The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Nohavičková (* 1923)

• narozena v roce 1923 v Ústíně u Olomouce

• maturita v Kroměříži během heydrichiády

• povoláním učitelka

• v roce 1946 se provdala za Jiřího Nohavičku

• v roce 1951 v rámci Akce K půl roku vězněn tchán Jiří Nohavička starší

• v prosinci 1951 rodina vystěhována z Brníčka u Uničova, zákaz pobytu v okrese

• roku 1961 tchánovi vyvlastněn rodinný dům v Loučanech

• po roce 1990 v restituci nemovitosti vráceny v dezolátním stavu

• v letech 2009–2010 soud s bývalým předsedou MNV Brníčko Ladislavem Nakládalem, spoluzodpovědným za perzekuci během kolektivizace, odsouzen k podmíněnému trestu

• v době natáčení (2017) bydlela v Náměšti na Hané

Jarmila Nohavičková, rozená Chytilová, se narodila 17. července 1923 v Ústíně u Olomouce. V roce 2010 byl kolem její osoby velký mediální rozruch. Spolu s rodinou manžela byla totiž v padesátých letech v rámci tzv. Akce K (kulak) vystěhována z obce Brníčko na Uničovsku. Takových lidí byly sice tisíce, ale jen málo z nich skončilo po letech u soudu. V jejím případě proběhl v letech 2009 a 2010 soud s bývalým předsedou MNV Brníčko Ladislavem Nakládalem, který byl nejspíš za perzekuci rodiny spoluodpovědný. V dubnu 2010 ho jako vůbec prvního komunistického funkcionáře zapleteného do kolektivizace v padesátých letech odsoudil Okresní soud v Olomouci k dvouletému podmíněnému trestu. Rozsudek v březnu 2011 potvrdil Krajský soud v Olomouci ve výši osmnácti měsíců.

Jarmila Nohavičková pocházela z učitelské rodiny. Otec Jan Chytil byl řídícím učitelem, a proto se rodina často stěhovala. Období druhé světové války zažili Chytilovi v obci Loučany. Protože otec uměl jako jediný v obci německy, nacistická správa ho dosadila na místo starosty. Z nové funkce se však neradoval. Tušil, co mu v budoucnu přinese, a i když se snažil lidem všemožně pomáhat, tak ho přesto někteří obyvatelé morálně odsoudili: „Vždycky říkal, že politika je špinavá věc. Ti lidé nevěděli, co pro ně táta za války udělal. Pro celou vesnici, pro každého člověka tam. To oni nevěděli,“ vzpomíná Jarmila Nohavičková a dále mluví o otcově vlasteneckém cítění. „Tatínek, když byl za války ve škole, tak dětem kázal zavřít okna a zpíval s nimi československou hymnu.“

Jarmila se nakonec stejně jako rodiče rozhodla pro učitelskou dráhu. Studium za války nebylo jednoduché, zvláště když maturovala v období heydrichiády. „Já jsem maturovala v Kroměříži v dvaačtyřicátém roce. My jsme totiž měli Komenium v Olomouci, kde byl učitelský ústav. Ale v tom čtyřicátém prvním roce zavřeli našeho ředitele. Pak asi v únoru přišel jeho syn a přinesl zprávu, že je mrtev, že zemřel v Brně, ve vězení. Zřejmě byl teda popravený. Nám zrušili ústav a naši učitelé, profesoři, strašně obětaví, jezdili po celém protektorátu, aby nás rozmístili alespoň po částech. Ale pak nás Kroměříž vzala všechny. Dvě třídy, chlapeckou a dívčí. Brali nás tam do rodin, protože jsme neměli kde být. Ale do rodin nás brali z té vlastenecké povinnosti. A tam jsme taky maturovali. A maturovali jsme tři dny po zavraždění Heydricha, čili to byla tak napjatá situace. Kantoři nás prosili: ,Proboha, neshlukujte se! Nechoďte se navštěvovat!‘ Tenkrát běda, když tři lidi stáli dohromady. No to víte, že jsme byli nerozumní, že jsme to dělali. Jeli jsme na výlet na Lysou horu. Já se divím, že jsme byli uchráněni.“

Po maturitě Jarmilu nasadili jako telegrafistku na dispečink hlavního nádraží v Olomouci. Vzpomíná, že i když jí dělal vedoucího Němec, tak zařídil, aby mohla učit. Pamětnice tak v lednu 1943 nastoupila ve škole v Náměšti na Hané. „Žáci tam byli jen o pět let mladší než já. Všichni byli do mě zamilovaní,“ vzpomíná pamětnice a dodává, že učení za nacismu bylo jednodušší než za komunismu. Všichni totiž věděli, kdo je jejich nepřítel, ale za komunismu existovaly ve sboru dva tábory a učitelé si museli dávat pozor, co řeknou, aby je náhodou někdo neudal.

