výročí konce války, přišli Jaroslavovi přátelé Tomáš Mozga a Jan Hanák s nápadem obrátit směr pochodu a jít z Pohořelic do Brna. „V ten moment to dostalo druhou, vyšší rovinu,“ říká Jaroslav. Už nešlo jen o připomínání památky odsunutých, ale otočený pochod se stal výzvou ke smíření a symbolem návratu. Pochod dostal v roce 2015 pod novým jménem Pouť smíření záštitu tehdejšího vedení města Brna v čele s primátorem Vokřálem a silné mediální pokrytí. Česká televize celou akci natáčela a dělala z ní živé vstupy. Vedení Brna přijalo Deklaraci smíření a společné budoucnosti, ve které oficiálně vyjádřilo lítost nad krutým vyhnáním německojazyčného obyvatelstva.

Téma uchopili politici

Spolu s popularitou románu Vyhnání Gerty Schnirch od Kateřiny Tučkové, který se zabýval stejným tématem, začalo vyrovnávání se s odsunem rezonovat nejen na jižní Moravě, ale i v celém Česku, a dokonce za jeho hranicemi, především v Německu, kde každé vstřícné gesto ze strany Čechů přijímali s vděčností. Nezůstalo jen u symbolického významu, Pouť smíření měla reálné dopady na politické a kulturní vazby mezi Čechy a Němci.

Přispěla například k posunu v postojích Sudetoněmeckého krajanského sdružení (Sudetendeutsche Landsmannschaft), které v reakci na Pouť smíření přijalo změnu stanov a vypustilo z nich sporný článek o „znovunabytí domoviny“. V reakci na to se v roce 2016 zúčastnil Sudetoněmeckého dne v Mnichově poprvé člen české vlády – ministr kultury Daniel Herman, což bylo vnímáno jako další gesto smíření.

V roce 2015 přitom byla Pouť součástí Roku smíření, pásma zhruba 80 dílčích akcí tematizujících konec války v Brně, ale také dlouhodobé soužití různých etnik a národností na Moravě. Kromě připomínkových akcí v programu nechyběla diskuzní fóra, koncerty, divadlo, výtvarné umění, komentované procházky za historií města a další formáty. Většinou akcí přispěly partnerské instituce, které svolily s jejich zařazením do programu pásma, zhruba čtvrtinu programu však vymyslel a zrealizoval organizační tým Roku smíření složený ze zástupců občanské společnosti a Turistického informačního centra města Brna. „Byl to skutečně v mnoha ohledech unikátní projekt. Doufám, že můžu říct, že inspiroval spoustu lidí,“ říká Jaroslav Ostrčilík.

Jako když spadne obrovský kámen

Tradice Poutí smíření existuje dodnes jako součást širšího festivalu Meeting Brno, který si klade za cíl otevírat důležitá společenská témata, narovnávat historické křivdy a přispívat k porozumění mezi různými komunitami – nejen Čechy a Němci, ale třeba i Čechy a Slováky. „Jsem ten nejšťastnější člověk na světě, že jsem mohl být součástí celého procesu vypořádávání se české společnosti s vyhnáním,“ říká Jaroslav Ostrčilík.

Oficiální omluva z české strany za odsun sudetských Němců na nejvyšší státní úrovni sice dosud nezazněla, ale ledy se hnuly. Jaroslav dnes považuje za velmi důležité, že se první kroky v tomto směru podařilo uskutečnit ještě v době, kdy mnoho svědků odsunu stále žilo. „Naštěstí se nám to podařilo v tom roce 2015 stihnout tak, že spousta z těch lidí, kterým se německy říká Erlebnisgeneration [generace, která to zažila], mohla být u toho.“

Právě pro samotné odsunuté Němce měla Pouť smíření největší význam. „Pro ně to bylo, jako když z vás spadne obrovský kámen, jako když praskne nějaká boule hnisu,“ říká Jaroslav Ostrčilík. „Podali jsme si společně ruce a po těch 70 letech je to prostě za námi. Je to vypořádané, všechno to šílené, co se stalo.“ Město Brno se stalo příkladem a symbolem smíření všech Čechů a Moravanů s odsunutými Němci. „Když se řekne Brno, tak se jim [odsunutým] hrnou slzy do očí,“ říká Jaroslav Ostrčilík. „Oni se nám vrhali kolem krku. Kamkoliv člověk přišel, tak nám děkovali.“

Každý z nás může měnit běh světa

Soukromá akce jednoho neznámého studenta tak uvedla do pohybu věci, které vyústily v mnoho dalších událostí a projektů. „Stačí tu příslovečnou kouli sněhu cvrnknout někam z kopce a ono se to začne nabalovat a nabalovat a nakonec z toho může být obří lavina,“ říká Jaroslav. Lidé by podle něj neměli čekat na to, až za ně nějaká instituce nebo stát něco zařídí, ale měli by sami konat a vytvářet příležitosti k pozitivní změně.

