The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Novák (* 1963)

• narodil se 4. října 1963 v Děčíně, žil v ústeckém Krásném Březně

• v roce 1977 nastoupil na ústecké gymnázium v Jateční ulici

• v roce 1982 narukoval na vojnu, sloužil ve vojenské věznici Sabinov

• v roce 1986 začal vydávat časopisy Punch Journal a Domino

• v roce 1991 začal podnikat v prodeji dámského spodního prádla

• v roce 2001 ukončil živnost

• v době natáčení (2025) pracoval jako grafik

Petr Novák se narodil v roce 1963 v Děčíně, ale od mala žil v ústeckém Krásném Březně. Vyrůstal v rodině, kam se každé léto sjížděli příbuzní z východního i západního Německa. Babička pamětníka byla Němka. Po roce 1945 nemusela odejít do Německa, za manžela měla Čecha. Po ukončení střední školy pamětník trávil volný čas přepisováním zakázaných knih. Vojnu sloužil ve vojenské věznici v Sabinově. Vojáci základní služby tam spali  v celách s odsouzenými. I tam mohl ve volných chvílích přepisovat knihy. S kamarády založil na vojně kapelu.

Po návratu do civilu získal kontakty na Jazzovou sekci, účastnil se některých akcí, které pořádala. Založil i vydával ilegálně časopisy o hudbě a undergroundové kultuře. Alternativním kapelám pomáhal s nahrávkami jejich písní, nahrávky pak na kazetách šířil. V roce 1986 po zadržení některých členů Jazzové sekce sháněl podpisy pod petici za jejich propuštění. 

V létě byl u nás plný dům Němců

Petr Novák se narodil 4. října 1963 v Děčíně, ale od mala žil v ústecké čtvrti Krásné Březno. Dětství tam podle něj bylo šťastné, do Ústí nad Labem nebylo nutné kvůli ničemu jezdit. Tehdejší Krásné Březno nabízelo vše, co bylo zapotřebí. Otec pamětníka Petr Novák pracoval jako elektrikář, pocházel z česko-německého smíšeného manželství – jeho maminka byla Němka. Po válce celou její rodinu odsunuli, ona směla zůstat, protože se vdala za Čecha. Maminka Stanislava Nováková byla učitelka. Vyrůstal ještě s mladším bratrem Pavlem. 

Příbuzní babičky po válce odešli jak do západního, tak i do komunistického východního Německa. Po vzniku Berlínské zdi se nemohli na území svých států stýkat. Scházeli se proto v domě babičky pamětníka v Krásném Březně každé léto. „Jako malý kluk si pamatuji, že v létě jsme měli dům plný Němců, ale jako dítěti mi to nepřišlo divné, neznal jsem souvislosti,“ vzpomíná Petr Novák. Díky tomu se v rodině pamětníka nikdy neuplatňoval narativ, podle kterého byli Němci zlí a špatní. 

Na gymnáziu jsem se začal zajímat o hudbu 

Po ukončení základní školy v Krásném Březně Petr Novák nastoupil v roce 1977 na gymnázium v ústecké Jateční ulici. Tam se začal zajímat o hudbu. „Poprvé jsem se dostal k muzice, moji spolužáci ji poslouchali. Měli možnost se dostat k časopisům, které se nedaly sehnat. Tam poprvé jsem začal jezdit na koncerty,“ líčí pamětník. O undergroundu v té době ale ještě neměl tušení. „Horlivým komunistou byl ředitel Jiří Netolický, legenda v nejhorším smyslu slova. Vedl si složky na studenty na průklepovém papíru,“ konstatuje pamětník. 

Petr Novák maturoval v roce 1981. „Poprvé jsem se dostal k nějakým jiným než oficiálním materiálům až po škole od kamaráda z Krásného Března Karla Tománka. Ten mi půjčil Jazz bulletin Jazzové sekce. Tam jsem si najednou četl o kapelách, o kterých jsem nikdy neslyšel. Postupně se to ke mně dostávalo,“ vypráví pamětník. Rodiče nebyli v komunistické straně. Doma se podle Petra Nováka o politice nikdo nebavil. „Rodiče nám nikdy do ničeho nemluvili, ale ani v tom smyslu, že by mi v čemkoli radili,“ zamýšlí se. 

