The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr. Jiřina Marie Nováková (* 1945)

Postačuje obyčejná lidská slušnost

  • narozena 31. prosince 1945 v Praze

  • pochází ze známé podnikatelské rodiny Waldesových

  • v září 1968 rodiče a sestra Hana emigrovali do Švýcarska

  • v letech 1968 a 1969 pamětnice absolvovala politické prověrky nestraníků v IKEM

  • v létě 1980 mohla poprvé navštívit své rodiče ve Švýcarsku

  • v letech 1996–2007 byla v širším vedení ODA

  • v letech 1994–2012 se snažila o restituci majetku rodiny Waldesových v České republice

Slavné podnikatelské rodiny v Čechách a na Moravě

V 19. století měly v rámci Rakouska-Uherska české země nejvyšší podíl na industrializaci mocnářství. Rodinné firmy, jako například Baťa, Kolben, Petschek, Jelínek, Gröbe, Moser, Fürth a mnozí další, v podnikání pokračovaly i po vzniku Československa. Talent pro obchodování a pracovní zápal přinesly úspěch i rodině Waldesových, která v meziválečném období patřila mezi deset nejbohatších. Jiřina Nováková je vnučkou zakladatelů Waldesky, dnešní firmy Koh-i-noor.

Ze Španělska do jižních Čech

Rodokmen rodiny sahá až do Španělska, v průběhu staletí doputovala do jihočeské vesnice Nemyšl u Tábora, kde se v ní narodily čtyři děti, dva synové – nejstarší Jindřich v roce 1876, Sigmund, dědeček pamětnice, o rok později – a dvě dcery, Olga a Růžena. Dnes má Nemyšl 300 obyvatel a v informacích pro veřejnost o osobnostech regionu nejsou Waldesovi ani jednou zmíněni. V Nemyšli nezůstali dlouho. Jiřina říká: „Jako všechny židovské rodiny, i Waldesovi lpěli na vzdělávání dětí, a tak se stěhují do Prahy, kde všechny děti vychodily školu.“ Z rozvětvené rodiny přežili holokaust ti, kteří včas emigrovali. V kontinentální Evropě, pod falešnou identitou, přežila Věra, matka pamětnice. Všichni jsou připomenuti na náhrobku Waldesovy rodiny na Novém židovském hřbitově v Praze.

Nezbytné maličkosti každodenního života

Jindřich Waldes měl talent pro podnikání, domluvil se čtyřmi jazyky a jako obchodní zástupce projezdil svět. Už ve svých dvaceti letech přišel na to, že se chce osamostatnit, spojil se s Hynkem Pucem, zručným inženýrem, opustili továrnu Lokesh, kde se Jindřich vyučil, a v roce 1902 založili firmu Waldes & spol.

Potřebný vstupní kapitál – svoji výhru v rakouské loterii – dodal další spoluzakladatel Merzinger. Jako čtvrtý se po dokončení studií připojil Jindřichův mladší bratr Sigmund. V Karlíně si pronajali malou dílnu a v ní dovedli k dokonalosti výrobu svého nejvýznamnějšího artiklu – kovové patentky. Ing. Puc vyřešil do té doby složitý technický problém: navrhl stroj, který vyráběl patentky jednoduchým a rychlým způsobem. Už v roce 1902 koupil Jindřich rozsáhlé pozemky ve Vršovicích a postavil na nich továrnu. Bylo mu šestadvacet let. Postupně rozšířil výrobní spektrum o háčky, špendlíky, zipy, jehly a kompletní škálu kovové textilní galanterie.

Jindřich jako jeden z prvních podnikatelů kladl velký důraz na reklamu. Propagaci se od něho učil i Waldesův obchodní přítel Tomáš Baťa. Sepsal také manuál Jak řídit továrnu, praktický sylabus o mnoha stránkách, podle kterého dvacet pět procent ze zisku má jít na reklamu. Pamětnice k tomu říká: „V rodině se tradovalo motto: Není důležité vyrobit, důležité je prodat.“

Co by byly Vršovice bez Waldese?