Jaroslavův cit pro občanskou odpovědnost nepochybně ovlivnilo dospívání v Rakousku, kde mladí lidé aktivně sledovali politiku a angažovali se ve veřejném životě. S trochou nadsázky lze říct, že si Rakousko vychovalo člověka, který posunul česko-rakouské vztahy na novou úroveň. Jaroslav nicméně upozorňuje na fakt, že finanční podpora Pouti smíření dnes plyne nikoliv z Rakouska, ale z Německa, z takzvaného Česko-německého fondu budoucnosti.

Za své úsilí o rozvoj česko-německých vztahů obdržel Jaroslav Ostrčilík v roce 2018 Záslužný řád Spolkové republiky Německo. 

Rakušané a Češi na sebe kašlou

Současné česko-rakouské vztahy na kulturní a společenské úrovni totiž podle Jaroslava Ostrčilíka zdaleka nedosahují kvality vztahů česko-německých, v jejichž rozvoji sehrává klíčovou roli celý ekosystém organizací a neziskovek. Mezi nimi vyčnívá právě Česko-německý fond budoucnosti, který každoročně finančně podporuje stovky projektů – navíc velmi nebyrokratickým a vstřícným způsobem. Svou štědrostí a otevřeností významně posiluje česko-německé porozumění. „Je to motor česko-německých vztahů,“ říká Jaroslav Ostrčilík.

„Tohle z rakouské strany není. A z české samozřejmě taky ne, takže to prostě zahnívá, protože není nikoho, kdo by se tomu věnoval,“ tvrdí Jaroslav Ostrčilík. Město Brno v roce 2016 u české a rakouské vlády sondovalo možnost vytvoření ekvivalentu Fondu budoucnosti na česko-rakouské úrovni. „Obě ministerstva zahraničí nám důrazně vzkázala – kluci, ani omylem. Už je tolik let po revoluci – nikoho to nezajímá a hlavně – byznys jede! Rakušani jezdí ve škodovkách a Češi mají účty u Raiffky. Takže všechno je v nejlepším pořádku, ne?“

Ale mají toho tolik společného

Rakušané podle Jaroslava svého českého souseda svým způsobem ignorují. Velmi málo například navštěvují české památky, a to i ty, které leží přímo za hranicemi, např. Lednici. V rakouské společnosti stále přetrvávají protičeské předsudky. „Jsou tam mýty, že Češi jsou švejkové, že pokazili monarchii a s tím Temelínem, to nám beztak dělají naschvál… Ty dvě společnosti vedle sebe žijou a každá na tu druhou kašle.“

Přes všechny rozdíly je Jaroslav Ostrčilík přesvědčen, že Češi a Rakušané jsou si mnohem podobnější, než by se mohlo zdát. „Když se podíváte do jádra přemýšlení Čechů a Rakušanů, tak najednou zjistíte, že jakkoliv mohou být na povrchu různí, tak uvnitř jsou stejní. Spojuje nás kuchyně, záliba v turistice a také svébytný sarkastický humor. Všemu se musíme vysmívat, nic nedokážeme brát vážně. (…) Češi a Rakušani jsou si mnohem bližší než Češi a Slováci. (…) Severní Rakušani – to jsou takoví Češi, kteří mluví německy nebo něčím na způsob němčiny. Zatímco Češi jsou takoví Rakušani, kteří mluví nějakým západoslovanským jazykem.“

Kdo zná minulost, ví, kudy do budoucnosti

Pro pochopení toho, kým jsme my a naši sousedé, je podle Jaroslava Ostrčilíka zásadní výuka moderní historie ve školách. „Vědět, kdo su, s kama jdu, odkud přicházím, kde jsou moje kořeny. (…) V momentě, kdy ty svoje kořeny vnímám, znám je, tak mě jen tak někdo nevytrhne neboli jen tak mně někdo nenabulíkuje bůhvíjakou kravinu. No a já potom taky můžu být konstruktivněji součástí nějaké společné Evropy… (…) Povědomí o historii je naprosto klíčové nejenom pro pochopení včerejška, ale taky pro pochopení dneška a pro to, abych věděl, kudy do budoucnosti.“

„Já bych si moc přál, abychom díky ní [Pouti smíření] nezapomněli na to, co se tady dělo. Aby oběti toho, co se tady dělo, nikdy nepřestaly být připomínané. A aby Pouť smíření nepřestala být varovným prstem – dávejme si pozor, věci se můžou rychle vymknout kontrole a stát se může ledasco,“ uzavírá Jaroslav Ostrčilík.