The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Novotný (* 1954)

• narodil se 17. listopadu 1954 v Pardubicích

• vyučil se soustružníkem a pracoval pro Semtín

• v roce 1969 nastoupil povinnou vojenskou službu

• roku 1977 začal s přáteli vydávat samizdatový časopis NH

• v roce 1988 vyhrál soutěž Ekopíseň, poté vystoupil v Československé televizi

• s Tomášem Mazalem dopsal roku 1988 Přeloučský román, vydali jej po pseudonymy

• v 90. letech se přátelil s Bohumilem Hrabalem

• na začátku 90. let se začal věnovat asamblážím, ve svém díle vycházel z dadaismu

• v roce 1991 napsal s Tomášem Mazalem druhý díl Přeloučského románu s názvem Jáma

• roku 2001 se oženil

• v době natáčení (2025) žil v Přelouči

Na kytaru začal Karel Novotný brnkat už na základní umělecké škole. Stupnice ho ale nebavily, a tak s hraním brzy přestal. Během normalizace se z něj přesto stal výrazný východočeský písničkář. Na konci 80. let společně s kamarádem Tomášem Mazalem napsal Přeloučský román, knihu, jež popisovala tehdejší atmosféru v prostředí východočeského undergroundu. 

Po vydání románu začal mít Karel Novotný pocit, že se kolem něj stahují mračna. Státní bezpečnost se na něj několikrát vyptávala v práci a on každý den čekal, kdy u něj zazvoní estébáci. „Šlo do tuhého, vyjančili mě. Cestou z práce jsem vystoupil u nádraží, obešel jsem hřbitov, prošel celou Přelouč z druhé strany a sledoval, jestli tu někde nestojí auto. Už jsem ‚byl konspirační‘. Když jsem došel domů, rukopis Přeloučského románu jsem spálil v sudu,“ vzpomíná.

Tajně zachraňoval školní sbírku

Karel Novotný se narodil 17. ledna roku 1954. „Můj příchod na svět byl doslova mrazivý. Maminka mi vyprávěla, že byla taková zima, že plenky mrzly v kuchyni na šňůře,“ říká s úsměvem.

Otec Ludvík Novotný byl technickým úředníkem a matka Vlasta Novotná, rozená Skalecká, pracovala jako vychovatelka. Dědeček otce Hynek Novotný se živil jako strojní mechanik a v Přelouči provozoval obchod, kde opravoval šicí stroje, gramofony, ale i jízdní kola, která dokonce na zakázku stavěl. „Ta kola se snadno poznala. Byl na nich štítek s jeho jménem,“ vysvětluje. Dědečkovi se v podnikání zřejmě dařilo, během války totiž postavil dům v Břehách u Přelouče, kde pamětník spolu se svým o čtyři roky starším bratrem Ludvíkem vyrůstal a chodil na základní školu.

Po únorovém komunistickém převratu se Hynek Novotný rozhodl ukončit živnost dříve, než by ho k tomu donutil režim. „Učně poslal domů, zamkl krám a nastoupil do pardubické Tesly jako mechanik,“ popisuje Karel Novotný. Tímto krokem předešel možným perzekucím a rodině zůstal dům i dílna.

Na prvním stupni základní školy byl pamětník členem jiskřiček. Ze školních let si ale nejvíce vybavuje velkou prosklenou skříň plnou vycpaných zvířat a minerálů. „Někdy v 80. letech přišlo nařízení tyto sbírky zrušit. Prý byly zdravotně závadné. Všechno se odnášelo a vyhazovalo. Jezdil jsem s károu a všechno si vozil domů,“ vzpomíná na to, jak během normalizace zachraňoval školní artefakty.

Okupace mě donutila dávat si pozor

Otec Ludvík Novotný byl členem KSČ. Od roku 1964 pracovně jezdil do Švýcarska, Německa i Francie. V létě 1967 díky tomu vycestovala do Švýcarska i celá rodina.

Když 21. srpna 1968 vtrhla do Československa vojska Varšavské smlouvy, byli rodiče pamětníka právě ve Švýcarsku a chlapci zůstali doma sami s babičkou. „S kamarády jsem seděl v příkopu, poslouchali jsme bigbít a kolem nás jezdily ruské tanky,“ vzpomíná na dramatické srpnové dny roku 1968.