V Sabinově jsme spali s vězni na jedné cele

Po ukončení gymnázia Petr Novák úspěšně složil přijímačky na Stavební fakultu ČVUT do Prahy. Na fakultě odmítl vstoupit do Socialistického svazu mládeže. „Tu hru jsem s nimi hrát nechtěl,“ říká. Škola ho nebavila, tak po ukončení semestru odešel a nastoupil do ústeckých Pozemních staveb. Tam strávil osm měsíců do října 1981, kdy narukoval na vojnu. Nejprve ho odvedli do slovenského Prešova a do Michalovců. Větší část základní vojenské služby ale strávil ve vojenské věznici Sabinov. Ve vojenském útvaru sloužili i nepotrestaní vojáci a poddůstojníci. Dohlíželi na odsouzené. Trest si tam odpykávali vojáci odsouzení do dvou let trestu. 

„Z Ústí nás tam bylo víc. Byli jsme parta, pomáhali jsme si. Sabinov v té době už neměl punc hrůzy. Šlo o velmi malý útvar. Spali jsme na pokoji s těmi vězni. Nebyly tam žádné zbraně. Jen výjimky zamčené za mřížemi. Vězni, když tam absolvovali trest, se vrátili na posádku a trest si nasloužili navíc,“ vysvětluje Petr Novák. Podle pamětníka byli v Sabinově vojáci potrestaní za útěky domů, drobnou šikanu nebo hospodářské prohřešky. V rámci trestu například bourali nebo pomáhali stavět domy. „Neexistovalo, že by tam byla nějaká šikana. Kdybych byl na bojovém útvaru, bylo by to jiné, ale tam to nebylo,“ konstatuje pamětník.

Psací stroj mi umožnil na vojně opisovat knížky 

Na psacím stroji opisoval zakázanou nebo oficiálně nesehnatelnou literaturu Petr Novák už v období po gymnáziu. „Do hospody jsem moc nechodil, seděl jsem doma a přepisoval,“ vzpomíná. Šlo například o Jaroslava Seiferta nebo Rockovou poezii vydávanou Jazzovou sekcí. Když se proto na vojně v Sabinově důstojník zeptal, jestli umí někdo psát na stroji, bez váhání se přihlásil. A začal přepisovat knihy i tam. „Tam to bylo tak, že lampasáci chodili do práce, přiběhli v osm a ve čtyři odešli, zmizeli domů. Dělal jsem spoustu práce za svého nadřízeného. V půl páté odešel a já v kanceláři zůstal. Zamkl jsem se a přepisoval jsem,“ popisuje Petr Novák. 

„Když jsem přišel poprvé na vojně v Sabinově do vojenské knihovny, nestačil jsem valit oči. To první, na co jsem sáhl, bylo Doznání od Artura Londona, dále Zbabělci od Josefa Škvoreckého i nějaký Mňačko. Tak jsme si ty knihy půjčili a pak jsme je samozřejmě ztratili, zaplatili jsme je a nechali jsme si je,“ vzpomíná Petr Novák. Na vojně založil s kamarády i kapelu, se kterou hráli na přehlídkách armádních souborů.   

Po návratu se Petr Novák vrátil do Pozemních staveb. Dál přepisoval knihy, například od Bohumila Hrabala nebo Vlasty Třešňáka. Celkem jich přepsal patnáct. „Knihy kolovaly mezi kamarády. Pokud jste ji chtěl mít doma, musel jste ji během týdne stihnout přečíst a přepsat,“ líčí pamětník. 