Tchána komunisté zavřeli a nás vystěhovali

V roce 1946 se pamětnice provdala za Jiřího Nohavičku, který pocházel ze statkářské rodiny a Jarmila jen z chudé učitelské. Zpočátku tak nikdo z rodičů jejich vztah rozhodně nepodporoval. „Ona ta naše láska byla velká, a tak já ani on jsme neposlechli.“

Nohavičkovi byli nejen statkáři, ale jejich rod sahá až k moravské větvi Závišů z Osenic, pro změnu potomků Záviše z Falkenštejna. Jak tvrdí Jarmila Nohavičková, jsou v jejich rodinné linii nejspíš posledními potomky tohoto muže v Čechách a na Moravě. Ani šlechtický původ rodinu neušetřil. Jak vzpomíná Jarmila Nohavičková, rodinu manžela doslova semlely dějiny 20. století: „Tehdy to bylo velice tragické. Otec tchána měl čtyři krásné syny. Nejstarší zemřel doma na zranění z války. Druhý se nevrátil vůbec – nezvěstný. Třetí byl můj tchán Jiří. A poslední byl Mořic, který byl asi o 12 let mladší než můj otec. Jejich otec, když se Jiří [tchán] nevracel z války, myslel, že je taky nezvěstný. On to neunesl. Odešel dobrovolně. Sám. Mimo tchána tak zůstal jen poslední Mořic. A vždycky říkáme, že to bylo dobře. Protože Mořic zase zemřel v Breslau, kde byl popraven za druhé světové války. Takže z nich zase zůstal naživu jenom můj tchán.“

Tchán pamětnice se jmenoval stejně jako manžel – Jiří Nohavička. Jako československý legionář prošel celou anabází na transsibiřské magistrále v Rusku. Domů se vrátil až dva roky po první světové válce, v roce 1920, a jako odměnu za služby novému státu dostal statek na hranicích Slovenska a Podkarpatské Rusi v kolonii Boťany u Čierné nad Tisou. „Pole byla na Podkarpatské Rusi, ale ta kolonie byla na Slovensku. Bylo tam asi 28 rodin legionářů a to všechno tam vlastně připravil tchán. Byli tam velice šťastní,“ říká Jarmila Nohavičková. V roce 1938 jejich pozemky zabrali Maďaři a všichni legionáři museli s rodinami utéct. Hospodářství Jiřímu Nohavičkovi staršímu už po válce nevrátili, a tak přišel poprvé o veškerý svůj majetek. Rodina se nakonec usadila na Olomoucku a během druhé světové války se Jiří Nohavička st. zapojil do protinacistického odboje. Mimo jiné spolupracoval se Stanislavem Svozilem z Loučan, nad kterým byl dvakrát vynesen trest smrti. Poprvé ho odsoudili nacisté, kdy se mu podařilo utéct při bombardování Lipska, podruhé komunisté za údajnou protistátní činnost. Ti mu trest nakonec zmírnili na doživotí. Se Stanislavem Svozilem prý navázal Jiří Nohavička st. spolupráci i po roce 1948, kdy v rámci protikomunistického odboje fungoval jako spojka a schovával na svém statku zbraně.

V roce 1945 dostal Jiří Nohavička st. statek po Němcích v Brníčku u Uničova. Ten byl po pobytu sovětských vojáků v dezolátním stavu a nějakou dobu trvalo, než ho rodina dala do pořádku. Jiřímu Nohavičkovi st. se dokonce podařilo do okolí rozmístit rodiny bývalých legionářů, kteří před válkou bydleli v kolonii Boťany. Ani toto hospodářství mu ale dlouho nevydrželo. V roce 1948 převzala moc ve státě komunistická strana. V obci se následně začala důsledně prosazovat kolektivizace zemědělství. V rámci Akce K (kulak) byl národním výborem v čele s Ladislavem Nakládalem Jiří Nohavička st. určen jako největší třídní nepřítel a jako odstrašující případ pro ostatní, kteří by se chtěli protivit vůli strany. Bylo rozhodnuto o jeho zatčení a vyvlastnění majetku.