Právě tyto chvíle formovaly jeho budoucí morální postoje. „Naučil jsem se rozlišovat, na koho si dávat pozor, kdo je svině,“ říká otevřeně.

Ludvík Novotný starší se proti okupaci angažoval. V první vlně prověrek ho ze strany vyloučili a v zaměstnání přeřadili na nižší pozici.

Po vojně se buď změnil svět, nebo já

Po základní škole se Karel Novotný vyučil soustružníkem pro Semtín a v září 1969 tam začal pracovat. Během učňovských let se stal členem Socialistického svazu mládeže. „Postavili jsme si klubovnu, abychom měli kde popíjet,“ usmívá se.

V říjnu 1973 nastoupil základní vojenskou službu v Berouně. „Udělali z nás motorizovanou četu. Měl jsem odpor ke strojům. Nikdy mě nebrala auta ani motorky – a právě ze mě udělali řidiče náklaďáku,“ vzpomíná. 

Vojna ale zásadně ovlivnila jeho hudební vkus. „Je to všechno strašně dávno. Slunce bylo větrem milováno. Těhotné slunce se jen usmívalo. A najednou tu slunečnice je. V okně domu slunečnice stojí. Barák za chvíli strhnout dají. Jen malé děti potichu šeptají. K čemu tam ta slunečnice je,“ zpívali vojíni Slunečnici od Jaroslava Hutky. To byl pro Karla Novotného zásadní moment. Okamžitě pak napsal rodičům, aby mu na vojnu poslali kytaru. „Sedli jsme si a já se učil hrát. Za čas jsem ty kluky začal dohánět,“ vypráví.

Když se v říjnu 1975 vrátil domů, začal cítit, že se v Břehách už necítí dobře a potřebuje změnu. „Buď se změnil svět, nebo jsem se spíš změnil já,“ přemítá. Odstěhoval se do Přelouče, kde si brzy našel okruh přátel. Spojovala je láska k literatuře, hudbě i filmu. Tehdy také poprvé slyšel písně kapely Šafrán. „To byla vstupenka do nového světa. Všemu tak nějak velel Jarda Foršt. Ten pak přišel s nápadem, že začneme jezdit na jeho chatu v Lovčicích u Čáslavi,“ popisuje začátky pravidelných víkendových výjezdů, z nichž se stala tradice.

Následky horka

V lednu 1977 se od otce dozvěděl o Chartě 77. Apeloval na něj, aby nic nepodepisoval. „Něco bylo ve vzduchu. Z mého okolí ale Chartu nikdo nedržel v ruce. Byli jsme víceméně apolitičtí. Šlo nám o poznání a kulturu,“ říká. Text petice si přečetl až na konci 80. let.

Aktivity přeloučské party postupně zesílily natolik, že si začala říkat NH 929 – podle vzoru DG 307. Společně vydávali samizdatový časopis NH (Následky horka), který vycházel jednou za tři měsíce a přinášel básně, texty i fotografie.

Hlavním iniciátorem byl Jaroslav Foršt. „Když ale Jarda odešel na vojnu, převzal jsem to já. Chtěl jsem dát každému číslu téma. Moc to ale nešlo,“ říká. Výtisky měli u sebe vždy Jaroslav Foršt, Karel Novotný, Tomáš Mazal, Miloš Procházka a Jiří Krejčík. 

Od jara 1977 se na chalupě promítaly filmy, pořádaly výstavy, pijatiky i koncerty, na nichž vystupoval i Karel Novotný. S přáteli se věnovali také cyklistice. V rámci Klubu přeloučských velocipedistů organizovali pravidelné výjezdy. Vznikaly z nich mapy s podrobnými popisy hospod i míst, kde si žízniví výletníci udělali piknik. „Jednou za rok jsme si oblékli fraky, vytáhli kola a vyrazili na výlet,“ vzpomíná.

Říkejte mi Cara

Na konci 70. let odehrál Karel Novotný svůj první koncert v Praze. Díky známosti s Josefem Nosem se dostal také Na Rychtu – tehdejší Mekku folkových písničkářů. Rozjel se tak kolotoč, který trval dlouhé roky: přes týden práce u soustruhu, o víkendech koncertování.