Stejně, jako dbal na reklamu, věnoval Jindřich Waldes velkou pozornost výchově a vzdělávání svých zaměstnanců. Organizoval pro ně odborné kurzy, otevřel v továrně čítárnu, posílal dělníky i s rodinami na dovolenou do Francie za zlepšovací návrhy, měl vlastní učiliště. Waldes si svých zaměstnanců vážil. Zavedl pro ně podpůrný fond, z nějž dostávali příspěvky při narození dítěte, v mateřství, při úmrtí v rodině, stěhování, za věrnost firmě, platy byly vysoké a poskytoval i půjčky, ani v době hospodářské krize nepropouštěl. Objednával zahraniční časopisy z oboru oděvního průmyslu, ale i módní žurnály pro inspiraci. Designéři v nich nacházeli nové nápady. Chtěl držet krok s modernizací výroby i se světovými módními trendy.

Vršovice se pod Waldesovým vlivem a finančním zaštítěním začaly slibně rozvíjet. Podnikatelská filozofie mu radila, aby vydělané peníze neutrácel za sebe, ale investoval je zpátky do společnosti. Waldes podporoval mnohé, například vzniklému vršovickému fotbalovému klubu daroval pozemek na stavbu hřiště, celý život podporoval Sokol, v roce 1930 spolufinancoval Gočárovu stavbu katolického kostela sv. Václava, svoji rozsáhlou sbírku spínadel všeho druhu z cizích zemí a historických období přemístil z továrny do nedalekého krásného secesního domu. V roce 1918 tím založil Waldesovo knoflíkové muzeum, ve kterém vystavoval vše z oboru, co jako nadšený sběratel dovezl domů ze zahraničních cest: velké zlaté spony, spínadla, keltské spony, knoflíky z celého světa, japonské necuke. Více než 70 000 exponátů. V muzeu vystavil i tzv. Karlštejnský poklad. Vstup byl volný, třebaže bylo muzeum pojato jako seriózní instituce: vydávalo své noviny, mělo ředitelku, knihovnu či archiv. Vršovice byly jediné místo na světě, kde se tehdy vyráběly stiskací knoflíky čili patentky. Ty zajistily Waldesovým slávu a peníze.

Sběratel a mecenáš

Tenkrát se slušelo a předpokládalo, že podnikatelé budou prospěšní společnosti. Waldes byl známým filantropem: významně přispíval do nadačního fondu, ze kterého se poskytovala studijní stipendia nemajetným židovským chlapcům, dnes se asi neví, že financoval, jako vlastenec, za kterého se považoval, památník Komenského v Naardenu, a především pomáhal českým umělcům. Kupoval obrazy, sochy, grafiku a postupně vytvořil největší sbírku českého výtvarného umění u nás, která obsahovala přes 7000 obrazů a soch, víc než 300 položek tvořily obrazy Františka Kupky. Jak to, že si pragmatický obchodník Jindřich Waldes vybral mezi českými malíři právě Kupku, představitele avantgardy a abstrakce? Potkali se v Paříži v roce 1919 a spřátelili se, stejně jako jejich manželky. A bez Waldesovy velkorysé podpory by se Kupka stěží stal světovým malířem. Historka o nápadu na firemní logo a obraz dívky s patentkou je obecně známá. Kupka jej namaloval jako olej na základě Waldesovy fotografie a Vojtěch Preissig pak překreslil jako perokresbu. Dívka s patentkou byla umístěna na všechny výrobky Waldesových továren. „Stala se nejrozšířenějším ženským portrétem na světě,“ říká pamětnice.