Dne 3. prosince 1951 si pro Jiřího Nohavičku st. přijela StB. Naštěstí zbraně, které v domě ukrýval, stačil schovat syn Jiří. Jinak by nepochybně následoval mnohem horší trest. „To bylo 3. prosince, já jsem byla ve škole. A když jsem přijela domů, tak na dvoře stály dva antony. Když jsem přišla do našeho bytu v prvním poschodí – tchán a tchyně bydleli dole –, tak jsem ten byt nemohla poznat. Všechno bylo přeházené, ale neukradli nic. Oni hledali nějaké důkazy. Ty zbraně u nás shodou okolností nebyly. Věřte, nebo ne, dva měsíce předtím co se stalo, a já mám dojem, že to způsobil můj manžel: tomu Slávkovi [Stanislav Svozil] řekl, že se opravdu na nás něco chystá, aby ty zbraně odvezl,“ vzpomíná Jarmila Nohavičková. 

Jiřího Nohavičku staršího obvinili z neplnění dodávek a nezaplacení vyměřené pokuty. Jarmila Nohavičková se ho za pár dní po jeho zatčení vydala hledat do Šternberku: „A tam mně řekli, že ho dali k soudu do Olomouce. Jela jsem rovnou k soudu do Olomouce. Zaklepala jsem na první dveře, kde bylo napsáno prokurátor a kápla jsem hned na toho správného. Já vím, že to byl asi komunista, ale byl velmi seriózní člověk, a ten mi řekl: ,Paní Nohavičková, on tady byl. Oni ho sem odvezli. Ale já jsem ho neměl za co odsoudit. On je nevinný. Já jsem ho musel propustit.‘ Vzali ho nazpět do Šternberka a tam měli pravomoc jako MNV, že mohli za přestupky odsoudit na půl roku. Oni mu tam napařili za nedodávku mléka a ještě jakousi nedodávku. Ale my jsme je mohli zaplatit. My jsme měli ve spořitelně peníze. Oni je ale zablokovali a převedli na MNV ve Šternberku. Mě dodnes zajímá, co se s nimi stalo, tam bylo asi 170 tisíc. A to dodnes má to MNV ve Šternberku. Oni s námi udělali dohodu. Nemohli udělat soudní, jen dohodu. Že teda převzali náš majetek a tak dál. Oni nás prostě tak… Já na to nemám výraz. Ale kdo mohl, tak nás poškodil.“

Ani ne za dva týdny Ladislav Nakládal podepsal rozhodnutí, podle kterého se měli všichni do 14 dnů vystěhovat z okresu. „Den před 15. prosincem byla schůze, kde se rozhodovalo, jestli si vůbec můžeme něco vzít, a Nakládal řekl, že mně výsledek přijde večer říct. Opravdu zazvonil, vzal mě za ruku a dělal takhle – jako že mu ho mám podržet. Já jsem mu liskla a šla jsem domů. Byl to primitiv.“

Jarmilu Nohavičkovou také vyhodili ze školy. „Jeden den učím a vtom se otevřely dveře a byl tam ředitel, který zůstal stát ve dveřích a řekl: ,Sbalte si svoje saky paky a ať jste ze školy venku!‘ Já jsem věděla proč, ale ty děti nevěděly. Já jsem si sebrala svoje věci a šla jsem. A ty děti, tak ty hlavy, já dodnes vidím jejich oči. V nich bylo: ‘Proč?!’ Já jsem se ještě ve dveřích zastavila. Ten ředitel mě chytil za ruku, cápl mě na chodbu a zavřel dveře. Teď jsem šla do sborovny, kde jsem měla oblečení, a přišla za mnou jedna kolegyně. Já jsem strašně plakala a ona říkala: ,Jarko, neplač! Neukazuj se jim tak. To jsou dacani. Prosím tě, buď statečná!‘ Já jsem teda musela odejít a vlastně jsem ten zbytek do toho patnáctého strávila doma.“