Jeho tvorbu výrazně ovlivnil dadaismus. „Měl jsem ten směr nastudovaný a všude jsem ho propagoval. Od jeho zakladatele vznikla i moje přezdívka,“ vysvětluje původ jména Cara, inspirovaného jedním ze zakladatelů dadaismu Tristanem Tzarou.

Za nejsilnější moment své písničkářské dráhy považuje ostravský Kolotoč v roce 1981 nebo 1982 – přesné datum si už nevybavuje. „Uváděl to Jiří Černý. Před vystoupením si vždy interpreta vzal stranou, aby věděl, koho bude představovat. Kápli jsme si do noty. Ostýchal jsem se přiznat, že pracuji na soustruhu, a on se tomu divil,“ vzpomíná na jejich první setkání.

Když pak Jiří Černý vyšel na pódium, měl Cara obavu, aby neprozradil, že je ‚zpívající soustružník‘. „Nyní uslyšíte zpívajícího… básníka z Přelouče,“ cituje své ostravské entrée. S Jiřím Černým si pak řadu let dopisovali. „Dokonce jsem s ním jednou vyjel jako host na Antidiskotéku do Ostrova nad Ohří. Byli jsme si blíž, než bych kdy čekal.“

V kapse u džín nosil průkaz bolševníka

Cara se s režimem střetl hned několikrát. Poprvé snad mezi lety 1983–1984 na festivalu ve Skalici u Hrochova Týnce, kde vystupoval a kde byl také zatčen. „Odpoledne jsem hrál s Čuňasem šachy a večer přijeli policajti z Chrasti. Měl jsem delší vousy než na občance, tak mě sebrali. Sotva jsem si sedl do auta, došlo mi, že mám v kapse u džín průkaz bolševníka,“ vzpomíná.

Šlo o recesi přeloučské party. Sdružení přátel popínavých rostlin – tedy průkaz bolševníka – vzniklo poté, co Jiří Krejčík zjistil, že existuje rostlina jménem bolševník. „Přivezl pytel semínek a my je vyseli v Přelouči kolem tanků a různě po městě. Jenže to někdo při pletí vytrhal, takže nic nevyrostlo. Z toho jsme si pak udělali i průkazku. Vozil jsem ji všude s sebou a ukazoval ji. Nevím, jak by reagovali, kdyby to našli. Viděli by jen to ‚bolše…‘ a bylo by jim jasné, že je to něco, co být nemá,“ říká. Výslech nakonec skončil pokutou sto korun.

Několikrát měl vystoupit i na koncertech, které kvůli zásahům StB vůbec neproběhly. Jeden z nich se konal v Bečníku patrně v roce 1987. „Někdo mi z ničeho nic položil ruku na rameno a řekl, že se koncert ruší. Kolem už byly uniformy a setkání rozháněli psi. Bylo to dost drsný,“ vzpomíná.

V roce 1988 vyhrál soutěž Ekopíseň v Novém Jičíně. Zpíval píseň o stavbě cukrovaru v Africe. Po vítězství přišlo pozvání do ostravské televize do pořadu Ekologie všemi pády. „V každém díle jeden člověk zahrál dvě písničky. Tu vítěznou mi jenom trochu prostříhali, ale potřebovali ještě jednu. Začal jsem recitovat: ‚Za lesem továrna, čudí tam do mraků. Co to tam svítí? Co to má ve znaku?‘ A už křičeli: stop, stop, stop,“ popisuje, jak druhá píseň neprošla tehdejší cenzurou.

Co takhle napsat knížku?                 

Společenský život se z chaty na Chrudimsku postupně přesunul k Carovi domů do bytu v Přelouči. Pravidelně tam pořádal například filmový festival. „Filmy nám dodával Tomáš Mazal, vždycky něco přivezl z Prahy,“ říká.

Tomáš Mazal měl k Přelouči blízký vztah – jeho otec tam vyrůstal, Tomáš tu trávil prázdniny, našel si přátele a mezi nimi i Karla Novotného.

