Zdislava Františka Nosková

* 1951

  • „Vzpomínám si dobře, že otec Aleš, protože my jsme ho měly strašně rády, on byl jako náš táta, a on seděl v Ruzyni, měl to na rok. A uplynuly asi tři nebo čtyři měsíce, najednou se otevřely dveře a Aleš byl doma. A my jsme říkaly: ,Otče, co se stalo?‘ A on říkal: ,Já nevím. Ráno za mnou přišel bachař a řekl: Jste propuštěnej.‘ A i všichni, kteří byli v té době s ním. A my jsme nevěděly, co se vlastně stalo, že jsou doma. Až po revoluci jsme se to dověděly. A sice od otce Koláčka z vatikánského rádia, kterej toho 27. března, na tu Květnou neděli, byl na Svatopetrském náměstí, kde sloužil mši papež Jan Pavel II. – a on měl potom ve zvyku jít tak mezi lidi. On nejezdil papamobilem jako dnešní papežové, protože těch lidí nebylo tolik. A otec Josef Koláček s ním mohl promluvit. A on mu řekl: ,Otče, dneska ráno v sedm zabrali všechny františkánské komunity v Československu.‘ A Jan Pavel že se obrátil na svého sekretáře a řekl: ,Připomeň mi to.‘ A pak jsme se právě dověděly, že on zaplatil výkupné za bratry i za sestry, takže vlastně oni byli vykoupeni, zaplaceno bylo za ně. Komunisté měli rádi peníze, takže to už byl osmdesátý čtvrtý rok, už to bylo tak jako, přece jenom ten teror byl menší, takže si nechali zaplatit za bratra a za sestru. Byly to nějak dost velký sumy, já už jsem to zapomněla. Ale vím, že za bratra to bylo dvakrát tolik jak za sestru, to si pamatuju, že jsme se pak smály, že mají větší cenu.“

  • „Měla jsem strach, protože to bylo moc nepříjemný. Ten člověk se na tebe moc nedíval, díval se tak úkosem, a kladl ty otázky typu jako: ,Vy jste řeholnice?‘ nebo ,Kdy jste skládala sliby?‘ nebo pak mi řekl: ,No, tak vy evidentně chcete být slavná, že? O vás už dneska bude hlásit Vatikán, vy už budete v rádiu. To u vás jde rychle, že, tady ty zprávy?‘ Já jsem nic neříkala, já jsem mlčela. A pak mi řekl: ,Paní Nosková, vy jste kanál naší společnosti.‘ Tak to mě trošku jako nadzvedlo, že jsem získala nějak odvahu a řekla jsem: ,Podívejte se, jestliže mně říkáte, že jsem kanál, tak proti tomu já protestuju. Já se cítím jako řádnej občan tohoto státu, chodím do práce, a pokud bych nedobře pracovala a byly na mě stížnosti, tak se zeptejte mého šéfa, a pak mně můžete říkat kanál.‘ No tak on se tak trošku zarazil, ale nevzal to zpátky. To byl arogantní muž. ,A co jste jako dělaly, proč jste tak žily společně a jak to, že jste byli dohromady…?‘ Prostě věci, který nemůžeš přiznat. Takže já jsem věděla, že mám mlčet, tak jsem mlčela. Oni z nás byli špatní, protože oni se vlastně nic nedověděli. Potom otec Aleš nám říkal, že když ho vezli na Ruzyň, tak že ten kapitán, kterej měl na starost ty výslechy, říkal: ,Ti vaši mladí, ti si tedy vedli výborně.‘“

  • „On zřejmě věděl, kdo ho udal, proč se dostal do toho koncentráku. Ale on i jednou řekl: ,Já ti nikdy neřeknu to jméno, s tím já odejdu, abys neměla proti těm lidem nějaké předpojetí, abys tím netrpěla. A poslední asi dva roky života jeho, na Vánoce, byli jsme všichni tři – maminka, on a já – toto je taková těžší vzpomínka, ale protože ukazuje toho mýho tatínka, tak maminka říkala… Byl Štědrý den, tehdy se normálně prodávalo, v té době, a maminka říkala: ,Prosím tě, zajeď mi ještě pro cosi do obchodu.‘ On přijel z obchodu, nemluvil vůbec, a až jsme sedli ke stolu, tak řekl: ,Já vám musím něco říct. Já jsem potkal toho člověka v obchodě.‘ Tak my už jsme věděly, my jsme se neptaly, on neřekl jméno. ,A já vám musím říct, že mně dal Pán Bůh velikou sílu. Já jsem k němu přišel, podal jsem mu ruku a řekl jsem mu: ,Já ti přeju požehnaný Vánoce.‘ A on mi obouma rukama chytil tu moji ruku a řekl mně: ,Gusto, ty nevíš, cos pro mě dneska udělal.‘ A to byly Vánoce, kdy jsme s mamkou obě vnímaly, že tatínek se smířil.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 17.10.2025

    (audio)
    duration: 01:43:43
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 10.11.2025

    (audio)
    duration: 01:39:18
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 20.11.2025

    (audio)
    duration: 01:40:48
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Nikam nepatřit a nikomu v životě nenáležet je trapný, každý se musí rozhodnout

Sestra Zdislava Františka Nosková, novicka (r. 1972)
Sestra Zdislava Františka Nosková, novicka (r. 1972)
photo: Archív pamětnice

Františka Nosková se narodila 17. března 1951 v Přerově. Své dětství prožila v nedalekých Žalkovicích, kde její hodnoty formovala láskyplná péče a hluboká víra rodičů. Otec Augustin Nosek byl během druhé světové války vězněn za odbojovou činnost. V roce 1971, krátce po absolvování střední ekonomické školy v Kroměříži, se v období nastupující normalizace rozhodla pro řeholní život a tajně vstoupila do kongregace Školských sester sv. Františka. Řádovou formaci absolvovala v komunitě, která skrytě působila v jednom z pražských domovů důchodců. Od roku 1977 žila v ilegální františkánské komunitě – tzv. domečku – v pražských Kunraticích. Na Květnou neděli roku 1983, během celostátního zátahu Státní bezpečnosti na františkánský řád, byl řeholní dům přepaden a jeho obyvatelé podrobeni výslechům. V čase, kdy členové komunity vzdorovali ze strany StB silnému psychickému nátlaku, byla pro sestru Zdislavu velkým povzbuzením účast na velehradské pouti, která se proměnila ve veřejnou manifestaci víry v závěru normalizace. Po pádu komunistického režimu se podílela na obnovení výuky náboženství ve školách a intenzivně se věnovala pastorační činnosti. V polovině 90. let sdílela život s lidmi na františkánské misii v Kazachstánu. Od roku 2013 je pověřena přípravou beatifikačního procesu sestry Elišky Pretschnerové. V roce 2025 žila sestra Zdislava v řádovém domě v Praze-Břevnově.