Mgr. PhDr. Eliška Novotná

* 1944

  • „Pak začaly všechny ty prověrky. Ono to bylo v tom regionu a já jak jsem byla pracovnice ústředního výboru, tak se mě to furt netýkalo. Tak jsem tam pořád pracovala a v roce 1972 mi přišlo předvolání na prověrkovou komisi na ÚV KSČ. Tak jsem jela. Prověrková komise na mě byla hodná. Říkali: ‚Soudružko, vždyť máš malé dítě, podepiš - to, že to je přátelská pomoc.‘ A já jsme řekla: ‚Ani náhodou.‘ - ‚Bude to mít pro tebe celoživotní následky.‘ Říkám: ‚Já to podepsat nemůžu. Já bych se nikomu nemohla podívat do očí, ani sobě.‘ No, tak jsem to nepodepsala a vyloučili mě ze strany, přišlo to potom dopisem. Během měsíce mě propustili z práce, z těch uranových dolů, že dostali pokyn. Já jsem byla asi šest měsíců úplně bez zaměstnání, bez peněz, bez ničeho. Žádné sociální dávky, to neexistovalo, nezaměstnanost neexistovala, že jo, oficiálně. My když jsme se stěhovaly do toho Liberce... Abych mohla bydlet v Liberci, dávat Ruth do školky, pracovat 30 km [daleko], tak jsem si koupila Trabanta, ty byly bez vytápění. Ten jsem si koupila, ještě když jsme bydlely ve Stráži, tam jsem si dělala podnikovou autoškolu. Já jsem pak v tom Liberci jezdila každý den přes Ještěd do práce, abych stihla Ruth dát do školky, posunuli mi pracovní dobu, a pak zase abych ji stihla ze školky vyzvednout. Bylo to náročné, protože ten Ještěd, tam bylo ještě spousty sněhu, já jsem jezdila v kulichu a v rukavicích, strašně to klouzalo, jak jsem vždycky spěchala ji vyzvednout a bylo to takové hodně těžké. Když mě propustili a byla jsem bez peněz, tak jsem toho Trabanta prodala a z toho jsme žily, těch šest měsíců." - "Dalo se to vůbec?" - "Dalo se to, ale já jsem hrozně trnula, aby mi ji nevzali. Aby neřekli, že jsem příživnice a nedali ji do dětského domova. Nepracovat bylo trestné, že jo. Nějak se to dařilo. Některé ty procesy trvaly hodně dlouho a musím říct, že lidi jako jednotlivci byli úplně skvělí. Já jsem se nikdy nesetkala s nikým zlým, ošklivým – třeba, že jsem svobodná matka nebo že mě vyloučili ze strany. Nikdo se ke mně v životě nechoval ošklivě. Opravdu ne. Já jsem si začala hledat práci, ještě když jsem to auto měla, než jsem ho prodala. Já jsem si koupila takovou velikou knihu a pak jednou jsem si řekla: ‚Já ji vyhodím, nebudu se tím zaobírat.‘ Já vím, že jsem objela 60 různých míst v celém regionu Liberecka. Hledala jsem jakoukoli, i třeba manuální, práci. A teď problém byl: ‚Vy jste vysokoškolačka? No co vás to napadá, manuální práci? Tam vás prostě nedáme.‘ ‚Vy jste vystudovaná vysokoškolačka? Á, vy jste vyloučená ze strany? To vás nemůžeme zaměstnat.‘ Já jsem byla prostě nezaměstnatelná. Asi ve dvou třech případech mi řekli: ‚Jo, ozvěte se za týden.‘ Ověřili si to na ÚV a z ÚV přišlo, že mě nesmí zaměstnat. Takže já jsem byla bez práce a pomalinku i bez peněz, a v Liberci. A vlastně jsem nevěděla, co...“

  • „V době, kdy jsem byla na té divadelní fakultě... Já jsem vždycky byla takový vzorný student. Samé jedničky a byla jsem hodně činná. I na té škole jsem byla studijní vedoucí, byla jsem předsedkyně přes svazáky, pak jsem byla v pražském vysokoškolském výboru ČSM. Byla jsem taková strašně akční, a tak mě Julie Charvátová vyzvala, jestli nechci vstoupit do komunistické strany. A mně bylo asi osmnáct devatenáct. A já jsem řekla : ‚Jo, to je úžasná představa té spravedlivé společnosti.‘ Tak jsem byla rok kandidátkou a po roce řekli, že jo, nevím co jsem splnila, nic jsem nedělala, ty stranické úkoly, ale po roce mě do té komunistické strany vzali. Takže já jsem už jako vysokoškolská studentka vstoupila do KSČ a já jsem v ní byla – já se musím podívat, dostanu se k tomu za chvilku... no, byla jsem v roce 1972 vyloučena. Aha! Kandidátem jsem byla od roku 1962, členem se stala od roku 1963 a vyloučena jsem byla na ÚV KSČ v roce 1972. Já jsem hrozně pečlivý člověk, já jsem třeba celé jedno léto četla Marxův Kapitál. V létě jsem to vozila s sebou do lesa na kole a snažila jsem se tím prokousat, a to mezi mými vrstevníky. Všichni na mě koukali, že jsem se úplně zbláznila, to prostě nikdo nečetl. To bylo tak strašně nesrozumitelné, ani se o to nesnažili. Já jsem tomu chtěla porozumět, o co vlastně jde." - "Vaši spolužáci se taky stali kandidáty?" - "Já nevím. Já si myslím, že když jsem byla na té vysoké škole na stranické schůzi, že tam byli jeden dva studenti. Já jsem byla furt premiantka, já jsem byla furt v něčem ojedinělá, mně to nepřišlo vůbec divné. Víte co? Já když dnes vidím na Facebooku: ‚Komunista blbec, všichni byli špatní,‘ to vůbec není pravda, protože lidi tam šli z různých pohnutek. Můj otec tam šel taky z přesvědčení, když byl mladý. A já když jsem potom dělala výzkum veřejného mínění v roce 1968 mezi komunisty, tak jsem viděla, jak je to mezi nimi rozmanité.“

