Jiří Olt

* 1955

  • „Tu historku, že když se mi narodila dcera a bylo jí, já nevím, pár měsíců, možná dva tři měsíce, tak my jsme bydleli na Kubánským náměstí v jedný cimře nemilovaní, teda u její maminky. A najednou někdo zazvonil, zaplať pánbůh já jsem byl doma, otevřu a tam byli dva estébáci, už měli zutý boty. Já říkám: ,Co je?‘ A oni: ,No, my si jdeme s váma popovídat a to a to.‘ Já jsem říkal: ,No, ale to v žádným případě nikam nejdete, to se zase obujte.‘ A ten jeden jako mi říká: ,No, my vám jenom v podstatě přišli říct to, abyste si nemyslel, že to dítě je vaše dítě.‘ Takže to byl tenkrát pro mě ten největší šok, že oni mi tím naznačili, ať si jako nemyslím, že když mám dítě, tak tím mám nějakým způsobem vyhráno. Naopak, že mi vlastně můžou to dítě nějakým způsobem kdykoliv vzít a tak podobně.“

  • „Já jsem tam jezdil dál, a teďka bych lhal, nevím, jestli to bylo za měsíc, nebo za dva měsíce, se stala akce, že oni tam vlastně přijely lidový milice a nahlásily, že musí barák opustit. Oni řekli, že ho neopustěj, a oni si dali záminku, že tam bude konečná autobusu, otočka. Já jsem tam přijel – a najednou už tam byly Lidový milice. Tak my jsme začali nejhorší věci balit, že teda odjedeme, že to teda nějak vyřešíme, do Vernéřovic, tam jim jako nabídli nějakej byt. Když jsme ještě byli, oni tam tenkrát měli toho malýho kluka, tak jsme to tam stěhovali, a oni tam vletěli. A to byla hrozná sranda, oni tam vletěli a měli kladiva a krumpáč. A teď ty nahoře rozbíjeli okna a na ty dole to padalo. My jsme už ty jejich věci stěhovali, měli jsme je na autě a teď jsme na ně koukali a říkali jsme si: ,Podívejte, co je to za magory.‘ A nakonec ten barák doopravdy odstřelili teda.“

  • „Já už to tak měl vždycky v životě, to tak začalo a pak se to se mnou táhlo celej život, že jsem si to ještě víc polepil. Protože my jsme spolu nevycházeli samozřejmě a on mě jednou, že jsem si musel nandat plynovou masku a poběžíme spolu, takový cvičiště tam bylo. A já jsem doběhl stejně jako on, v podstatě, a on to nemohl překousnout, já jsem běžel v tý masce a on bez masky. On to nemohl překousnout opravdu jako. Já teda tvrdím, že v životě jsem udělal jenom dva nějaký sportovní výkony – a tenhleten byl první. A on to nemohl překousnout a začal mi dělat peklo. Víte, on když člověk tam je a nemáte fakticky žádný vycházky ... se nedávaly, nic. Já ještě s některýma klukama jsme to měli polepený proto, že jsme odmítli jít cvičit na spartakiádu, to znamená trénovat, a ti, co neodmítli jít na spartakiádu, tak je občas někam pustili. Nás vůbec, a každým malérem jsem dostal další, takže já neměl vůbec šanci se někam dostat.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 10.04.2024

    (audio)
    duration: 01:54:31
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha, 27.01.2025

    (audio)
    duration: 01:45:41
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 11.03.2025

    (audio)
    duration: 01:41:58
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Ten, kdo v sobě nemá žádný lidství a má najednou moc, vám fakt může zničit život

Jiří Olt v roce 1978
Jiří Olt v roce 1978
photo: archiv pamětníka

Jiří Olt se narodil 10. června 1955 v Chomutově. Svého otce nikdy nepoznal, ale maminka se provdala znovu. Jeho adoptivní otec pracoval v energetice a rodina se často stěhovala kvůli jeho práci. Žili v Litvínově, Mostě a později v Teplicích. Jiří se vyučil soustružníkem v Krušnohorských strojírnách a v roce 1974 nastoupil na vojnu. Tam se setkal se šikanou a ponižováním. Nakonec se rozhodl držet hladovku a poté, co přestal pít, zkolaboval. Následující roky předstíral, že je psychicky nemocný, aby se na vojnu nemusel vrátit. Spřátelil se s rodinou Princových z Rychnova a dostal se do kontaktu s undergroundem a disentem. V roce 1977 podepsal Chartu 77, byl vyhozen ze zaměstnání a otec ho vyhodil z domu. Odstěhoval se do Prahy, kde nějakou dobu žil u Dany Němcové nebo Nikolaje Stankoviče. Vystřídal zaměstnání v Lidovém nakladatelství, podniku Úklid, jako údržbář na Labské boudě a později jako kameník. Absolvoval mnoho výslechů na StB, kde ho fyzicky i psychicky týrali. Od 80. let se živí jako kamenosochař a restaurátor. V roce 2025 žil v Praze.