Jiří Novák

* 1937

  • „Jednu takovou opravdu smutnou vzpomínku mám. Když jsme narukovali do kláštera v Jihlavě, jakýsi přijímač, tak nás velitel roty postavil k plotu klášternímu a řekl, skoro doslova si to pamatuju. Vyloučených studentů nás bylo devět a řekl, že se diví tomuto režimu, že ještě dejcháme, kdyby bylo na něm, tak vezme kulomet a všechny nás postřílí. Devatenácti- dvacetiletý kluci to těžko snášeli, teď ta buzerace, řvali na nás lidi, který se snad ani neuměli podepsat, tak na nás řvali. Buzerace na vojně byla, to jsme chápali. No a jeden kluk, kterej byl vyloučenej ve druhém třetím ročníku z matfyzu, tak byl z toho takovej... Ale předtím když jsme viděli tu buzeraci, tak jsme si řekli, že si budeme navzájem pomáhat, a on to ten kluk nevydejchal, s odpuštěním, sdělení toho gaunera, a do rána se oběsil.“

  • „Já jsem byl u technických praporů a musím říct, že nejhorší právě bylo to, že jsme sloužili s těma kriminálníkama. To byla krajně nepříjemná záležitost. Oni měli kudlu, já si vzpomínám, že jsme měli někde něco uklízet, já dostal chodbu a najednou mě něco píchlo do zad, otočím se, tam dlouhej dranžírák: ‚Kdo umeje hajzly, víš.‘ No tak jsem je umyl, to jsem věděl, že to nemělo cenu. To byly takový nepříjemný věci s těmahle mizerama. Tenhle kluk dopad blbě, protože byl prchlivej a on mu tenkrát dal nějaký klencáky a on na něj vlítnul a zapíchnul ho. Lampasáka zapíchnul, takže mu dali doživotí a pak ho při transportu prý zastřelili. On nějak asi utekl, ale já jim nevěřím ani pozdravení, já u toho nebyl, protože oni když potřebovali, tak řekli, že zemřel na útěku.“

  • „Bylo jim řečeno, že když se nenaučej nazpaměť to, co od nich naši vyšetřovatelé pod vlivem sovětských poradců... když se nenaučí to přesně nazpaměť, jak to bude u toho soudu, tak můžou mít až trest smrti. A pak se stalo to, že jeden se vzbouřil a řekl, že to není pravda, že všechno, co přiznal, z něj bylo vynuceno i mlácením, a že s tím nesouhlasí. Druhý den už nebyl u soudu a na útěku zemřel. Nemusím dál povídat, kdo mu pomohl, to byl zdravej člověk.“

  • „Přijdu na vysokou školu do třídy na přijímací pohovory a bylo tam asi osmnáct jmen a moje jméno bylo škrtnuto. No tak škrtnutý, kašlal jsem na to, my mladý kluci si s tímhle... No a přišla slečna ze školního a začala rozdávat papíry a na mě nevybylo. Já jsem říkal: ‚Já jsem tady taky.‘ ‚Já vás nemám, běžte si na fakultu, na děkanát.‘ Tak jsem šel na děkanát a tam mi řekli: ‚Ale vy jste nám napsal dopis: Jiří Novák, narozen, bytem. Omlouvám se z přijímacího pohovoru, protože nastupuji vojenskou základní službu, podpis.‘ To bylo na takovým průklepáku, já ho vidím ještě teď. No já tenkrát blbeček: ‚No to musí být mýlka, to není možný, já se podepisuju úplně jinak.‘ Ona porovnala, že ten podpis je úplně jiný, tak mi řekla: ‚Víte co, tam jich je míň, tak běžte tam.‘ Tou dobou ještě nevěděla, že tyhlety móresy jsou. Tak jsem šel tam a nějakým způsobem jsem tam zazářil, chraň pánbůh, že bych se chtěl chlubit, ale měl jsem asi lepší znalosti než ti ostatní a on mi ten zkoušející okamžitě říkal: ‚Jste přijatý, ani nemusíte čekat.‘“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 07.03.2013

    (audio)
    duration: 01:50:53
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Převrat měl přijít v roce 1968, protože v roce 1989 už jsme byli jako národ příliš charakterově poškození

Jiří Novák - portrét
Jiří Novák - portrét
photo: Archiv pamětníka

Jiří Novák se narodil 18. srpna 1937 v Praze jako nejstarší ze čtyř sourozenců. Jeho otcem byl profesor historie Antonín Novák, který měl oplétačky s režimy za první i druhé světové války. Rodina se musela několikrát nedobrovolně stěhovat a za své protikomunistické názory byl otec Antonín v roce 1953 zatčen. Rozsudek k osmnáctiletému trestu si vyslechl o rok později při vykonstruovaném procesu. Jiří Novák zažil první represe ještě jako student, kdy musel k výslechu, později u maturity i při zkouškách na vysokou školu. Když musel na vojnu, zařadili ho k jednotce PTP (tehdy přejmenované na VTJ). Šikanu zažil i v zaměstnání. Pracoval ve zdraví nebezpečném provozu pardubické chemičky. Po uvolnění v šedesátých letech se znovu pokusil o studium a byl přijat na Vysokou školu chemicko-technickou, kterou při zaměstnání dostudoval a úspěšně zakončil v roce 1970. V srpnu 1968 byl na služební cestě v Jugoslávii, ale rozhodl se vrátit do vlasti. V roce 1979 získal konečně kvalifikovanou práci v Kamenoprůmyslu. V současné době je aktivním členem Pražského akademického klubu 48.