Mons. doc. Ing. Mgr. Aleš Opatrný , Th.D.

* 1944

  • „Moje teorie: Bratři fokolaríni věci řešili a řeší zejména přes osobní vztahy, když někdo k někomu nabude osobní vztah dobrý, tak se zdá, že věc je vyřešena, ačkoli pro podnik je to systémově nevyřešené a blbě. Teď to máme znova. Ty už nikdo nepředělá. A to si myslím, že tam hrálo roli. Potom, druhá věc je, teď jenom teoreticky, se dá předpokládat, že ten biskup by musel klepnout přes prsty po roce devadesát některé své kamarády. Což se také nemusí nikomu chtít. A jakkoli z psychologie víme, jak je vytěsnění nešikovné, tak to pokušení k tomu samozřejmě je. ,Co se v tom budeme babrat, když to máme za sebou…‘ Je to špatně, že ty věci nejsou pojmenovaný, je špatně. A ti, kteří si nezadali, to mohou někdy nést útrpně, že se nic nedělo, a ti, kteří si zadali, můžou mít až do smrti strach, že jim to někdo omázne o nos. To jsou dvě špatný investice, které v sobě nesou. Chápu, že neměl každý štěstí, jako dítě Štěstěny já, který, když bylo poprvé zavoláno estébáky, ještě když jsem byl na technice, chtěl jsem jet za nepříbuznými do Německa, tak mně řekli že (to už jsem tady vyprávěl asi), že až se vrátím, abych jim něco řekl. Já jsem řekl, že ne. Já si myslím, že toto byla zásadní věc, že jsem to tenkrát udělal, protože ty další dva pokusy se mnou se bavit byly už bezzubý. To bylo, když jsem neměl souhlas, a když jsem byl v Toužimi. A já za to nemůžu, že jsem tenkrát nebyl blbej!“

  • „Pan kardinál Tomášek pro mě zejména při zpětném ohledu je ohromným hrdinou za to, co vydržel. Co my jsme věděli jen sem tam někdo. Jak s ním jednali na ministerstvu: ,Pane Tomášek, nemyslete si, že…´ a tak dále. Opravdu ho ponižovali, nechali ho čekat a tak dále. Vůči těm státním úřadům, těm tajemníkům, byl bezmocnej. Když mu prostě nějakej tajemník řekl, že někdo nedostane souhlas, tak ho nedostal. A tak potom, když už jsem byl kněz, jedno z těch úsloví pana kardinála Tomáška bylo: „Právě máme ruce tak.“ A ukazoval ruce svázané, a to měl, to byla pravda. Já souhlasím s tím, co se lze dnes všude možně dočíst, že velkou změnu v něm způsobili v jistých letech Zvěřina a Mádr. Ale to bylo tak už za jiných vnějších podmínek než za upevňování normalizace. Od pouti na Velehradě bylo mnohé jinak. A že mohl něco udělat nebo něco říct jinak, no nevím… Mixa tvrdí, když jsem se s ním jednou bavil už teď za svobody, jak to ten Tomášek mohl vydržet, Mixa říkal: ,To je jednoduchý, pater Pio mu předpověděl, že se dočká svobody, a to ho drželo.‘ Ověřit jsem si to nemohl a nemohu už nikde, ale že na patera Pia držel, to vím z vlastní zkušenosti. A hlavně, kdybychom všichni věděli, jak to potom dopadlo, tak se byli bejvali před tím chovali jinak, v něčem.“

  • „Téměř na závěr toho roku vojenské služby jsem dostal hvězdu. To byla zase plánovaná hodnost – podporučík. Potom jsem byl na vojenském cvičení. To bylo taky dobrý. V Budějovicích nás tam bylo asi šest ,absíků‘ na ten úvod a jedinej já jsem měl hvězdu. A každý měl teda říct, kde sloužil a co teď dělá… Tak to bylo dobrý, koukaly ty zelený mozky! No a tak, přestože mě major, u kterého jsem sloužil, napsal hrozně blbej posudek, tak absík, který měl službu, mi říká: ,Prosím vás, za tohle vás zavřou.‘ A já říkám: ,Hele, tak to napíšeme tak, že jsem jako úplně blbej a nic neumím.‘ Tak to tam napsali, jak jsem úplně nemožnej. No a pak mě zavolali na vojenskou správu, to byla druhá hvězda.“

