The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislav Oliva (* 1933)

• narodil se 21. srpna 1933 v Chudeřicích u Bíliny

• v letech 1948 až 1951 studoval na Odborné škole sklářské v Kamenickém Šenově

• v roce 1957 absolvoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze u profesora Josefa Kaplického

• v letech 1957 až 1964 působil jako výtvarník podniku Borské sklo v Novém Boru

• v roce 1958 byly jeho vázy zařazeny do expozice světové výstavy Expo 58 v Bruselu

• v roce 1959 spoluzakládal v Liberci výtvarnou Skupinu 7

• od roku 1964 pracoval pět let jako výtvarník skláren Bohemia v Poděbradech

• v roce 1967 vystavoval na světové výstavě v Montrealu

• na protest proti sovětské okupaci zahodil stranickou knížku

• jako pedagog působil na Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské v Železném Brodě a od roku 1991 v Kamenickém Šenově

• v roce 1993 odešel do důchodu a věnoval se opět naplno vlastním autorským návrhům

• v roce 2025 žil s rodinou v Železném Brodě

Je významnou osobností českého skla, průkopníkem techniky lisovaného olovnatého křišťálu, dlouholetým pedagogem a inovátorem v tavené plastice a mozaikách. Ladislav Oliva studoval u legendárních pedagogů ve sklářských oborech, jako byli Josef Khýn, René Roubíček nebo Josef Kaplický. Jeho prototypy pískovaného uměleckého skla upoutaly pozornost na Expu 58 v Bruselu. V Corning Museum New York v roce 1959 získaly významné ocenění, úspěch sklízely i na Expu 67 v Montrealu, na výstavě ve Stuttgartu a na XII. Triennale Milano. Rádi na něj vzpomínají  jeho studenti na sklářských školách v Železném Brodě a Kamenickém Šenově, kde vyučoval broušení skla, malování, modelování a další předměty. 

Protože po okupaci armádami pěti komunistických států v čele se Sovětským svazem v roce 1968 hodil stranickou knížku při prověrkách komunistům na stůl, čelil řadě perzekucí. V roce 1970 mu bylo zrušeno členství ve Svazu výtvarných umělců (SČVU). Následovaly zákazy autorských výstav. Když byly povoleny, tak jen bez propagace a vernisáží. Měl smůlu, že v jeho vrcholném tvůrčím období  rozhodovala komunistická politická příslušnost, za níž nezřídka pokulhával odborný i lidský rozměr. Přesto má za sebou desítky úspěšných výstav, jeho sklářská díla obohatila sbírky u nás i v zahraničí a realizace v architektuře zkrášlily interiéry restaurací, kaváren, prodejen, podniků, nemocnic i svatebních síní.

Z války si odnesl bolestný zážitek

Ladislav Oliva se narodil  21. srpna 1933 v Chudeřicích u Bíliny, na Teplicku. Jeho otec Karel Oliva pracoval nejprve jako dělník v místní sklárně, kde se vyrábělo ploché sklo. „V první světové válce byl táta v italském zajetí, pracoval na statku a už se tam téměř naturalizoval. Musel se nakonec vrátit za rodinou do Čech,“ vypráví pamětník a k rodinné historii dodává: „Maminka Marie Olivová, rozená Zemanová, žila před svatbou v Praze, kde pracovala jako kuchařka v restauraci Demínka. Když odešla s tátou do Chudeřic, vařila pro tamní dělníky.“ 

Na začátku druhé světové války odešla rodina Ladislava Olivy kvůli obavám z Němců do vnitrozemí, do Kosmonos na Mladoboleslavsku. Tam začal malý Ladislav chodit do obecné školy. „Rodiče pak dostali nabídku jít pracovat na statek šlechtického rodu Thurn-Taxisů do Žerčic. Byla to pro oba náročná práce, ale otec oceňoval, že měli práci a obživu. Říkával: ‚Hitler potřebuje armádu, a ta potřebuje nakrmit, tak se o práci ve válce nemusíme bát,‘“ dodává Ladislav Oliva, který si ze Žerčic odnesl jeden bolestný zážitek. Na motorce  ho tam srazil německý voják. Pamětník popisuje, co se stalo: „Zapletla se mi noha do kola motorky, měl jsem ji zlomenou. A nastal problém. Němci tátovi řekli, že mě prý nemůže ošetřit jiný doktor než německý vojenský lékař. A na něj jsem musel tři dny čekat, protože byl na střelbách. Můj táta jim sice připomněl, že jsem ještě dítě a bolí mne to. A žádal, aby mě rychle odvezli do nemocnice. Oni na to reagovali, že rozkaz je rozkaz. Nakonec mi dali nohu v mladoboleslavské nemocnici doktoři časem dohromady,“ dodává pamětník a dál vzpomíná na konec války: „Přes Žerčice prchali němečtí vojáci. Přijížděli rudoarmějci. Jeden z ruských vojáků, jmenoval se Vasil, u nás ve sklepě dokonce jednu dobu bydlel. Pamatuji si doteď, jak říkal rusky kartošky bramborám, které jsme tam skladovali a on si je připravoval k jídlu.“