V roce 1988 položil Mazal Carovi provokativní otázku: „Co takhle napsat knížku?“ Tehdy už měl za sebou například samizdatovou knihu o Jaroslavu Hutkovi. Brzy si s Karlem Novotným začali poštou vyměňovat čtyři listy papíru formátu A5. O víkendech pak v přeloučských hospodách řešili, kam se příběh posune dál. Tomáš Mazal dokonce nosil ukázky Egonu Bondymu. „Prý to pořád chválil. Když jsme měli sto stran, řekli jsme si, že to necháme svázat a uvidíme,“ vypráví.

K Vánocům 1988 si nadělili první svázané výtisky. Jeden dostal Egon Bondy, další přátelé Josef Novotný a Jaroslav Foršt, jeden zůstal autorům. Navenek však zůstalo autorství utajené – na obálce stálo: Josef Vadný a Zdenička Spruzená.

Samizdat Přeloučského románu se rychle šířil a objevily se i první recenze. „Jeden bambula o nás napsal, že nejsme žádný underground. Vadilo mu, že někteří z nás měli vysokou školu. My ale nebyli političtí, dělali jsme recesi bez konfrontace,“ říká.

Na náměstí jsem hrál Kryla

Během listopadových dnů se Cara žádné demonstrace neúčastnil. Cítil však obrovskou úlevu – stále totiž čekal, kdy se u něj doma objeví estébáci. „Pátek a sobotu jsme trávili klasicky v hospodě. V neděli 19. listopadu 1989 jsme byli v kině a tam už to jelo,“ vzpomíná.

V přeloučském kině se tehdy podepisovala petice za studenta Martina Šmída, který měl podle zpráv zemřít při zásahu na Národní třídě. Informace se sice ukázala jako nepravdivá, pro další vývoj však byla zásadní.

Během generální stávky se na přeloučském náměstí začaly scházet skupiny demonstrantů. „Posadili jsme se pod dívčí školu. Já tam zahrál něco od Kryla a pár lidí řeklo, co si myslí,“ říká. Zúčastnil se i ustavující schůze Občanského fóra. „Spíš jsem jen bloudil kolem. V duchu jsem si řekl, ať se v tom bordelu hrabou sami. A dál jsem si hrál,“ vysvětluje, proč se dalšího dění uvnitř přeloučského OF neúčastnil.

Přeloučský román je majstrštyk

Závěr roku 1989 se ukázal jako klíčový pro další osud Přeloučského románu. Tomáš Mazal podepsal smlouvu s pražským nakladatelstvím Pražská imaginace a kniha dvou dosud neznámých autorů vyšla oficiálně během několika málo měsíců. Tomáš Mazal a Karel Novotný mezitím pracovali na druhém dílu – znovu si poštou posílali listy papíru a společně je pak nad pivem probírali.

Pseudonymy nakonec odhalil literární kritik Vladimír Novotný. „Vyšlo pokračování Přeloučského románu s názvem Jáma. Díky měsíčníku Folk a Country víme, že oba texty má na svědomí osmatřicetiletý přeloučský písničkář Karel Cára Novotný,“ cituje pamětník text, který má dodnes uložený ve svém archivu.

O skutečná jména autorů je požádala i Akademie věd. „Prosíme vás o zaslání vlastních jmen adres autorů: Zdenička Spruzená, Josef Vadný. Údaje potřebujeme pro námi zpracovávané slovníky českých autorů,“ stojí v žádosti z roku 1998.

Okolo roku 2005 se Přeloučský román dostal také k Josefu Škvoreckému, který jej v dopise Tomáši Mazalovi ocenil následovně: „Tohle je majstrštyk. Struktura mnoha vět je báseň, bohatství postřehů, nečekaných slovních a pojmových obratů, pod vším je cítit muzika. [...] Něco mi připomnělo vlastní dávné zážitky, i když to bylo v naprosté jiné době. Třeba podobná sborová tažení za kapelou, která hrála na vesnici v horách, protože ve městě to nešlo, nesmělo se po Stalingradu tancovat a muziku tehdejší mocipáni neměli taky moc rádi. […] Váš román všechno evokuje s takovou imaginací, že jako kdybych byl u toho. Většinou se kumšt pozná v detailu, jak víte, a třeba taková evokace dámského hajzlíku v pánské hospodě je toho důkazem. Anebo popis soulože s Táňou, to by se líbilo Henrymu Millerovi, který vždycky odmítal obvinění, že je pornograf…“ píše Josef Škvorecký autorům Přeloučského románu.

