Mína Norlin

* 1953

  • „Táta byl na cestě do Ameriky na velký socialistický sjezd. Byl tam dokonce pozván, což znamenalo, že jej respektovali jako legitimního zástupce národa. To se samozřejmě Íráncům nelíbilo. Pozvali ho tedy do Vídně a táta tam odjel. Ten večer měli společné jednání, které se odehrávalo v nějakém bytě. Říká se, že byl tenkrát s výsledky spokojen. Měl prý pocit, že se někam dostali. Ještě ten večer mu zavolali, že by s ním chtěli probrat další věci, a pozvali jej znovu na třináctého července. Ukázalo se, že to byla léčka, a všechny tři je povraždili. Byl tam zprostředkovatel mezi oběma stranami, táta a jeho spolupracovník. Nějaký soused to slyšel a zavolal policii. Ty dva, kteří stříleli, chytili a policie je odvezla. Jednoho z nich prý rovnou na letiště, aby mohl odletět do Íránu. Ten druhý se schovával další tři roky na íránské ambasádě.“

  • „Já jsem tam přijela na irácký pas z Československa a tvrdila, že jsem Íránka. Neměla jsem však o tom u sebe ani jeden doklad, jenom ten falešný pas. Čekala jsem rok, než mi dají azyl, a po několika dalších letech jsem rovněž žádala o švédské občanství. Nebyl v tom tenkrát žádný problém, jenom mě u toho poprosili, abych se rovnou zbavila svého íránského občanství, protože v té době ještě nebylo povoleno mít dvě najednou. Sebrala jsem tedy odvahu a šla na íránskou ambasádu. Pověděla jsem jim svůj problém, který spočíval v tom, že jsem tvrdila, kdo jsem. Nemohla jsem to však dokázat žádným papírem. Mluvil se mnou pracovník ambasády, který se mě vždy na něco zeptal a následně to odešel prodiskutovat za dveře. Na můj vkus to tedy trvalo hodně dlouho, protože jsem tam tenkrát byla skoro hodinu. Tušila jsem, že vědí, kdo jsem, ale hráli se mnou hru na to, že to neví. To mi samozřejmě vyhovovalo, protože jsem nechtěla vstupovat do žádných politických konfrontací. Nakonec to skončilo tím, že za mnou ten úředník přišel a řekl mi, že když nemám žádný papír na to, kdo jsem, a žádám o zrušení občanství bez dokladu, tak on mi jej bez dokladu odebírá. Znělo mi to neuvěřitelně a potřebovala jsem o tom taky přesvědčit švédskou policii. Poprosila jsem ho tedy, aby mi na sebe dal kontakt a potvrdil jim to. Nevím, jak to nakonec dopadlo mezi policií a ambasádou, ale to občanství mi později dali.“

  • „Pro mě to bylo jako malá smrt, protože jsem nechtěla odjet. Pořád jsem si myslela, že je to nedorozumění, že se vrátím. První věc, kterou jsem udělala, bylo, že jsem šla na československou ambasádu a požádala je o vysvětlení. Oni mi podle nějakých paragrafů sdělili, že na něj nemám nárok. Přijela jsem tam s češtinou, ruštinou a trochou francouzštiny. Kolem mluvili všichni švédsky nebo anglicky a já jsem je prostě neměla ráda. Nic jsem tam neměla ráda. Trvalo mi to dlouho. Trvalo to asi rok. Nelíbila se mi ani ta země a neměla jsem ráda ty lidi, i když byli skvělí. Je pravda, že žádný jiný stát by mě takto nepřijal, ale to bylo moje vnitřní nastavení. Prostě jsem chtěla být v Praze, v Česku.“

  • „Když byl za námi ve Švédsku v osmdesátém šestém roce, tak si potřeboval prodloužit vízum. Byl tam tenkrát oficiálně jako můj host, takže jsme na policii museli společně. Tam jsem se dozvěděla, že vědí, kdo můj táta je a jaké má postavení. Na základě toho mu nabídli policejní ochranu. On ji odmítl a v nadsázce pronesl, že není Palme. Řekl to proto, že rok předtím byl Palme zastřelen na ulici ve Stockholmu, když šel z kina. Taky s sebou neměl ochranu. Je však pravda, že jsem si tehdy vůbec neuvědomovala, že táta žil nebezpečně.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 09.12.2019

    (audio)
    duration: 01:41:34
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 15.01.2020

    (audio)
    duration: 01:02:13
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Dnes už je jedno, zda mě bezdůvodně vyhodili jako politickou azylantku, nebo jako občanku Československa. Myslím si, že obojí je v podstatě trestné

Dobová fotografie Míny Norlin z výletu do Kurdistánu, léto 1990
Dobová fotografie Míny Norlin z výletu do Kurdistánu, léto 1990
photo: archiv pamětníka

Mína Norlin se narodila 19. dubna 1953 české matce Heleně Krulichové a otci Abdulovi Rahmanovi Ghassemlou, íránskému Kurdovi. Na podzim téhož roku byla půlroční Mína převezena do Íránu, kde její otec působil v odboji proti tehdejšímu šáhovi. Během následujících měsíců se rodina rozrostla ještě o Míninu sestru Hívu. Koncem roku 1957 byl na Abdula Rahmana Ghassemlou uvalen trest smrti. Rozhodl se proto s manželkou i dětmi opustit zemi a požádat o azyl v Československu. Díky rychlému vycestování na cizí pasy žila rodina v Praze až do roku 1968 pod falešnými jmény. Své pravé příjmení se tedy Mína dozvěděla v patnácti letech po obdržení občanského průkazu pro cizince s trvalým pobytem. Roku 1973 jejího otce zvolili předsedou exilové Kurdské demokratické strany. Celá 60. a 70. léta jezdil do zahraničí a angažoval se v kurdském národním hnutí. Své děti se však snažil držet kvůli bezpečnosti stranou všeho dění. Zlom nastal až v roce 1976, kdy československé úřady odmítly prodloužit povolení k pobytu celé rodině. Mína a Híva požádaly o azyl ve Švédsku. Rodiče se přestěhovali do Paříže, kde Ghassemlou získal pedagogické angažmá na univerzitě Sorbonna. Mína se po několika letech ve Stockholmu vdala, založila rodinu a vystudovala architekturu. Dne 13. července 1989 byl Abdul Rahman Ghassemlou se svými spolupracovníky zavražděn při vídeňském jednání se zástupci íránské strany. Mina ve stínu této rodinné tragédie sledovala pád železné opony, a když se jí v roce 1992 naskytla příležitost přestěhovat se zpět do Prahy, neváhala.