Do světa

Po pěti letech od založení firmy byla postavena první zahraniční filiálka v Drážďanech, do které se přestěhoval Sigmund Waldes se svojí ženou Idou. Odtamtud organizoval export, distribuci a prodej výrobků pro Německo. V Drážďanech se jim narodil syn Harry a roku 1914 maminka pamětnice, Věra. Firma Waldes expandovala dál. Pod heslem „Zapínáme celý svět“ vznikaly v rychlém sledu filiálky ve Varšavě, v Paříži, v Barceloně a v New Yorku. Úspěch firmy nespočíval pouze v obrovském pracovním nasazení jejích majitelů, ale také v jejich podnikatelské filozofii. Neustálá konstrukční inovace a automatizace produkce plus vlastní výroba speciálních strojů a navíc skutečnost, že Waldeska byla čistě rodinný podnik, přispěly v relativně krátké době k vytvoření světové značky.

Nacisti versus komunisti

Rok nato, co Věra odmaturovala na drážďanském gymnáziu, se dostali k moci národní socialisti. Německá sociální demokracie a komunisti pořádali demonstrace, ostatní politická seskupení situaci podceňovala. Věra se aktivně zapojila, to už studovala přírodní vědy na univerzitě v Heidelbergu. „Aktivní lidé byli sledováni, vyslýcháni a zatýkáni. Věřiny levicové aktivity vrhají stín na Waldesův podnik, po prvním roce v Heidelbergu utíká celá rodina za dramatických okolností z Drážďan do Prahy. Zachránil ji jejich šofér. Vše tam nechali,“ vysvětluje Jiřina. Příbuzné v Praze Sigmund varoval, nabádal k emigraci, věděl, co Židům hrozí – ne všichni uvěřili. Jindřichova rodina odjela včas přes Paříž, Lisabon do New Yorku, Sigmund s babičkou Idou, její matkou Leontýnou a Harrym také. Jindřich odmítl, cítil zodpovědnost za firmu a jako Čech a vlastenec chtěl zůstat. Věra Waldesová odešla na dva roky studovat do Montpellieru a v letech 1935–1938 pokračovala ve studiu na Pražské německé univerzitě. Jindřich vždy vystupoval jako velký patriot a teď, v časech ohrožení, se zapojil do počínajícího odboje. Finančně podporoval vydávání časopisu V boj a tisk letáků. Dne 1. září 1939 byl zatčen spolu se skupinou předních intelektuálů, například Josefem Čapkem nebo Ferdinandem Peroutkou, nikoli jako Žid, ale jako odbojář. Následovaly výslechy na Pankráci, věznění v Jeně a v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald. Mezitím se Sigmund snažil vyjednávat s Němci podmínky jeho propuštění. Když se mu po dvou letech podařilo vše domluvit, vyplatil svého bratra z Buchenwaldu a Jindřich byl pod německým dohledem eskortován letadlem do Lisabonu, odkud měl pokračovat lodí do New Yorku. Když loď dorazila do Havany, za nevyjasněných okolností zemřel.

Věra v ilegalitě

Maminka pamětnice odmítla emigrovat, vrátila se do Francie a pokračovala ve studiu přírodních věd na Sorbonně. „Od roku 1940, po porážce a okupaci Francie, žila v hluboké ilegalitě, měla falešné papíry s tou samou fotkou a otiskem palce, ale na několik různých jmen. V Drážďanech měla jako dítě francouzskou guvernantku, francouzština byla její druhou mateřštinou, po němčině, a to jí ve Francii zachránilo život,“ vysvětluje Jiřina. Věra pracovala po celou dobu války v odboji jako spojka v hodnosti poručík, byla součástí pařížské ilegální protinacistické skupiny a členkou francouzské komunistické strany. Pomáhala v útěku občanům transportovaným z koncentračních táborů ve Francii do Německa. Jedním z nich byl i její pozdější manžel a otec pamětnice, Otakar Hromádko.

