Jarmila Nyklesová

* 1956

  • „Zažila jsem, když v Šumperku byly tanky v roce 1968. Byla jsem ještě malá holka. Zažila jsem, kdy byl ruský tank otočený k našemu domu. Moje babička byla velká komunistka a řekla, že za nimi půjde a vymluví jim to. Já jsem jí říkala, aby nikam nechodila. Zatáhli jsme rolety. Jako dítě jsem nevěděla, o co jde, přijeli v noci. Babička šla za nimi, pak se vrátila a udělala jim čaj, maso, přinesla jim jídlo. Hrozně je prosila, aby odjeli. Hodně lidí ji za to odsoudilo, že prý podporuje okupanty. Ale ona říkala: ‚Ne, já nepodporuju okupanty. S okupanty se musíš domluvit. Ne na ně křičet. Musíš přijít, vysvětlit, slušně požádat, aby odjeli.‘ Je fakt, že ty tanky odjely. Byly tam kousek v Šumperku kasárny s Rusy a ten tank odjel pryč, od našeho domu.“

  • „Vyslýchali mě asi čtyři hodiny, ptali se na různé věci, občas mi dali facku a smáli se, že jako výtvarnice můžu tančit nahá na stole a s kým se stýkám a tak podobně. Takové věci, když řeknou mladé holce, tak co si o tom může myslet... Bylo to vydírání a zesměšňování. Hodně mi to změnilo pohled. Když pak vidíte v televizi, jak je všechno dobré, jak republika roste a vzkvétá a všechno jde, tak pak zjišťujete, že je to všechno jinak.“

  • „Výslech na Bartolomějské ve mně zůstane do smrti. Byla jsem v takovém šoku, že jsem plakala hodinu nebo dvě a nebyla jsem schopná ničeho. Asi dva dny jsem z toho pak ležela. Bylo to hodně na psychiku. Hodně mě to vzalo. Vždycky jsem si myslela, že policie pomáhá a chrání, a najednou k vám přijde takovej kapitán a začne vám vyhrožovat. Jestli prý si hraju s naší politikou a jestli jsem západní, nebo východní, a takové otázky. Když takhle někdo na mladou holku vystartuje, tak ta ani neví, jak se jmenuje. Byli tam dva. Jeden se smál, druhý něco ťukal do stroje. Už o tom nechci moc mluvit. Pořád chtěli nějaká jména, já jim nic neřekla, i když jsem nějaké ty lidi znala. Naštěstí zůstali v pořádku, ale můžu vám říct, že to byly pěkný nervy.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 17.05.2022

    (audio)
    duration: 02:19:34
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Žít svobodně, žít jako indiánka. Byla to romantika i velká řehole

Jarmila Nyklesová, 1989
Jarmila Nyklesová, 1989
photo: pamětnice

Jarmila Nyklesová, rozená Čechová, se narodila 13. června 1956 v Šumperku. Její otec Vladimír, strojní inženýr, byl z rodu volyňských Čechů, maminka Jarmila, rozená Tlustošová, pocházela z Olomouce a pracovala jako sekretářka v textilce v Šumperku. Tatínek Vladimír Čech jako tehdy sedmnáctiletý v roce 1944 spolu se svým otcem Josefem Čechem dobrovolně vstoupili do 1. československého armádního sboru. Bojovali na Dukle a v květnu 1945 se dostali do Prahy. Dědeček se následně s rodinou usadil v Šumperku, kde dostal hospodářství a pole, o což ho komunisté po roce 1948 zase připravili. Jarmila jako dvanáctiletá zažila příjezd tanků do Šumperka. V letech 1970–1974 studovala textilní průmyslovku v Brně, obor návrhářství. Poté dostala práci v Praze v podniku Dům bytové kultury, kde navrhovala vzory pro bytové textilie. Většinu normalizačních let pracovala jako aranžérka výloh obchodních domů. Začátkem osmdesátých let prodělala policejní výslech v Bartolomějské, protože se kamarádila s některými chartisty. Výslech byl pro ni traumatizujícím zážitkem, který se ukázal být životním přelomem. Změnila zájmy i přátele a začala se věnovat kultuře severoamerických indiánů. V roce 1984 se provdala za Luďka Nyklese, s nímž se zapojila do aktivit společenství tzv. euroindiánů, tedy lidí, kteří pořádali setkání a tábory, na nichž se snažili maximálně přiblížit životu indiánských kmenů. Jakožto výtvarnice za svůj život vytvořila nesčetně indiánských korálkových výšivek, oděvů a artefaktů. Teprve po revoluci v roce 1989 se s manželem mohli podívat do USA. Kolem svých padesáti let radikálně změnila svou práci a po absolvování rekvalifikačního kurzu pracovala několik let až do důchodu jako sanitářka na operačním sále v Nemocnici Na Homolce. S manželem vychovali dceru Ivu.