  • „A teď já jsem tedy hodně četla a chodila jsem do knihovny. Byla jsem takový čtenář! Půjčila jsem si ty knížky tady v knihovně, nemohla jsem se dočkat a cestou domů jsem při chůzi četla, takže jsem narážela do sloupů veřejného osvětlení. Četla jsem celé odpoledne, když jsem přišla ze školy, prostě furt jsem četla. Měla jsem tady na Vinohradech kamarádky. Chodila jsem na osmiletku do Perunovy ulice. To bylo docela zajímavé: To je rohový dům, veliká škola, a ještě tehdy... já jsem šla do první třídy v září 1950. Jeden vchod z Perunovy byli evangelíci a ze Slezské byl vchod pro katolíky. My jsme byli evangelíci. Babička, to mám i v křestním listu, je evangelického rodu a vlastně i rodina mého otce shodou náhod byli evangelíci. Ale můj otec říkal o sobě, že je ateista a nechtěl s tím mít nic společného. Snažil se být hodně racionální. Já jsem tedy začala chodit do té evangelické první třídy, a když jsem zjistila asi za tři dny, že moje nejlepší kamarádka... v té době děti nechodily do školky, my jsme byly doma... já jsem měla kamarádku z domu, holčičku... že ona chodí do toho katolického vchodu, tak jsem dostala čtyřicítky, zimnici a moje matka zařídila, že jsem chodila do katolické školy. Takže já jsem vlastně úplně přišla o výuku náboženství, což ještě začátkem 50. let ve školách bylo. Když měli katolíci náboženství, tak mě poslali na chodbu. Já jsem tam tu hodinu čekala a pak jsem se vrátila a záviděla jsem jim, že dostali svaté obrázky. Takže já jsem žádnou výukou náboženství, tou školní, což tehdy bylo možné, neprošla.“

  • Full recordings
  • 1

    v Praze, 29.06.2020

    (audio)
    duration: 01:38:48
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Se ctí a v radosti

Eliška Novotná, dobový portrét (maturitní foto), 1961
Eliška Novotná, dobový portrét (maturitní foto), 1961
photo: archiv pamětnice

Eliška Novotná se narodila 12. dubna 1944 v Praze. Dětství a mládí prožila na Vinohradech, ke kterým, stejně jako ke svým rodičům, měla komplikovaný vztah. Utíkala z domova především ke knihám. Po maturitě na střední škole v roce 1961 studovala krátce na DAMU, ze zdravotních důvodů přešla na Fakultu osvěty a novinářství UK, kde ji zaujala empirická sociologie. Po promoci vyučovala sociologii na AMU, posléze začala postgraduálně studovat sociologii a teorii řízení. Narodila se jí dcera, o kterou se starala sama. Od dubna 1968 do listopadu 1969 působila na ÚV KSČ, věnovala se problematice výzkumu veřejného mínění. Kandidátskou práci odevzdala, ale obhájit ji vzhledem k postupu normalizace už nestačila. Začala pracovat jako podnikový sociolog uranových dolů a odstěhovala se do Liberce, ale při prověrkách v roce 1972 byla ze strany vyloučena a přišla i o práci. Následovalo období, kdy marně hledala možnost, jak by uživila sebe a dceru. Po čase se jí podařilo získat různé druhy práce, zčásti manuální, zčásti v oblasti sociální, zčásti ve výpočetní technice. Z finančních důvodů po mnoho let vykonávala dvě práce současně. V roce 1986 se rozhodla k radikálnímu kroku: odstěhovala se z Prahy do vsi Zahrádky na pomezí jižních Čech a Vysočiny. Nejprve pracovala čtyři roky v místním kravíně, od roku 1990 začala vyučovat sociologii na Jihočeské univerzitě a později na fakultě Vysoké školy ekonomické v blízkém Jindřichově Hradci. Současně byla činná v mnoha občanských iniciativách a po tři volební období vykonávala práci starostky v obci Zahrádky. Do důchodu odešla v roce 2019, je nadále občansky aktivní.