The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Libuše Opočenská (* 1927)

• narozena 20. února 1927 v Lysé nad Labem

• příbuzní jejího otce Josefa Šeráka byli volyňští Češi

• v roce 1944 příbuzní na Volyni narukovali do 1. čs. armádního sboru

• její poloviční bratranec a budoucí muž Jan Opočenský byl raněn u Krosna

• v roce 1947 se Jan Opočenský usadil v Chotiněvsi na statku po Němcích

• v témže roce se Libuše za Jana provdala a začali společně hospodařit

• po roce 1948 čelili tlaku na kolektivizaci svého hospodářství

• družstvu svá pole odevzdali teprve v roce 1960

• v letech 1960–1982 Libuše pracovala jako družstevní zemědělec

Narodila se v roce 1927 do rodiny Josefa Šeráka, krejčovského mistra z Lysé nad Labem. Část rodiny Šerákových přitom už dřív přesídlila na Volyni na dnešní Ukrajině. Jejich potomci tam pak v roce 1944 vstoupili do 1. čs. armádního sboru a prošli těžkými boji karpatsko-dukelské operace. Mezi nimi i Jan Opočenský, Libušin poloviční bratranec. U Krosna byl těžce raněn a do Československa dorazil až po dlouhé anabázi po vojenských lazaretech. V roce 1947 se usadil v Chotiněvsi na Litoměřicku a Libuši, tehdy ještě Šerákovou, si vzal za ženu.

Strýc padl v pražském povstání

Libuše byla nejstarší z pěti dcer, její dvojče, Mánička, však v roce 1933 zemřela při epidemii záškrtu sotva dva měsíce poté, co společně nastoupily do první třídy. Šerákovi byli věřící, otec Josef byl silně nábožensky založený člověk, maminka Marie po sňatku konvertovala od katolictví k jeho víře, tedy k evangelické víře. V Lysé nad Labem docházeli do evangelického tolerančního kostela, kde působil farář Leopold Hrbata. „Chodili jsme do sboru, se sdružením jsme dělali výlety, pan farář Hrbata pěkně kázal. On studoval v Americe a asi tam byl na vojně, protože byl nějakým americkým kapitánem. Za Němců byl hodně pronásledovaný, do volného bytu na faru mu nasadili esesmana.“

V květnu 1945, když končila válka, jí bylo osmnáct let. V samotné Lysé se nebojovalo, a tak 5. května její otec spěchal na pomoc pražskému povstání. O pět dní později jeli do Prahy společně na pohřeb strýce, který v povstání padl. „Byl zastřelený z letadla. Zabili tam všechny, kteří napadali letadlo nějakým protiletadlovým dělem. Na pohřeb jsme s tatínkem jeli na kole, u nás ještě nic nebylo, teprve když jsme se večer vrátili z pohřbu, přijela do Lysé ruská armáda.“

Na to, aby dceru poslali na studia, rodiče neměli peníze, a tak se Libuše vyučila u svého otce pánskou krejčovou.

Volyňští Češi umírali na Dukle

V roce 1947 odjela na zemědělskou brigádu do Chotiněvsi za otcovými příbuznými, kteří se zde nově usídlili. Šlo o demilitarizované bývalé vojáky 1. čs. armádního sboru, kteří s východní frontou prošli do Československa a podíleli se na jeho osvobození. Po válce si tu pak mohli přednostně zabrat hospodářství po odsouvaných Němcích – a díky československo-sovětské reemigrační dohodě z roku 1947 za nimi z Volyně mohly přesídlit i jejich rodiny. Na Litoměřicku tak našlo nový domov vícero potomků spřízněných volyňských rodin Opočenských a Šeráků, mezi nimi i známí hrdinové ostravské operace Bedřich Opočenský či Karel Šerák.

Jan Opočenský, s nímž se Libuše během brigády seznámila a později se za něho provdala, pocházel z krajanské volyňské vsi Český Boratín. Do 1. čs. armádního sboru v Sovětském svazu, později známého jako „Svobodova armáda“, narukoval jako sedmnáctiletý mladík společně se starším bratrem Jaroslavem i dalšími příbuznými. Prošel těžkými boji v krosenské oblasti, během nichž padl jeho bratr Jaroslav. On sám utržil vážné zranění u vesnic Machnówka a Wrocanka, kde českoslovenští vojáci nechránění napochodovali do volného prostoru pokrytého německou palbou. „Byl střelený do levé ruky, tou pravou si ji chtěl nějak ovázat. Ale jak sáhl pro ten obvaz, prostřelili mu i druhý loket. Střelou dum-dum, která trhala. V ruce mu chybělo asi osm centimetrů kosti.“

Jan Opočenský potom několik měsíců putoval po vojenských lazaretech – nejdřív sovětských, pak československých. Operovali ho ve Lvově, kde navíc málem zemřel na tetanus, poté znovu – již v listopadu 1946 – ve Vojenské nemocnici ve Střešovicích. Nemocniční anabáze skončila teprve v roce 1947 a Opočenský z ní vyšel jako 85% invalida.