Sklářským výtvarníkem díky šikovnému náboráři

Po válce se rodina vrátila zpět do Chudeřic, do dělnického domku, kde bydlela před válkou a odkud se vystěhovali Němci, kteří ho během války užívali. Matka s otcem Ladislava Olivy pracovali v chudeřické sklárně, kde se vyrábělo zrcadlové sklo. Později našli práci v zinkovně.  Měšťanskou školu v Bílině ukončil Ladislav Oliva v roce 1948. „Rodiče chtěli, abych šel na strojařinu. Mysleli si, že bych mohl v kraji s řadou povrchových uhelných dolů a dalším těžkým průmyslem získat dobré zaměstnání,“ vysvětluje.  Třídní učitel ale jeho rodičům doporučil, aby si zvolil školu s výtvarným zaměřením, protože rád kreslil.  Nakonec mu popřála náhoda. „Do školy přišel náborovat tajemník Odborné školy sklářské v Kamenickém Šenově Karel Klíma. Když jsem mu řekl, že umím malovat, tak mě vyzval, ať jdu na talentové zkoušky. Uspěl jsem a vystudoval malbu na skle u profesora Josefa Khýna.“

Jak se Ladislav Oliva dozvěděl, profesor Josef Khýn měl za sebou koncentrační tábor v Sachsenhausenu. V době studií na UMPRUM v Praze, kde byl jeho spolužákem další slavný sklářský výtvarník profesor Stanislav Libenský, se zúčastnil 8. října 1939 studentské demonstrace proti německé okupaci u sochy svatého Václava. Policie studenty pochytala a nahnala je do autobusů. Khýna i Libenského jeden mladý policista propustil. Později začala střelba, byl raněn student Jan Opletal, který později svému zranění podlehl. Dne 17. listopadu 1939 vtrhly do Švehlovy koleje, kde Josef Khýn bydlel, jednotky SS a gestapa. Studenti byli zahnáni do kina Akademia. Ty, jimž bylo více než dvacet let – a Josef Khýn k nim patřil – poslali do koncentračního tábora Sachsenhausen. V roce 1945 se vrátil domů a spoluvězni vzpomínali na to, jak jim krátil volné chvilky vypravováním o životě sklářů a o výrobě i zušlechťování skla. „Spolu s profesorem Khýnem působil na naší škole až do roku 1952 jako vedoucí oddělení broušeného skla legendární umělecký sklář a výtvarník René Roubíček, jenž svým sochařským pojetím broušeného skla výrazně ovlivnil výtvarné směřování školy i nás absolventů,“ zdůrazňuje Ladislav Oliva.

UMPRUM nakonec cinkla

Po maturitě v roce 1951 se Ladislav Oliva rozhodl pokračovat ve studiu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Po úspěšně složených přijímacích zkouškách si zvolil ateliér monumentální malby a později ateliér sklářských technik, který vedl profesor Josef Kaplický. Ladislav Oliva přiznává, že měl na začátku studia problémy: „Potýkal jsem se v prvním semestru s portrétem. Pan profesor mi jednou řekl: ‚Úctyhodný výkon, ale lépe byste, pane Olivo, udělal, kdybyste si vzal nový papír.‘“

Nevěřil  si a do druhého semestru vysoké školy nenastoupil. Dal se zaměstnat v chudeřických sklárnách. „Nemohl jsem si dovolit chtít od rodiny další peníze. Táta byl nemocný, matka pečovala o čtyřletou sestru, starší sestra se učila v textilním oboru a starší bratři se teprve osamostatňovali,“ vysvětluje pamětník.

K návratu do školy ho vyzval sám profesor Josef Kaplický. Nakonec byl rád, že ho i spolužáci bez problémů přijali zpátky. Postupně si začal věřit. „Ve třetím ročníku jsme studovali figuru v životní velikosti, kreslili uhlem, malovali temperou a pak navrhovali figurální kompozici pro pískovanou vitráž. Tehdy jsem pochopil, že výtvarnost kresby nespočívá jen v jejím řemeslném zvládnutí, ale také v citovém a intelektuálním posunu vědomí. Potěšila mne pochvalná slova pana profesora: ‚Tak, teď to, pane Olivo, cinklo!‘“ Státní zkoušku úspěšně složil v únoru 1957. Na vojnu po ukončení školy nemusel, absolvoval totiž na vysoké škole vojenskou přípravu a třítýdenní cvičení v Dymokurech.