  • "Výchova byla zaprvé náročná, v dobrém slova smyslu, a za druhé, když se na to dívám zpátky, tam byla taková věc, že prostě: ,Když jsi Aleš Opatrný, tak tohle přece dělat budeš a tohle přece dělat nebudeš.´ Ten formační tlak, v dobrém slova smyslu, té širší rodiny, protože my jsme žili v kontaktu s máminejma sestrama a dalšími příbuznými, tak ten formační tlak byl dost značný. A když se vrátím k tomu širokému rozhledu, rodiče byli takoví staromódní netechnický Google – věděli všechno. Já jsem dlouho měl dojem, že oni opravdu vědí všechno. A čeho jsem si pak začal cenit, když mi bylo tak třicet a víc, že měli trpělivost nám to všechno vykládat. Tradovala se potom věta, když jsme tak rádi poslouchali vykládání, že jsem říkal: ,Táto, povídej mi něco o něčem.‘ A on povídal. A co s tou výchovou souviselo a byla to důležitá věc, jak už jsem říkal, ta širší rodina, bratranci a sestřenice, to bylo všechno v podobným duchu, a potom přátelé mých rodičů. Protože mí rodiče měli pár zajímavých, když se na to dnes dívám, přátel, kteří nebyli ve společenském žebříčku kdoví jak kde, ale zase to nebyla žádná lidovka, a před nimi taky člověk potřeboval obstát. Před těma náročnýma vrstevníkama rodičů. A když jsem byl kádrově zlikvidován ze studií, tak mě právě někdo z těchto známých náramně pomohl tím, že mě dal najevo, že ať jsem si teď klidně učedník – soustružník, tak prostě ,Věřím, že to někam dotáhneš‘. To jako v dobrém slova smyslu. Jeden pan doktor, původně Rus, říkal: ,Alešku, ty seš kůň, na kterého já sázím.‘ Což mě tenkrát připadalo jako legrační, a za dalších dvacet třicet let jsem si uvědomil, jak to bylo vlastně důležitý.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 07.06.2023

    (audio)
    duration: 01:59:55
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 07.07.2023

    (audio)
    duration: 02:01:46
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 28.08.2023

    (audio)
    duration: 01:48:16
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 4

    Praha, 29.09.2023

    (audio)
    duration: 01:39:34
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Můj život je jedna velká historie štěstí

Aleš Opatrný (1964)
Aleš Opatrný (1964)
photo: Archiv pamětníka

Aleš Opatrný se narodil v Praze 3. března 1944 manželům Heleně a Alešovi Opatrným. Jako syna předúnorového ředitele továrny ho nepřijali na střední školu, vyučil se soustružníkem, maturitu získal po absolvování večerního studia průmyslové školy. V roce 1963 nastoupil na Fakultu strojní ČVUT. Pravidelně navštěvoval bytové semináře u Květy Neradové, kde se seznámil s mnohými osobnostmi, především z řad katolické inteligence. Krátce po promoci absolvoval v Žatci vojenskou službu, během níž v něm uzrálo rozhodnutí stát se knězem. Rodiče, ač katolíci, se s jeho volbou dlouho a těžce smiřovali. Na bohoslovecké fakultě zastihl ještě řadu zajímavých pedagogů, kteří později během nastávající normalizace museli ústav opustit. Kněžské svěcení přijal v roce 1974 z rukou biskupa Františka Tomáška. První kněžské místo našel v Plzni. Pastýřská horlivost a neochota spolupracovat se státní mocí byla důvodem pro jeho přeložení do západočeské Toužimi. Zde využil své vazby na Plzeň, z fary učinil živé místo setkávání převážně plzeňských farníků. Silným impulzem pro život pamětníka byl seminář Obnovy vedený Ernstem Sieversem, kterého se zúčastnil v polovině 80. let. Osloven touto zkušeností se aktivně zapojil do díla charismatického hnutí. V 80. letech byl členem tzv. poradního grémia kardinála Tomáška. V listopadu roku 1989 se významně účastnil revolučního dění v Toužimi, když na faru svolal první občanské shromáždění ve městě. Krátce po sametové revoluci byl povolán do Prahy, ustanoven nejprve referentem pro pastoraci a od roku 1991 ředitelem Pastoračního střediska v Dejvicích. Na počátku 90. let stál u založení Společnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů. Od roku 2002 působil na KTF UK, kde po mnoho let vedl Katedru pastorálních oborů a právních věd. V roce 2009 byl jmenován sídelním kanovníkem Kapituly sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, který se stal jeho domovem a kde v současnosti (2023) zastává úřad probošta.