The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Orlowski (* 1952)

Pragosport tady byl jen proto, aby nás kasíroval

  • narodil se 7. září 1952 v Praze-Kobylisích

  • ke sportu ho přivedl otec, aktivní sportovec

  • v šestnácti letech vyhrál ME juniorů ve stolním tenise

  • v roce 1970 se zúčastnil MS v japonské Nagoji a dostal se na evropský a světový žebříček

  • v roce 1971 ho sponzor pozval na soustředění do Japonska, kde ho trénovali nejlepší japonští mistři

  • v roce 1983 dostal možnost hrát v západním Německu bundesligu a přestěhoval se do Bayreuthu

  • v roce 1997 trénoval dva roky reprezentační družstvo

  • ve svých sedmačtyřiceti letech s Jindřichem Panským objeli svět se svou exhibiční hrou

  • hraje v družstvu TK Praha, které spolu se svými starými kolegy pomohl vytáhnout do extraligy

  • oficiálně byl zaměstnán jako hutník

Milan Orlowski se narodil 7. září 1952 v Praze-Kobylisích. Jeho otec byl vynikající hokejista, fotbalista a v pozdějších letech hrál stolní tenis. Syna Milana nejdříve přivedl k hokeji, který hrál od svých deseti let za Spartu Praha. Kvůli menšímu vzrůstu s ním ale ve třinácti letech skončil a dal se na fotbal. Souběžně se věnoval také stolnímu tenisu.

Sportovní začátky

„Fotbal mi docela šel, hrál jsem ho za Admiru Kobylisy, kde jsme to dotáhli na přeborníka Prahy, a přemlouvali mě na fotbal do Dukly. Jenže mně šel stolní tenis o něco líp,“ vzpomíná na své začátky Milan Orlowski.

V šestnácti letech chtěl studovat průmyslovku, na kterou se však nedostal. Přijali ho na učiliště Kovoslužby, kde se vyučil opravářem televizorů. Potkal se zde například s Jiřím Holečkem či Františkem Ringo Čechem. „S těmito dvěma spolužáky jsme byli dokonce vyhlášeni jako nejlepší studenti. Já to měl za fotbal a tenis, Jirka za hokej a Ringo za tu svou muziku,“ usmívá se pamětník.

Tři vítězství na mistrovství Evropy juniorů v šestnácti letech ho posunula do mužské reprezentace, což nebylo obvyklé. Tehdy se ale místopředseda ČSTV (Československého svazu tělovýchovy a sportu) Ernest Dimitrovič rozhodl vedle o něco starších hráčů Mika, Staňka, Kolaroviče vsadit na mladou generaci. Milan Orlowski tak ve svých osmnácti letech odjel na mistrovství světa do Nagoji, kde se dostal na evropský a světový žebříček, což nastartovalo jeho kariéru mezi dospělými.

Po vyučení pokračoval v dálkovém studiu na elektrotechnické průmyslovce a po maturitě měl narukovat na vojnu. Stolní tenisté, kteří hráli za Duklu, sloužili v Lipníku nad Bečvou.

„Bylo mi dvaadvacet let a vyhrál jsem mistrovství Evropy mužů, což pro mě byla obrovská reklama. Tehdy se až na úrovni generála řešilo, jestli půjdu na vojnu do Lipníku, nebo do Prahy. Generál řekl: ‚Orlowski musí trénovat, bude v Praze.‘“

Hned zkraje své kariéry měl velké štěstí, když si ho v roce 1970 na mistrovství světa v Japonsku všimla firma, která se rozhodla do mladého, nadějného hráče z Východu investovat a zůstala jeho sponzorem po celý život. Firma, která vyrábí veškeré věci a náčiní pro stolní tenis, od bot přes stoly po pálky a oblečení, dala pamětníkovi příležitost a další rok ho pozvala na soustředění do Tokia.