Přijeď, čeká Tě Hrabal

Na začátku 90. let trávil Cara každý víkend v Praze. Nosil u sebe čtyři svazky klíčů od bytů přátel rozesetých po městě a přespával tam, kde se mu to zrovna hodilo. Postupně ale cítil, že se jako písničkář vyčerpal. „Chtělo to změnu. Už to byla křeč, nechtěl jsem poslouchat ani sám sebe. Tak jsem začal dělat asambláže, které tvořím dodnes,“ říká. Tomu nahrávalo i nové zaměstnání. Od roku 1992 pracoval totiž jako vetešník pro místní diakonii. „Válely se mi tam hromady krávovinek. Až mě napadlo, že začnu dělat rámy a tvořit.“ 

Na začátku 90. let potkal řadu výrazných osobností. Osudové setkání, z něhož vzešlo přátelství, se odehrálo v pražské pivnici U Zlatého tygra. „Tomáš mi vzkázal, ať přijedu ve čtvrtek, že mě čeká Hrabal. Okolo čtvrté hodiny odpoledne jsem přešlapoval před hospodou, sledoval, jak se všichni scházejí. Přijel taxík, vystoupil starý pán a zmizel uvnitř. Za chvíli dorazil Tomáš a šli jsme za nimi,“ vzpomíná.

Zpočátku byl Cara velmi nervózní. Mlčel, jazyk mu rozvázalo až pivo. „Pak jsem se osmělil, představil se a řekl mu, že mám doma kočku, která mi nedávno usnula v rukávu kabátu a ven jí koukal jen ocas,“ vypráví. Po několika hodinách přijel pro Bohumila Hrabala znovu taxík. Štamgasti mu pomáhali do kabátu i do vozu. „Kroutil jsem mu rukou do rukávu a on mi řekl, ať toho nechám, že tam je beztak ten můj kocour. A já pochopil, že i po dvou hodinách ví, kdo jsem,“ popisuje začátek přátelství. Od té doby za Bohumilem Hrabalem jezdil každých čtrnáct dní. Několikrát navštívil Hrabalův byt v pražské Libni: „Byl to strohý, holý byt. Člověk by čekal záplavu věcí, ale kdepak. Bylo to spartánské.“

Na pivo společně zašli i do přeloučské hospody Albína, jen pár měsíců před Hrabalovou smrtí. Cara navštívil také jeho chatu v Kersku. Naposledy v roce 1997, kdy ukládali urnu s jeho ostatky do hrobu. „Šli jsme tehdy od hospody k hospodě až na hřbitov. Bylo nás asi padesát,“ vzpomíná.

Pořád cítím bolest

V roce 2001 se oženil s Naďou Sieglovou a dál se věnoval výtvarnému umění. Uspořádal několik výstav svých děl. Během covidové pandemie mu do života vstoupila těžká nemoc. Zprvu banální bolest zubu nakonec skončila nádorem čelisti. „Pak už to šlo ráz na ráz a vše bylo pryč –  čelist, zuby, zpívání. Všechno bylo v hajzlu. Pořád cítím bolest a mizí mi síla,“ říká. Stále se ale věnuje výtvarnému umění. K psaní se zkoušel několikrát vracet. Nakonec ale došel k závěru, že vše už bylo napsáno. 

„Jednou jsem jel z výstavy v Heřmanově Městci. Měl jsem v sobě trochu vína a jel jsem novým vláčkem bez průvodčího. V Přelouči mi ještě prodali lístek, zpátky jsem nastoupil do toho automatického monstra. Seděl jsem před tou bednou a zkoumal, co kde zmáčknout. Najednou jsem byl vyjevený z moderního světa. A pak se ozval ženský hlas: Přelouč, konečná stanice. To se mnou rezonovalo několik dní. Došlo mi, že v Přelouči to začalo a taky skončí. Že už je pozdě na nějaké výkřiky, objevy, překvapení. Všechno už bylo.“

V roce 2025 žil Karel Cara Novotný v Přelouči – ve městě, kde všechno začalo.