Dne 15. prosince 1951 se rodina musela vystěhovat. Na statku nechali veškerý majetek. S sebou si mohli vzít jen nábytek, který dostala Jarmila Nohavičková jako věno. Manžel se zničenou matkou jel s nábytkem nákladním autem a Jarmila Nohavičková šla pěšky se čtyřletou dcerou Jaruškou a dvouletým synem Jirkou. „Šli jsme v hrozném počasí. Jiříčka jsem měla v kabátě. Jaruška čtyřletá si nesla kufříček, svou panenku. Ona šlapala dobře tři kilometry na nádraží v Uničově. A šlapala a šlapala. Já jsem ji držela za ruku, druhou jsem držela Jiříčka. Neměla jsem ani korunu,” vzpomíná pamětnice, která se tehdy dočkala velice překvapivé pomoci od paní Hradilové. “Za dědinou Brníčko na mě čekala stará paní a dávala mně dva tisíce korun. ,Paní Nohavičková, já vím, že nemáte peníze. A nemusíte mi to vracet.‘ Já jsem si je vzala. Představovala jsem si, že sednu do vlaku, a když na mě průvodčí přijde, že nemám jízdenku a vysadí mě v některé stanici směrem do Náměště, že vystoupím a budu čekat na další vlak. Teď ona mně dala peníze, tak já jsem si tu jízdenku mohla koupit. Já jsem si představovala, že dojedu někdy večer.”

O několik dní později se Jarmila Nohavičková vrátila do školy pro svou poslední výplatu. “Ten ředitel, co mě z té školy vyhodil, mně je nechtěl dát. Řekl: ,Vždyť vy už neučíte!‘ Říkám: ,Mám tu mzdu.‘ – ,No to máte.‘ – ,Tak mi ji vyplatíte. Já se tady odtud nehnu.‘ No dělal hrozné obstrukce. Nakonec vytáhl peníze a dal mi je. Já jsem z těch peněz okamžitě vyplatila té paní dva tisíce, ačkoli jsme neměli nic.“ Jarmila Nohavičková také vzpomíná, že většina lidí v obci s nimi soucítila, ale nemohli nic dělat a jen malé procento obyvatel souhlasilo s jejich vystěhováním.

Já pod sebou nemám hlínu a nad hlavou nebe. Já to tam nevydržím

Vystěhovali se do Loučan k jejím rodičům. Po nějaké době se Jarmile Nohavičkové podařilo získat místo učitelky v Drahanovicích. Pět let ale musela pracovat tajně, bez papírů. Poté ji díky řediteli školy v Náměšti na Hané konečně zaměstnali oficiálně. Velice těžké to měl také manžel. „On byl ryze zemědělský typ. Když nás potom vyhnali a šel dělat do továrny, a když potom poprvé přišel z práce, položil mně hlavu do klína a strašně plakal a říkal: ‚Járo, já to tam nevydržím, já pod sebou nemám hlínu a nad hlavou nebe. Nakonec tam vydržel 17 let a tak mu to zničilo zdraví, že po 17 letech musel odejít.“ Jiří Nohavička mladší zemřel v roce 1995 a posledních pět let života byl 18 hodin denně napojen na přístroj, přes který mohl dýchat, což právě souviselo s jeho zaměstnáním v továrně.

Jiří Nohavička starší se z vězení vrátil po půl roce, ale ještě několik let ho prý na každém kroku sledovala StB. V roce 1961 mu komunisté ještě vyvlastnili rodinný dům v Loučanech, ve kterém se nacházel obchod, a zabrala ho tehdejší Jednota. Zemřel v roce 1972, krátce po smrti manželky Marie. „On bez ní nemohl žít,“ líčí pamětnice.

Restituci po roce 1989 zařizovala hlavně Jarmila Nohavičková. Její manžel byl v té době již těžce nemocen, většinu hospodářských budov jim vrátili, ale bez vybavení. „Vykradli, co šlo,“ říká paní Nohavičková. Některé budovy byly ale obydlené civilními osobami a za ty dostali finanční náhradu. V jedné z nich dokonce bydlela sestra Ladislava Nakládala, která nechtěla pamětnici při restitucích ani pustit dovnitř. Jarmila Nohavičková se domnívá, že to bylo kvůli rodinnému nábytku, který se v domě nacházel. Na pozemky bývalého hospodářství se nakonec nastěhovala dcera pamětnice a jejím sousedem není nikdo jiný než několikrát zmiňovaný Ladislav Nakládal.

Jarmila Nohavičková nepřestala bojovat ani po roce 1989, hned v devadesátém roce se stala členkou Občanského fóra. Starala se i o své okolí. I díky její aktivitě bylo zachráněno Terezské údolí, které je dnes jedním z nejkrásnějších míst kraje.