Úplně jiný svět

Rodinné zázemí otce Otakara, narozeného 30. srpna 1909, bylo ve všech ohledech jiné než to, ze kterého pocházela matka Věra. „Byli z úplně jiných světů – výchovou, přípravou na život. Přesto se dali dohromady.“ Otec pamětnice byl synem lesního, který padl v prvních dnech první světové války. V hájovně u Německého Brodu po něm zůstaly čtyři děti, nejmladšímu byl rok. Matka Marie Hromádková dokázala najít způsob, jak dál vést domácnost, finančně těžkou situaci zvládnout a vychovávat děti. Přestěhovala se do Brodu, chovala slepice a včely a pronajímala jeden z pokojů studentům. To byly její příjmy. „Ve městě byla továrna na ponožky a ty ponožky, které měly nějakou vadu, puštěné oko nebo něco takového, tak ty se spravovaly a prodávaly jako zboží druhé kategorie. Tyhle opravy dělaly všechny čtyři děti a také moje babička. A musím říct, že já neznám druhého člověka, který by uměl tak úžasně štupovat ponožky, jako byl můj tatínek,“ vzpomíná Jiřina. Všechny děti odmaturovaly a tři z nich šly studovat na univerzitu. Otakar byl už od dětství rebel, celkem v životě strávil téměř deset let ve vězení. Poprvé byl podle zákona na ochranu republiky odsouzen na „tři týdny do tuhého vězení nepodmínečně“ (Lidové noviny, 20. června 1930). Byl v té době studentem prvního ročníku práv na univerzitě v Brně. Odsouzen byl za spoluorganizování protestní akce, pro kterou získal jedenáct gymnazistů z Německého Brodu. „Ať žije SSSR! Pryč od Říma!“ to byla některá z proticírkevních a prokomunistických hesel, kterými skupina pomalovala zdi tří místních kostelů a hřbitova. Většina obžalovaných mladíků ztratila v první světové válce své otce a spojoval je silný pacifismus. Pro Otakara znamenalo odsouzení také vyloučení ze všech škol v Československu. Od svých šestnácti let byl členem Komsomolu a boj za lepší příští se stal náplní jeho života.   

Profesionálním revolucionářem

Otakaru Hromádkovi nebylo umožněno pokračovat ve studiích, a tak se věnoval tomu, pro co měl talent a co ho evidentně i bavilo: dobře psal, časem se tedy stal přispěvatelem do Rudého práva, tajemníkem KSČ v různých dobách pro různé kraje nebo krajským tajemníkem Komsomolu. Velkou část třicátých let strávil v ilegalitě. Na Vánoce 1937 odjel bojovat do Španělska. Přes Paříž, tajně přešel Pyreneje – jako ostatní – na místě prodělal vojenský výcvik a nastoupil do 129. brigády, prapor Masaryk. Byl vedoucím komisařem i vojákem, v přímém boji byl zraněn a bojoval až do úplné porážky demokracie. Při ústupu na francouzské straně byli interbrigadisté zajati a internováni francouzskou policií. Psal se rok 1939.

Ve Francii za války

Během roku a půl prošel Otakar třemi internačními tábory. Jiřina vypráví: „Ty tábory nebyly likvidační, ale lidé v nich umírali zimou, hladem a na nemoci. Útěk z tábora by nebyl snadný, severní Francie už byla obsazena Němci. Otec se dobrovolně přihlásil do transportu jako pracovní síla do Německa a utekl z vlaku. V Paříži mu pomohla maminka, to byl i její úkol v rámci podzemního hnutí.“ Od té doby zůstali spolu, oba jako členové československé armády ve francouzských oddílech, jako partyzáni v Hnutí odporu. Věra jako spojka v hodnosti poručík, Otakar v hodnosti kapitána jako velitel nefrancouzské části odboje v pařížské oblasti. Žili pod falešnou identitou, nemohli  dostávat kupony na jídlo, byli udáváni sousedy, neustále utíkali a měnili adresy. „Celou válku měli dva kabáty: na jednom spali a druhým se přikrývali,“ dodává Jiřina.