Z Nového Boru až do Ameriky a Afriky

V květnu 1957 nastoupil Ladislav Oliva do výtvarného ateliéru podniku Borské sklo. Novoborský podnik tehdejší vývozní společnosti Skloexport nabízel a prodával jednotlivé výrobky a ucelené kolekce vyvzorovaných sklářských výrobků. Hned po nástupu do podniku dostal pamětník od ředitele Borského skla Karla Jindry úkol narychlo vyvzorovat exponát pro veletrh v jihoafrickém Johannesburgu. „Navrhl jsem vázu s průhledy a požadovanými optickými efekty. Výtvarný záměr jsem kreslil a kompozičně měnil přímo na váze. Plášť jsem rozdělil na několik polí, která jsem širokými, hlubokými i mělkými řezy rytmizoval,“ popisuje svůj návrh sklářský výtvarník.

Jeho originální vázy  byly v roce 1958 zařazeny do výstavní kolekce na Expo v Bruselu. „Požádal jsem v huti U Hantichů proslulého skláře Josefa Rozinka o to, aby pro mne vyrobil z křišťálového skla tři kusy silnostěnné suroviny. Chtěl jsem, aby je při rotaci na píšťale v horní třetině podvalákem stáhl a zúžil. Spodní část jsem pak potřeboval zahrotit. Po vychlazení jsem broušením tvaroval vázy, jejichž výsledná forma, podobná kuželkám, vychází z lidského těla – z hlavy, krku, trupu a boků.“

V roce 1959 připravil Ladislav Oliva pro propagační výstavu skla v Moskvě skleněnou mozaiku Nový život. Spolu s ním vystavoval i jeho středoškolský profesor René Roubíček. Vytvořil plastiku z kovu a skla s názvem Skleněný strom. Velmi ceněný je Olivův velký lisovaný talíř s reliéfním kouřově jemným broušením, vystavený v USA na výstavě Glass 1959 a dnes patřící do Corning Museum of Glass. Pro výstavu k 15. výročí osvobození Československa v roce 1960 v Moskvě vytvořil  Ladislav Oliva zavěšený barevný mozaikový státní znak. 

V letech 1959 a 1960  vystavoval  Ladislav Oliva na trienále v Miláně a za mistrovské použití pískování, lisování i broušení, které přenáší ruční efekt do sériové produkce, získal významné ocenění. V roce 1959 měl  výběrovou výstavu uměleckého skla v Corningu v USA, představil se i  na výstavách v Mnichově a ve Stuttgartu. V podniku Borské sklo pracoval do roku 1964, pak přešel do poděbradských skláren. Tam se podílel na modernizaci strojového parku, zavedl lisování bez kroužku čili  sacofoukání  užitkových výrobků, zejména svítidel a lustrového skla. Za návrhy popelníku a jardiniery z lisovaného skla  získal od Střediska výtvarné kultury výroby CID v Praze ocenění Vynikající výrobek za rok 1966. Během pěti let, kdy v poděbradských sklárnách pracoval, vypracovala jeho tvůrčí skupina 490 autorských kreseb, některé z nich pak sklárna realizovala.

Ladislav Oliva v poděbradských sklárnách stále bojoval s neochotou konzervativního vedení realizovat jeho inovativní pojetí návrhů. Po tom, co získal ocenění Vynikající výrobek za rok 1966, vypracoval řadu dalších návrhů rozšiřujících arzenál vzorů, jimiž zasahoval do výroby sacofoukání, nastřikování, odstředivého lití, předlisu i broušeného skla. Jeho tvůrčí aktivita vybízela techniky, soustružníky, cizeléry a dělníky ve slévárnách k větší aktivitě. Jak dál popisuje, se samotnými skláři a brusiči problémy neměl: „V roce 1967 jsem měl navrhnout pro anglický trh lisovaný půllitr necejchovaný, tzv. domácenské sklo. Technický výkres jsme s kolegou Josefem Černým zadali k výrobě do Brna. A jeden z frézařů mi tam řekl: ‚No, jo, Oliva, to můžeme zrovna upnout na kopírovací frézu a dělat.‘“

Ladislav Oliva byl rád, že ho kancelář generálního komisaře Miroslava Galušky pro výstavu Expo 67 v kanadském Montrealu vyzvala společně s dalšími významnými sklářskými výtvarníky a architekty k účasti na koncepci výstavního pavilonu. Na základě jeho návrhu vznikla čtyřmetrová vitráž litá z optického skla, horizontálně dělená na osm polí montovaných do kovové konstrukce. Po skončení světové výstavy byla prodána do kanadského města Saint John. Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze má v depozitu uložený autentický odlitek této plastiky.