1971: soustředění v Japonsku

„Bylo to totiž docela složité s penězi, které svaz neměl. Vymyslela se trasa, která byla tehdy docela populární. Jel jsem na Sibiř. Muselo se letět do Moskvy, pak do Chabarovska, vlakem do Nachodky a odtud jela loď tři dny do Jokohamy. Asi si umíte představit, jak člověk vypadá po cestě přes Sibiř, a pak se objeví v Japonsku, v nejlepším hotelu v Tokiu. Byl to pro mě šok. Tady jsme měli dva černobílé programy, které šuměly, a tam už tenkrát měli čtyřiašedesát barevných programů. Nespal jsem ani minutu a celou noc jsem mačkal programy.“

Další svůj pobyt trávil Milan Orlowski na univerzitě asi šedesát kilometrů za Tokiem, kde se konalo soustředění. „Byl jsem tam celý měsíc, jediný Evropan mezi samými Japonci, a spal s nimi na rohožích na zemi. Nebyly tam žádné postele. Trénovali jsme denně šest hodin s japonským mistrem světa v hale s asfaltovou střechou, takže uvnitř bylo jako v sauně. K jídlu byla stále rýže, která se jedla hůlkami, s nimiž jsem neuměl zacházet. Vyžádal jsem si lžíci a kečup a všichni se na mě chodili dívat, byl jsem pro ně exot,“ směje se pamětník.

V Japonsku se naučil fígle a styly, které tady nikdo neznal. Například trénovali před zrcadlem stínovou techniku, postavení nohou. Říká, že díky svému sponzorovi se stal za dva roky, v roce 1974, mistrem Evropy a byl třetí na světovém žebříčku.

Rodina a vrcholový sport nejdou dohromady

V úspěšném roce 1974 také poznal svou budoucí ženu, s níž se v roce 1977 oženil a narodila se jim dcera Tereza.

„Dodnes mě to trochu mrzí, že jsem se nemohl víc věnovat dceři. Vrcholový sport a rodina nejdou moc dohromady. Když byl Mikuláš, já byl na mistrovství ve Švédsku. Když měla narozeniny, já byl na evropské lize v Anglii... Na druhou stranu, když jsem měl rodinu, cítil jsem, že trénink už nebyl tak natvrdo, naostro, jako jsem to dělal předtím.“

Dvě stříbrné a jedna bronzová byly neúspěch

Myslí si, že mírnější trénink přispěl k jeho největší kariérní smůle, která ho stihla v roce 1975 na mistrovství v Kalkatě, kde sice uhrál jedenadvacet vítězství, ale v nejlepším ho stihly náhlé čtyřicetistupňové horečky. „Odvezli mě do nemocnice a nebylo možné pokračovat. Ve čtyřhře jsme prohráli. Nebyl jsem v takové formě, v jaké jsem mohl být.“

Raději pak vzpomíná na mistrovství světa v Praze v roce 1976, kde získal dvě stříbrné a jednu bronzovou medaili. Z perspektivy předchozích úspěchů to však bylo považováno za „neúspěch“. „Tehdy bylo v aréně ve Fučíkárně na 8000 diváků. Nechal jsem se unést atmosférou a začal hrát trochu exhibici pro diváky. Proto jsem utkání projel a žádné zlato nebylo. I tak na to ale vzpomínám rád.“

Pragosport sportovce jen kasíroval

Následovaly další úspěchy, které završilo mistrovství světa v Tokiu v roce 1983. Bylo mu jedenatřicet let a tehdy dostal možnost hrát v západním Německu bundesligu, což v té době byl pro většinu sportovců nedostižný sen.

„Podmínkou byl status mistra světa nebo Evropy a pak to šlo přes Pragosport, který si nechával padesát procent výdělku a padesát procent nám nechával na bony. Pragosport ale neměl funkci manažera. Nic neorganizoval, nesháněl, neřešil. Pouze když si člověk sám přišel s možností, šel na Pragosport, oni s ním sepsali smlouvu, kde stálo, že padesát procent výdělku si nechá, a to bylo všechno. Byl jen proto, aby nás zkasíroval.“

Milan Orlowski si ale nestěžuje. Byl rád, že může jít hrát do Německa. Nabídky dostával už deset let, ale až v osmdesátých letech začali komunisté výjimečně povolovat angažmá na Západě, například Antonín Panenka hrál od roku 1981 za Rapid Vídeň. Milan Orlowski se dostal do Bayreuthu, což pro něj bylo zajímavé i finančně.