Chtěli jsme vydávat časopis, legálně to nešlo

Zbyněk Frolík a Petr Novák si po návratu z vojny pohrávali s myšlenkou vydávání časopisu. Oficiálně to udělat nešlo. Kromě Jazzové sekce fungovala i Sekce mladé hudby, kterou spoluvytvářel Ladislav Zajíček. Zbyněk Frolík s Petrem Novákem za ním jeli, aby jim poradil, jak časopis tvořit a vydávat. „Mezitím jsme se seznámili s Borkem Holečkem v Žatci. Tamní jazzový klub pořádal koncerty – hrál tam Jakub Noha, MCH Band. To jsme všechno mohli vidět díky tomu, že jsme jezdili do Žatce. Pak jsme jezdili na koncerty do Prahy, například na Opatov, kde koncerty pořádal Vojtěch Lindaur,“ vzpomíná pamětník. 

To byl pro Petra Nováka první skutečný kontakt s Jazzovou sekcí. V roce 1985 vznikl časopis Punch Journal. Pamětník popisuje, jak jednotlivá čísla vznikala: „Znamenalo to mít něco, nějaký článek, který jste někde sehnal, což se díky Borkovi Holečkovi dařilo. Nebo jsme si to napsali my. Byli jsme na nějakém koncertě, tak se popsal ten koncert. V podstatě šlo o recenze nebo fejeton. Napsal jste to, bylo to bez cenzury, nikdo vám do toho nekecal. Samozřejmě tam byla cenzura v tom smyslu, že jste nebyl vulgární. Ale že bychom si to cenzurovali tak, že jsme si řekli, tohle tam nedáme, protože z toho bude malér, to neexistovalo.“

Fotky si dělal pamětník sám, později fotila jeho manželka, případně fotky dostávali. Kopírovalo se většinou u Petra Nováka v práci. „Část jsme měli takovou, že se udělaly fotografie na dokument, což byl obyčejný papír. Část časopisu jsme měli okopírovaný u mě v práci. Udělali jsme nějakou obálku, sešili jsme to a rozdali jsme to kámošům. Zbytek jsme odvezli do Jazzové sekce,“ líčí vznik časopisu Punch Journal Petr Novák. Poté, co se Zbyněk Frolík odstěhoval, pokračoval pamětník ve vydávání časopisu se svou ženou. Časopis se jmenoval Domino. Vycházel nepravidelně do roku 1987. „Riziko jsem si uvědomoval. I když to, že si děláte vlastní časopis, by asi nebyl až zas tak velký malér,“ uzavírá pamětník. 

Sbíral jsem podpisy pod petici za propuštění členů Jazzové sekce

V září 1986 soud uvalil vazbu na výbor Jazzové sekce, konkrétně na Karla Srpa, Josku Skalníka, Vladimíra Kouřila, Čestmíra Huňáta, Tomáše Křivánka, Miloše Drdu, Vlastimila Drdu a Eduarda Krčmáře. Režim obvinil zadržené z neplacení daní, které se později ukázalo jako nesmyslné. „S Borkem Holečkem jsme odjeli k Chadimům do bytu, kde vznikl jakýsi pracovní výbor složený z těch, které nezadrželi. Tam bylo rozhodnuto o sepsání petice za propuštění zadržených členů Jazzové sekce,“ vzpomíná Petr Novák. S peticí objel zhruba padesát lidí. 

Petice se rozeběhla po celém tehdejším Československu. „Vytiskl se celý seznam členů Jazzové sekce s adresami a to se rozneslo po regionech. Zvonili jsme na zvonky na adresách a prosili jsme lidi, jestli by byli ochotní podepsat petici za propuštění zadržených členů Jazzové sekce. Měli jsme to rozdělené tak, že já měl Ústí a Děčín. Tady po Ústí to objedete autobusem nebo trolejbusem. V Děčíně mi pomohli dva kamarádi, jeden měl auto a řidičák, druhý hledal adresy na mapě, tak jsme to tak společně dohledali,“ popisuje. 