Velmi úspěšná byla také  Olivova váza s barevným gridovým vzorem s řezanými a leštěnými plochami z roku 1968.

To nás okupují Němci?

Okupaci vojsk pěti komunistických států v čele se Sovětských svazem v srpnu 1968 prožila rodina Ladislava Olivy na dovolené na Slovensku, na kterou vzpomíná i manželka Eva: „Vzbudil nás nějaký člověk, že se máme sbalit a jet domů, že jsme okupovaní. A já se naivně ptala: ‚To nás okupují Němci?‘ Nenapadlo mne, že by Československo mohli okupovat Sověti, naši osvoboditelé z roku 1945. Cestou domů jsme viděli tanky. Mysleli jsme si, že bude mobilizace. Ta ale vyhlášena nebyla.“

S okupací Ladislav Oliva a jeho rodina nesouhlasili. Komunistická strana Československa po demokratizačních snahách v šedesátých letech a následné okupaci znovu upevňovala moc. Ladislav Oliva do komunistické strany vstoupil v poválečné víře v lepší zítřky.  V roce 1970 hodil při prověrkách komunistům stranickou knížku na stůl. Vzápětí přišly zákazy umělecké činnosti a mohl jen učit. Zrušili mu členství ve Svazu výtvarných umělců, obnovili mu ho až v roce 1981. K výtvarné činnosti se během normalizace sice občas dostal, ale výstavy se musely obejít bez propagace a vernisáží. Manželka Eva Olivová měla také problémy, z hodiny na hodinu ji propustili z internátu, kde pracovala jako  vychovatelka.

Učitelem budoucích sklářů a designérů

Profesor Josef Khýn, ředitel kamenickošenovské sklářské školy, v roce 1965 Ladislava Olivu přemluvil, aby externě vyučoval brusičství. Odešel mu profesor Oldřich Lipský a bylo nutné pro Expo 67 v Montrealu připravit řadu žákovských výrobků. Pamětník nechtěl  profesora Khýna zklamat, a tak si práci učitele vyzkoušel. Nakonec se mu pedagogická práce zalíbila a nastoupil jako vedoucí brusičského oddělení nastálo. Přišel ale v době, kdy komunistické vedení školy upřednostňovalo politickou angažovanost před odborností. Ladislav Oliva konstatuje, že převládala manipulace s lidmi, zákazy, příkazy, postihy a šikana. Přišly i zákazy vlastní výtvarné činnosti. „Mohl jsem jenom učit, odborné kreslení a modelování, tvarování a písmo.  Rád jsem studenty vzdělával v dějinách umění, ale dali mi ho do rozvrhu až na pátek odpoledne. To byla škoda, protože studenti už byli po náročném školním týdnu unavení,“ vzpomíná.

Ve škole to obecně neměl lehké. Když dostal za úkol přestavět školní brusírnu, musel si stroje sehnat po sklárnách sám. „Jel jsem do Nového Boru, do Harrachova a do dalších skláren a sehnal jsem je, přestože mi vedení na škole tvrdilo, že to nepůjde,“ konstatuje se zadostiučiněním Ladislav Oliva. Protože nebylo čím modelovat, vyrobil pro každého studenta základní soubor dřevěných a kovových špachtlí. Sám čistil léta znečišťovanou hlínu na modelování, učil studenty šetřit s kreslicím papírem a čtvrtkami a  vedl je tak k ekonomickému chování. Byl mezi studenty oblíbený, ale vedení školy mu neustále něco vytýkalo a hlídalo ho. Nenechal  se však ničím zviklat. Podařilo se mu dokonce navázat spolupráci se sklárnami. „Vybíral jsem se skláři vhodná témata maturitních prací, která by se dala ve výrobě zrealizovat. Myslím si, že tahle spolupráce byla oboustranně výhodná, ale v mém kádrovém hodnocení se tato snaha vykládala záporně,“ říká pamětník.

