Jiří Olšaník

* 1953

  • „Hlavně mu vadilo to základní: on se cítil vojákem, proto na to nárok svým způsobem měl, protože bojoval, ale systém, režim ho zdegradoval, udělal z něj vojína. On cosi prožil, určitou hodnost dostal za účast v boji. To mu vadilo moc a také se snažil za to bojovat. Takže před rokem 1968, kdy začalo uvolnění a mohlo se trošku víc mluvit a dělat (a v roce 1965 byli i někteří rehabilitovaní), tak otec si najal právníka a podal si žádost na rehabilitaci. Rehabilitace byla náročná, ale proběhla dobře, papíry na to mám také. Všechno mu bylo anulováno, bylo tam napsáno z právních hledisek, že to bylo smyšlené, zadokumentováno, že to bylo vykonstruované, aby se ho zbavili. Ale vadilo mu, když mu napsali samé kladné věci, že to bylo špatně – že mu nevrátili hodnosti. Řekli mu, že už to nepotřebuje. A to mu vadilo nejvíc. Že byl stále vojín, a přitom byl rehabilitovaný a nevrátili mu žádnou hodnost. Nevrátili mu ani hodnost od policie, ani hodnost z války. A tímhle trpěl až do smrti, bral to jako nespravedlnost.“

  • „Byl jsem sledovaný, lépe řečeno - naše rodina byla sledovaná estébáky pořád. Nejmarkantnější to bylo, když jsme chtěli někam jet, třeba do obyčejné Jugoslávie. Sice po dlouhých obstrukcích nás tam pustili, ale většinou jsme dostali papír, že není v zájmu Československé socialistické republiky, abychom vyjeli. To prostě nebylo možné. Pamatuji si, že i já, když jsem se rozhodl s kamarádem, když jsem byl v učení, a když jsem si ušetřil peníze na dovolenou do Jugoslávie a moje sestra mi vystála v Praze frontu na to, abych zájezd vůbec dostal, tak nakonec jsem skončil tím, že kamarád také nejel. On sice dostal výjezdní doložku, ale mně napsali: 'Není v zájmu Československé socialistické republiky, abyste někam jel.'“

  • „Bylo armádní cvičení zrovna, velká zkouška mobilizace, a protože jsou nějaké mobilizační zákony, tak toho komunisti využili a přišli si k nám do bytu pro klíčky, s tím, že zabavují auto v rámci mobilizace bez jakékoli náhrady. Fungl nové auto. To jsem viděl poprvé a naposledy otce plakat. On to nemohl přežít. Naštěstí se i v armádě našli lidé, kteří byli rozumní. Otec se sbalil a šel na velitelství západního vojenského okruhu v Táboře, vysvětlil jim situaci a jeden generál mu řekl, že opravdu armáda na to nemá v této době nárok, aby mu zabavovali auto. Jen s tím, že auto už bylo na tankodromu, už v tom jezdili důstojníci po tankodromu, takže pro auto si otec musel dojít na tankodrom a přivézt si ho zpátky. To je také jeden z paradoxů doby, kdy závist a ta doba dělala takové ošklivé skutky.“

  • „Když přišla konečná kapitulace Německa, tak Československá obrněná brigáda se začala přesouvat do Československé republiky. Jela přes vybombardované Německo, kde mi táta vyprávěl, že to bylo něco hrozného. Že Němci si nedovedli představit, že prohráli válku. Že ty okamžiky, jaké jim dělali nástrahy při přesunu přes Německo, co jim všechno vykládali, jak na ně řvali, že se stejně vrátí a že to stejně tak nenechají, tu porážku. Říkal, že to bylo krušné. Takhle při tom přesunu přejížděli až k Nepomuku a nakonec je přesunuli na Sedlčansko na Neveklovsko, kde byla Československá obrněná brigáda dislokovaná a kde skončila válečná práce této obrněné brigády.“

  • Full recordings
  • 1

    Hradec Králové, 19.06.2020

    (audio)
    duration: 02:09:01
    media recorded in project Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Táta stál vždy vzpřímeně, a to mnoho lidí štvalo

Jiří Olšaník, 1973
Jiří Olšaník, 1973
photo: archiv pamětníka

Jiří Olšaník se narodil 22. května 1953 v Táboře. Matka Marie, rozená Pilíková, byla v domácnosti, otec Josef byl vyučený malíř-natěrač, sestra Jana se narodila v roce 1947. Život celé rodiny poznamenal fakt, že Josef Olšaník bojoval za druhé světové války na západní frontě. Po boku spojenců se v řadách Československé samostatné obrněné brigády podílel od podzimu 1944 do května 1945 na obléhání nacisty obsazené pevnosti Dunkerque. Po kapitulaci Německa se Josef vrátil domů. Vlast ho po osvobození uvítala s otevřenou náručí a poctami, ale už v roce 1954 ho komunistická garnitura obžalovala za pobuřování, podmíněně byl odsouzen, degradován a doživotně potupen. Pro Jiřího byl jeho otec vzorem, ale i on měl kvůli němu v nesvobodném Československu problémy. Směl se pouze vyučit, zažíval velký tlak na vojně, kde ho přesvědčovali ke vstupu do KSČ, nesměl cestovat. Celá jejich rodina byla sledována StB, hrozilo jim vystěhování z bytu. V roce 1977 se Jiří Olšaník oženil a přestěhoval do Komárova u Napajedel. Tam se po listopadové revoluci 1989 podílel na založení Občanského fóra. Živil se opravami elektrospotřebičů. Celý život sportoval – vesloval, lyžoval, jezdil na kole. V roce 2020 se věnoval bruslení a účastnil se mezinárodních závodů veteránů.