Z vyhraných peněz se platily diety a cesta pro ostatní

„Tenkrát v Československu byla jiná doba. Když jsem vyhrál mistrovství Evropy, dostal jsem od ČSTV odměnu deset tisíc. Ale jako cenu jsem dostal obrovskou barevnou televizi. Na druhou stranu, tehdy stála šedesát tisíc. Sezval jsem všechny známé domů na barevnou televizi, ale když jsem ji pustil, tak zrnila. Nefungovala, protože měla západní kódový systém PAL, a my jsme měli SECAM. Prodal jsem ji kamarádovi do Mariánských Lázní, který na ní mohl naladit Německo. Jinak se vyhrávaly jenom poháry. Když se vyhrály peníze, tak nás nehorázně šidili,“ vypráví dnes už s pobavením Milan Orlowski. Po vyhraném zápase mu šéf z ČSTV sebral obálku se švýcarskými franky, které vyhrál, a celé výpravě z ní vyplatil diety a třeba i pohodlnější lůžkový vagon na cestu zpět. Pokud něco zbylo, nechal mu to na tuzexové bony.

„Když jsme jeli do zahraničí, ČSTV nás nikdy nevybavilo. Mockrát se mi stalo, že jsem si bral peníze načerno. Když jsem jel na mistrovství do Finska, aby to nebylo tak drahé, letělo se do Leningradu a odtud vlakem do Helsinek. Večer v Leningradu, když jsme spali, přišla ruská celní kontrola a začali nás kontrolovat, jestli nevezeme peníze. V ponožkách mi našli dvě stě marek. Celník byl úplně nepříčetný. V holicím strojku jsem měl dalších dvě stě marek a také je našel. Vysadili mě z mezinárodního rychlíku, sepisovali nějaké prohlášení a já myslel, že mám po kariéře. Dorazili jsme do Helsinek, kde jsem si nemohl koupit ani coca-colu, a byl jsem tak naštvaný, že jsem to vyhrál...“ vzpomíná Milan Orlowski.

Trénovat je těžší než hrát

Ačkoli hrál v Německu, na emigraci nikdy nepomýšlel kvůli svým rodinným vazbám. V roce 1997 skončil s hraním a dva roky trénoval reprezentační družstvo. Po hraní se mu však stýskalo. Uvědomil si, jak rozdílné je trénovat a hrát. Jako trenérovi mu vadilo, že nemůže hru příliš ovlivnit. „Můžu sedět na lavici a radit, ale to je všechno. Navíc je trenérství náročnější v tom, že trenér se nestará jen o sebe. Jako hráč trénuji, pak si jdu zarelaxovat a pak mám volno. Trenér se ale celou dobu stará o všechny a není to jednoduché a stojí to strašně moc času. Úplně mě to nenaplňovalo,“ vypráví pamětník, který se po dvou letech, ve svých sedmačtyřiceti, znovu vrátil do hry. Spojil se s kolegou Jindřichem Panským a rozhodli se popularizovat stolní tenis exhibičními hrami. Stolní tenis prý nikdy nebyl příliš atraktivní pro diváky, a proto vymysleli hodinový program a s touto show objeli celý svět.

Ve svých devětapadesáti letech se Milan Orlowski z hecu přidal do oddílu KT Praha, který založil jeho kamarád Karel Truhlář. Družstvu pomohl do 3. ligy. Nakonec přizvali ještě Petra Javůrka a Jindřicha Panského a dostali se do extraligy. „Je rarita, že v pětašedesáti letech hraji nejvyšší soutěž. Návštěvnost je překvapivě velká. Myslím, že diváky bavíme, zvláště ty starší, kteří si nás pamatují. Chodí se na nás dívat, jestli ještě vůbec zvládáme chůzi,“ směje se pamětník.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Tipsport for Legends

  • Witness story in project Tipsport for Legends (Petra Verzichová)