Podle Petra Nováka ne každý byl ochotný petici podepsat. Vzpomíná: „Šel jsem, vzal podpisovku, zazvonil u dveří večer v šest, kdy byl předpoklad, že bude někdo doma, a předložil jsem jim tu prosbu. Někteří se z toho tak jako vysmekli, ale řada lidí to podepsala. V Děčíně po mně chtěl jeden pán občanku – to byl jediný. Jinak si nikdo o ni neřekl. Přišel jsem, řekl, že jsem Petr Novák. Ten pán si řekl o občanku, tak jsem mu ji dal. Řekl mi, že mám přijít za týden, že sežene další podpisy. A sehnal.“ Pamětník dodnes vůbec nerozumí tomu, že unikl spárům Státní bezpečnosti. 

Jen jednou Státní bezpečnost vyslýchala bratra pamětníka Pavla Nováka. Petr Novák se totiž před tím setkal s tehdejším šéfredaktorem rovněž ilegálního časopisu Vokno Františkem „Čuňasem“ Stárkem. Pamětník ve Voknu publikoval a navíc mu na adresu trvalého bydliště začaly chodit Voknoviny. Dopis s tiskovinou byl adresován na původní adresu P. Novákovi. Státní bezpečnost usoudila, že Voknoviny chodí mladšímu bratru Pavlovi. Pavel Novák po výslechu na StB upozornil bratra, ať ukryje psací stroj a připravené články. K pamětníkovi ale Státní bezpečnost nedorazila. 

Poprvé mi došlo, že to mají komunisté sečtené

Na začátku března 1988 se na Hradčanském náměstí v Praze uskutečnilo setkání věřících u příležitosti svátku Anežky České, jejíž svatořečení se chystalo. „Sešli jsme se s Borkem Holečkem. V té době bydlel v Dejvicích, dělal kotelníka v domě, kde sídlilo Divadlo Spejbla a Hurvínka. Domluvili jsme se, že se tam půjdeme podívat. Vylezli jsme ven a hned na hradčanské stanici metra nás sbalili fízlové. Viděli dvě máničky, tak nás odvedli na služebnu a ptali se nás, jestli jdeme na demonstraci. Řekli jsme, že nevíme, o co kráčí. Legitimovali nás, pak nás pustili a my dojeli na demonstraci,“ líčí událost Petr Novák. 

Když přišli na Hradčanské náměstí, bylo plné lidí. Na balkón vyšel pražský arcibiskup kardinál Tomášek. Petr Novák vzpomíná: „V davu někdo vykřikl: ‚Chceme svobodu slova, chceme naši Anežku Českou! Amen.‘ A celé náměstí si kleklo. Stáli jsme tam s Borkem uprostřed náměstí jediní dva. A zas někdo zakřičel: ‚Chceme svobodné volby!‘ Lidé klečeli. Byl to první moment, kdy jsem si říkal, že komouši půjdou od válu.“ Pamětník se účastnil dalších protikomunistických demonstrací v říjnu 1988 a také v říjnu 1989. Další ohlášené demonstrace 17. listopadu se pamětník neúčastnil. „Měli jsme roční dceru a Praha byla daleko. Navíc to byla povolená demonstrace a věděli jsme, že tam bude spousta lidí. Chtěli jsme jít na další demonstraci v prosinci, která nebyla povolená. Ale ta už se konat nemusela,“ říká pamětník.   

Založili jsme ústeckou pobočku Artfora

Nástupcem Jazzové sekce v roce 1991 se stalo Artforum. Petr Novák založil v Ústí nad Labem pobočku. „Byla to práce ve volném čase, za vaše peníze. A nemohlo to takhle dlouhodobě fungovat. To byl důvod, proč to trvalo jen rok, protože s dítětem a rodinou nemůžete mít takové aktivity,“ vysvětluje pamětník. V roce 1991 začal Petr Novák také podnikat. S manželkou a přáteli otevřeli obchod s dámským spodním prádlem. Podnikal deset let. Poté obchod zavřel a začal pracovat v Ústeckém deníku jako redaktor a editor. V roce 2004 začal dělat grafika v deníku Aha, kde pracoval ještě v roce 2025.