Když nemohl pracovat na vlastní tvorbě ve školních dílnách, výtvarničil doma. Papír, sádru a další materiál si kupoval v běžném obchodě. „Odléval jsem návrhy pamětních mincí do celostátních soutěží, například k výročí úmrtí Josefa Mánesa, Josefa Jungmanna, Josefa Václava Myslbeka a jiných osobností. Pamětní mince Mánes a Myslbek byly oceněny třetí cenou. Později jsem se od doktora Jiřího Mašína, který předsedal porotě, dozvěděl, že můj Mánes byl jasně první a určený k realizaci. Bohužel jsem prý ale podle něj špatně zapsaný,“ vzpomíná Ladislav Oliva.

Po sametové revoluci mu v roce 1990 nabídli funkci ředitele školy, ale vzhledem ke svému věku ji nepřijal. Kvůli tomu, že na škole zůstali někdejší političtí kádři, odešel učit na Střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou do Kamenického Šenova. Řediteloval tam malíř Karel Rybáček, kterého si pamětník velmi váží. Plánoval přestavbu školy a připravoval podmínky k vybudování školní hutě. „To byla pro mne příležitost, abych se pokusil zavést technologii přetavování skla ve formě. Se studenty jsem pak vypracoval drobné skici plastik a zkoušel je utavit v laboratorní pícce. Průkazné výsledky pak vedly k tomu, že ředitel koupil do školy nakonec rovnou dvě pece,“ s nadšením líčí Ladislav Oliva. V roce 1994 odešel do důchodu a věnoval se autorské tvorbě.

Vzpomínka na tvůrčí Skupinu 7

V roce 1960 se stal Ladislav Oliva  členem liberecké umělecké tvůrčí Skupiny 7. Mezi zakládající členy patřili sochař Jiří Seifert, malíři Vladimír Komárek a Josef Hýsek, textilní výtvarník Vladimír Křečan, grafik Vladimír Sobolevič, malíř a pedagog Jiří David a průmyslový výtvarník, malíř a ilustrátor Miloslav Jágr. K nim se později připojil malíř, grafik a pedagog Pavel Šulc. Přestože tím počet členů skupiny překročil sedm, nechali sedmičku v názvu.

Původně pořádali umělci svou každoroční výstavu v Severočeském muzeu v Liberci, v sále, který dodnes nese jméno Sedma. Ladislav Oliva přibližuje, jaká díla na výstavách prezentoval:  „Talíře s reliéfními pískovanými a broušenými motivy, designovými vázami v technice ušlechtilého lisu s reliéfními prvky a experimentální autorské objekty, které ilustrovaly můj posun v taveném a barevném skle.“ Celkem se podařilo zorganizovat jedenáct výstav. Poslední byla uspořádána na přelomu let 1966 a 1967 v prostorách Severočeského muzea. „Chodili jsme s manželem do Oblastní galerie v Liberci k manželům Seifertovým na dýchánky. Občas se tam objevil i architekt, autor interiérů horského hotelu Ještěd Otakar Binar. Manžel dokonce udělal Binarům skleněný bidet. Seifertovy navštěvovali i Václav Havel a Jan Tříska,“ vzpomíná na setkání umělců v liberecké galerii manželka Ladislava Olivy. Olivovi jezdili s umělci také na výlety do Hřenska. Kamarádili se hlavně s manželi Komárkovými, byla s nimi podle Evy Olivové velká legrace.

Někteří  výtvarníci ze Skupiny 7 se po okupaci v roce 1968 stáhli kvůli nesouhlasu s okupací do ústraní. Většina členů skupiny podepsala Výzvu spoluobčanům, která nabádala k neposlušnosti vůči okupantům. Sepsali  ji v Oblastní galerii v Liberci u manželů Jiřího a Hany Seifertových, u nichž byl v době okupace na návštěvě Václav Havel s Janem Třískou. Budoucí prezident a známý herec pak v libereckém rozhlasovém studiu připravovali  protiokupační vysílání. Kvůli podpisu na výzvě museli někteří členové Skupiny 7 odejít z veřejného života a manželé Seifertovi byli v roce 1970 nuceni odejít z Liberce.

Má nástupce

Lásku ke sklu se Ladislavu Olivovi podařilo vštípit i synům Tomášovi a Ladislavovi a rovněž dceři Evě – všichni vystudovali sklářskou školu. Ladislav Oliva ml. pak ještě v roce 1988  absolvoval na pražské UMPRUM v ateliéru profesora Stanislava Libenského. Teď má spolu s manželkou Marií Olivovou vlastní ateliér, kde tvoří šperky, skleněné mozaiky a závěsné skleněné obrazy. Sklářská rodina Olivů se společně představila v roce 2025 v Liebiegově paláci v Liberci na výstavě Olivy ve skle.