Waldesovi v New Yorku neměli o Věře po celou dobu války žádné zprávy, nevěděli, zda vůbec žije. Finančně podporovali exilovou vládu v Londýně a bratr Harry narukoval do americké armády. Zúčastnil se vítězného tažení západní Evropou, po válce v Paříži svoji sestru našel a oznámil rodině, že přežila válku. Po válce byla Otakarovi udělena válečná vyznamenání Polska, Jugoslávie, Francie a Československa. „V červenci 1945 byli rodiče repatriováni a na konci roku 1945 jsem se v Praze narodila,“ říká pamětnice.

Jak to bylo po válce

Veškerý majetek Waldesů byl za války arizován Velkoněmeckou říší a po válce byl převeden na národní správu. Malou část majetku americkým členům rodiny vrátili nebo proplatili v polovině devadesátých let, českým vlastníkům nebylo vráceno nic. Naštěstí mohli Jiřinini rodiče po válce bydlet v bytě své vzdálené příbuzné. V roce 1947 se jim narodila druhá dcera, Hana. Otec se svými dlouholetými zkušenostmi ze stranické práce a z války ve Španělsku a Francii začal pracovat na Ústředním výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ) v mezinárodním a organizačním sekretariátu, působil v několika stranických funkcích a v roce 1949 byl jmenován tajemníkem komunistické organizace v československé armádě, opět se věnoval novinařině – byl redaktorem časopisu Funkcionář. V roce 1947 byli Věra a Otakar spolu s několika dalšími spolubojovníky vyznamenáni francouzskou vládou za protinacistický odboj ve Francii.

Začátkem února 1951 byl Otakar Hromádko zatčen, stalo se tak tři čtvrtě roku před zatčením Rudolfa Slánského. Tehdy zatkli dalších dvacet interbrigadistů a označili je za trockisty. Následovaly dlouhé tři roky vyšetřovací vazby a izolace nejdřív v Kolodějích, pak v Ruzyni, během nichž neměl otec pamětnice žádné zprávy o vnějším světě. Izolace byla tak dokonalá, že nevěděl, jak dopadl proces se Slánským, a nevěděl, že Gottwald je mrtvý a na jeho místo nastoupil Zápotocký. Jediným kontaktem s vnějším světem byli tzv. referenti, vyšetřovatelé StB, součást systému. Soud se konal 1. dubna 1954. Spolu s Hromádkem byli souzeni Bedřich Kopold a interbrigadista Antonín Svoboda. Všichni tři byli obžalovaní z velezrady, špionáže a sabotáže. K vynesení rozsudku se směly dostavit manželky, které své muže tři roky neviděly. Otakar Hromádko svou vinu nedoznal. Rozsudek zněl – dvanáct let vězení. Převezli ho do Leopoldova a za rok na Jáchymovsko na práci v uranových dolech. I v těžkých podmínkách, které na Rovnosti panovaly, si Otakar Hromádko uchoval odvahu a nepřestal být sám sebou: silnou osobností s odbojným duchem anarchisty. Manželka Věra měla několikrát za rok povoleno muže navštívit. Rodiny vězňů si vzájemně pomáhaly, solidarita byla obrovská. Dopisy byly povolené, jedna stránka jednou za pět měsíců. Otec pamětnice byl propuštěn 27. dubna 1956, po více než pěti letech. Nevěřil, že věznění přežije. Proto si nepřál, aby za ním dcery do vězení jezdily, a jak říkal, „neměly na něj vzpomínku jako na opici za mřížemi“.

