Irena Nosková

* 1956

  • „Dlouho byla v Osvětimi. A nechala tam už jedinou na světě Irenu, které bylo jedenáct. Mamka si pamatovala, že šli do vlaku a stály tam ženské esesačky. A Irena, přezdívkou Rena, křičela na naši mamku (mamka měla přezdívku Kacha, nevím proč jí tak říkali): ‚Kacha, nenechávej mě tady, vezmi mě s sebou!‘ Tam to bylo hrozné. Máma říkala, že se otočila a chtěla k Ireně, která byla za plotem, běžet. A ta ženská ji stáhla zpátky a dala naší mámě strašnou facku. To byla jediná facka, kterou během těch let dostala, jinak ji nikdy nikdo neuhodil. A že má okamžitě nalézt do vlaku. Naše máma říkala: ‚Viděla jsem tu moji Irenku, jak tam stojí.‘ Strašně brečela, když si na to vzpomněla. ‚Že tam stojí a brečí, ty ruce, ty děti.‘ Protože tam nechali staré lidi a děti. Práceschopní šli do transportu. Máma měla nevyléčený svrab. Dozvěděla se to, až když byla v Ravensbrücku v karanténě, kde byla dva měsíce v nemocnici. Z Ravensbrücku ji transportem odvezli do Svatavy.“

  • „Porodila chlapečka, který jí za tři měsíce tam zemřel. Neměla mléko, neměla mu co dát, umřel. Ona to pak vytěsnila, protože by se jinak musela zbláznit. Mamka i tak mluvila. Pro ni to bylo hrozné. Říkala mi potom, i kolik jich v tom baráku bylo – hodně. Já jsem u těch baráků i stála, z některých zbyly už jen ruiny, některé se zachovaly. V Osvětimi jsem fotila celý film, byli jsme tam dva dny a v Katowicích spali v hotelu. Když začaly houkat sirény – protože na druhé straně za plotem, co si máma pamatuje, chodili sbírat kameny a ochrnula jí tam ruka, tak tam slyšeli, jak zpívají zdaleka esesáci – houkaly sirény a oni nevěděli, který jsou barák. Bylo období, kdy každý druhý barák otevřeli a vězně vyvedli ven a už se doslechlo, že šli do plynové komory, spálit, pryč. Máma vyprávěla, že když začaly houkat sirény, tak ženské v baráku šílely, zbláznily se, protože nevěděly, jestli se vrata u nich v baráku otevřou. Protože věděly, že jdou pryč a už se nevrátí. Jejich barák se nikdy neotevřel.“

  • „Šli rovnou do Osvětimi. Matka věděla, že přes den stáli ve vozech a jeli jenom v noci. To vyprávěla. Byly to dobytčí vagóny. Máma s tátou pořád brečeli, nevěděli vůbec nic. Když pro ně přišli v noci – máma neví, jestli to bylo gestapo, esesáci, prostě byli to vojáci, řvali na ně, mamce bylo osmnáct – směli si vzít jenom nejdůležitější věci. Zlato, jestli měli, doklady, nejnutnější oblečení do určitého množství kil. Pak už nevím detaily. A maminka nevěděla třeba, že transport jel přes Českou republiku, to jsme se dozvěděli až v roce 1995, kdy jsme osobně s mojí mamkou a mým mužem navštívili Osvětim, kde nám vydali veškeré papíry, které Němci nestačili zlikvidovat. Vedli si zřejmě úžasnou evidenci, protože v listech byl napsán den, kdy umřel její tatínek, prostě všechno.“

  • Full recordings
  • 1

    Mariánské Lázně, 18.05.2023

    (audio)
    duration: 01:46:53
    media recorded in project Příběhy regionu - Karlovarský kraj
Full recordings are available only for logged users.

V Osvětimi matka přišla o většinu rodiny, její sestře tyfus rozežral tvář

Irena Nosková, 1965
Irena Nosková, 1965
photo: Archiv pamětníka

Irena Nosková se narodila 25. února 1956. Její matka Erika Stephan pocházela z Německa. Dědečka Ferdinanda Stephana nacisté věznili za odbojovou činnost, celou rodinu matky poté poslali do koncentračních táborů. V Osvětimi zemřeli oba rodiče matky i tři její sourozenci. Eriku Stephan transportovali do koncentračního a pracovního tábora ve Svatavě, kde zůstala do konce války. Přežili pouze dva její bratři Robert a Ferdinand, který ovšem záhy zahynul ve francouzské cizinecké legii. Matka odmítla po válce návrat do Německa a zůstala v Československu. V druhém manželství se jí narodily dvě děti. Irena Nosková toužila po roce 1968 emigrovat za příbuznými do západního Německa, ale nedostala výjezdní doložku, protože odmítla členství v KSČ. Společně s matkou se vždy účastnila pietních a vzpomínkových akcí, navštívily spolu i Osvětim v 90. letech. V roce 2023 žila v Lokti. Vzpomínky pamětnice byly natočeny a zpracovány díky finanční podpoře Karlovarského kraje a Městysu Svatava.