V Chotiněvsi přijali Volyňáky dobře

Dlouhá léčba zároveň způsobila, že přednostní právo na hospodářství po Němcích mohl uplatnit až s jistým zpožděním, kdy ty nejlepší statky již byly rozebrány. „V Chotiněvsi, která byla blízko, a ne někde na hranicích, bylo už všechno obsazené. Takže tam více lidí – už Čechů – muselo opustit svá zabraná hospodářství a odpracovaná doba se jim musela proplatit,“ líčí Libuše Opočenská komplikované vztahy mezi jejím mužem a jakýmsi panem Řezníčkem, který statek obsadil již před nimi a musel jim ho pak odevzdat. Zároveň tu v roce 1947, kdy se na statek přivdala, stále ještě pobývali i původní majitelé, německá rodina Klaarů. „Němci u něj zůstali dlouho, protože manžel nemohl dělat, měl protézu. Já jsem je tam ještě zažila, teprve pak je odsunuli nadobro.“

Libuše s Janem začali v Chotiněvsi hospodařit. Zpočátku jim pomáhali brigádníci, ale i otcové obou – Janův tatínek, který do Československa přišel s repatriovanými volyňskými Čechy, získal v roce 1947 hospodářství v nedalekých Horních Řepčicích. Býval zemědělcem už na Volyni, a mohl tak Libuši naučit sekat trávu, nakládat obilí i dalším zemědělským pracím.

Volyňských Čechů přišlo po válce do Chotiněvsi celkem asi 18 rodin a místní je prý přijali dobře. A na druhé straně také Libuše sama mezi Volyňáky zapadla. „Já jsem se od nich nelišila. Do sboru jsem chodila, těšila jsem se tam, tak mě museli přijmout,“ naráží na silné evangelické cítění volyňských reemigrantů. Ti hned v roce 1947 v Chotiněvsi založili Farní sbor Českobratrské církve evangelické a o tři roky později, kdy již komunistický režim náboženský život v zemi potíral, se jim podařilo zahájit stavbu nového kostela.

Kolektivizaci zemědělství neunikli

Komunisté po roce 1948 ovšem vytáhli do boje nejen proti náboženství, ale i proti soukromému zemědělství. To, před čím volyňští Češi z Volyně mnohdy utíkali především – tedy sovětská kolektivizace zemědělství – je dostihlo i v Československu. Nově získaná hospodářství, která sotva začali zvelebovat, museli záhy odevzdávat družstvům. „Manžel měl po Němcích samovaz, který sekal a vázal obilí do snopů a ušetřil sedlákům velikou dřinu. To komunisté sebrali – všechny samovazy, traktory – a udělali strojní družstva. Manželovi sebrali i hrabačku za koně,“ popisuje pamětnice.

Ze strojních družstev pak vznikala i jednotná zemědělská družstva, která už si činila nárok i na půdu zemědělců. Jan Opočenský patřil podle své ženy ke čtyřem místním sedlákům, kteří odmítli vydat svá pole a do družstva nevstoupili. „Ale to jsme byli hloupí,“ dodává. „Mysleli jsme si, že můžeme hlavou prorazit zeď.“

Všichni čtyři vzpurní sedláci nakonec do družstva vstoupili, byť Jan Opočenský vydržel vzdorovat až do roku 1960. „Měnili nám půdu, ta pole pak byla horší, někde daleko. A museli jsme platit velké daně. Člověk už na to nestačil.“ Po odevzdání svého majetku družstvu pracoval Jan Opočenský v družstevním kravíně. Libuše dělala krmičku v drůbežárně, později přešla k práci u váhy a na poli.

Ve spojení se sborem a Bohem

Přes problémy, které jim to přinášelo ve škole, jejich děti stále chodily na náboženství, syn koncem 60. let dokonce začal uvažovat o povolání faráře. Protože však zemědělské družstvo nechtělo syny původních vlastníků polí pustit mimo zemědělství, předseda družstva dotlačil Opočenské k závazku, že syna dají na zemědělský obor. „Tak jsme mu, chudákovi, vybrali veterinu v Brně. Ale nesedlo mu to, byl tam dva roky a v osmašedesátém odešel pryč. Vybral si bohosloveckou fakultu, sám si to vyběhal. Než začal nový semestr, musel půl roku pracovat u zedníků. Pak už to šlo a syn je farářem.“

V listopadu a prosinci 1989 Opočenští jezdili na demonstrace do Litoměřic. Byli tam svědky například odstranění tříapůlmetrové bronzové sochy Stalina z litoměřického výstaviště Zahrada Čech, o něž se prý zasloužil Zdeněk Bárta, v minulosti též chotiněveský farář. Ačkoliv tamní sbor vedl v době, kdy se stal signatářem Charty 77, našlo se i zde mnoho lidí, kteří o revoluci projevovali spíš jen vlažný zájem. „Když to šlo, říkala jsem našim lidem: ‚Pojeďte taky s námi.‘ A oni říkali: ‚A vždyť vy to tam oddemonstrujete za nás!‘ Vesničtí lidé jsou pohodlnější – ty starší generace. Ale my byli nadšení.“

Po revoluci dostali Opočenští peněžitou náhradu za majetky, které jim komunisté sebrali. Šlo prý o celkem slušnou kompenzaci.

Libuše Opočenská je v důchodu od roku 1982, v roce 2019 zemřel její muž Jan Opočenský. „Přála bych si, abych mohla až do smrti zůstat v církvi a ve spojení se sborem a s Pánem Bohem. A to bych přála všem – aby zakotvili v těchhle vážných věcech, které se přenášejí do věčnosti,“ odpovídá na otázku, co je pro ni v životě důležité.