Věra, Jiřina a Hana

Roky mezi zatčením, propuštěním a rehabilitací byly pro partnery zatčených z procesů padesátých let nesmírně těžké. Členové rodin ztratili práci, přišli o svůj životní standard, museli se vystěhovat a žít v mnohem horších podmínkách. Hromádkovi mohli bydlet ve svém bytě do vynesení rozsudku. Poté se museli odstěhovat do bytu 1+1, zatímco do jejich bytu, patřícího Waldesovým, se nastěhovala ruská rodina. RNDr. Věra Hromádková, která v roce 1950 dostudovala Karlovu univerzitu a získala doktorát v oboru přírodních věd, byla vyhozena z práce v laboratoři na parazitologii. Rok byla nezaměstnaná a potom byla přijata jako zemědělská kampaňová dělnice. Nejdřív v Lubech u Karlových Varů, pak v modřanském cukrovaru. Denně dojížděla. V dalším roce pracovala ve Vitaně Byšice a v letech 1953 až 1954 jako chemik v laboratoři ve Spolaně Neratovice. Od roku 1954 pracovala v Krči ve Výzkumném ústavu výživy lidu. Jiřina vypráví: „Mně bylo pět let a mé sestře čtyři. Já si pamatuji, když jsem šla do školy, to maminka dojížděla do Neratovic, já jsem každé ráno vstala, probudila sestru, udělala pro nás snídani, odvedla ji do školky a pak jsem šla do první třídy.“

Otec venku z vězení

Po propuštění nemohl její otec sehnat zaměstnání. Pracoval jako příležitostný soudní tlumočník, překladatel, psal pohádky pro rozhlas. Nakonec se uchytil jako brusič nástrojů. K plné rehabilitaci došlo v roce 1963, podobně jako u dalších odsouzených. Krabici s vyznamenáními a řády, po zatčení zkonfiskovanou, mu opět vrátili, přičemž prohlásili, že je zase členem KSČ a nemusí zpětně platit příspěvky. Rok nato byl z nevojáka povýšen na plukovníka a poslán do penze. Konečně měl čas psát a překládat. V šedesátých letech se aktivně účastnil veřejných diskusí a besed, psal články do tisku a jeho tématy bylo to, co sám prožil. Po srpnu 1968 se rozhodl, že v téhle zemi už nechce žít. „Když se z tlampačů četlo, co Dubček v Moskvě podepsal, tak tatínek se tam nahlas vyjádřil, že ani Hácha nepodepsal takhle hanebný dokument. A říkal: ‚Víš, a ten dav mě hnal od svatého Václava až na Můstek,‘“ říká Jiřina. Připomněl si rezoluce pracujících žádající pro obžalované v procesech padesátých let „spravedlivý trest“. Rodiče a sestra Hana během dvou dnů po tomto zážitku emigrovali do Švýcarska.

Jiřina zůstala v Praze

Rozhodla se pro to z různých důvodů – chtěla dokončit studia na přírodovědecké fakultě, snažila se nepřijít o byt v Praze a sdílela a prožívala euforii z nastalé svobody ve společnosti. Nikdo nevěřil, ani její v politice zkušený otec, že by mohli zavřít hranice. Ale stalo se. „Takže jsem pak neviděla rodiče jedenáct let. Se sestrou jsem se sešla po sedmi letech v Budapešti,“ vzpomíná Jiřina na 9. září 1969. V liberálnějších šedesátých letech jako sedmnáctiletá směla poprvé vyjet do Rakouska a strávit měsíc se svojí pětasedmdesátiletou babičkou. Setkání s babičkou a členy rodiny, s Maxem Brodem, který jí bezchybnou češtinou vyprávěl, jaké to bylo v Praze před válkou, bylo pro pamětnici formativním zážitkem. Maminčin opatrný pokus dostat povolení vyjet do Edinburghu na konferenci v roce 1963 byl také úspěšný. Poprvé po téměř třiceti letech uviděla Věra svoji matku. Cestování začínalo být možné. O rok později směla celá rodina Hromádkových vycestovat do New Yorku a poprvé se vidět s rodinou Waldesů. „Poznala jsem i svoje americké sestřenice a rodinu. Pak už jsem je nikdy neviděla,“ říká Jiřina.         

