"Když jsme byly u toho vyšetřovatele Marka, který to uzavíral, řekl, že to uzavírá jako sebevraždu, i když my s tím nesouhlasíme. A já jsem znovu říkala, že tomu se nedá uvěřit při tom, jaký byl Pavel povahou, a že by tohle nikdy neudělal. I v písemné dokumentaci píše, že by nikdy neudělal nic, co by ublížilo. Mohl zůstat v Itálii a nezůstal proto, že nechtěl ublížit matce nebo ostatním. A on říká: 'Víte,' a teď mi to řekl jakoby otcovským tónem – že mi doporučuje, abych se o tom nešířila. Že on tohle vyšetřování uzavírá jako kriminalista a že další vyšetřování bude pokračovat cestou Státní bezpečnosti. Já jsem se zas jako že naivně zeptala, proč proboha Státní bezpečnost, když má být klasifikován jako obyčejný sebevrah. On zase řekl, že Pavel byl v kapitalistické cizině, kde se mohl a setkal se s nejrůznějšími lidmi, a že další vyšetřování Státní bezpečnosti bude z důvodů ochrany státu. A říkal: 'A víte, o takových věcech se s přítelkyněmi nemluví.' To mě tak navedlo na tu myšlenku. A pak i to, že si mě nikdy nikdo nikam nepředvolal, ani ta Státní bezpečnost, ale věděla jsem pak zpětně, že se Státní bezpečnost okresu Hodonín údajně o mě zajímala, prošetřovali, kdo jsem zač, co jsem zač, z jaké jsem rodiny."
"My jsme se spolu viděli v úterý, byli jsme spolu na Daliborovi, na opeře. Pavel byl poprvé ve Státní opeře. A tehdy mě zarazilo, já jsem jela tramvají z kolejí a on přistoupil na nádraží a měli jsme se setkat až u divadla. A teď on: 'Ježíš, Ani, já jsem tak strašně rád, že tě vidím. Já jsem zapomněl, kde jsme se měli setkat.' A teď říkal: 'Nechoďme do toho divadla, mně se tam ani tak nechce.' A teď já jsem říkala: 'Ale Pavle, vždyť už jsme se domluvili, ty jsi v kvádru, v košili...' a tak. A pak jsem toho tolikrát litovala, že jsem tam seděla vedle něho na tom Daliborovi, že on řešil něco úplně, ale úplně jiného. Že jsem měla vyčíst, že třeba tohle... No a ve středu jsme šli a pak mi ještě jednou řekl v tu středu, protože já jsem chodila do psaní na stroji – abych nebyla blbý doktor, který pak datluje, tak jsem si zaplatila psaní na stroji a pak jsme měli už jen večer. Šli jsme do Židenic, tam byl filmový klub. Shodou okolností tam dávali Anna a vlci. Z těch Židenic jsme šli pěšky až na Vinařskou, přes celé Brno, a povídali jsme si. Poslední bylo, že jsme se bavili o jeho sestře a o jejích problémech, s tím, že se uvidíme až v pondělí, kdy jsme se pravidelně vídali na mši svaté u Tomáše a pak jsme šli s děckama vysokoškolákama na pravidelné pondělní setkání."
"To byly situace, že si mě třídní paní učitelka velmi seriózně v deváté třídě zavolala s omluvou, že mi do posudku musela napsat, že jsme ortodoxní katolická rodina, že chodíme i ve všední dny a že se to všecko z obecního úřadu sleduje, zapisuje a tak. A to stejné profesor na gymnáziu zase, pan – teď mně to vypadlo – náš třídní, ten byl mimořádně slušný. Ten nás zavolal i s kamarádkou, jsme se hlásily na medicínu a obě jsme nebyly v SSM, což tehdy v podstatě bylo vylučující kritérium na to, abyste mohl vůbec odeslat, aby ta škola mohla odeslat přihlášku na vysokou školu. No a pan profesor Pšurný si mě zavolal a říkal: 'Dívejte,' nebo to si nás zavolal obě a říkal: 'Holky, dívejte se, vy jste moje nejlepší studentky ve třídě, mě to samotného štve, to, že jsem vám do posudku musel napsat to, co jsem napsal. To je pravda, ne, za tím si asi stojíte. Ale zařídil jsem vám,' – to bylo na konci prosince – 'že vás od prosince vezmou do SSM, aby vám mohla odejít přihláška na vysokou školu.'" – "To byl člověk nucený udělat tu úlitbu?" – "Ano, ano. Abych tu medicínu vystudovala, tak ve své podstatě, kdybych nebyla souhlasila s tím, že do SSM vstoupím, což byl vlastně formální akt – a všecko to bylo formální, že všichni jsme se na to tak trošku mohli vymlouvat –, tak bych se na vysokou nedostala."
Anna Ondračková, rozená Horňáčková, se narodila 27. října 1959 v Uherském Hradišti rodičům, kteří ani během komunistického režimu víru neopustili a skutečně víru žili. Otec Jiří Horňáček i maminka Marie Horňáčková pracovali v dělnických profesích. Mladá Anna Horňáčková byla velmi nadanou studentkou. Vzhledem k víře její i jejích rodičů ale hrozilo, že by se nedostala na vysněnou medicínu. Ani v Socialistickém svazu mládeže (SSM), což byla tehdy nutná podmínka pro odeslání přihlášky k vysokoškolskému studiu, ji původně nechtěli. Na medicínu se nakonec dostala a začala studovat v Brně. Seznámila se tam s vysoce inteligentním studentem architektury Pavlem Švandou, který byl motorem dění mezi svými spolužáky. V roce 1981 za záhadných okolností zemřel. Všeobecně se mělo za to, že za smrtí výjimečného mladého muže, prasynovce kardinála Špidlíka, stála Státní bezpečnost (StB). Krátce před svou smrtí navštívil příbuzného při své cestě do Itálie. Případ se ale nikdy nepodařilo vyšetřit, ač se Anna Ondračková snažila otevřít případ znovu po roce 1989. Pamětnice dostudovala medicínu. V době natáčení stále pracovala v Masarykově onkologickém ústavu v Brně. S manželem, architektem Ivo Ondračkou, měla pět dětí.