Normalizace

V roce 1970, v IKEM (Institutu klinické a experimentální medicíny), stejně jako všude v posrpnovém období, proběhly prověrky nestraníků. Pamětnice měla tu odvahu prohlásit, že srpen 1968 je čistá okupace a že vedoucí úloha KSČ vyplývá z výsledků druhé světové války. Nevyhodili ji okamžitě, ale za rok se prověrky konaly znovu. Ptali se jí, jestli nezměnila názor a jak posuzuje emigraci rodičů. „To jsou nejslušnější lidi, jaké jsem potkala, a každý den se o tom znovu přesvědčuji. To byl pátek a přes neděli jsem dostala výpověď,“ odpověděla Jiřina. Měla nakonec štěstí, že dostala místo v jiné instituci, také v laboratoři. Usilovná snaha uvidět rodiče byla úspěšná až v roce 1980. „Já jsem ale celou tu dobu zkoušela vyjet na návštěvu za rodiči. Na pozvání sestry, na pozvání tatínka, na pozvání matky, na svatbu své sestry, co si vzpomenete, to jsem zkoušela. Vždycky to bylo zamítnuto. To musíte mít všechny ty souhlasy, kdy místní KSČ, i když v tom KSČ nejste, místní ROH, i když v tom ROH nejste, knihovna, že nedlužíte knihy, ředitel ústavu, všichni museli podepsat, že souhlasí s tím, abych si já podala žádost o cestu za rodiči,“ říká Jiřina. Celé roky dostávala zamítavou odpověď, odevšad. Od osmdesátých let se cestování výrazně zlepšilo, její rodiče se však domů už nikdy nepodívali. Rok před smrtí, 1982, vyšla v nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem otci kniha, na které dlouhá léta pracoval: Jak se kalila voda s podtitulem Výbor z kriminálních příběhů a úvah. S vtipem a lehkostí glosuje svoji politickou cestu od prvních revolt v mládí po emigraci po roce 1968. Svou druhou knihu o účasti ve španělské občanské válce už napsat nestihl.

Snaha o restituci majetku Waldesů

Léta 1994–2012 strávila pamětnice snahou o restituci české části majetku, který jim dědeček Sigmund odkázal. Dcera Věra Hromádková o navrácení majetku mohla žádat až v roce 1994, rok před smrtí, po změně restitučního zákona, jenž nově umožňoval i restituce občanů žijících trvale v zahraničí. Nešlo pouze o továrnu ve Vršovicích, ale o sbírky obrazů, sbírku Waldesova knoflíkového muzea, pozemky či vily na Vinohradech. Jednání soudů se vlekla, po rozhodnutí následovalo odvolání, soudy si rozhodnutí předávaly, Jiřina platila advokáty. Bylo to vyčerpávající. Všechny obecní soudy restituci uznaly, ale nakonec Ústavní soud rozhodl ve prospěch managementu Koh-i-nooru a pamětnice nedostala ani patentku.

Angažovanost měli v rodině

Jiřina dodává: „Naše rodina fungovala velmi demokraticky. Rodiče s nám jednali vždycky jako s dospělými, o všem zásadním se debatovalo. Pořád jsme četli, odebírali řadu periodik, časopisů kulturních, politických i historických, také deníky, to nás formovalo.“ Dnes věří, že bez politických stran není možné něco ve společnosti prosadit. Jejímu konzervativnímu pohledu na společnost a liberálnímu postoji k ekonomice vyhovovala z politických stran na počátku devadesátých let nejvíc nově vzniklá ODA (Občanská demokratická aliance). Jiřina Nováková se zúčastnila voleb do Senátu, léta byla v širším vedení ODA a také jejím posledním předsedou. Je zřejmé, že angažovanost rodičů se ani v dalších generacích neztratila.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Míša Čaňková)